HOST DEDENÍKU – Alex: Pepř a sůl

Pepř a sůl nebývá jenom na stole při obědě. Barvu p+s mají i knírači, jeden z barevného rázu, podle FCI. Tito vousatí skřítkové ve střední velikosti mi učarovali už více než před 40 lety. Současná fenka, Iowa Gloria Leones, Ajvi, je už naše čtvrtá.

 

Před pár roky, těsně před covidem (uvědomuji si, že dělím vzpomínky na před a po covidu) jsem objevila na FB působivé foto středního knírače pepř a sůl. Protože jsem tenkrát ve svém okolí znala málo pepřáků, Evi měla ještě černou kníračku Waiki, slovo dalo slovo, a tak jsem se seznámila s Jankou, která žila a pracovala v Brně, ale pochází z Košic.

Dotyčný pejsek nejenom že byl můj srdcový p+s, ale navíc pochází ze stejného chovu jako Ajvinka, oba mají stejné příjmení Gloria Leones! Danko je o tři roky starší a je to strejda naší princezny. Takže jsme vlastně s Jankou rodina. Časem jsem poznala i Jančinu maminku, a když se Janka vrátila zpět do Košic jsme ve spojení na sociálních sítích. Jenom skončily společné vycházky.

 

Posadit tuhle partičku, aby vydržela alespoň chvilku, to je umění.

 

Danko už je pán v letech, býval záchranářským psem, a protože už nemůže naplno pracovat, jeho panička si nedávno pořídila mladého pejska, dnes půlročního Frankiho. Jak jinak opět Gloria Leones! Dlouho na něj čekala, na toto spojení, až si jednoho dne jela z Košic do Třebové pro malého lumpíka. Jančina maminka je také v držení středního knírače p+s, Arga, jeho otcem je Danko. Stále se pohybujeme v naší rodině 🙂

 

Ruby, Lilly, Frankie, Danko, Argo, Ajvi, Meggie

 

Před několika týdny přijela Jana s maminkou a se všemi třemi pejsky na pár dní do Brna. A bylo opět veselo. Jeden den jsme podnikly výlet do okolí Velké Bíteše, přidala se k nám Eva s pepřandou, naší kamarádkou Meginkou, ta je sice z chovu Fortuna Moravia, ale je to spřátelená rodina, a navíc je s Meginkou velká legrace. Právě je v pubertě….

 

Jako první nevydrželo štěně Frankie 🙂 , posléze Meggie a už se to sypalo celé

 

Celou pepřenou vousatou partu doplnila ještě Janina kamarádka z výcviku o malou kníračku Lilly a erdelteriérku Ruby. A protože nejsme rasisté, tak jsme Ruby přijali do vousaté party a všichni jsme svorně strávili krásné psí odpoledne, v přírodě.

Druhý den přijely dámy k nám domů na návštěvu, a tak vznikla takřka historická fotka na schůdcích do zahrady.

 

Štěně Frankie, Argo, Danko a Ajvi

 

Ano, život s kníračem je radostný život, plný překvapení a veselých příhod. Za těch čtyřicet uplynulých let to mohu potvrdit.

 

Dede: Děkuju Alex za fousaté vyprávění! 🙂 Musím říct, že spříznění přes zvířata určitě existuje a nemusí jít zrovna o rodinu pokrevní. Na psích vycházkách vzniklo nejedno přátelství! Ovšem i nejedna zášť, i tak to chodí. Jeden čas v Praze jsme si rádi povídali s pánečkem polského nížinného ovčáka. Ten ovšem tak hrozně otravoval mého Maxe, že se jednou ohradil a pánové se začali nesnášet. Co už – s ovčákovým pánem jsme na sebe aspoň mávali, a na dálku si gesty ukazovali, kdo půjde kudy, aby se naši svěřenci (radši) nesetkali:))

A tak se dnes ptám – seznámili jste se a spřátelili s nějakými lidmi srze vaše zvířata? 🙂

Aktualizováno: 14.5.2023 — 18:29

33 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Seznámila, ale… Kdysi jsem se na procházce seznámila s jedním pánem, ale když po nějaké době přišel s pejskem na cvičák a zjistil, že jsem ho poznala jen podle psa, tak byl konec. Vůbec se nedivím .

