Vždycky, když si myslím, že už nic hezčího nemůžu v Praze vidět a zažít, stane se něco ještě krásnějšího. Jako tady, na skoro stometrové Velké jižní věži svatovítské katedrály. Je to třetí nevyšší kostelní věží u nás a na její ochoz vede 287 točitých kamenných schodů. Je jich fakt hodně, ale po cestě nahoru vás čekají hned dvě překvapení.

Tím prvním je náš největší zvon Zikmund, na který se můžete podívat skrze okýnko. Je ho opravdu kus. Nejen, že je to fešák, ale váží 13,5 tun. Byl vyroben jako náhrada za zvon Patron, který se roztavil při požáru Malé Strany v roce 1541. K jeho rozhoupání jsou potřeba 4 zvoníci. Každý z nich chytne lano a Zikmunda společnými silami ručně rozpohybují. Další dva zvoníci pak obstarávají srdce zvonu.

Jednou jsem pod Zikmundem stála. Člověk s ním ani nehne, a ještě teď mi běží mráz po zádech. 15. června roku 2002 Zikmund vyzváněl k svátku sv. Víta a najednou mu puklo srdce. To podle pověsti znamená, že českou zem postihne nějaké neštěstí. A bohužel, určitě si vzpomenete, jak v srpnu toho roku Prahu a celou zem zaplavila ničivá stoletá povodeň. Další překvapení vás čeká o patro výš. Tady visí zbylých šest svatovítských zvonu. Na ně se zvoní každou neděli, také ručně.

No a pak už s chutí po dalších schodech vzhůru. Já se tak těšila! Čekala jsem velkou parádu, ale tak nádherný pohled na Prahu, který se otevřel… to bylo něco neskutečného a osvobozujícího. Takovou hrdost člověk cítí, vykřikne údivem a pak přejíždí očima po všech těch červených střechách, palácích, zahradách, spočítá mosty nad Vltavou, zkouší uhodnout, kde jaký kostel stojí, v duchu si řekne, je, to je zas lidí na Karlově mostě. A už mě vítá krásný kohout na střeše svatovítské katedrály. Jen zakokrhat. Nejdřív jsem si myslela, že se točí, připomínal mi větrnou korouhev, ale on se ani nehne a s otevřeným zobákem se rozhlíží z výšky na celičkou Prahu. Trochu mu ten každodenní výhled závidím.

Přímo pode mnou leží Klárov. Jméno nese po profesoru Aloisi Klárovi, který tu roku 1832 založil ústav slepců. Je to ta dlouhá bílá budova. Nevidomým sloužil až do poloviny 20. století. Dnes tu sídlí Česká geologická služba a v kapli sv. Rafaela, patrona nevidomých, se občas pořádají koncerty vážné hudby. Nemůžu se takhle z výšky vynadívat na Strakovu Akademii. Působí jako honosný zámeček. Je to ten areál budov s černými střechami a zelenou kupolí. Strakovu akademii založil hrabě Jan Petr Straka jako studentskou kolej pro chudé synky českých šlechticů. No, ale moc skromně si tu nežili. Učili se v moderních studovnách, v jako vůbec první pražské budově tu bylo ústřední topení, měli tu šermířský a taneční sál, vlastní nemocnici, kapli nebo bazén a saunu, což bylo na tehdejší dobu opravdu de luxe. Za 1. sv. války tu zřídil Červený kříž nemocnici a dnes tu sídlí náš Úřad vlády.

Pode mnou se červená Malá Strana s věží kostela Panny Marie Vítězné, který je domovem malé sošky Pražského Jezulátka. Pokračují domy čtvrti Smíchova. Mohli byste si říct, že je tu veselo a lidé se tu smějí od rána do večera. Smíchov ale dostal své jméno nejspíš proto, že roku 1390, kdy tu byly ještě zelené louky a pastviny, dostal Eduard Wejšer od panovníka povolení k chovu koz. Smí – chovat.  Až roku 1903 byl Smíchov povýšen na město a připojen k Praze.  Přes Vltavu tu vidíme Jiráskův most, ten vede od Tančícího domu, Palackého most a železniční most. Za ním stojí vlevo skála a na ní Vyšehrad, odkud věštila kněžna Libuše o městě velikém, jehož sláva hvězd se dotýká. A měla velkou pravdu.

Když jsem pak zamířila po ochozu věže na opačnou stranu, slzičky mi stouply do očí. Přesně tady, na tomhle místě jsem cítila úplnou posvátnost. Tam někde dole pode mnou odpočívají čeští králové a světci, v korunní komoře se tu pod sedmi zámky skrývají vzácné české korunovační klenoty a já tu můžu stát. Tady a teď všechno do sebe tak krásně zapadá, historie, současnost…. Sluníčko se začíná opírat do dvou věží katedrály, které jsou tak blízko a přímo přede mnou. Tak šťastná jsem v tu chvíli byla… určitě to všem přeju a doporučuju se sem nahoru přijít podívat.