Je to zábava ji získávat. Někdy se loupe lépe, jindy hůř, ale ta radost, když se mi povede uloupnout pěkný velký kus! Je jemná, i proto se ráda kroutí a divím se, že se jejích něžných barev už dávno nechytli módní návrháři. Ale nejlepší je, že tak snadno a rychle hoří. Nemohu si koupit nic, co by ji nahradilo!
A o čem to vlastně mluvím? Inu o březové kůře. Topíme březovými poleny, která ukládáme do velkého kovového zásobníku na chodbě. Prohlížet polena a „lovit“ kousky kůry na zatápění je jedna z mých čistých, byť možná kapku dětinských, radostí:))
Někdy se z polena odlomí celá kůra, často ale loupu jen tu jemnou vrchní vrstvu. Nebylo by to ono, kdybych chtěla z kůry něco vyrábět, ale na zátop není nic lepšího. Kůru – jemnou svrchní, celou pevnou i naštípané třísky skladuju v košíku na bylinky. Pro moji hlavu zasněnou tak vzniká další kvalita – kůra a dřevo uložené v tradičním proutěném košíku. Žádné umělotiny!
Přitom patřím k lidem, kteří výhody moderního světa oceňují, mám ráda pohodlí a bezpečnost, kterou většina dnešních výrobků zaručuje. Jenže oheň, z něho pocházející světlo a teplo… víte, v tom je něco tak prapodstatného, důležitého a v dnešní době i jakýmsi způsobem osvěžujícího, že si tento rituál chráním a pěstuju v jeho původní podobě a jednoduchosti.
Dám do vyčištěných kamen chumáč jemně naloupané březové kůry, obstavím ho hraničkou voňavých březových třísek a zapálím. Potom kamna zavřu, za chvilku přiložím první polena a těším se hravým praskáním, slibujícím našemu domu teplo a pohodlí.
Jsem ráda, že tyhle prazážitky ještě z moderního světa nevymizely. Ani by neměly, protože člověk by nikdy neměl zapomenout, jak obtížné je přežít, pokud je odkázán jen na to, co sám umí. A jak moc závisíme jeden na druhém. Když nic jiného, tak to pomáhá vidět většinu našich problémů ve střízlivější perspektivě:))
A tak se dnes ptám: máte také své oblíbené prazážitky? Tím myslím činnosti, jejichž charakter a význam se po staletí nezměnil a tvoří tak jakousi nepřetržitou nit vinoucí se dějinami lidstva:)) Sama bych sem zařadila práci s dřevem, vodou, ohněm, ale třeba i šití v ruce, mytí se v přírodních tocích a podobně:)) Věřím, že vás napadnou i další činnosti, které by sem patřily. Zkuste popřemýšlet a uvidíme, co nám z toho vyleze:))
Prazážitek je pro mě vaření. Vlastně se to nezměnilo, jen že máme plynový sporák a nevaříme na ohni.
Pamatuji si jak moje prababička měla kamínka, kde se vařilo a byla tam i trouba. Dnes jí obdivuji, jak to měla všechno dobře zorganizované. Vařila, pekla a přitom přikládala. A ještě byla usměvavá a milá na všechny okolo. Přitom od mládí pracovala kolem chalupy a polí a zvířat. Měla 3 děti.
Celý život byla stejně štíhlá, nosila stejný účes a oblečení. Na stáří ji přibyly jen vrásky.
Jestli byla šťastnější nevím. Jen mi jednou vyprávěla, že chtěla studovat. Ale nešlo to. Studovat mohl jen nejstarší bratr.
copak zvládám z pra-činností… šít, vařit, plést, zatopit v kamnech nebo v krbu, asi bych nasekla trávu srpem ( při troše opatrnosti). sázet kytky a plít mrkev. možná bych i nabrousila kosu, kdysi mne to rodiče učili, ale to je dávno 🙂 no a ty prvně vyjmenované činnosti a jakékoliv hrabání se v zemině mne baví velice.
Maričko, ona homole zove se ve Středních Čechách „ježek“. k tomu měl půvabnou historku Vladimír Komárek…
Oblíbené pračinnosti?
Štípání dřeva, kutí kosy, broušení nožů na nožním brusu, sečení trávy kosou, když se naskytne příležitost, tak černá práce s ohněm a železem.
A když je nálada, tak psaní veršů.
Je třeba si odpočinout od technické práce hlavou a občas i rukama. 🙂
Dede, to je krásný stojan na polena, naskládaná jedno jako druhé! Pamatuji se, jak mě v Rakousku a Německu fascinovaly chalupy doslova obložené přesně stejnými poleny, taková „ubývající“ izolace na zimu. A kromě toho ještě vedle stály „homole“ stejně přesných polen – ta práce, než to takhle obstavili a narovnali.
