Červená, okrová, bílá, modrá. Rudé roucho, důstojné stáří, kalamář a kniha, oči obrácené k nebi. K modrobílému nebi. Svatý Jeroným, patron učenců a překladatelů. Obraz v caravaggiovském stylu, pravděpodobně z druhé poloviny 17. století, který měl štěstí.

Několikrát jeho osud visel na vlásku. Historie jako z detektivky. Ale předpokládám, že s tou se seznámíte na výstavě. Tento článek bude spíše o technikách, které je možné použít, aby se restaurátor dozvěděl více. A – světe div se – řadu těchto postupů používají i kriminalisté.

Obr.1: Tvář světce před a po rekonstrukci

Při psaní tohoto textu nahlížím střídavě do knihy a do počítače. V počítači mám otevřenou digitální verzi závěrečné práce pana MgA. Františka Zelinky, ještě před rokem studenta Vyšší odborné školy restaurátorské. Vedle něj leží kniha Wolfganga Wehnera Šach Zločinu, vydání z roku 1969.

Toto poutavé a čtivé vyprávění se stalo jedním z podkladů pro natočení skvělého televizního seriálu Dobrodružství kriminalistiky  Takže, co má restaurátorský průzkum a kriminalistické pátrání společného? Posuďte sami.

• Fotografie ve viditelném světle zhodnotí celkový stav, barevnost, poškození a najde stopy předchozích oprav.
• Ultrafialová fotografie může být prvním svědkem toho, že k opravám byly použity jiné materiály, než původně malíř užil. Reaguje na ztenčení a poškrábání vrstev.
• Infračervená fotografie umožní pohled pod povrch – lze vidět hlubší vrstvy malby,
• Rentgenový snímek dohlédne až přímo na plátno – s jeho pomocí můžeme určit, jestli bylo plátno umyto a přemalováno, anebo zda nebylo umyto a pod svrchní malbou se skrývá ještě jiná.
• Rentgenová fluorescenční analýza a energiově disperzní spektroskopie jsou techniky, které z kousku materiálu dokáží určit jeho konkrétní prvkové složení.
• Chemické testy (zkouška vlákna dle Herzoga anebo test rozpustnosti) jsou dělány už s určitým předpokladem. Zkouška dokazuje, že plátno je lněné, test testuje, je–li možné danou chemikálií provést například ztenčení krycího laku, aby se barvy obrazu zjasnily.

Je vám ten postup – snad s výjimkou posledního bodu – poněkud povědomý? Může být. Padesát let po objevu rentgenového záření pomohly přírodní vědy kriminalistice vyřešit slavný případ padělání obrazů Vermeera van Delfta. V archivu České televize se můžete podívat na 16. díl seriálu Dobrodružství kriminalistiky nazvaný Paprsek.

Abych se vrátila k Jeronýmovi. Pan Zelinka po poradě se svým vyučujícím přinesl kousky malby, odebrané z poškozených míst obrazu, k analýze elektronovým mikroskopem. Jednalo se o opravdu malinké kousíčky: takto například vypadá jeden z nich, spolu s několika lněnými vlákny přilepený na podkladovou pásku.

Obr.2: Střípek malby – zvětšeno 100x, měřítko dva milimetry

Detektor, který udělal snímek na levé straně, se nazývá detektor sekundárních elektronů, detektor vpravo detektor zpětně odražených elektronů. Sekundární elektrony vznikají rozptylem dopadajícího elektronového svazku na povrchu vzorku, proto mají malou energii a zobrazují spíše topografii.

Zde a na dalších snímcích si můžete všimnout mikroprasklin v povrchovém laku, způsobených stárnutím. Zpětně odražené elektrony jsou vlastně dopadající elektrony, otočené do protisměru těžkým jádrem. Čím je jádro těžší, tím více elektronů otočí. A to už je první náznak toho, že by vzorek mohl mít v různých místech různé chemické složení.

Obr. 3: Princip vzniku sekundárních (SE) a zpětně odražených (BSE) elektronů – PE značí dopadající primární elektrony

Zajímavější je úlomek otočit a podívat se na něj z boku. Je vidět, že se skládá z několika vrstev. Plátna se přímo dotýkala nejspodnější vrstva, která je nejsilnější – září z ní dva větší jasné objekty. Na ni přiléhala další vrstva z poněkud těžšího materiálu, na ni ještě jedna, ještě těžší, zatímco povrchová vrstva je chemicky nejlehčí (této malířské technice se vcelku překvapivě říká vrstvený olej). Co se měřítek týká – dvě stě mikrometrů je tloušťka listu papíru, šedesát zhruba lidského vlasu, třicet dětského.

