Beru do ruky zpěvník a hledám akordy. Bob Dylan, Knockin‘ on Heaven’s Door. Tak co tu máme? G, D, Ami, Ami7 – co to – aha, zvednout prsteník a zvuk je hned zajímavější – a ještě C. G dur, příjemná tónina i pro začátečníky, s lehce molovým nádechem. A co nahrávka?
Zaposlouchám se. https://www.youtube.com/watch?v=rm9coqlk8fY Zpěvák, sbor, pravidelný rytmus klasické nebo westernové kytary, perkuse. Dusot kopyt, dobře namazaný vůz jede širokou rovinou k obzoru, k zapadajícímu slunci,… no, vzhledem k tomu, že jde o film o Pattu Garrettovi a Billy The Kiddovi, nelze napsat k happy endu a k lepším zítřkům.
Na tu píseň mě nedávno upozornil syn, vytrvalý fanoušek skupiny Guns N‘ Roses. Očekávala jsem něco hodně podobného originálu, ale… už v prvním taktu mi vyrazilo dech čisté, prosté, něžné a zpěvné sólo elektrické kytary, po chvíli podbarvené hlasem zpěváka. https://www.youtube.com/watch?v=gXVGZv9Ya6w
Někteří lidé prý o Axlovi Roseovi tvrdí, že neumí zpívat, což popírám. Možná nemá hlas schopný zaznít v opeře, jako míval Freddie Mercury, ale písně, které zpívá, mu sednou moc dobře. Rockové aranžmá, podbarvující zlehka zpěv, čistá kytarová sóla, to všechno dává písni velkou naléhavost. A co víc, nutí mě, narozdíl od Dylanovy verze, zaposlouchat se do textu. Najednou mám pocit, že i kolem mě víří temnota, že se nadechuji a hledám odvahu zaklepat na nebeskou bránu.
Setřesu ze sebe ten pocit a připravím si kytaru. Pouštím nahrávku. G, D, Ami… no nezdálo se mi to, fakt to nezní. G, D, Ami,… ne, to není ono. Že oni… jasně. Hrají v jiné tónině, ne zas tak moc jiné, ale nudná táboráková G dur to není. Hledám server, kde běží akordy spolu s nahrávkou. A kurnik. Fis, Cis, B,… Vy příšery! O půl tónu níž a začátečník se může jít klouzat.
Kapodastr nasadit nejde, právě proto, že je skladba níž, a ne výš. Takže chtě nechtě musím prsty složit do těch akordů. Baréčka. Ukazovák natažený, tiskne všechny struny. F naštěstí umím, takže se posunu o pražec a mám Fis. Cis… zalomím nad tím rukama, nasadit ukazovák jen přes dvě struny je nad mé možnosti.
Rozhoduji se pro druhou možnou polohu, barré na čtvrtém pražci. Ještě, že je ta skladba tak pomalá. B, co to zase…, aha, H dur s barré na prvním pražci. Už ze mě leje. Co si ten chlap ještě vymyslel? Cis mol??? No, naštěstí, dá se zase zahrát s barré na čtvrtém pražci. Projíždím akordy pomaloučku, po dvě stě padesát osmé, a prsty se začínají zvolna skládat. Vlastně ta skladba má logiku, ne že ne.
S výsledky přicházím za synem. Zamyslí se a řekne: “No, jestli to nebude tím, že Slash je jedním z nejlepších kytaristů na světě. On se v tom blbým G duru asi nudil.” Hodím vražedný pohled a synek si rýpne: “Musíš máknout, když chceš hrát s těmi nejlepšími.” Mizí z dosahu a pochechtává se.
Jen počkejte! Přijde čas a já se naučím i ta sóla! Jenže mezitím uslyšíte Klepání na nebeskou bránu tak po dva tisíce pět set padesáté osmé!!!
