Po návratu z odvodu, a definitivní rozlúčky s veškerou khaki blbostí, kdy už jsem měl podanou přihlášku na Střední průmyslovou školu dopravní, obor Z nastala otázka, co s načatými dvěma roky, respektive školním rokem, neboť nástup do školních škamen připadal v úvahu až k 1. 9. 1968.

Takže jsem nastoupil do pracovního poměru na dobu určitou a sice na SUDOP, jako samostatný technický kreslič. V obci nastalo velké divení; moji spolužáci se doma objevovali velmi sporadicky a v zeleném, zatímco já jezdil domů pravidelně a spokojeně pobíhal po melouchách v civilu. Drbostroj pracoval na plné obrátky, ale mlel prázdnou slámu.

Zvědavcům jsem sdělil, že inteligentnímu člověku dva měsíce vojny stačí a veřejné mínění usoudilo, že mne zaměstnavatel z vojny vyreklamoval. Nikomu jsem to nevyvracel, nebyl důvod, ostatně od mých spoluodvedenců z druhého odvodu, o rok mladších, se všichni zvědavci brzy dozvěděli, jakýže to vojenský doklad vlastním. Jenže stále nikdo nevěděl, jak jsem se k němu dostal. Necítil jsem nejmenší potřebu se někomu, s výjimkou rodičů, svěřovat.

V obci bydlelo několik lampasáků a já necítil potřebu se postarat nějakým způsobem o to, aby se dozvěděli, jak jsem zkušené odborníky ve Střešovicích přečůral. O práci jsem nouzi neměl, takže jsem se brzy motorizoval, za pakatel koupil nepojízdného Pionýra, zvaného též Pincek, nebo Pařez a během krátké doby ho zprovoznil. Řidičák jsem si udělal až o rok později, na skupinu M kdy už jsem měl najeto hezkých pár set km ,,načerno“, za tehdejších, tuším 80 Kč.

Také jsem se zapojil, jako zvukař, osvětlovač a elektrikář, do činnosti místního ochotnického souboru a Lesní divadlo jsem pomáhal vybavit osvětlovacím parkem, (30 kW regulační trafo plus reflektory) a ozvučením. Ze zásob, vyzískaných při demontážích různých sdělovacích zařízení, jsem vyrobil telefonní ústřednu pro devět účastníků, sice velmi jednoduchou, ale 100% spolehlivou a jevištní rozhlas, který byl zkonstruován tak, že jediný jeho mikrofon zaregistroval škrtnutí boty o písek jeviště, ale dokonale ignoroval hluk přelétávajících letadel.

Tento systém měl dva podokruhy. První vedl z jeviště do šaten a dále do kabiny techniky, (světla a zvuk), inspicientovi a režisérovi. Technici, inspicient a režisér měli na bedýnkách tlačítka, kterými mohli do okruhu vstupovat a udílet pokyny, např. vyhánět z šaten herce, nebo konzultovat s technikou případné zádrhely.

Druhý podokruh vedl na osvětlovací lávku, kde úřadovali osvětlovači-lávkaři. Ti měli spojovatelská sluchátka, ve kterých byl signál z jeviště a mikrofonem mohli nahlásit problém, např. prasklou žárovku, do kabiny techniky; osvětlovač pak mohl operativně zasáhnout a zapnout záložní reflektor, přičemž mohl k lávkařům mluvit, rovněž pomocí tlačítka na reprobedničce. Fungovalo to docela hezky a hostující soubory jen tiše záviděly a slova typu: „kradl bych“ jsem od jejich techniků slyšel velmi často.

Scénický zvuk řešila aparatura, zakoupená v tehdejším HIFI klubu: desetivstupový mixpult, čtveřice zesilovačů TV120 a osm 50 W reprosloupů, k tomu čtyři Shure mikrofony a magnetofon ZK 246, který jsem podrobil proměření, výměně kombinované hlavy za mnohem kvalitnější Tesláckou a následnému seřízení, takže na rychlost 9 jel rovně do 16 kHz a na 19 až do 20,4 kHz.

Soubor byl velmi a to i komerčně, úspěšný a troufl si i na takové inscenace, jakými byl Hamlet; ducha na cimbuří jsme vyřešili trubkovým lešením se dvěma podlážkami. Na spodní stál dvouvařič s obrovským hrncem vody, který velmi kvalitně vyráběl mlhu, poblíž nainstalovaný mikrofon s vhodně nastavenými korekcemi přidával její bublání k hlasu z pásku.

Na horní podlážce stál duch, tedy herec, který vhodně vlál, byl nasvícen na modrozeleno a jeho hlas, nahraný na pásek přes Echolanu burácel výkonem 400W tak, že byl slyšet až na nádraží o skoro kilometr dál. Večerní šero a atmosféra přírodní scény v lese pak dokonaly zbytek. Divadlo bylo po všech deset repríz narvané k prasknutí, a když se ozvalo duchovo: „Slyš!“ a ve vzduchu, neb lešení nebylo vidět, se objevila mrtvolně modrozelená postava, bylo v hledišti posvátné ticho.

