Je to klišé, které se v knihách opakuje s tvrdohlavou pravidelností – někdo někomu (obvykle uspokojený hrdina uspokojené hrdince:)) přinese ráno kafe do postele. Kromě polibku je to obvykle to první, co právě vstanuvší hrdinka (občas hrdina) hned po ránu dostane. A mě napadá – jak můžou???
Jak můžou s chutí a povděkem upíjet lahodnou kávu… když ještě nebyli na záchodě, neumyli se a nevyčistili si zuby? Zdá se, že mě rodiče se svým drilem ohledně čištění zubů (opravdu bez toho ráno nemohu být, ostatně ani večer:)) prostě nevychovali pro postelovou romantiku. Tedy… ne, že bych v posteli nepila a nejedla.
Když jsem byla v onom vhodném romantickém věku, mohla jsem v posteli prakticky žít – obložena knihami a učebnicemi včetně nezbytného proviantu. Dokázala jsem na kolenou balancovat komplet snídani, a ještě u toho s potěšením číst! Dnes už se mi do toho nechce, u stolu nebo v křesle se mi prostě jí pohodlněji – asi to bude věkem, nebo co:))
Nicméně… ať jsem v té posteli pila a jedla cokoliv, nikdy to nebylo hned po probuzení, před návštěvou koupelny. Jo, a nikdy by to první, co bych vzala do pusy, nebylo kafe. Jak jsem poctivý kafař, kofeinista či třeba ctitel kávy, nikdy to není můj první denní nápoj. Svoje pevné místo má v mém rozvrhu až po snídani.
Teď mě napadlo, že vlastně jsem tu výjimku s čištěním zubů udělala docela nedávno. To jsem měla krušné covidové ráno a Martin se mě starostlivě zeptal, co potřebuju. I zakrákala jsem: „Horkej coldrex, prosím!“ A on mi ho donesl až do postele, miláček můj starostlivej. Já jsem pak ten ochucený paracetamolový dryák vděčně vypila, a teprve pak si šla vyčistit ty zuby…
No vida, i já umím být za určitých okolností raně postelově romantická! 😀
A tak se ptám – jak vidíte toto romantické klišé vy? Ocenili byste kafe (čaj:)) do postele ledva oči proloupnete? 😀
A pak jedna související, méně romantická, leč praktičtější – umíte (případně uměli jste) si užít jídlo a pití v posteli?
PS: Je před námi víkend, skvělá to příležitost si tento romantický (?:)) zážitek vyzkoušet v praxi!
Snídani do postele také nechci, protože já vstanu a prvně letím na záchod. Pak sprcha a teprve potom snídaně.
Byla jsem se psima venku na pětikilometrové procházce zjistit, co bude říkat kotník. V trekových vyšších botaskách neříkal nic. Zato psům se při běhání po poli prášilo od tlapek…
U nás zatím sucho není, jsme v čase, který se dá nazvat „skoro není bláto“. Ovšem mimo asfalt tam, kde jezdí jakákoliv technika, to bahno pořád je… Ale jakékoliv srážky se nám poslední dny pečlivě vyhýbají, ani ten sníh tu nebyl. Takovým tempem a s holomrazy (mrzne fest) tu to sucho bude brzy taky.
Jsem ostuda, až dneska jsem viděla celého (prvního) Kmotra. A když už, tak už, tak rovnou na velkém plátně. V kině Art mají vzpomínkovou akci, letos je 50 let od premiéry prvního dílu. Líbilo se nám to moc a celé ty skoro 3 hodiny, co to trvalo, jsme se fakt nenudili. Tak jsme si rovnou koupili lístky na dvojku, tu dávají zas za týden.
Ac bezpsi, prirazuji se do zastupu tech, kterym snidane v posteli naprosto nic nerika. Ja nemam rada ani popijet kavu pri chuzi, jak je tady velmi caste.
