„Já bych nikdy nemohla mít psa, byl by děsně tlustej!“ prohlásila kdysi moje babička, když dávala našemu jezevčíkovi piškot. „No podívej se na ty oči, jak kouká!!“ pokračovala a znovu sáhla do pytlíku. „Vždyť on je tak vděčnej!“

No jasně. Max koukal vzhůru, pod tmavýma očima mu svítily bílé srpečky, tlamu měl pootevřenou v bolestně toužebném přání. Kdybych neviděla bohatý lesklý kožich na souměrné postavičce, uvěřila bych, že nedostal jíst aspoň týden.

„Babi, to se nesmíš dát!“ povídám. „Vždyť víš, že hlady netrpí!“ Babička se na mě jen shovívavě podívala a dala Maxovi další piškot. Já si povzdechla a v duchu si poznamenala, že pes bude muset dostat lehčí večeři.

Tehdy jsem byla mladá holka a vlastně jsem nepochopila, o čem babička mluví. Ta zkušenost a uspokojením, jaké přináší péče o druhého, především pak o jeho nasycení, když to ten dotyčný nutně potřebuje, nebo to aspoň úspěšně předstírá, se mi v té době ještě pod kůži nezadřela, zatímco babička v ní měla předlouhou praxi. A proč mě to napadlo právě teď?

To jsem totiž zase koukala z kuchyňského okna na svoji restauraci „Na Šeříku“ – tedy na ptačí krmítko. Navzdory podivné zimě tu umí být nával. Sýkorky všeho druhu, vrabci, zvonci, pěnkavy, stehlíci, dlaskové a kamarád strakapoud. A já cítím hluboké uspokojení nad tím, že se dobře najedí. Že načerpají energii, aby přežili těžké zimní časy.

Ano, krmím už roky členy rodiny, krmím svoje psy. I v tom je uspokojení, ještě pořád, i po letech. Ale řekněme si upřímně, od smrti hladem je obvykle nezachraňuju, i když Berry si to možná při zpožděné večeři myslí. Kdežto pro ty ptáky může za mrazivých dnů znamenat bohatě prostřený stůl rozdíl mezi životem a smrtí.

A tak každé ráno krmítko poctivě zásobuju, slunečnici držím doma, aby nebyla zmrzlá, když ji tam sypu, do držáku vkládám lojové koule. A pak už se jen těším na to, kdo dnes přiletí. Tak dobrou chuť, ptáčci!

Dnešní otázka je jasná – krmíte? Kohokoliv? Krmíte rádi? 🙂

Krmítka, foceno mobilem přes okno… víc jsem nezmohla, aby tam byl vidět i nějaký pták:))