Pravým opakem pak byla inscenace Krále Ubu (Alfred Jarry), kterou režisér poněkud upravil, vzhledem k místním poměrům, zejména věta: tak a teď když jsem králem, nechám vykácet v aleji všechny švestky, protože tam jezdím jen já a jednou týdně popeláři, obecní notábly silně štvala, takže třetí repríza byla také poslední.

V práci jsem získal další dovednost, a sice umění kreslit tuší na pauzák bez kaněk a stylu každá čára jinak tlustá, pronikl do tajů volby tloušťky čar tak, aby výkres byl vzhledný a na první pohled bylo vidět to nejpodstatnější, a hlavně naučil psát technickým a hůlkovým písmem bez pomocných linek a šablonek, což se mi později ve škole velmi hodilo.

Kreslení výkresů byla především ženská práce, takže do kolektivu bab jsem tak nějak nezapadal, většina jich nemohla skousnout, že se jim pletu do řemesla a ty, co měly své miláčky na vojně, těžce nesly, že já jsem dvěma rokům buzerace unikl. Šéf to vyřešil tak, že mne posadil do kanclu k projektantům, kteří velmi ocenili moji montážní praxi, a často jsem jim svými radami usnadnil život.

Dívenky pak zjistily, že se nejen vyznám v kytičkách a jejich pěstování, ale že občas, když se mne pokusí naštvat, vytáhnu z kapsy skokana, nebo užovku, takže se o provokace nepokoušely a v momentě, kdy se jim doma něco rozbilo, stal jsem se z protivy a štátskripla vítaným návštěvníkem.

Přijímací zkoušky jsem absolvoval celkem snadno a kopie výučního listu, přiložená k písemnému testu učinila patřičný dojem. Na školu jsem byl, coby vyučený dělnický kádr přijat a prvního září jsem zasedl do lavic se spolužáky, kteří přišli z devátých tříd ZDŠ a byli o pět let mladší, než já. (Tři roky učení, rok na montážích a další rok vojna a SUDOP).

Pro dítka, zvyklé se biflovat látku nazpaměť, nastalo peklo. Z ničehož nic od nich bylo vyžadováno tvůrčí myšlení, schopnost logicky myslet a ve školních dílnách i základní manuální zručnost. Pro mne brnkačka, pro ostatní horor, takže úmrtnost byla, zejména v prvním ročníku, značná, zejména v ženské části studentstva.

Největší vychcánkové přešli na humanitární obory, kde bylo možno se ze všeho vykecat, (alespoň občas), zbytek beze stopy zmizel. Já jsem si jen průběžně osvěžoval omáčku z učiliště a ZDŠ, (dějepis, zeměpis, chemie, ruština) a postupně přesouval své školní aktivity na tamější telefonní ústřednu.

Školní telefonní ústředna byla od začátku druhého ročníku prostorem, kde se odehrávala podstatná část mého studia. Původně byla pojednána jako učební pomůcka a později i jako komunikační prostředek učitelstva a ředitelství. Problém byl, že šlo o šrot, který dráha z provozu vyřadila a škole věnovala.

Byla to jedna stojanová řada s rozvodem, stojanem návěstních strojů, (pouze jeden 15 VA), stojanem různých přenášečů, stojanem prvních třidičů, linkových voličů a prvních skupinářů. Vše bylo napájeno síťovým zdrojem s transduktorovu regulací, který byl seřízen tak, že v podstatě nebyl schopen provozu, (naštěstí od něj byla kompletní dokumentace) a staniční olověnou baterií bez elektrolytu 60 V/22 Ah.

Vše bylo ve stavu, mírně řečeno, hnusném, sice jakž takž smontované, ale špinavé a rozjeté tak, že prakticky nefunkční. Po 14 dnech práce, kdy mi byl přidělen rovněž vyučený starší spolužák z oboru K (strojvedoucí) a spotřebě 20 l perchloretylenu a čtvrt litru voličového oleje, nalití kyseliny do baterek a seřízení dobíječe, začala ústředna fungovat a vydržela, bez údržby a poruch, ještě tři roky potom, co jsem ze školy odešel.

Odvedené dílo nezůstalo bez odezvy. Profesorský sbor, včetně humanitářů, mi začal, s úctou, říkat elektrogangster a žádosti o opravy domácích spotřebičů, elektrických rozvodů a připojování automatických praček jen pršely. Takže moje školní docházka vypadala tak, že pět minut před osmou zazvonil na ústředně telefon a třídní řekl: po zbytek dne jste oba omluveni z výuky, kolega, (kolegyně), potřebuje… Stavte se u mne pro klíče, pojedete tam a tam a hlavně si nezapomeňte nářadí.

