Všimli jste si někdy, jak často a při jakých příležitostech se lidé objímají? A přemýšleli jste někdy nad tím, proč to vlastně děláme?
Vítání, loučení, radost, smutek, žal či milostné zaujetí – to vše může mít společného jmenovatele. Vedle zjitřených citů je to objetí. Prosté sevření druhé osoby do náruče má na lidskou psychiku překvapivé účinky. Pod vlivem filmů a knih bychom mohli usoudit, že objímání patří především do milostné sféry, že je to hlavně věc muže a ženy. Jenže stačí se maličko zamyslet a zjistíme, že tomu tak zdaleka není – a to teď nemluvím o právech menšin.
Objímá se totiž kde kdo a to bez ohledu na pohlaví nebo věk. Čím to je, že se zrovna tento druh tělesného kontaktu těší tak univerzální oblibě? Kde se vlastně vzala jeho síla? Podle mého názoru je prvopočátek všeho v rodičovské náruči. Bezpečí, konejšení, přirozené lidské teplo a k tomu mumlaná něžná slůvka. Každý normální člověk držící v náručí malé dítě, se instinktivně uchyluje k takovému chování.
Nu a tento vzorec se potom opakuje po celý život. Objímající ujišťuje, chrání, utěšuje a projevuje radost nebo lásku. Objímaný hledá útěchu, ochranu, lidské teplo, péči a lásku. A v objetí se mu toho dostává. Zkušenost ukazuje, že ženy cítí mnohem větší potřebu objímání než muži. Podle vědeckých studií prý mají tenčí kůži a víc receptorů dotyku, takže si ho lépe užijí. A často ho moc potřebují! Když si muži tento fakt v pravou chvíli uvědomí, zjistí, že dokáží mnohem lépe vyjít se svými nervózními, nešťastnými či přepracovanými ženami.
Takže pánové, až příště najdete svoji ženu více či méně úspěšně bojující s nějakým průšvihem nebo jen beznadějí nad tím, jak právě vypadá, tak svoji nejdražší pevně a láskyplně obejměte. A počítejte aspoň do třiceti, než položíte některou z obligátních mužských otázek, jako třeba: „Co sis jako myslela, že děláš?“ Šance na rychlé a klidné vyřešení situace se tím totiž znásobí…
PS: Martin už dávno pochopil, že včasné objetí bez zbytečných dotazů dokáže držet klid v rodině i v případě, že já ten klid někde ztratila… 😀
Tak co, jak to máte vy? Uznávám, že to nemusí být obecné pravidlo:))
Za roky, co už žiji na Jihu, stala se ze mne objímací osoba. Tady je to velice běžné, takže jsem si rychle zvykla a líbí se mi to (tedy původní obejmutí nevycházelo ode mne,prostě jsem byla obejmuta). Objímáme se vzájemně i s českými děvčaty.Před lety se k přidala další kamarádka (tenkrát ji bylo už přes 50) a my jí při prvním společném setkání chtěly uvítat objemutím. Odtáhla se a uřímě nám řekla, že to nechce, že je jí to nepříjemné. Samozřejmě jsme se neurazily, respetovaly to (jinak byla hned moc fajn)a jak při loučení ten den a při dalším setkání si jen podávaly ruce. No neuběhl ani rok a i ona se „pojižanštila“ (asi jak se setkávala s místními). Teď už se objímáme zcela automaticky, vůbec jí to nevadí.
Manžel se se známými ženami při setkání také běžně „zdraví“ objetím (ale ony vždy jako první vztáhnou ruce), doma ale dobrovolně objímací není. Ale já se nedám 🙂 Takže k němu občas přijdu a prohlásím „I need a hug“, on mi rád vyhoví a sevře mě do „bear hug“ (jak se zde říká pevnému, medvědímu objetí). Chvilku mě drží, až mu řeknu, že stačí a oba se s úsměvem oddělíme. Někdy k tomu mám důvod, častějí ale jen tak pro potěchu chci pocítit ten jeho medvědí stisk 🙂
Tedááá Dede, to věřím, že jsi Martina k sobě tiskla plnou silou !!! Mnohem lepší varianta – rozbité auto, než rozbitý Martin. Snad ale i viníci v druhém autě přežili.
Maričko, já už jsem taky zjistila, že je to hodně ovlivněné lokální kulturou, prostě někde si jsou lidé blíž i takhle, jinde ne. A věřím, že to za chvíli člověku nepřijde.
Jinak ano, na té dálnici přežili všichni, díkybohu. Byl to naštěstí „souboj titánů“ , V té mele byl vedle Volva ještě Jaguár a Audi. Což byla klika, menší auto by to nemuselo ustát. A přitom ani nikdo nedělal žádné prasárny – jen se na dálnici, kde byly oba pruhy plné, prudce brzdilo. To Martin zvládl, ale řidiči za ním se zrovna spustila krev z nosu, takže si nevšiml a nebrzdil prakticky vůbec. Což Martina odhodilo do svodidel, to ho roztočilo, aby pak do něj (tentokrát zepředu:)) najelo to Audi. Chudáka Volvo musel nakládat jeřáb, jak dostalo na frak, ale vnitřek auta zůstal s výjimkou vystřelených airbagů netknutý. Všechna čest konstruktérům z Volva 🙂
Zrovna včera jsem si říkala,že Ti napíšu aby si Martina pořádně obejmula ale zdálo se mi to příliš osobní, je to jen na Vás.
