Beru do ruky zpěvník a hledám akordy. Bob Dylan, Knockin‘ on Heaven’s Door. Tak co tu máme? G, D, Ami, Ami7 – co to – aha, zvednout prsteník a zvuk je hned zajímavější – a ještě C. G dur, příjemná tónina i pro začátečníky, s lehce molovým nádechem. A co nahrávka?

Zaposlouchám se. https://www.youtube.com/watch?v=rm9coqlk8fY Zpěvák, sbor, pravidelný rytmus klasické nebo westernové kytary, perkuse. Dusot kopyt, dobře namazaný vůz jede širokou rovinou k obzoru, k zapadajícímu slunci,… no, vzhledem k tomu, že jde o film o Pattu Garrettovi a Billy The Kiddovi, nelze napsat k happy endu a k lepším zítřkům.

Na tu píseň mě nedávno upozornil syn, vytrvalý fanoušek skupiny Guns N‘ Roses. Očekávala jsem něco hodně podobného originálu, ale… už v prvním taktu mi vyrazilo dech čisté, prosté, něžné a zpěvné sólo elektrické kytary, po chvíli podbarvené hlasem zpěváka.  https://www.youtube.com/watch?v=gXVGZv9Ya6w

Někteří lidé prý o Axlovi Roseovi tvrdí, že neumí zpívat, což popírám. Možná nemá hlas schopný zaznít v opeře, jako míval Freddie Mercury, ale písně, které zpívá, mu sednou moc dobře. Rockové aranžmá, podbarvující zlehka zpěv, čistá kytarová sóla, to všechno dává písni velkou naléhavost. A co víc, nutí mě, narozdíl od Dylanovy verze, zaposlouchat se do textu. Najednou mám pocit, že i kolem mě víří temnota, že se nadechuji a hledám odvahu zaklepat na nebeskou bránu.

Setřesu ze sebe ten pocit a připravím si kytaru. Pouštím nahrávku. G, D, Ami… no nezdálo se mi to, fakt to nezní. G, D, Ami,… ne, to není ono. Že oni… jasně. Hrají v jiné tónině, ne zas tak moc jiné, ale nudná táboráková G dur to není. Hledám server, kde běží akordy spolu s nahrávkou. A kurnik. Fis, Cis, B,… Vy příšery! O půl tónu níž a začátečník se může jít klouzat.

Kapodastr nasadit nejde, právě proto, že je skladba níž, a ne výš. Takže chtě nechtě musím prsty složit do těch akordů. Baréčka. Ukazovák natažený, tiskne všechny struny. F naštěstí umím, takže se posunu o pražec a mám Fis. Cis… zalomím nad tím rukama, nasadit ukazovák jen přes dvě struny je nad mé možnosti.

Rozhoduji se pro druhou možnou polohu, barré na čtvrtém pražci. Ještě, že je ta skladba tak pomalá. B, co to zase…, aha, H dur s barré na prvním pražci. Už ze mě leje. Co si ten chlap ještě vymyslel? Cis mol??? No, naštěstí, dá se zase zahrát s barré na čtvrtém pražci. Projíždím akordy pomaloučku, po dvě stě padesát osmé, a prsty se začínají zvolna skládat. Vlastně ta skladba má logiku, ne že ne.

S výsledky přicházím za synem. Zamyslí se a řekne: “No, jestli to nebude tím, že Slash je jedním z nejlepších kytaristů na světě. On se v tom blbým G duru asi nudil.” Hodím vražedný pohled a synek si rýpne: “Musíš máknout, když chceš hrát s těmi nejlepšími.” Mizí z dosahu a pochechtává se.

Jen počkejte! Přijde čas a já se naučím i ta sóla! Jenže mezitím uslyšíte Klepání na nebeskou bránu tak po dva tisíce pět set padesáté osmé!!!

P.S.: Pro srovnání jednoduché akordy https://akordy.kytary.cz/en/song/knockin-on-heaven-s-door a verze pro hraní z pódia spolu s Guns N‘ Roses:

https://chordify.net/chords/guns-n-roses-songs/knockin-on-heaven-s-door-9-chords

P.P.S.: Cvičím na akustickou kytaru a s druhým potomkem jsem se vsadila, že na ni lze zahrát všechno, včetně metalu. Zatím vyhrávám. Ale součástí sázky bylo, že zůstaneme v ladění pro akustickou kytaru, a tedy si o ten půltón nepodladíme. Takže pokud někoho během čtení napadlo toto jednoduché řešení, tak jsme si ho zakázali předem. 🙂

A možná otázka k diskuzi: Vybrali jste si někdy tu těžší možnost jen proto, že byla méně obvyklá nebo hezčí? A která verze skladby se víc líbí vám?