Postupně jsem se ve třídě stával stále vzácnějším hostem, na tělocviku jsem se celé čtyři roky neukázal ani jednou. Před pololetím mi tělocvikář vždy zavolal, zda mi stačí z těláku za tři, já mu to odsouhlasil, před rozzuřenou třídou předvedl kotoul vpřed a vzad a bylo vymalováno. Do školních dílen jsem zavítal pouze v případě, že jsem potřeboval něco vyrobit.

Zavolal jsem, o co mi jde, učitel vyhnal studenta od příslušného stroje, já dorazil, vyrobil jsem si potřebné a zase klidně odešel. Největší dojem jsem na spolužáky udělal s tím, jak jsem jednomu s profesorů svařil elektrikou prasklý držák motoru u Jawy 350, aniž by na mne přítomnost benzinu v nádrži, (je to daleko a za okamžik to bude), udělala dojem.

Ostatní klasifikace probíhala tak, že s příslušným pedagogem jsem poseděl o velké přestávce v kabinetu a v přátelském ovzduší pokecali k danému tématu. Profesoři věděli, že přednášenou látku z učiliště zvládám a tudíž usoudili, že jako opravář domácích spotřebičů a montér automatických praček jim budu mnohem užitečnější, než jako nudící se žák. Výjimkou byla pouze sdělovací a zabezpečovací technika, tedy předměty odborné a hlavní, v nichž jsem se zúčastňovat občas musel, neb daní pedagogové usoudili, že přednášenou látku podám spolužákům lépe, než oni sami. V technickém kreslení jsem odevzdal pouze jediný výkres; pan profesor prohlásil, že tohle kreslil profík a chtěl mi dát za pět, teprve když jsem mu psal od ruky technickým písmem na čistý papír diktovaný text, pochopil, že kreslit skutečně umím.

Když jsem jednoho dne odpřednášel hodinu na téma hradlová vložka, včetně doprovodných výkresů, prohlásil později na třídní schůzi rodičům, že něco tak perfektního nezažil, ani když sám na vysoké škole dopravní studoval. Jeho kolega třídní zahájil ve čtvrtém ročníku výuku sdělovací techniky slovy: Dnes bych měl začít povídat a systému automatické telefonie typu Tesla USTD, ale nebudu se namáhat, máme tady odborníka! Takže drážní telefonní ústředny jsem odučil místo něj!

Součástí výuky, zejména během konce června byla tzv. provozní praxe. Studenti byli posláni na svá budoucí pracoviště, aby se seznámili s vyučovanými systémy in natura a sloužili zaměstnancům jako Doskoč, podrž, doběhni. Jenže já jsem, jako vždy, musel mít něco extra, takže spolužák z Káčka zapracoval.

Vzhledem k tomu, že část své melouchářské praxe jsem směroval i do lokomotivního depa Praha-střed, kde tehdy působil Ing. Hála, tedy Pan Inženýr, původně strojař a machr non plus ultra přes páru a diesely, který se přeškoloval na elektrickou trakci, došlo k tomu, že svoji provozní praxi jsem absolvoval ne jako sdělovák a zabezpečovák, ale jako strojvedoucí, což se mi velice líbilo.

Pana Hálu jsem naučil pracovat s osciloskopem, spolu jsme často diskutovali na elektrikářská témata, on horoval pro elektronickou regulaci, já mu zase říkal: kontakt je kontakt a pak jsme řešili problematiku polovodičů v mezních situacích, jako byla indukčnost v DC obvodu, nebo zkrat na zátěži, či přepěťové špičky.

Pocit, jaký máte za řídicím pultem lokomotivy o trvalém výkonu skoro tři megawatty, (Bobina E 499) táhnoucí šestisettunový rychlík nádhernou krajinou za krásného letního počasí je něco, čeho se dožije jen málokdo a já na ty doby, kdy jsem, byť pod dohledem, (velmi jemným a občas nulovým), instruktora tuhle sestavu ovládal, velmi rád vzpomínám.

Je naprosto fantastický; říká se, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu, ale vyzkoušel jsem jak jednoho koně, tak několik tisíc v lokomotivě a u mne tedy lokomotiva totálně zvítězila.

Maturita pro mne byla pustá formalita, Čeština-slovenská literatura mezi dvěma válkami; (předsedou komise byl kantor z průmky v Košicích), ruština – překlad krátkého textu z, a dalšího textu do, zabezpečovačina – vazba staničního na traťové zab. zař. a sdělovačina-tónová telegrafie. Z tělocviku jsem na výstupní vysvědčení dostal výjimečně dvojku prospěl velmi dobře, jsem dostudoval.

PS: Omlouvám se za přehození dílů – po minule vydaném č. 22 se vracím k přeskočenému č. 21. D.