P.S.: Pro srovnání jednoduché akordy https://akordy.kytary.cz/en/song/knockin-on-heaven-s-door a verze pro hraní z pódia spolu s Guns N‘ Roses:
https://chordify.net/chords/guns-n-roses-songs/knockin-on-heaven-s-door-9-chords
P.P.S.: Cvičím na akustickou kytaru a s druhým potomkem jsem se vsadila, že na ni lze zahrát všechno, včetně metalu. Zatím vyhrávám. Ale součástí sázky bylo, že zůstaneme v ladění pro akustickou kytaru, a tedy si o ten půltón nepodladíme. Takže pokud někoho během čtení napadlo toto jednoduché řešení, tak jsme si ho zakázali předem. 🙂
A možná otázka k diskuzi: Vybrali jste si někdy tu těžší možnost jen proto, že byla méně obvyklá nebo hezčí? A která verze skladby se víc líbí vám?
Metal se dá rozhodně zahrát i na akustickou kytaru, ostatně mnozí metalisti si ji na akustické případně unplugged koncerty berou.
Metal se dá zahrát i na klavír. 🙂 Viz https://youtu.be/81rAi6wh-u4?si=oVUdc83WCIV9iJqN
Davide, čtu a pouštím si až teď. Skvělé! Díky.
To je, Hančo, skvělé! Hudební rodina je úžasná věc. Kolik máte kytar? Když cvičí víc kytaristů, jedna už nestačí. A můžou pak hrát duety.
Hrajete s Aničkou čtyřručně?
(S tím mladým mozkem máš pravdu. Taky se učím zpaměti čím dál pomaleji. Ale ještě to jde.)
Kytaru mají holky zatím jednu, ono se teprve časem uvidí, jestli bude potřeba další nástroj. 🙂
Čtyřručně si občas zahrajeme a je to fakt radost (když to jde 🙂 )! Jen když se hraje, musíme vypustit zvíře na zahradu, protože nám jinak do toho vyje! 😀
No co, hudební pes patří do hudební rodiny. 🙂
Ano, hrát s někým a rozumět si u toho, to je radost.
Hra na kytaru jako společný rodinný koníček – to je moc hezké! U nás začaly hrát na kytaru loni taky snacha i vnučka, i když snacha se do toho dala opravdu pořádně a trochu tím Aničku demotivuje. Ale jinak obě hrají i na piano, moc dobře. Hlavně je vidět, jak mladý mozek je schopen rychle vstřebat nové podněty. Aňa si jen tak zlehka několikrát přehraje skladbu a už ji umí zpaměti, já ať dělám co dělám, stejně pořád čučím do not. 🙂
Hančo, to je nádhera! 🙂 To u nás bohužel nehrozí…
Ehmm – já ani netušila, že tohle je Dylanovka (se červenám až na patách). Takže já hlasuju pro Guns N‘ Roses – navíc Axela v bílých boxerkách ani Bob nepředčí 🙂 🙂 .
Obdivuju všechny lidi, co mají muzikální nadání – naše rodina se vyznačuje tím, že za á nemá hlavový tón a za bé ani neví, co to je. Inu, není nám dáno. Naštěstí většina rodu se našla v jiných uměnách – hlavně výtvarných, takže aspoň to. No a já se vezu 🙂 .
Ve výběru možností – no, já několikrát vybrala zkratku. Byla sice delší, za to horší cesta. Tak asi tak…
Ach Ygo, řekla bych, že jsem se takovou zkratkou taky kolikrát vydala! 😀
Nic si z toho nedělej, Ygo, já tu píseň taky dřív neznala. Máš pravdu, nevím, jak to dělá, ale Axlovi sluší fakt všechno. 😀
Podívej, zase máš jiné talenty. Kdyby byli všichni stejní, tak je na světě nuda.
Milá renesanční ženo! Obdivuji tě! Máš neskutečný záběr. Nejen věda ale i umění a to rozličné. No,mé klavírní období skončilo u valčíku z baletu Copelia a Na krásném modrém Dunaji.Kytara nic ale jeden mi hrával. 🙂 A ano,někdy jsem si nevybírala ty snadnější cesty a někdy mne to poznamenalo a někdy se mi zúročily.
