Den před Silvestrem jsme vyrazili do Brna na Špilberk, abychom stihli ještě výstavu Poklady špilberské zbrojnice, tu jsme vážně chtěli vidět a den před skončením výstavy konečně měli čas (no, ale stihli jsme to). Byla dobrá, zaujala nás spousta exponátů, takže jsme se spokojeně vydali na Poklady z depozitáře.

A tady jsme byli dost zklamaní. Pět místností, v každé jeden exponát. Například v té první židle z vily Tugendhat, na kterých Kaus s Mečiarem domlouvali rozdělení Československa, a koláč ze stromu, pod kterým seděli. Vila Tugendhat je zajímavá a krásná. Ale tady byl jen její papírový model a panely na stěnách s popisy. Upřímně, muzea v zahraničí jsou dost často uzpůsobená pro rodinu s většími dětmi, což mi tady rozhodně nepřipadalo.

Tváře zapomnění 1

V další místnosti opět židle, pak ceremoniální kordík, středověká skleněná lampa a socha sv. Ludvíka z Toulouse. Jak by řekl Jára Cimrman, mísil se tu prvek očekávání a prvek zklamání. Podle recenzí prý chtěli zdůraznit unikátnost těchto předmětů, ale to je pro obyčejného návštěvníka asi trochu málo. Bylo to hodně o čtení doprovodných panelů, byť třeba příběh brněnského poštmistra, který získal od císaře ten kordík, rozhodně zajímavý byl.

Tváře zapomnění 2

Na odchodu jsme u pána kontrolujícího vstupenky zalitovali, že výstava nesplnila naše očekávání, a pán nám poradil navštívit ještě jednu expozici. Na konci dlouhých chodeb za úžasně zachovalou umývárnou z dob wehrmachtu byly dvě místnosti fotografií s názvem Tváře ze zapomnění.

Tváře zapomnění 3

Na půdě domu na ulici Vlhká byly v prachu nalezeny skleněné negativy. Jsou na nich lidé vyfocení nikoli v ateliéru, jak bylo na začátku 20. století zvykem, ale jen tak. Mají úžasnou atmosféru, autoři výstavy z nich udělali velkoformátové fotografie vcelku bez úprav a já jsem se jimi nechala úplně pohltit. Pár jsem si jich vyfotila (kvůli oblečení, pochopitelně).

Tváře zapomnění 4

V druhé místnosti byly fotografie a dokumenty z kufru nalezeného na půdě domu na Antonína Slavíka. Kufr patřil rodině Kohnových, která v Brně žila a na začátku války se snažila odjet do Pekingu. Nepodařilo se jim to, všichni skončili v transportu do Terezína i jinam a nepřežil nikdo. Bylo tam vysvědčení 14leté dívky, žádosti o domovské právo v Brně, když se raději odstěhovali z Teplic a nechali tam svou firmu, kam Němci dosadili svého komisaře. Brno nebylo prvním místem, kam se uchýlili, ale jinde prostě bydlení nenašli. A taky tam byly fotky dětí z dovolených i jiné rodinné fotografie.

Tváře zapomnění 5

V průchodu mezi místnostmi mě zaujal seznam ze sčítání lidu z roku 1900. Většina obyvatel byla židovských a německy mluvících, což bylo v Brně dost obvyklé. Ani moje prababička nemluvila úplně dobře česky. Nejdražší byty byly v domě v přízemí, kde žil třeba ředitel fabriky s ženou a dcerou a služkou v bytě o několika pokojích. Ve vyšších patrech to byly většinou byty o dvou pokojích plus kuchyň a předsíň, případně komora. Tam žila například rodina se třemi dětmi, třemi podnájemníky a služkou, často nazvanou „děvče pro všechno“. Při našich dnešních nárocích na bydlení nemyslitelné.

Tahle nepříliš propagovaná výstava má emocionální náboj, o jakém bych nikdy neřekla, že najdu u výstavy zastrčené v místnostech na konci muzea. Pak jsem už cesty do kopce nelitovala.

Dede: Děkuju Matyldě, že nás vzala na výstavu, kam se my – hodně přespolní – nejspíš nedostaneme. Je skvělé, že máme lidi, kteří dokážou věci ze zapomenutých půd opět vrátit ze života… Takže se zeptám – našli jsme sami někdy zapomenuté poklady své rodiny nebo cizích lidí? Fotky, dopisy… Jak to na vás působilo? 🙂