Vzhledem k dětství stráveném na chatě (bez elektřiny a tekoucí vody) si různé prapráce nostalgicky spojuji právě s ní. Úplně vidím tatínka, jak sedí před chatou a velký sekáčkem na maso štípe třísky. Dobře to naučil jak bratra, tak i mne. Tady se ráda hrabu v hlíně, ale do krbu třísky neštípu. Na podpal používám drobounké klacíky sbírané na zahradě, tak jak padají ze stromů a ukládané do bedny. Na verandě pak v zimě máme tři kočíky- v jednom drobné klacíky a šišky na podpal, v druhém silnější klacky a polínka, když ty drobné chytnou a pak velká polena na udržení ohně. Topení v krbu je výhradně moje práce, kterou dělám moc ráda, manžel tak akorát přikládá a venku doplňuje dřevo do košů z hranice venku.
Jednou nám tu (zrovna když ten den přiletěla maminka) kvůli tornádu vypadla na 4 dny elektřina. Tak jsem vařila venku na kamínkách postevených z několika cihel (těch máme u garáže vždy menší zásobu) a mřížky ze starého sporáku. Pitnou vodu jsem naštěstí měli předem ve 100 litrovém sudu a užitkové byl dostatek v bazénu (ted už ale není). Večer jsme romanticky svítili petrolejkami(máme jich několik). I mamince se to líbilo, ovšem po 4 dnech jsme byli všichni rádi, že se vrátila civilizace. Protože když je to jen dočasně, může to být fajn, ovšem chudáci, kteří zde po tornádu nemají ani vodu ani elektřinu třeba týdny, tak těch je nám vždy velice líto, tohle už není zábava!.
A níže JJ odkaz. Ano tuhle břízu znám z chladných částí US. Už jsem tu myslím o ní v nějaké souvislosti psala, že manžel na její kůře kdysi dostal napsané poděkování od jeho žákyně, které pomohl s nějakou písemnou prací.
Jako dítko a mladý dospělec jsem velice ráda dělala třísky – než se bezpečně rozhořel oheň v kotli (ne vždy se zadařilo na první dobrou ) ), mívala jsem naštípanou hraničku na další týden dopředu. Ta radost, když se od polínka oddělila hezká tenká rovná tříska.
Dlouho jsem pak třísky nedělala, tak jsem zvědavá, jestli mi to zase pujde – na jaře dojde na zabudování kamínek (už se „těším“ na bourání otvoru do komínu a následné malování), takže příští zima bude i s živým ohněm.
Jinak bych si měla osvěžit vyšívací prazážitky – dokud na to vidím 🙂 – šití, pletení a háčkování mne tak nějak minuly (tak ano, něco jsem šmodrchala, ale ve výsledku nejlépe dopadly háčkované šatičky na Terčinu minipanenku, ostatní slastně upadlo do temnot zapomnění). A možná bych se i mohla vrátit k malování na sklo a drátkování kamínků…
Ygo, máš pravdu, štípat třísky z pěkného polínka byla čistá radost. Štípat třísky z polena se sukem byla zkouška – někdy se to povedlo do třísek s kudrlinkou nebo očkem, jindy ne 🙂 Každopádně hodně březové kůry, té slabé i silnější znamená, že žádné třísky na podpal nepotřebuju 🙂
Ad malování na sklo a drátkování kamínků – kdy jindy, než teď? 🙂
Tak to jsem úplně pra-celá. Nejen o přezdívce.
Kopu na zahrádce, sbírám plody, stahuju a kuchám si své budoucí na talíři maso 😀
Ale také něžně pletu košíky i čepice, háčkuju, šiju, maluju…
A dost, jdu si dát kafe a nostalgicky vzpomínat, jak jsme si vloni pekli brambory v popelu.
Mňamka 😀
Jo, na tebe jsem si opět vzpomněla, když jsem košík byliňáček fotila 😀
To je verze gondoly, že jo?
Ano, to máš moc krásnou gondolu z proutí.
Už ji tady od jednoho pohledu tiše obdivuji
Já tedy nemám zahrádku, takže v hlíně se nepohrabu, ani v paneláku nezatopím dřevem, ale začala jsem si štupovat ponožky. To jsem naposledy dělávala, když byly děti maličké, ale když potom povyrostly a začaly víc „trhat“, tak už to nebyla žádná zábava. Dneska jsem si zrovna jedny zaštupovala. Oblíbila jsem si prstové ponožky, a když je jen menší dírka na patě, je mi líto je hned vyhodit. A tyhle prstové ponožky se staly i mojí vizitkou, jedna sestřička na rehabilitaci, když jsem si s ní něco domlouvala, tak si mě nepamatovala podle jména ani tváře, ale jak zahlédla ponožky, hned věděla.