Obr.4: Střípek obrazu z boku – patrné jednotlivé vrstvy, na zobrazení vpravo naznačeno rozdílné prvkové složení. Šedesát mikrometrů je tloušťka lidského vlasu.

Jednotlivé vrstvy jsou barevné pigmenty, rozmíchané v lněném oleji, svrchní je krycí lak. Teď by ještě bylo hezké vědět, z jakých prvků jednotlivé pigmenty jsou. Tady přichází na pomoc energiově disperzní spektroskopie a charakteristické rentgenové záření.

Obr.5.: Princip energiově disperzní spektroskopie a prvková analýza solárního článku

Doteď jsme se obešli s černobílým snímkem, protože každý z obrázků reprezentoval jen jednu vlastnost – ten v sekundárních elektronech to, kde je hrana (víc svítí) a kde plocha (méně svítí), ten v zpětně odražených, jak je těžké jádro atomu materiálu (těžká jádra – víc svítí, lehká jádra – méně svítí). Teď začínáme potřebovat barvy – každá bude reprezentovat určitý chemický prvek.

Při energiově disperzní spektroskopii prolétají elektrony atomem a vyrážejí jiné elektrony, blízké atomovému jádru. Na jejich místo okamžitě seskočí elektrony, které jsou od jádra dál. A odevzdají přebytečnou energii ve formě rentgenového záření.

Tato energie se změří, a protože v každém atomu jsou její hodnoty rozdílné, víme, o jaký atom se jedná. Na obrázku vpravo je prvková mapa kousku solárního článku – křemíková destička (červeně) je přilepena stříbrným lepidlem (modře) na mikroskopický držáček z hliníku (žlutě). Tato situace je jednoduchá a přehledná.

V případě barevných pigmentů namíchaných v barvách je vše složitější, protože prvků je daleko více – podívejte se sami:

Obr.6 – prvková analýza úlomku obrazu z tváře světce

Tady už je potřeba, aby mikroskopikovi někdo poradil. Konkrétně tento kousek barvy je z tváře svatého Jeronýma – podklad tvoří okr (směs oxidu železitého a křemičitanu hlinitého). V další vrstvě je okr promíchán s olovnatou bělobou, v té další je čistá olovnatá běloba (olovo je reprezentováno modrou barvou). Krycí vrstva je organická pryskyřice – obsahuje vysoký podíl uhlíku, pro který je zvolena barva červená.

Tím práce elektronového mikroskopu skončila a nastala tvrdá dřina pro restaurátora – po čtyřiceti hodinách průzkumu se pustil do vlastních prací při restaurování, které mu zabraly dalších neuvěřitelných sto třicet hodin. Pak se obraz zaskvěl v plné kráse.

V této chvíli ovšem pan Zelinka odchází vstříc této neuvěřitelné, titěrné, přesné hodinářské práci velice spokojen – zná, jaké jsou na obrazu pigmenty, a navíc ho dokáže i datovat. Hnědý okr ani červená rumělka k tomu není vhodná – první se používal už v jeskynních malbách, ta druhá od starého Říma.

Vhodnější jsou běloby – olovnatá se přestává užívat v osmnáctém století, v devatenáctém vládne zinková, ve dvacátém titanová. A úplně nejlepší na datování je modrá – smalt, draselné sklo z příměsí kobaltu, se používá od patnáctého do osmnáctého století, kdy bylo vytlačeno podstatně levnější pruskou modří obsahující železo. Takže teď už ví, že…

Je svatý Jeroným barokní originál anebo pozdější kopie? Vím, ale nepovím. Jeďte se na něj podívat sami, na výstavě vám to rádi řeknou. (https://www.rmm.cz/czech/akce.html)

Tento snímek byl přihlášen do soutěže mikrofotografií probíhajících v rámci Multinárodního mikroskopického kongresu v září 2022 v Brně, jeho autoři jsou František Zelinka a Jana Jurmanová.

Obr. 7: Plakát o restaurování obrazu svatého Jeronýma pro Multinárodní mikroskopický kongres 16, autoři František Zelinka a Jana Jurmanová

Dede: Děkuju JJ za zprostředkování skutečně komplexního přístupu k restaurování uměleckého díla. Je to fascinující!