Chystám se ven. Je nádherně. Slunce svítí, venku konečně delší dobu pořádně mrzne. Mráz mi nevadí – stačí se pořádně obléknout a vhodně obout. Tedy…vlastně nestačí. Ne, pokud máte boty uložené v nevytápěné předsíni a patříte mezi zimomřivce 🙂
Takže pěkná opravdová zima se u nás pozná i podle toho, že moje zimní horské boty, které nosím na vycházky se psima, parkují u kamen. Protože komu se chce jít do chladu rovnou s ledovýma nohama? Pokud venku opravdu mrzne, je všechno v předsíni nepříjemně studené. Boty jsou chladem ztuhlé a nepohodlí nezabrání ani dvoje ponožky.
Zato boty parkované u kamen jsou vyhřáté a přijmou nožku do laskavého objetí. Je to stejně příjemné, jako vyhřívaná podlaha v koupelně. Nebo vyhřívaný volant! Nic z toho samozřejmě k životu nepotřebujeme. Obejdeme se. Ovšem pokud to máme, je to taková jiskřička nadstandardního pohodlí, která vyloudí úsměv a spokojené „ách…“ 🙂
A proč o tom píšu? Protože v našich všedních dnech na nás jen málokdy čeká nějaké velké štěstí, zato drobných (i větších) nepříjemností umí být jak naseto. Jen některé z nich se dají vyřešit, obvykle je musíme tak nějak přejít. Takže pokud si chce člověk udržet pozitivní vztah k lidem, k životu, a obecně ke světu, musí najít způsoby, jak těm vytrvalým nepříjemnostem vzdorovat.
Neupínat se na velké… dobro, které může a nemusí přijít, ale postarat se sám. Jednou z cest je právě vyhledávání a přijetí drobných radostí, příjemností a pohodlí. Měkký polštář za záda, voňavou svíčku, posezení s kamarádkou nebo kamarádem, nějaký ten mls, vyhřáté boty… Aspoň tak to vidím já 🙂
Jak to vidíte vy? 🙂
Ano Dede, souhlasím. Nohy v teple je u mne na prvním místě, asi se mi špatně prokrvují chodidla. Maminka mi říkala, že když jsem ještě byla miminko, jeden dětský doktor jí doporučil, abych já měla stále „nožičky a břiško v teple“. Jak už tenkrát pan dr. tušil, že měl pravdu nevím. Ale je fakt, že jakmile mě zebou nohy, nebo táhne na břicho a bedra, celé tělo prochladne a často to odnese močový měchýř(asi i proto tak miluji horkou vanu). Takže i když teď v domě běží topení, nohy musím mít v extra v teple. Proto moje zimní domácí „bačkory“ jsou kdysi pro tento účel koupené poctivé boty „na ven“ se silnou podrážkou a kožešinkou, tvarem takové „dřeváky (od Sketechers ). V nich jsou moje chodidla celý den opravdu stále v teple..
Maričko, v tom jsme na jedné lodi 🙂 Ty bačkory musejí být fajn! 🙂 Jo a záda si taky hlídám 🙂
Malé radosti: našla jsem u jednoho serveru, kde občas nakupuju, dlouhou noční košili s dlouhým rukávem, objednala jsem (posílají jen přes poštu), došlo docela svižně, na poště skoro nikdo nebyl a poslali to v tuhé igelitce a ne v krabici, s kterou by mě to nejspíš dneska sfouklo. Dobrý, ne?
Paráda! To je prima, když něco funguje bez komplikací, co? 🙂
výčet dnešních drobných radostí: v noci pršelo a lijavec odplavil zbytky zmrzlého ledu a sněhu z chodníků. nový plstěný klobouček se spirálou. je fialovou-šedý a budí pozornost. kafe, kafe, kafe. v mailu dárek od Baťa klubu – 30% sleva na zimní boty 🙂 dnešní nezáživné úřední jednání odročeno na březen. den jako obrázek 😀
Evo, to je dobrý příklad, taky se pokusím.