A to sano k snidani jame zazili v Best Western ve Vidni a byla to jedna z nejlepsich „all you can eat“ snidani, co pamatujeme. I kdyz jsme jim v hotelu dali svym prijezdem zabrat, nebot jsme s tam tenkrat cela rodina dostavili o den pozdeji nez jsme meli, nic netusice, ale zamestnance recepce jsme pozdnim prijezdem totalne rozhodili. Nasemu synovi bylo tenkrat tak patnact let a k te snidani mu prinesli jako pozornost hotelu hrnicek s zabickou, stejne jako o osm let mladsi sestre :)) Samozrejme od te doby je to oblibena rodinna historka.
V patnácti je žabička opravdu trapas. Ve dvaceti už je to jiné 😀
OT. Hančo, nebo kdokoliv. Píšeš …Denis bere kus mrkve… Tak to mě jaksi mate. Abych vysvětlila. Náš pes blbec spolknul venku velkou kost. Zvracení, průjem, veterinář. Røntgen žaludku a střev, kost nikde. Na můj dotaz, kde sakra ta velká kost je, sdělil a konfrontoval s pojednáním ve vet odb.časopise, že psí silné žaludeční šťávy kost zlikvidují. A dodal: horší je zelenina a dřevo, s těmi to není tak jednoduché. Zdůraznil kukuřici. Je mrkev zelenina?
Tedy Jano, to jste si užili, všichni, co? Hlavně, že je Scott v pořádku 🙂
Díky za upozornění, Jani. Kukuřici psovi nedávám. Některé druhy zeleniny opravdu nejsou vhodné, jiné se podle mne běžně psům dávají. Prodávají se tu balíčky pro psy krmené podle BARFu, kde je maso, kosti a různá syrová zelenina (viděla jsem salát, červenou řepu a právě i tu mrkev). Denis dostane maximálně půlku malé mrkve – jako desátek z mé snídaně (taky snídám mrkev 🙂 ). No, páníček to taky kritizuje, že ze psa dělám králíka.
Jinak psa hltouna jsme měli před Denisem. Držel se zásady okamžitě všechno polknout, neb to už mu nikdo nevezme. Taky skončil u veterináře s krůtím obratlem zaseknutým v krku. Naštěstí je náš drvet šikovný a obratel neprošel daleko, takže se podařilo vytáhnout jej zpět skrze tlamu. 🙂
Už jsem dříve víckrát psala, že jak naše Trixie, tak bývalé sousedky fenka Sadie mrkev milovaly a to ve velkém množství (a my tak i balíky mrkví kupovali). Ani jedna s tím neměla problémy. Dokonce jsem někde četla, že mrkev se doporučuje jako zdravá náhražka za nezdravé úplatky a různé desátky psům. Sadie klidně snědla i dvě-tři velké mrkve na posezení. Trixie kromě mrkve milovala veškerou ostatní zeleninu. Ovšem faktem je, že obě fenky mrkve chroupaly a nepolykaly nijak velké kusy najednou.
Pokud jde o snídani do postele tak to nepraktikujeme. Měla bych pocit, že si jídlo nevychutnám, jelikož budu muset být stále ve střehu, abych tác balancovala rovně a nic nevylila. A protože když při řízení kýchnu, zatřesu i volantem, obávám se, že kdybych kýchla při „snídani v posteli“, moho by to špatně dopadnout 🙂 My snídáme dost pozdě (jdu s kočkami ven a pak na ranní procházku) a dlouze. Navíc mi během té doby většinu té doby sedí na klíně Rusty (já mám nohy natažené na vedlejší židli), kdy já jí dlouze kartáčuji kožich. To by v posteli nešlo a ona by se cítila ošizená (stejně tak s námi – tedy na mém klíně – mnou kdysi „snídala“ kočička Dixie)
To je zajímavé, že snad až na jednu výjimku tu nikdo snídani do postele nepraktikuje a snad ani neoblibuje. Že by to bylo těmi psy? 🙂 S kočkami je to jednodušší, to je jen vypustit ven nebo vpustit dovnitř, to podle ročního období, nicméně ani já v posteli nesnidam, protože se dost rychle po probuzení potřebuji trochu rozhýbat a ležet prostě nevydržím. Takže mojí nejoblíbenější snídaní je snídaně v letní ranní zahradě, brzy ráno, než v okolí začne nějaký ruch. A hned další v pořadí je velká hotelová snídaně. Tuhle v Drážďanech, ani to nebyl žádný luxusní hotel, v neděli bylo k snídani i šampaňské! Vzhledem k tomu, že jsme tam slavili výročí svatby, se snídaně mile protáhla 🙂
Tak šampaňské ke snídani je skutečně hříšná představa:)) Tedy pro mě – ne, že bych tím propadala alkoholismu, ale těžko si představuju den, kdy bych ani jednou aspoň kousek neřídila:)))
A letní snídaně venku jsou nádherné. U nás, pokud má být horký den, obvykle té snídani předchází vycházka se psima, aby se proběhli, dokud je venku svěže…. Já chci teplo!!! 🙂
To šáňo je i na té fotce dole ze Zuri, jestli jste se některá koukla.
