Když jsem podruhé šla do zahradnictví pro přísadu zeleniny a kytek, sáhla jsem automaticky do kufru auta a vytáhla košík. Není to ten krásný proutěný, je to ten skládací, ale svou službu splnil. Tedy se do něj uložily rostlinky v květináčích i ty vydloubnuté ze sadbovače a nic se jim nestalo.

Samozřejmě mám nejradši košíky proutěné. Mám jich – honem počítám – sedm. Dva po babičce, jeden je spravený drátem, a přesto fungují. Dostala jsem piknikový i s obsahem – je báječný, už jsme ho párkrát vyvezli. Pak piknikový bez obsahu, ale je to ten typický do stříšky. Pak jeden asi jakože piknikový, ale tvar neodpovídá, tak v něm vozím kdeco. Před pár lety jsem si na farmářském trhu koupila nový poté, co se mi z mého oblíbence odmotalo ucho a skončil jako košík na nosiči retrokola – takže vlastně osm! A jeden dětský, takovou gondolku, zdědili jsme ho ani nevím po kom. Děti s ním chodily na mrskut.

Koše jsou skvělá věc. Jde do nich naskládat ovoce, zelenina, rostlinky v květináči, ale taky klubka, zbytky látek a skoro cokoli, co vás napadne, a pak se to snadno přenáší. Navíc to zlaté proutí působí tak nějak příjemně na pohled. A když tam jablko shnije, dá se vydrbat kartáčem, nechá se uschnout a je zas jako nový.

Ještě na jeden jsem zapomněla. Na jakémsi trhu před lety paní předváděla pletení velkého koše s dvěma uchy. Musela jsme ho nechat doma ještě vyschnout. Když ho viděla moje mamka, smála se, že je na štěně. Tehdy jsem se ohradila, že psa v žádném případě, ke dvěma malým dětem! Rok se s rokem sešel, ale dva kavalíři se do něj klidně vejdou 🙂

Dede: Děkuju Matyldě – zase našla krásné téma! Tak co, jak jste na tom vy a košíky? Máme je rádi? Používáte je? Na co všechno? Klasické i ty moderní?