Zažila jsem spoustu klouzaček, těch oficiálních (o kterých jsem věděla), i těch druhých, skrytých, na kterých provádíte ty zajímavé kousky pro pobavení svého okolí. Jako každý i já jsem si osvojila „ledovou“ chůzi, tedy onen druh opatrného našlapování, který vám má zajistit na kluzkých chodnících alespoň základní stabilitu.
S náledím či klouzačkami se však nepotýkají toliko lidé, ale pochopitelně i zvířata. Kočku jsem zatím zápasit s ledem neviděla. Ty potvory dokáží přejít s ladností a okázalou nevšímavostí téměř kudykoliv a mám dojem, že pokud tuší, že by nějakou činnost společensky nezvládly, tak to radši vůbec nezkoušejí – pokud tedy nemusejí.
Psi jsou na tom podobně jako lidé, byť mají o pár nohou víc. Vyrážejí ven za každého počasí, a to i za cenu rozjíždějících se tlap. Většina chlupáčů se z kluzkých cest nijak neraduje, protože jejich radost obvykle pramení z běhání, lítání, trysku, prudkých otoček, skoků, kliček a náhlých zastavení na zajímavě vonících místech. Je fakt, že porazit paničku nebo pánečka dá v takovém případě podstatně méně práce, ale jeden se ani pořádně nevyčůrá. Z podkluzujících končetin jsou pochopitelně rozmrzelí i psíci starší a důstojně chodící.
Nazgúlové patří do kategorie psů běhacích a ve svém dosavadním životě klouzající povrchy víceméně ignorovali. Sem tam se natáhli a potom udiveně zírali, co se jako stalo, ale mám dojem, že pro ně nebyl led natolik důležitý, aby se informace o jeho podstatě a vlivu na stabilitu čtyřnožce dokázaly v jejich hlavách udržet.
To se však změnilo. Přestože nebývale teplý podzim přešel i v Norsku v nebývale teplou zimu, tak už takové tři neděle v podstatě mrzne. A tak navzdory občasnému dešti zamrzl jak náš kout fjordu, tak i jezero. A psiska objevila nový svět – velké ledové plochy. Zprvu byli hodně nedůvěřiví a opatrně zkoumali ten divný jev. Občasné zapraskání je nutilo uskakovat, ale zvědavost byla větší.
Zamrzlé moře vypadá zajímavě, jelikož u břehu led s každým přílivem praská. Vzniká tak podivná vrstvená ledová plocha, kterou sem tam voda podtéká, jindy zalévá shora. Kolem balvanů vyčnívajících za odlivu nad hladinu vznikají pozoruhodné ledové růžice a bójky na uvazování lodí sedí na hladině jako poházené třešně na citrónovém dortu. Takový led nevzbuzuje v běžném suchozemci bůhvíjakou důvěru a Nazgúlové nejsou výjimkou. Když jsme viděli rybáře, sekajícího si v ledu díru takových sto padesát metrů od břehu, napadlo mě, že je to téměř dokonalé ztělesnění pořekadla o podřezávání si vlastní větve.
To led na jezeře vyhlížel podstatně lépe. Klidná hladina zamrzla velmi rychle a kvalitně. Voda u břehů promrzla až na dno a z jezera se stalo jedno obrovské kluziště. Na hloubce led připomíná naleštěný obsidián, je tmavý, jenom s bělavými stopami po bruslích. Psi na něj vběhli s veškerým optimismem tvorů, kteří netuší, co to znamená klopýtnout a spadnout.
Musím říct, že střet s realitou nebyl vůbec snadný. Tlapy se rozjížděly na všechny strany, psi se snažili brzdit pomocí drápů a ve snaze chytit hozený klacek předváděli fantastické taneční kreace.
Ale bylo až neuvěřitelné, jak rychle se naučili nový druh pohybu zvládat – i když každý po svém. Třeba Daník si dává pozor, aby se moc rychle nerozeběhl, protože velmi dobře pochopil, jak je to s délkou brzdné dráhy. Pohybuje se sice pomaleji, ale velice efektivně. Kazan se do toho zase opřel se svojí obvyklou zarputilostí. Rozhodně nehodlal zpomalit jen proto, že led běhu nepřeje. A tak se naučil klouzat.
Když po ledu běží, má tlapy rozplácnuté tak na široko, že vypadá, jako by měl přísavky. No a má-li zabrzdit, tak se parádně sklouzne. Přední tlapy má zapřené před sebou, zadní podsunuté pod tělem a rejduje ocasem! Tedy s tím ocasem to přeháním, ten prostě zametá stopy, ale sklouznutí je to vždycky parádní. A jak nabírá zkušenosti, daří se mu zastavit stále blíž určenému cíli – tedy většinou hozenému klacku. A strašně ho to baví.