Aido, já jsem tam koukla a nechápala, o čem mluvíš 🙂
Možná se tam mezitím změnily obrázky? Vysvětlení: když mi dneska na FB vyskočil příspěvek ze Zuri, byl tam obrázek s opulentní snídaní v posteli, kde bylo v popisku napsáno, že není lepší způsob jak začít den, než se snídaní s pěkným výhledem. Byly tam na posteli dva tácy s jídlem, jeden byl takový jakože zdravý, druhý spíš dekadentní, včetně toho šáňa (u nás se tak někdy říká sektu).
To Zuri, to je fakt ráj na zemi. Kdybych na to měla, moc ráda bych tam jela. Bohužel tam jedna noc stojí 500 dolarů a víc, na což fakt nemáme. My byli ve vedlejším hotelu, tak jsme se tam aspoň zašli podívat. Tak jsme si dali dvě nejdražší skleničky vína v životě (jedna za 8 dolarů), prošli si areál, pokochali se, je to tam opravdu krásné. Koukni na jejich stránky, jsou i v češtině: https://www.zurizanzibar.com/?fbclid=IwAR3oXDtdSsXHJdfeY7BL5Nd32PvycYeRScIS3AglBqxhDL4vAmAttck_OEQ
Jinak pan majitel je taky spolumajitel pražského DOXu.
Asi to tady dneska četl někdo ze Zuri, nejkrásnějšího místa, jaké znám. 🙂
Viz https://www.facebook.com/search/top?q=zuri%20zanzibar
P.S. Je to český hotel, vlastníkem je jeden známý našeho syna.
Kafe SE prinese do postele bych videla asi takhle: SE se vzbudi, kdyz mi kocour foukne do nosu, SE potichu vstane, SE zajde do koupelny (vycurat, oplachnout ospalky, vyplachnout pusu, vydrbat zuby), SE postavi vodu na kafe, SE namele kafe (SE se hlukem probudi), SE vycisti kocici misku a nakrmi kocoura. SE je jasne, ze kdyz ostatni spi, nejspis ze snidane do postele moc odvareni nebudou, SE vypije kafe v kuchyni.
Toz kdyby mi drahy to kafe do postele vopraudu prinesl, byl by to pro me duvod k zamysleni. Jestli se nedal na stara kolena na zehleni a taky co s tim kafem jako mam delat? Sednout si a drzet ho horke v ruce? Nebo ho odlozit vedle postele a zustat lezet? Ts Ts nic nic. Na me s romantickym kafem nechodte.
V proudu dni jsem ani nestacila zareagovat na smutnou psi zpravu… Nanicovaty unor dokazal natahnout parat do brezna :((( Berrysce je ted dobre, uz na vas muze dohlizet v rezimu 24/7. <3
Evo, ta představa, jak sedíš v posteli, zíráš na kafe z lásky a nevíš, co honem s ním, mi je naprosto blízká 🙂
Máš pravdu s nanicovatým únorem – četla jsem tvůj fotorok. Musíme doufat, že to březen kapku vylepší. Tedy, musíme hodně doufat!