  2. jestli jsem se seznámila – mockrát a mnohdy téměř osudově 🙂 kočičí a psí lidi na Hadech, Zvířetníku, Dedeníku, to je jasné. Nejvyšší Kočka přiložil tlapku i při hledání domu pro nás všechny: původní majitelkou je dávná kočičí kamarádka, se kterou jsme se roky neviděly – a najednou stojíme s realitní makléřkou před domem, který znám a on je k mání, protože majitelka si užívá důchodu na venkovské chalupě se zahradou 😀

  3. Alex, to musela být bezva procházka a fotky jsou velice povedené. Hádám, že jste se při sestavování kníračí řady a „schodiště“ musely dost nasmát. Ovšem, když tohle jsou střední knirači, o kolik větší jsou ti velcí? Hihi, však ani tihle střední nejsou žádní „skřitkové“. A proč sis vybrala právě střední velikost – že ti velcí už jsou opravdu moc velcí? Pitrýsek myslím měla malé kníračky, ne? Je nějaký rozdíl v jejich chování co se velikosti týče ? Snášení se knírači všeobecně, tedy na velikost nehledě? To je dotaz viz diskuze níže o psím „rasismu“. Protože jak známo, často – nehledě na rasu – stačí aby velký pes na malého „dotěru“ jen bafnul a stačí to, zatímco malý pes se může na velkého uštěkat (často „provokuje“ z dálky) a tomu je to většinou fuk. Jestlipak to takhle funguje i u těch tří velikostí kníračů? Jinak jsem nevěděla, že stejné rasy se mezi sebou viditelně snášejí lepe, než směsi, ráda jsem si o tom níže přečetla.

    Znali jsme se v naší čtvrti s jedním pánem, který měl středního knírače (také p+s). Pán ho dostal jako odrostlejší štěně od kamaráda. Ten si psa dovezl z Německa, ale pak onemocněl, psa nemohl mít a dal ho tomuhle pánovi. Pes se dožil 15 let. Jinak knírače, které jsem tu viděla bych spočítala na jedné ruce. rozhodně to (tady na Jihu) není běžné plemeno, o ostatních částech US nevím

    1. Maričko! Pokusím se nějak odpovědět. Kdysi jsem se rozhodla pro střeďáka kvůli váze. Mají do 20 kg. Abych psa mohla odnést, kdyby bylo potřeba. Na velkého bych neměla ani za mlada. Dnes už pomalu nezvednu Ajvinku na upravovací stůl…. Výška střeďáka v kohoutku, pes 50 cm, fena 48 cm. Prostě střední pes.
      Co jsem znala velké knírače ze cvičáku, připadali mi vyrovnanější, klidnější než rozjívení střeďáci. Malí knírači jsou choleričtí. Samozřejmě se to nedá říct všeobecně. Kdysi jsme měli v Brně cvičák jenom pro knírače. Pro všechny velikostní rázy. Bylo to fajn. Před výcvikem jsme je všechny pustili, oni se pohonili, vytvořili si mezi sebou na to dopoledne hierarchii a byl klid. Při cvičení nemuseli zjišťovat, co za souseda vedle něho stojí. Ale to šlo jenom s knírači. Jsou takoví sociálně vyrovnaní, bezproblémoví. Když se tenhle cvičák zrušil, spojili jsme se s ostatními plemeny, ovčáci, dobrmani, rotvajleři atd. tak socializace odpadla. Nešlo to. Moje holky neměly nikdy žádný problém s jinými plemeny. Pokud je někdo nenapadl. To si vyhrnuly rukávy a šly do toho. Ale kamarády měly napříč plemeny. Ajvinka má kamarádku hovawartku i malého yorka. A to se mi po poznání jejich povah moc líbí. Proto je mám vedle sebe už přes 40 let.

      1. Alex, moc děkuji za dlouhou odpověď a vysvětlením. To jsou všechno zajímavé informace ohledně psů na cvičáku. Jak jsem četla, hned mě napadlo, jestli tak dělají na všech cvičácích (nechají psy volně se „popasovat“, protože to pak má cvičitel(ka) lehčí. No a hned dál píšeš, že se směsicí jiných druhů to nefunguje – fakt zajímavé věci a jsem ráda, že tvá láska ke kníračům přetrvává dlouhé roky 🙂 !

        1. Maričko, dnešní doba je jiná. Kdepak pustit psy. Dyť by se porvali. Nebo: na výcvikovém placu se cvičí a ne si hrát. Obecně lidé i venku, když se neznají, psy nepustí z vodítka. Ani po domluvě. Velmi často to skončí slovy: “ On by mě utekl“. Smutné.