Jé, Olčavičko, prstové ponožky mám jen jedny, takové hodně ale hodně strakaté 🙂 Nosím je jen občas, když mám náladu, šetřím si je 🙂
A štupování? kdysi mě bavilo dělat takovou hezkou mřížku… jen to bylo obvykle k ničemu, protože po dalším praní se měly tendenci dělat další dírky kolem toho štupování.
Ale viděla jsem videa, jak se dělá ozdobné, třeba vícebarevné štupování třeba na džínách. Vypadalo to vesele a občas i sexy 😛
březová kůra se nehodí jen k zatápění, Jana ji má ráda i na aranžování.
To se nedivím. Mně taky přijde skoro škoda ji pálit, ale co já jinak s ní?
Dnes zase topíme, mám den zmrzlík. U nás je vytrvale pod nulou (-2 až -3) a mlha. Mám dojem, že mě bolej všechny kosti co mám 😛
Pračinnosti- pletení, šití v ruce, ale i šití obecně, háčkování, vyšívání, vaření marmelád.
Taky okopávání zahrady.
Matyldo, díky za zmínění těch marmelád – to mám vlastně taky moc ráda a určitě to pračinnost je 🙂 Nebo vaření sirupů…
Vracím se pomalu k tomu, co jsem dělávala kdysi moc ráda. Ruční práce. Ne tvoření. Myslím tím, uplést si čepici, čelenku, nebo šál. Na větší věci nemám zatím odvahu, i když jsem to zvládala také. Nebo šití. Ale to si musím nechat servisovat stroj. Tuhle činnost mi vzal internet a práce s fotografiemi. Pomalu se k nim začínám navracet.
Břízu ti přáidím. U nás ji lesáci co by horliví káceči docela vymlátili z lesů okolo. Pořád nechápu, kde se tihle rádobyodborníci vzali. Přitom bříz je tolik druhů! V arboretech jsou vidět nádherní zástupci tohoto stromu. A navíc má léčivé účinky.
Třeba na ni chlapci mají alergii 🙂
Máš pravdu Alex – i ruční práce jsou pojítkem s minulostí.
A za břízu jsem vděčná, vyhovuje mi po všech stránkách. Pravda, kdybych byla na topení dřevem závislá, brali bychom víc tvrdého (máme uskladněnou i směs jasanu s bukem). Ale na tyhle zimy nezimy bříza stačí (když v noci vyhasne, o nic nejde)
Celoroční plavání, kamna, spaní venku,… To je pro mne nutnost, činnosti které potřebuju a které žádný výdobytek nenahradí. A mít alespoň tu půjčenou chaloupku o něco blíž, dali bychom často rádi přednost zatápění v kamnech před ústředním topením. Ovšem ranní hodina v autě to dokonale zabije, zejména v mlze či dešti.
Milá Petro, jak tě chápu! Já jsem utekla z Prahy až když mi bylo třicet osm. A toužila po tom odmala. Jak moji rodiče do Prahy odešli, já asi zdědila povahu po nějakém lesním prapředkovi 🙂
Celoroční plavání bych ovšem nedala – jak ráda plavu, hlavně venku, ne v bazénech…
Tak si to užívej! 🙂
Když ráda plaveš venku, tak prostě na podzim nepřestávej. Pokud máš teda kde – v tomhle je zas ta Praha s nezamrzající Vltavou skvělá. I když Labe je taky fajn – a ve Dvoře snad i nějaká otužilecká parta je.
Eh Petro… tak nejdřív v příštím životě, obávám se 🙂
Poslyš, Dede, nemáš tuhle americkou břízu https://www.sciencephoto.com/media/462215/view/paper-birch-betula-papyrifera-? Ta se loupe i sama. Marička určitě ví víc.
Praradosti? Asi práce s těstem a na zahrádce. I když teď spíš zimní spánek, kdyby na něj byl čas.
JJ, máme obyčejnou českou břízu a takhle pěkně se loupe jen část stromu. Teď mám bohaté období, protože se z dřevníku bere loupací dřevo 🙂 Před pár týdny jsem musela pro kůru do pytle, kam tu uvolněnou dáváme při skládání dřeva – zrovna jsem měla doma samá neloupací polena 🙂
Jinak jsi mě překvapila s tím těstem a musím uznat, že máš pravdu 🙂