Kdepak snídaně do postele. Mám je odmala spojené s churavěním, brrrr. Žádná romantika. Napřed ranní hygiena, obléci se, žaludek se mezitím probudí a nastane chuť k jídlu. A to už běží denní program.
„Žaludek se mezitím probudí…“ Alex, to je přesné. Když musím vstávat opravdu brzo, nebo prostě brzo, nedokážu se k jídlu donutit, i kdyby to bylo rozumné. Takže třeba na cesty brzy začínané si rovnou balím snídani jako svačinu:))
Mně by kávou přímo do postele nikdo radost neudělal, kdepak! Jednak hned po probuzení nemám vůbec žádnou potřebu něco konzumovat, jednak ty zuby, ano, taky si je musím nejdřív vyčistit. Takže ráno koupelna, pak malování prokládané fotbalem s oslizlými plyšáky, moje snídaně, zatímco Denis bere kus mrkve a zubní tyčinku 🙂 . Následuje dlouhá psí procházka a pak teprve příjemně unaveni bereme já káva a granule či kuřecí krky – Denis. Pokud mám pracovní povinnosti mimo domov, jde na procházku páníček a já piju kávu u klienta. Tož tak to máme zavedeno u nás. 🙂 Jo romantika, po ránu – u nás nemožné, neboť MLP, co nechodí do práce, se velmi odpovědně věnuje spánku, prý musí dohánět ty roky, kdy vstával po půl páté ráno!
Vstávat o půl páté ráno je týrání! (O Verenčině čtvrté ranní už nemluvím, to je noc:)) Je mi jasné, že musí dospávat. Tak schválně, neocenil by on kafe do postele? 🙂
Snídaně do postele jsem měla vždy,když jsem byla u jedné,či u druhé babička anebo když babi přeslicová dohlížela na maroda. 🙂 Raději vstávám z postele a pak po hygieně snídám s kafíčkem, to musí být. Mám ráda i hotelové snídaně,kdy je potřeba se i řádně zušlechtit a pak si vybrat cokoli,hlavně to,co nemusím chystat a co je mi libo. U nás napřed snídají kočky,páč bych se nezbavila jejich hlasitých výčitek, psice jsou trpělivější a já taky,pak teprve mám krásný ranní klidný veget.
Hotelové snídaně jsou fajn – hlavně bohaté švédské stoly se spoustou už oloupaného a očištěného ovoce, ach. Pracná snídaně, kterou udělal někdo jiný… 😀
Nevvím, jestli by naše děti (tedy moje vnoučata:)) snídani do postele uvítaly, protože jsou obvykle vzhůru dřív než kdokoliv jiný a když já vylezu z postele, obvykle už koukají na pohádky (někdy mám pocit, že se budí hlavně kvůli té svobodě, že ráno se to může:)) Takže když je chci rozmazlit, podávám jim snídani k pohádkám. Ovšem, tradice je tradice, před tím musejí mít pauzu, aby se umyly a ustrojily 😛
V dni keď pracujem,vstávam o Štvrtej/!!/ ráno.Tak to sú fakt fofry-do práce cestujem asi 60 km.Vôbec neraňajkujem,nieto v posteli.
ALE:každý rok na dovolenke v V.tatrách /odchádzame tam teraz v nedeľu/ ráno potichučky vstanem,zbežne urobím nezb.toaletu a idem k jedálni.Tam mi pripravia výborné presso/teda 2/.Medzitým si dám v hnusnej zadymenej miestnosti vyhradenej pre neprispôsobivých fajčiarov rannú cigušku.Vynnesiem to do izby,nalejem malý štamperlíček fernetu,vodky…,Zobudím sestru a .Čo vám poviem,je to slasť a stále taký nejaký pocit „zakázaného“Zaujímave,v lete pri mori to nerobím
Verenko, čtvrtá ráno je peklo! Noc! Hrozné si to jen představit. Kdy vlastně musíš jít spát, abys to zvládala?
Tvoje tatranské snídaně mi přijdou jako typická „guilty pleasure“ 😀 I to člověk potřebuje:))
o 21.30
Nedivím se. Stejně je to drsný 🙂
No to mě hned vyskočí moje antiromantické ego.