  4. Krásné skupinové fotky!
    Zajímavé, že kolem nás se knírači vůbec nevyskytují, neuvědomuji si, že bychom nějakého potkávali. Jen před lety, když jsme ještě bydleli na sídlišti, několik pater nad námi měli manželé velkou černou kníračku. Moc hodný a poslušný pes, který se venčil sám – paní s ní vždy jen sjela dolů výtahem, vypustila ji a ani nečekala u dveří – Linda si oběhla svůj okruh a většinou ji pak někdo pustil zpátky do domu. 🙂
    A pes je samozřejmě dobrý seznamovací prostředník – neznala bych (a nepoznala, neměla bych jak je rozeznat) zdaleka tolik lidí, jako jich znám teď. 🙂

  5. Inu knírač, toť srdcová záležitost. Pár jsem jich poznala a všichni byli báječní. A díky Toye jsem poznala spousty dobrých lidí 😉 – Pitrýska, Alex a vás všechny ostatní.

    Krásná skupinová fota, nejhezčí je to schodišťové. A vzpomínka na kníračí focení na jednom Setkání – tam jich byla taky pěkná řádka, a taky to dalo fušku je vyfotit.

  6. Alex, tedy klobouk dolů. Udržet knírače pro tahle fota, to byl výkon! Podařilo se a jsou parádní ! Přes psy jsem se seznámila s mnoha lidmi, vlastně i tady a vedle v hospůdce. Jsem ráda,že si můžeme takhle v klidu popovídat i když třeba jen virtuálně. Ale někdy i osobně! 🙂 Po našich boxerkách doznala má smečka změn a tak stále schroupávám zkušenosti s kerrynkou a malou černou bolonkou. Je to zcela jiné.

    1. Já zase tebe obdivuji,že jsi šla do nových plemen. Přece jenom já vím, co mohu od knírače střeďáka očekávat.

  7. to je parádní smečka 🙂 kouzelné setkání fousáčů 🙂 dnes mám poletování a zubaře, takže budu psát víc až odpoledne…

    1. Evi, já se vrátila od zubaře, kde jsem dělala psychický doprovod manželovi. Nebo hlídací? Aby neutekl?

      1. Já jsem taky dělala dneska doprovod manželovi k lékaři ale jen proto, že málokdy se tam bez problému zaparkuje. Takhle to má bez starostí, já ho tam vyložím a pak se domluvíme kde parkuji, nebo ho naložím před nemocnicí.
        \\\\\\\fotky jsou tradičně bezva, knírači jsou fotogeničtí a ukáznění.

      2. Ali, to jsem zrovna kráčela směr ordinace 🙂 dopadlo to dobře – mám skvělou mladou paní doktorku, nadšenou do oboru a navíc příjemnou a velice šikovnou. fousáči jsou moje srdcovka, zvláště malí – pes mého života byla Bessinka, malá černá kníračka, kterou jsem dostala za vysvědčení v páté třídě 🙂 byly jsme nerozlučná dvojka od momentu, kdy si poprvé ustlala vedle mojí postele na dece místo v určeném pelíšku 🙂 komediantka a neskutečně chytrá pejsinka.

  8. Pamatuji si klubovou výstavu bíglů na Helfštýně. Přes 100 bíglů, jakožto smečkových psů naprosto v pohodě. Hrad byl ovšem normálně otevřen pro návštěvníky a přišel někdo s něčím velkým černým. Jeho pohyb byl nepřeslechnutelný, protože téměř všichni bíglové, kteří ho spatřili, začali řvát (asi něco jako „pozor, vetřelec“)

    1. Zažila jsem něco podobného s choďáky. 🙂 Byla to bonitace a psů jak máku. Klid, pohoda, až tam přišel někdo s choďákem a tuším erdelem. Taky jsme všichni věděli, kde erdel právě je! Rvačka z toho nebyla, ale hluk ano…

  9. Alex, máš úžasnou fotodokumentaci. Mám pro pepř a sůl slabost. Jen jsem si chvíli říkala, jaká Iowa, a on je to Ajvinčin oficiální titul. 🙂
    Jinak, občas taky dělím čas na před a po. Zjevně to byl opravdu předěl, alespoň v některých věcech.

    1. Já ten předěl mám ve zdraví. Myslela jsem si „hurá, přežila jsem hospitalizaci s těžkým covidem, můžu jet dál“. Omyl, všechno je jinak.

      1. jo, na zdraví se ten prevít podepíše. Někomu víc a někomu méně, klouby bolí a člověk je hned unavený.