Moc na objímání nejsem a dokonce jsem se tomu velmi vyhýbala,nemám ráda,když mi někdo naruší můj osobní prostor. Pak jsme beze slova, s Věrou, kamarádkou, co už není, přišly na to, že se objímat musíme, čímž jsme sdílely stejný prožitek z dětství, aniž bychom o něm musely mluvit. Teď už se objímám jen se synem a s vnučkou,ostatní jen letmý náznak, když je třeba.
Věř mi, že když jsem ho včera dovezla domů, objímala jsem ho prakticky co chvíli. Naštěstí je zvyklý 😛
(Vysvětlení – měl včera šerednou (jím nezaviněnou) nehodu na dálnici. Přestože je možné, že pro jeho Volvo je to konečná, on neměl ani škrábnutí. Chápete, že jsem měla chvílemi problém ho pustit:))
Ježišmarjajozef. To je dobře, že je v pořádku. A chápu.
Ježíši, Dede!!! To bych dělala to samé… David a Ondra jsou v autě taky pořád a někdy opravdu trnu, jestli dobře dojeli..UFFF poděkuj andělovi strážnému a výrobci Volvo. další auto musí být podobný tank, že ano.
Uf, Dede, ještě že to takhle dobře dopadlo a dovezla sis Martina celého domů! Jeho anděl strážný se vyznamenal. A pokud jde o objetí, vůbec se ti nedivím.
Šmarjá, Dede, tak to ho obejmi i za mě. Ještě že tak, má výkonného anděla strážného.
Děkuju 🙂 Mám dojem, že jsem to nesla hůř než Martin. To „co kdyby“ umí děsně plevelit nejen vědomí, ale i podvědomí!
jeho odstínil adrenalin, ty jsi měla ten děs naplno a neředěný… nic nemusíš vysvětlovat starému pojišťovákovi a aktuálně silničáři – tvoje představy, co by se mohlo stát, kdyby ne Volvo a anděl strážný, jsou založeny na realitě všedního dne 🙁 víme a jako mámy a manželky si nesmíme připouštět. dobře to dopadlo, díky Bohu.
❤️
Ještě mě napadlo, že vlastně existují i „stylizovaná“ objetí, obvykle doplněná více či méně naznačeným polibkem na jednu nebo obě tváře – po Evropě se to aplikuje u různých národů různě.
V tomto případě to mimo rodinu snáším jen tehdy, pokud je to nutné:))
Tenhle typ strojeného vítání mezi cizími lidmi docela nesnáším. Člověk neví, jestli ten druhý ho nechce během přivítání rovnou sníst. 😀 😀
Mezi přáteli je to něco jiného.
to si vždycky vzpomenu, jak se vítali státníci na letišti v Ruzyni a přejede mi mráz po zádech 🙁
Já vím. Ale třeba v Polsku je to v podstatě běžné, aspoň co já vím – a pán ti může jen tak mimochodem políbit i ruku:))
tam by mi to asi nevadilo, když o tom zvyku vím a zřejmě je to myšleno i upřímně 🙂
Ach ano, MLP mne umí zklidnit objetím a že je to občas zapotřebí :-)). A pamatuju si, že to uměl i syn, když byl ještě mlaďoch, ale už o hlavu větší, než já, do kázal mě rozpálit do běla a když jsem se na něj vyřítila, že jednu schytá, chytl mě za ruce a objal…nakonec jsme se chechtali oba. Nevím, nakolik to praktikuje u vlastní ženy, ale jak je znám, tak spíš jeho žena u něj :-))
Jo, s dětmi to taky funguje – i když trochu jinak 🙂
(To je precizní vyjádření, že?:))
to je přímo koncizní extrakt myšlenky 😀
😀
na starosti a zdánlivě beznadějné situace ( protože řešení se vždycky následně najde) objetí pomáhá… pokud jsem naštvaná, potřebuji zaječet nebo něčím prásknout ( třeba botkou do dveří). jsem taková mírná, vlídná kočička 😀 OT: dnes je venku tak krásně, pravý jarní den…Eddie mne ráno přemlouval, dávaje to najevo celým kocourem: “ Nechoď nikam, paničko, vezmi si volno… budeme spolu doma, budeš mi probírat kožíšek a pak půjdeme spolu ven “ 🙂
Pokud jsem naštvaná, je také lepší mi jít z cesty:)) Na objetí přijde čas až poté 🙂
Od té doby, co jsme sirotky, máme potřebu se obejmout pokaždé, když se vidíme… asi se potřebujeme ujistit, že náš rod pořád pokračuje, i když jméno už v naší větvi není.
Ygo, to je krásné ❤️
Já ráda objímám svého vnuka.
Při jeho příjezdu na přivítání a při odjezdu na rozloučení. Samíkovi bude letos 13 let a ještě mi to trpí.
Nevzpírá se a navíc se ke mě přivine.
Ale je mi jasné, že s přicházející pubertou už to tak nebude.
Milá Míšo, možná ano, možná ne. Ten pubertální vzdor bývá namířen proti rodičům, babička je přece jen jiná kategorie. A tiše žasnu… vážně je už Samíkovi třináct? Vždyť já si pamatuju, jak jsi měla radost, když se narodil! 🙂
„Co sis jako myslela, že děláš?“
Tak po téhle otázce bych asi vyskočila tak vysoko, že by objímající měl co dělat, aby na mě dosáhl 🙂
🙂 :-;
Má polovice se této otázky rovněž nikdy neodvážila – celých 28 let.
Ovšem objetí… to fungovalo a oboustranně.
No, proto by se mělo objímat předtím – už ze sebezáchovných důvodů:))
Často zapomínáme na objetí blézkého člověka. Zapomínáme také na sledování okolí, být součástí celku.
Včerejší procházka mi zase ukázala, jak v některých věcech moc teoretizjeme, případně se radikalizujeme a přemýšlíme nad tím, jak je kde co děláme špatně a měli bychom to změnit od základů.
Včera jsem to vzal opět lesíkem a na zpáteční cestě jsem to prošel kolem obchvatu Uherského Hradiště, jeden z hlavních tahů na Slovensko, který vede právě tímto Kunovským lesem. Prakticky hned u silnice je živo, bydlí zde strnadi, strakapoudi, pěnkavy, viděl jsem zaječí pelech, zpoza stromů vykukovaly srnčí zrcátka a mohl bych pokračovat dále.
Když pozorujete, ale děláte, že si jich nevšímáte, tak můžete zažít i to příslovečné objetí přírody, pocit, že jsme stále součástí většího celku. 🙂
A zde je pár včerejších výcvaků.
https://davadu.ugandalfa.cz/galerie/picture.php?/3694/category/96
Hezké fotky 🙂
Bohaté fotoúlovky! Ráda jsem viděla.
Krásné fotky – moc se mi líbila ta upravující se sýkorka a nadchl mne slavík, kterého u nás nemáme.
Jinak si též myslím, že v okolí lidských obydlí to docela žije, jenom je třeba se dívat… to v takových Krkonoších (kde jsem byla tento víkend) na zvíře nenarazíš a nenarazíš 🙂 🙂 – opominu-li zpěvné ptactvo (toho bylo dost, ale nefotitelné, neb vysoko v korunách stromů), huculy a skotský náhorní skot 😉 .
Jojo, to jsme takhle byli u Dvoraček (kousek za Harrachovem nad Rokytnicí), zhruba půlka září. Proti nám jde paní a ptá se, jestli jsou tady medvědi.
Medvědi? Ano, ten zvuk, co byl před chvílí. Aaha, ten zvuk to je jelen, troubí v říji, támhle je vidět na protějším kopci. 🙂
Oni i srnci umějí pořádně řvát… jen se to o nich obvykle neví:))
To jo, oni tak srandovně pobekávají. 🙂
Bek, bek, ,Bek, bek
Když jdeš potmě lesem a to legrační bekátko jde s tebou dole pod cestou tak, že ho slyšíš, ale nevidíš, jde i ze srnce pořádný strach! Hlavně se (v té tmě) těžko věří, že je to srnec:))
Davide, to jsou moc krásné fotky! Je radost najednou vidět zblízka tvory, kteří kolem mě obvykle jen udělají frrr a jsou pryč:))
Když tam procházím naučnou stezkou, tak jsou tam vypsaní ptáci, které jsem tam zatím nikdy neviděl. 😀
Místo strakapouda prostředního si hráváme na honičku se strakapoudem velkým.
Místo žluny zelené je tam dost brhlíků lesních.
Místo datla černého tam vídám šoupálka dlouhoprstého.
A tak podobně. 😀
jestli oni to tvůrci naučné tabule neudělali schválně…
Já třeba často vídám strakapoudy, ale třeba datla jsem viděla jen jednou. Kupodivu právě v blízkosti naší naučné stezky (u Královédvorské nemocnice), kde je na obrázku i s maketou přidělanou na stromě 🙂 A opravdu jsem viděla živého! Maketu vídám pravidelně, ta neuletí 😀
Moc hezké fotky, máš na to oko a hlavně postřeh. Já než bych vylovila mobil nebo nedej bože foťák, brejle, tak jsou všichni pryč 🙂
Až na slavíka tady taky všichni bydlí včetně těch pěnkav a strakapoudů a dalších, které zmiňuješ a ještě i další. A možná i ten slavík, jen jsem neměla ještě to štěstí 🙂
Začíná období, kdy si pochvaluju, do jakého krásného kraje jsme se přestěhovali. Cca v půli října začnu toužit po mosteckém paneláku :-))))
Je-li žena naštvaná, obejměte ji a řekněte jí, jak je krásná.
Vrčí-li dál, ustupte do bezpečné vzdálenosti a hoďte jí čokoládu.
😉
To je dost přesně. 🙂
Ano, Pratchett rozuměl i ženám:)))
Díky za tuto poznámku, pobavila 🙂