Nesnesu, aby mě někdo v noci utiskoval – moje postel je moje (můj muž má přesně vymezený prostor dělenou matrací a ví, že se tulím jen 2 minuty a pak se začnu šít a mlet, takže to romantické usínání vzdal po pár pokusech hned z kraje).
Že jsem odbočila? Jen chloupek – protože „MOJE“ postel!
A do té mohou kočičky nebo ráno psí hlava s pohledem „musím čůrat, fááákt!“
A tak se dostáváme k té kávě a snídani a romantice.
MOJE postel! Měkký chlupatý vrnivý micinky ano. Ale drobky a bryndy do postele nikdy!
A tak můj muž vstane, postaví konvičku a kávička voní z kuchyně. Anebo vstanu já a se svou kávou mu uvařím jeho caro.
Prostě jsme romantiku přestěhovali rovnou do kuchyně. Tam se ji daří. Vždyť láska přece prochází žaludkem
Mamutku, s tím mohu jen souhlasit:))
Romantika? Ani náhodou! Ráno vstávám rovnou do vycházkových kalhot, hmátnu po obojku, nasadím a jdem svých ranních 3-4 km. Zpátky domů, starší sousedce položím noviny za dveře, vpáduli odbahním psa. Vrány už nás cestou zmerčily a sedí na střeše, předložím menu, odledím a vyměním vodu v pítku, rozdrobím do misky lojovou kouli pro kosáky a menší jiné, poohlídnu se po kocourovi a nasypu, pes už přešlapuje že by také rád a konečně si mohu udělat snídani pro sebe. Pak zuby a pokus o vylepšení neznámého obličeje.
V posteli jenom spím, nikdy jsem v ní nejedla a ani se v ní nepovaluji. Já na to vlastně nemám ani čas!
Ty jo, 3-4 km ještě před snídaní… to byste si rozuměli s Martinem:)) A těch strávníků tedy máš! nakonec, na koho čekají i vrány? 😀
No ono to není tak moc. To máš 1,5 někam, pak musíš zpátky, to je dejme tomu 2 km, mám několik tras, záleží kterou vyberu. Asi to také ujdeš, ani o tom nevíš. Když jsem mimo domov, bez psa a jdu snídat rovnou, koukám na to jak za mala a také se tak nimrám.
Přiznám se, snídani do postele jsem dostala naposled někdy ve školním věku, když jsem byla chorá a mamička milá se o mne postarala… tož to teda bylo milé, ale ne romantické.
Nyní moje první kroky po probuzení vedou jednoznačně na WC a zároveň pouštím zvěř na zahradu. Pak následuje sprcha, zuby a oči. Po opuštění koupelny na sebe hodím nějaký ten oděv a vyrážím na ranní venčení. A pak dle toho, zda je všední den – bez snídaně do práce a až tam kafe, nebo víkend – výroba snídaně, konzumace a kafe.
Psí život, že jo:)))
Myslím, že jsem na tom podobně jako většina psích nebo obecně zvířecích lidí – než snídám já, musí být obhospodařena zvěř. Což většinou dělám já. Pravda, když jsme doma, je to jednoduché.
Proloupnu oko, vyhrabu se z postele, pustím psy ven, jdu do koupelny a udělám ze sebe člověka. Potom se obléknu a… zhruba poslední rok až doteď vyrazím se psima na louku, protože Berry si někdy před rokem vzala do hlavy, že na zahradě je ochotna se maximálně nouzově vyčůrat, ale venčit se musí jít ven. Takže obejít venčící kolečko, doma nakrmit psy a pak si udělat snídani. Touhle dobou se už zubní pasta dávno nevměšuje do chuti chystaného jídla:)) Teď je to jednodušší, protože Ari nemá s venčením na zahradě problém (chjo… jak ráda bych šla s Berry ven!).