  10. Náš první pes byl Dag stř. knírač P+S. Splnila jsem si životní sen, ale pořídit si štěně knírače k rok a půl starému synkovi byl nápad přímo geniální. Ale dali jsme to a Daginek byl Markovi kámošem, bráchou, obráncem…to hlavně. Odešel, když bylo Markovi něco přes 13 let, ale za celý život si ho nemohl vzít samotný ven, Dagi ho tak chránil a miloval, že stačilo, aby se na něj někdo křivě kouknul a měl málem Daga na krku. Stejně tak chránil venku i mne, ale já ho na rozdíl od syna fyzicky zvládla a taky jsem měla silnější hlas 🙂 Byl to pes jednoho pána a to MLP, toho poslechl na slovo, co na slovo, na gesto.
    Další psi už byli labroušci, ne proto, že bych na knírače zanevřela, ale chtěli jsme psy bez nutné úpravy srsti a ne tak hlídací…

    1. Ano, úprava srsti je trochu problematická a u pepřáků obzvlášť. Srovnat barvu srsti, aby byla krásně p+s je dřina a hodně času.

  11. Jo, ještě poznámka k psím rasistům:)) Někdy jsou psi vysazení (nemají rádi od pohledu a bez příčiny) některé rasy psů – stačí, aby měli s jedním špatnou zkušenost. Mockrát jsem slyšela „On/ona nesnáší ovčáky! Kdysi po něm/ ní jeden vyjel…“ Bez ohledu na pohlaví, tedy i tam, kde by teoreticky mělo fungovat relativně bezpečné setkání psa a feny. Prostě jsi xxx a já se s tebou nebavím! 🙂

    1. Tak tak, naši psi nemuseli boxery. Daga kdysi jeden napadl a Dagi nezapomněl, to samé Darek. Majk byl kliďas, ale boxery taky neobliboval, nevím proč. A bylo jedno jestli to byl pes, fenka, dorostenec… tak jsme se jim obloukem vyhýbali a byl klid.

    2. Jo, to potvrzuji. Byl tady u nás ve vísce jeden černý malý ,krátkosrstý vetaj a šel po každémm jak po lidech,tak psech. Naši Conču napadl,ta se s ním trochu vypořádala ale teď ty malé černé nesnáší a ječí na ně.

    3. Dede, ono něco podobného funguje i u koní. Jela jsem na vyjížďku s velkou skupinou koní a jezdců v neznámém prostředí, na cizím, neznámém koni. Mohutný šiml, bylo mi řečeno, že je spolehlivý, jen si musím dávat pozor na tmavé hnědáky, ty že nemá rád a může jančit. Všechno probíhalo dobře, hlídala jsem si za zadkem černé koně, až v jedné chvíli neuhlídala, shodil mne a já si naštípla loket.

      1. To jsem netušila 🙂 Já jsem obvykle řešila jen to, jak zůstat před kobylama, protože jsem ty první roky jezdila především jednoho hřebce (spíš hřebečka vzrůstem). Pokud by se dostala žádoucí klisna před nás, nemusela moje přítomnost na jeho hřbetě nic znamenat a nakonec bychom na té kobyle skončili všichni – k malé radosti jejího jezdce:))

  12. Díky Alex – ta fousatá fotka je prostě boží! 🙂
    O tom, že psi jsou „rasisté“ mi kdysi dávno řekla EvaŽ a experimentálně jsem si ověřila, že měla pravdu – v hodně případech.
    Když umřela Berry, která Ari vždy zprostředkovávala kontakt se psy, zůstala Ari tak nějak bez nápovědy. Chtěla se s jinými psy aspoň očuchat, ale malé před ní brali do náruče a tak 80 % velkých, které jsme potkávali, bylo nepřátelských (a na vodítku). A pak jsme v létě na Makově cestou k Masarykově chatě potkali lidi s dvěma bílými ovčáky – a ještě to byli příbuzní! (ze stejné chovné stanice) Její radost byla zjevná, jejich taky, a ač bylo víc než 30 stupňů okamžitě se pustili do hry – bez váhání i náznaku agrese…

  13. U nás v dědině se objevil mladý kavalír- blenheim. Teda od pohledu není úplně čistý kavalír, ale víceméně. Naše psice se s ním velmi přátelí a on je z nich hotovej 🙂 takže psi stejného plemene se navzájem poznají. Karamel s Vanilkou sice dokážou úspěšně oblbovat i psy jiných plemen (labík, russel atd), ale tady je to enormní 🙂

    1. Ano, i když si moje pejsky hrály s různými plemeny, střední knírači vždy měli přednost. I když byli v jiné barvě 🙂 . Waiki byla Ajvinčina životní kamarádka. Jejím odchodem je zaskočená a divokost Meggie a tím, že zaujala Waikinčino místo jí brání ji vzít na milost. Ale už se to lepší!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN