„Au!“ Špatný krok na schodech vedl k tomu, že jsem se rukou rychle chytla trámu, které primárně není k chytání určen. Pravda, nespadla jsem, ale na vnitřní straně prostředníčku pravé ruky jsem měla zapíchnutou třísku. Co třísku, kláda to byla! Rekordní, skoro centimetr dlouhá tříska…
První ukvapený pokus o její vytažení selhal, druhý, promyšlený a s pinzetou, selhal též. Co teď? Nechtěla jsem si dodrbat pravou ruku, takže řešení mi zbylo jediné – nechat to… eh… vyhnít. Prostě počkat, dokud se tříska trochu nepodebere, potom půjde ven snáz.
Napadlo mě, že je to pravý opak doporučovaného přístupu k řešení problémů. Odmala nás učí, že práci je třeba dělat dobře a včas, že odkládání úkolů je lenost a zlozvyk. Popravdě to většinou i platí. Snaha ignorovat problém v naději, že ho to přestane bavit a zmizí, se osvědčí jen málokdy. Místo toho obvykle původní potíže časem ještě trochu vyrostou, připlíží zpátky a zlomyslně nás kousnou do pozadí: tady jsme a konečně s námi něco udělej!
Přesto existují případy, kdy se odklad vyplatí. Určitě jde o situace, kdy bychom se rozhodovali pod tíhou nějaké mohutné emoce, ať už bychom se právě vznášeli na obláčku štěstí, plakali utopeni v žalu nebo vzteky podpalovali své okolí. Pokud je možné počkat, až se po dočasné vládě amygdaly opět zapojí šedá kůra mozková, řešení bude určitě racionálnější.
Mnohá špatná rozhodnutí pak děláváme, když nás tlačí čas. Však se ne nadarmo říká – radši se na to vyspi! Nebo… ráno moudřejší večera. Ovšem to spaní by se mělo aplikovat tak jednou nebo dvakrát. Třeba taková Šípková Růženka toho v životě moc zařídit nestihla, takže je lepší si z ní příklad nebrat.
Odklad však skvěle fungoval u té původně nevylovitelné třísky. Stačilo den vydržet a byla bez dalších škod extrahována…:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022 (audioverze:))
Tak co, do jaké skupiny patříte (pokud to situace dovolí)?
1 – chci mít všechno hotové a vyřízené co nejdřív, aby mě to neotravovalo a byl klid
2 – však ono se to nezblázní 😀
Nečekám, že byste tu veřejně probírali své niterné hlubiny, je to způsob, jak se na sebe podívat a třeba se i pobavit. Já se rovnou přiznám, že jsem odkládač, i když mě zkušenosti donutily sklony k odkládání důkladně omezit. Ale jsou tam! 🙂
A otázka č. 2 ze zcela jiného soudku: máte osvědčený způsob, jak si tahat třísky? Případně nějakou historku o jejich tahání? 🙂
Maričko, Dede, omlouvám se že ruším hodně závažné téma, ale prosím Vás obě, co je to černá mast, jak se to jmenuje, pod jakým názvem ji případně koupím. Nikdo z mého okolí ji nezná, a já už o ní slyšela. Vzhledem i k oněm třískám a trnům bych ji docela potřebovala.
Milá Tečko, neomlouvej se, tvůj dotaz je naprosto k věci 🙂
Moje mast se jmenuje Ichtoxyl, jinak si pamatuju, že se tomu říkávalo Ichtyol, protože to ichtyol obsahuje 🙂 Patrně to jsou různé obchodní názvy mastí s podobným složením 🙂
Děkuju.
No já teď záměrně odkládám jedno důležité rozhodnutí, protože prostě potřebuju opravdu uvažovat a ne se nechat unést emocemi – ano, jde o to, zda Ari pořídit parťáka.
Těch neznámých je tu ale moc, a jednou z nich je sama Ari. Na rozdíl od Kazana a Berry není sebejistá a vyrovnaná. U tamtěch dvou jsem věděla, že štěně přijmou a bez problémů se mu stanou alfou – tedy oporou. U Ari si jistá nejsem. Vím, že by štěněti neublížila (bylo by naše, rodina je pro Ari naprostá priorita), ale netuším, jestli by se nenechala štěnětem upozadit, jestli by neměla pocit, že jsme ji opustili pro nového psa.
Prostě tohle je něco, co jsem si rychle řešit zakázala. 🙂
Dede, já vím, že ti nějak chybí parťák do smečky, ale já bych to nelámala. Jednoho dne to přijde a samo. Vrtochy CD jsme tu pocítily snad všechny. Nemysli si, i já jsem měla podobné dilema, a to mám „jen“ kočky.
Máš pravdu. 🙂 Ono se ukáže… jen abych to pak i ustála! 😀
Bohužel patřím k číslu jedna. Bohužel proto, že pro mě to není moc dobrá vlastnost, opravdu je lepší ledacos nechat „vyhnít“ a většinou to dopadne lépe, než s tou uspěchaností.
Alex, jak jsem psala níže – ten zlatý střed se ale někdy blbě hledá 🙂
Hlásím se k jedničce i dvojce. Rozhodnutí záleží buď na časové nutnosti to a to udělat, nebo na mé pracovní náladě. U těchto dvou případů jsem pak skvělá „jednička“, dokáži se překonat a udělat dokonce víc odkládaných věcí najednou. Naopak (a to častěji) jsem schopná chodit dny, týdny,kolem „úkolů“ a bez pocitu viny si říkal „ono se to nezblázní – klidně to počká“. Protože se znám a vím, že když je třeba „umím být jednička“ 🙂
Velkou, hluboko zaraženou třísku jsem už hodně dlouho neměla. Ale choti i sobě poměrně často tahám menší třísky z prstů (od stříhání růžiček, práce s poleny apod). Pokud je špičička třísky viditelná, vytahuji pinzetou, nebo vytlačím. Pokud je hloubějí, používám jehlu. Místo moment napařím, jehlu spařím vodou. Pak jí napíchnu a natrhnu ždibec kůže nad třískou, kterou pak prsty vytlačím (to u manžela, u sebe zuby) a ranku zamáznu jódovou tinkturou.