Teoreticky mohu mít snídani v posteli když stonám a někdo se o mě stará, tj. obslouží psy a snídani mi donese, zatímco já udělám potřebné v přilehlé koupelně. Akorát pokud je mi tak nanic, aby se o mě musel někdo tímto způsobem starat, nelze takovou snídani považovat za romantický požitek 😛 😀
Taky pořád říkáš : psi? Jak bychom rádi ještě jednoho koliáčka ale je to velká zodpovědnost. Už jsme ho skoro měli ale kdo váhá nemá/nežere/.
Jo, Maruško, já tak pořád i myslím 🙁
Je divné brát do ruky jen jednu misku.
Je divné, že mě v autě nepřekáží nástupní rampa
Stále mám v autě zbytečně velký počet vodítek…
Mám tendeci volat „pejsci, jdeme!“
Přece jen jsem měla smečku od půlky roku 2001 a to už je nějaký čas…
Ach ano. Tohle je věc, kterou člověk má pořád v srdci. Hledat ty, kteří šlu napřed.
Včera jsme byli na vycházce na místě, kde jsem byla se psy o víkendu. Berry si pořád nesla svůj klacíček, stejně jako Ari, když jsme vyšli z lesa na kraj louky, kde jsem měla zaparkované auto. Ty klacky jsem jim vzala a schovala je pod ostružiní, na příště… No a včera jsme potřebovali jen jeden.
Vím, že jsem udělala správně, ale bolí to, bolí moc.
Dočítám smutné zprávy, Beruška už běhá s Kazanem a určitě je jim spolu dobře.
Tak snídani v posteli nikdy, protože bych se a) počůrala a b) polila celou postel – já se znám :D.
Když jsem chodila do práce, tak jsem snídala v práci, doma koupelna, psí oděv, vyvenčit, potom normální oděv a úprk na tramvaj. V práci nad lejstry kávička a něco k tomu. Teď nikam nemusím, takže si v klídku, poté, co obsloužím Čerťu – paštička a pustit ven, a psa – granulky, insulin a pustit ven, udělám kávičku s mlékem a něco k tomu, přečtu, co je nového, potom koupelna, obléknout a začít něco dělat, nejradši bych se občas zase svlékla a zahučela do postele 😀
Alimo, jak mám tendenci stíhat plno práce ještě před snídaní, taky mívám poslední dobou pocit, že po tom kafi by bylo nejlepší si na chvíli pořádně zdřímnout! 😛
Mimochodem jsem četla, že kvůli nastartování metabolismu by měl člověk jíst do půl hodiny od probuzení. takže už vím, pro jsem… nejsem štíhlá. To nikdy nestíhám! 😀
Na záchod jdu občas v předstihu, zuby klidně počkají, takže teoreticky by to šlo. Ale co nepočká je pes – nemohla bych si užívat snídani kdekoliv, dokud má pes plnej měchýř. Prostě by mi při pohledu na něj nechutnalo. A po venčení už to není ono.
Jo, přesně. Když je zvěř, má před člověkem přednost.
Ostatně u dětí je to stejné – aspoň u těch malých. Ti větší obvykle spí déle než rodiče a do ledničky spolehlivě trefí:)))
Bývaly kdysi doby, kdy Bimbo vstával dřív než já, ale snídani do postele mi tedy nedělal. Ale kávu a konvici čaje mi ráno udělá, i když to až teď. Majda jak stárne, tak ráno preferuje snídani a pokračovat v činnosti započaté, to jest spánku. Já chci, aby se alespoň trochu rozhýbala. Ale to kafe nestačí ani vystydnout, než se vrátíme. Ani už se nepřevlékám. Jinak můj ranní rituál býval WC, připravit jídlo psovi, kočkám a venkovkám, zuby a umýt se, ustrojit, vyběhnout se psem, ustrojit se, odjet do práce, snídaně a konečně káva. Líčení probíhalo po procházce.