Díky za milé označení, ale když jsem si naposledy vlezla na váhu, říkala něco o baroku. 😀
To jsi, Jenny, dobrá, ke Modrému Dunaji jsem se nikdy nepropracovala.
Hm, snadnější cesty – teď trochu žiji podle přísloví Když nemá osel co dělat, jde na led a zlomí si nohu. 🙂 Někdy si taky nevybírám nejjednodušší řešení.
Zamotala jsem si prsty už jen při čtení :-). Kdysi dávno jsem se snažila (teda spíš nesnažila :-)) ) hrát na klavír, dneska bych svedla tak možná Ovčáci, čtveráci :-)). Ale všechny, kdo umí, obdivuju velice velmi.
Ovčáci ještě na piáno umím taky. S kytarou je to zajímavější – učí se synek a já se vsadila, že to co on, zvládnu taky. Je to docela legrace. 🙂
Ehm, vím, co je baréčko, kapodastr a podobně, ale hrát jsem se na kytaru nikdy nenaučila a vlastně ani na jiný hudební nástroj. Byla jsem v první třídě vyhodnocena jako nehudební a do LŠU mě tudíž nechtěli. Myslím, že tehdejší třídění na co je kdo talent byla blbost, ale pokud rodiče netrvali na jiném zařazení a dítě prokázalo u přijímaček aspoň něco, trvale nás to rozřadilo. Ale s tou výtvarkou se asi nakonec docela strefili 🙂
Taky jsem skončila na výtvarce a rozhodně to pro mě bylo vhodnější rozřazení, vím teď. Proč si ale děti nemůžou zkusit i to, na co zjevný talent nemají? Hravou formou?
Hlavně že na gymplu mě chtěli v pěveckém sboru, to jsem ten talent asi časem získala 😀
Zjevně v tobě dřímal a v první třídě se neprobudil. 😀 Přesně, jak píše Dede, proč si nezkusit to, na co úplně talent nemám?
No uffff…ffff…
Prsty jsem si zamotala už v pátém řádku 😀
Ale kde, já na kytaru prostě neumím, ale tuze ráda ji poslouchám.
Jako špuntě jsem chodila do houslí (dokud se mi neoženil pan učitel) a ten vylomený palec pod krkem nástroje něžného jsem se už nikdy nenaučila položit napříč pod krk kytarový. Já vím, já vím – je to o cviku a nevymlouvej se, řekli by umící, ale…
Já dala nakonec přednost elegantnímu poslechu s nalakovanými drápky na obou tlapkách.
A ještě jedna demotivační. Kamarád nám vysvětlil, že u ohňů hraje a zpívá už jen jeden večer. Protože všechny na něj zamilovaně hledící slečny se postupně vytratily do ticha noci s jeho kamarády a on zůstal jen se svou šestistrunkou.
Tedy hrajte, hrajte pro nás všechny, co vás obdivně posloucháme. Budu poslouchat až do posledního zaklepání . . .
Jé, Mamutku, TOS řekla moc hezky 🙂
Náhodou, vybral si dobře. Kytara má krásné tělo a hlas a je věrná, ta neodchází. 🙂 Díky za milý komentář.
Já mu to vyřídím, i když za ty roky už to asi pochopil 😀
Milá JJ, dnes to pro mě bylo těžké! O akordech na kytaře vím akorát tolik, že existují:)) Moje povinné hudební vzdělávání se zastavilo u pár let brnkání na piáno a dobrovolně pokračovala pár let ve školním pěveckém sboru:))
Nicméně! Bylo pro mě opravdu zajímavé si pouštět obě verze písničky (fakt jsem to musela vzít víckrát:)) a poslouchat úplně jinak, než obvykle. A víš co? Já to pak slyšela!
Takže díky za další typ vzdělávání 🙂
A víš co? Já tě obdivuju. Jedeš s kytarou jako světový kytarový mág! I kdyby možná kapku pomaleji:))
Díky moc, Dede. No, nejedu kapku pomaleji, sotva se plížím. Ale nevzdám to. 😀