V dětství jsem si ale třísek (různých velikostí s síly) užila dost. Pokud se je nepodařilo snadno vytáhnout, nechávala se prostě vyhnisat. Někdy to trvalo pár dnů trvalo, místo bylo rudé a cukal v něm zánět. Ale nikdy nebylo třeba lékařského zásahu. „Léčba“ se dala uspíšit buď mazáním černou mastí, nebo máčením místa v horkém heřmánku.
Maričko, to napaření mě nenapadlo, ale umím si představit, že to funguje!
Černou mast jsem nějak nikdy neměla doma, vlastně ji mám po ruce tak od minulého roku. Takže jsem obvykle muset čekat, až to vyhnisá samo…
hlasim se k cislu 1 🙂 ale ucim se netlacit porad a ono je to fakt obcas fajn a nekdy se neresena situace vyvrbi dokonce lepe. bohuzel jen nekdy, takze se spis drzim okamzitych akci.
na trisku je pry dobre dat mydlo a zalepit naplasti, aby nezajizdela dal dovnitr, a ma se uvolnit – neoverena rada, nemela jsem trisku ani nepamatuji a detem ji vytahnu jehlou.
Máš pravdu, i ta aktivní snaha řešit věci hned se může obrátit v nevýhodu. Aneb jak řekl klasik… „přiměřeně, přiměřeně“ 🙂
Tak o mýdle jsem ještě neslyšela 🙂
Pracovní záležitosti vyřizuju hned, abych na něco nezapomněla. A doma se spousta věcí nezblázní… úklid v šicí dílně mi trval půl roku, než jsem se včera hecla aspoň do částečného 🙂 protože nešiju!
Je to jasné, musíš šít! 😀
Nejvíc mne stresuje,pokud neučiním nějakou platbu ihned,sice mám všechno elektronicky přes účet ale něco přece jenom nemám nastaveno a tak musím platbu zadat, pak stačí jen pomyšlení, že až odpoledne nebo večer a už je brouk v hlavě. No,polepšit bych se mohla i v jiných činnostech,ono pořád je co zlepšovat ale to úsilí,óujéjé. Vzhledem k tomu, že se blíží závěrečný účet za život už mi moc času nezbývá,takže co s tím, no ještě to odložím. 🙂
Jenny, škoda, že tu nejde dát srdíčko:))
„…moc času nezbývá, takže co s tím, no ještě to odložím. “
Jinak leckteré mé odklady vznikají tak, že si přesně uvědomím, co je potřeba udělat – najít – cokoliv… v lese. Než dojedu domů, obvykle na to už ani nevzdechnu. Dokud se opět nevzdálím z místa, kde bych to zařídit mohla 😀 Naštěstí teď už se toho dá udělat spousta z mobilu (tedy i v lese:)) Ale zase… kazit si vycházku? 😀
když na to mám morál,udělám to hned..když ne, tak se to prostě nezblázní…. a pitvání se v něčem a vytahování starých nepořádků mne teda nebaví a tak to nedělám….
„Vytahování starých nepořádků“ 😀 Jo, to je dobře řečeno.
Přiznám se, že co strašně ráda odkládám je shánění řemeslníků – když si představím ten otrávený hlas, který mi říká, jak nemá čas a jakej je chudák (za tu práci mu zaplatím, já po něm otročinu zadarmo nechci:)), ruka se mi doslova odtahuje od mobilu… čímž odkládám řešení problému, na který toho řemeslníka potřebuju.
V práci DEDE patřím do skupiny číslo 1. Snažím se udělat vše co nejdříve.
Doma občas sklouznu do módu číslo 2.
Teď posledních 14 dní mě zlobila ta moje artroza kolen a nemohla jsem chodit a když tak o berlích. Takže se u nás 14 dní nevytíralo. Luxoval manžel a syn, ale na vytírání nikdo nebyl. A ono se to nezblázní.
Míšo, držím palce, ať se ti artróza zase umoudří. Popravdě řeším něco podobného – covid jsem sice měla jen jako silnou rýmu, ale s bolavými klouby. zatímco ostatní odeznělo, v tom zraněném koleni a v zádech bolest zůstává. A já mám vztek, sakra. A nevím co s tím. Prý to někdy přejde… 😛
A já se klidně přiznám – jsem mírný odkladač. Neboli řešení problému odložím plánovaně. Tedy ne zcela úplně, ale s termínem vyřešení. I když jsou situace, které vyžadují okamžitou akci, nevadí mi to, ale mám tendenci se v tom rozhodnutí zpětně pitvat a to se to pitvá, když se už ví, jak celý ten průšvih dopadl. A umím to prosím se vzdáleností i 40 let
Jo, „co by kdyby“ je normální reakce, ale jsou jedinci, kteří si to umějí opravdu užít.
Zvláštní sortou jsou potom lidé, kteří (po uvážení, obvykle) něco koupí, a pak masochisticky obcházejí obchody nebo nebo projíždějí internet, aby znovu zjišťovali, jestli to koupili za „dobrou“ cenu, jestli se to někde náhodou později neobjevilo levnější:))
Chtěl jsem se zúčastnit kurzu „Jak bojovat s prokrastinací“ – ale jeho konání bylo odloženo 😉 …
😀 Tak nějak:))