Nadoma mám odložené šaty, které nosím do doby kdy Kačka neřekne:“Mami, tohle už nenosíš, viď“
“Mami, tohle už nenosíš, viď“. 😀
Martin je obvykle hodně tolerantní k tomu, co si na sebe navléknu, ale pokud už protestuje, beru to vážně – a obvykle mu vyhovím:))
Jinak klasické ráno v zazvěřené domácnosti 🙂
Moje ráno obsahuje vstát, do koupelny (i ty zuby), oblíknout a vypustit psy ven, kočky dovnitř, nakrmit, snídaně, nachystat jídlo do práce a skočit do auta. Ke své hanbě přiznávám, že se líčím v práci a teprve v práci si dám to kafe. O víkendu je to totéž až po tu snídani, která bývá větší, ale nikdy v posteli (já bych asi mohla, ale Kája to nemá rád), navíc na stole do toho méně lezou zvědavé čumáky. Káva v klidu potom.
Jen bych ještě řekla, že po letech oblékání věcí na doma (na dotrhání) jsem si řekla, že nemusím doma vypadat jak cuchta a nosím hezká trička a hezké legíny nebo starší tenké džíny. A někdy se i nalíčím, ale ne hned ráno 🙂
„navíc na stole do toho méně lezou zvědavé čumáky.“ 😀 Jo, to má něco do sebe:)))
Ad hezké domácí oblečení… Nikdy jsem to moc neřešila, dokud nepřišel první lockdown a já se vlastně přestala oblékat do jiného, než do „psích“ věcí. Potom mi bylo jasné, že musím věci změnit. Tak se snažím taky…
Snídaně do postele? Hm…to z tý postele musím vylézt, cestou se vyčurat,umejt si obličej a tak, nevyděsit se při pohledu do zrcadla, dát vařit vodu na čaj nebo vytáhnout z lednice studené mléko a namazat si k němu tenkej krajíc ličenskýho chleba sýrem a sýpnout steakovým pepřovým kořením..a zalízt do postele a odhánět kočky, co jsou zvědavé a chtějí ochutnávat…tak tohle romantika není.. zuby si čistím po snídani…prostě mi chuť pasty a jídla nedělá dobře… když jsem na víkend u mého drahého,vstane dřív,nachystá snídani na stůl a k téhle snídani jdu umytá,učesaná,oblečená a zuby mám přejeté jen tak na mokro bez pasty… poděkuju,usměju se a užívám si tu nádheru, že někomu stojím za to,aby se o mne postaral…k snídani je čaj a mnou oblibovaný krajíc se sýrem a kořením..občas míchaná vajíčka a pár rajčátek a černé olivy…kafe piju k snídani v práci…doma moc ne..to až později…
To je zajímavé – já, jak jsem byla vycepovaná, že se jí až s vyčištěnými zuby (prostě ty rozdílné, přístupy, že jo) mám dojem, že dokud nemám vyčištěné zuby, jídlo v podstatě do pusy vzít nemůžu. Prostě dokud není pocit čistoty v puse, nejím:)) No jak jsem psala výše – nikdy se nedostanu ke snídani dřív než půl hodiny po mytí (spíš tak hodinu), už žádná chuťová kolize nenastane:))
Jinak mě baví představa, jak sedíš v posteli, snídáš a devět koček se domnívá, že snídají s tebou 😀
někdy se Dede domnívám já,že snídám 😀
😀
Moje zvyky se dělí na pracovní dny a víkendy. V pracovní dny snídám v práci, takže rytmus je budík-sprcha-zuby-nalíčit-odjezd do práce-snídaně. Víkendový rytmus je proloupnu oči-velká snídaně do postele-sprcha-zuby-nalíčit-víkendový program. Konec dne je vždy stejný odlíčit-sprcha-zuby-nakrémovat-spát.
Když se nad tím tak zamýšlím, tak pro mě vyčištěním zubů startuje aktivní část dne.
Snídani do postele si o víkendu užívám. Čaj, volské oko, páreček nebo slanina, zelenina, toast s medem, trochu džusu.
A ano, líčím se každý den. Make-up, obočí, řasenka. Jen tak, jak si muži představují nenalíčenou ženu 🙂
„Make-up, obočí, řasenka. Jen tak, jak si muži představují nenalíčenou ženu “
Líbí se mi tvůj konzistentní přístup k líčení – já jsem strašně zpustla, co jsem věčně doma a už mi to začíná vadit. Asi se polepším:))