Dnes ráno přišel Rex se žádostí o vypuštění ven o hodinu později, než obvykle – až v šest! 🙂
Ani skoro celonoční déšť nezlikvidoval sníh, takže si užíváme patrně poslední den čistých psů na hodně dlouho (kam až vidí předpověď je bahno, aspoň takhle já čtu výhled teplot:))
Našla jsem zašantročené ponožky z vlny lamy alpaky – ztělesnění měkkosti a příjemnosti (ještě je tuhle zimu užiju:))
Blbý ale je, že jsem musela odvolat už druhé představení. Mám v háji hlasivky. Atb trochu pomohla, víc zítra na foniatrii. To ani teplé boty nepřebijou. Chjo.
nález ponožek si žádá oslavu…chudinky hlasivky politování ( a natěšení diváci taky) 🙁
No, dost se bojím. Když jiného, mám na tento rok dvě smlouvy, které funkčnost hlasivek vyžadují.
zeptáme se našeho dvorního bylinkáře, co by na to zabralo. jestli máš nějaký specifický problém s hlasivkami, napsala bys mi to do mailu? jestli něco funguje, namíchal by ti to.
můj dobrý kamarád říkával “ Život je pestrej a složitej“ 🙂 a z toho plyne, že si člověk má dělat drobné radosti každý den. my, kdo jsme v majetku chlupatců, to máme téměř zaručeno..minimálně radostné vítání, když se panička dostaví z práce domů, je vždycky 🙂
Jo, na zvěř se člověk může spolehnout. Mě za chvíli čeká velké očekávání a posléze velké nadšení – se setměním se podává psí večeře 🙂
u nás je velké těšení na výběh do zahrady ( nejen naší) a zkoumání dřevníku, čerstvě zaplněného polénky březovými a dubovými 🙂 Eddie je hospodáříček 🙂
Mám to podobně, malé radosti jsou nej. Pokud jde o potěšující fotku, zrovna jsem jednu dostala a to mého syna odpočívajícího na rakouské farmě, po běžkaření, jak sedí na sluníčku na lavičce a hladí asi 4 kočičky,které za ním přišly. 🙂
to je hezkýýý 🙂
Jenny, to musí být krásná fotka – syn, kočky, pohoda 🙂
Tuhle zimu se mi ještě nepovedlo proskočit tenkou vrstvičku ledu na kaluži. Všude už byly jiné děti a dětinští dospělí 😀 Ale jednou se to povede!
Mám na zamykací obrazovce mobilu fotku mého sameťáka Marielly. Zvedne mi náladu, kdykoli vezmu do ruky mobil 🙂
Vidíš, já vlastně na mobilu žádnou potěšující fotku nemám! 🙂 To mě jako potěšení zatím nenapadlo. No teda!
Drobné radosti jsou potřeba. Mne dneska potěšilo, že se mi povedlo „utrhnout“ dveře od auta zalitého v ledu, přiměřeně ho oškrabat a nepřizabít se na ledu na silnici i chodnících 🙂
No jasně, Morava byla oblitá ledem! Tak hlavně bezpečně a nic si nezlámat 🙂
Ano DEDE, já si také snažím dělat malé radosti.
Taková moje malá radost je, když se u televize v křesle přikryju dekou. Zachumlám se do ní a je mi hej. Jsem totiž též zimomřivá.
Míšo, úplně tě chápu 🙂 Taky mám chumlací deku, když nejsem u kamen.
Mám deku německou,nechala jsem si vloni poslat, ona hřeje tam, kde se vrtnu,je to paráda, vevnitř je nějaká ta elektrika a funfá parádně, s malou spotřebou. Je to vymoženost doby,beru ji sebou, naposledy jsem ji měla v Hranicích na srazu Zvířetníků, nemělo to chybu, bungalovy byly ještě trochu studené,psice mi děkovaly a bylo to parádní, než vyšlo slunce zlaté. -:)
Když radosti není dosti, tak je potřeba jí trochu přidělat. 🙂 Usmívat se, poděkovat, vyjít vstříc… a mít se trochu přiměřeně rád. Máš naprosto pravdu, Dede. I když boty asi parkují na rohože nebo hadru, protože si dovedu představit, co z nich teče. 🙂 Neuklízejí je pejsci?
Eh, ač jsem to nanapsala, boty jdou ke kamnům očištěné:))
A pejsci je jen občas někam skopnou, když probíhají kolem. 😛 Víš, co je zajímavé? Jak Rex rozkousal skoro všechno, u bot má zatím nulové konto 🙂
Karamel to tak dlouho měla taky… ale vybírala si pak jen ty, co nešly pořádně rozchodit 🙂
Rex udělal výběrové řízení na části majetku páníčků, které si zaslouží ochrany a boty tam naštěstí zařadil 🙂
No, boty jsem před ním od jeho mala velmi důsledně chránila (v noci jsem pantofle ukládala na skříňku, když byl maličký, k jiným botám se moc dostat nemohl:)) a nějak se to povedlo… Sama nevím jak, když jinak okouše cokoliv 😛
Nejvyšší Pes vyslyšel Tvoje tiché modlitby 🙂