A jelikož není žádné ořezávátko, umí aplikovat získané dovednosti i jiném prostředí. Konkrétně na našich klouzavých parketách. Zrovna včera to byl zářný příklad. Psiska pochrupovala v kuchyňském konci obývacího pokoje, když najednou Daník uviděl francouzským oknem kočku. Černobílá krasavice se vynořila zpoza živého pohledu a ztuhla.
Daník vystřelil ze svého koberečku a s řevem se vrhnul k zaskleným dveřím. Kazan startoval z parket, takže mu nejdřív proklouzly packy, potom udělal dva skoky a po zadku dojel přesně vedle Daníka! A tak tam svorně řvali, zatímco já jsem se dusila smíchem a sbírala síly k přísnému povelu, majícímu ty ťuhýky utišit. A řeknu vám, šlo to opravdu těžko!
(Tohle je povídání ze z ledna 2007, kdy jsme žili v Norsku s Nazgúly – tedy chodskými psy Kazanem a Daníkem:))
Dnes se ptám jednoduše – jak se kloužete vy? A co vaše zvířata? Používáte nějaké pomůcky proti klouzání? Třeba nesmeky?
Letos jsem už stihla klouzání i pád. 🙂
Vymyslela jsem krásný výlet – výstup na vyhlídku, ani ne dlouhý, aby páníček nereptal. Leč o co byl kratší, o to byl strmější. Totiž za sucha by to byla brnkačka, jenže tady byl místy zledovatělý sníh a místy klouzavé šutry, kořeny, ba i to jehličí klouzalo jako čert. Nazpátek jsem některé úseky právě po tom jehličí jela v podřepu. 😀 A silně jsem záviděla Denisovi jeho čtyři nohy. 🙂
No a ten pád mě potkal hned na Nový rok, kdy jsem v lese přehlídla kořen. Naštěstí jsem padla dopředu na měkkou lesní cestu, žádný kámen ani klacek pode mnou, ale i tak mi to stačilo, příště už děkuji, nechci.
Hančo, nemohu odolat představě, jak svítíš v podřepu po jehličí:))
Taky už pády nechci, ale někdy jsou okolnosti prostě silnější 😛
Jsem na to podobně jako vy ostatní. Dřív jsem se klouzala nadšeně, teď už jen opatrně třeba na rovné uklouzané cestě. Žádný rozběh a fičet 5 metrů :'(
Naštěstí mi zůstal balanc, protože jsem tuhle uklouzla na vlhkých kamenech našeho svažujícího se dvorku, a přestože skoro v záklonu, dokázala jsem nespadnout. Ona tomu napomáhá asi i ta jízda na koni a na lyžích.
Moc se mi líbí postřeh, že kočka se raději ledu vyhne, aby se neztrapnila, svatá pravda! Ale u koní je led velký strašák. Což o to, hříbata kloužou vesele i po blátě a jezdí po boku, byť nedobrovolně, a nic si neudělají. Ale dospělí okutí koně by si mohli zlomit nohu, takže na led dáváme opravdu veliký pozor.
Míš pravdu s těmi koňmi. A když na něm ve chvíli skloiuznutí sedíš, jde o život (nebo aspoň zásadně o zdraví) i tobě. Je velký rozdíl, když tě kůň shodí, nebo když spadne i s tebou, že jo…
U nás se za doby ledové ven nechodilo (pražská stáj, ono nebylo moc kam a vždy se šlo aspoň kus po silnicích), takže o to veselejší koníci byli, když se konečně zase dostali ven 😛
Jako malá jsem se klouzala a ráda. Jako o něco starší už moc ne, páč jsem si zrakvila koleno na házené a bála jsem se na něj upadnout. Bohužel mi chybí Matyldin výcvik padání, padat neumím, jsem naprostý nemehlo. A na starý kolena ještě větší. O to větší, že se prostě bojím i s těma nesmekama. Naštěstí Darek je už taky kmet a chodí pomalu (občas) a hlavně netáhne jak zběsilej, když jdeme na louku, kde je na volno. Na tu louku to máme sice kousek, ale po silnici ke zdr. středisku, školce a knihovně, kde je parkoviště, za zatáčkou bytovky a dost -na naši vesnici, provoz. Tam prostě musí na vodítku, po skoro 10 letech to asi i pochopil 😀 .
Alimo, mně se taky ulevilo, když dokonce i Ari začíná mít rozum a naprostou většinu vycházek chodíme na volno. Nejisto pod nohama a táhnoucí pes – to je prakticky jistý recept na nějaký pád 🙂
Není možná, že je to tak dávno! I toto – ten čas letí jako blázen. Na rozdíl od Alex vím, že já určitě mlčící čtoucí nebyla a že jsem určitě psala o Toye, která nesnášela, když se její lidi (hlavně já) klouzali po zamrzlých kalužích! Vždy s řevem vyletěla a zakousla se do nohavice a snažila se mne od této nebezpečné činnosti odtáhnout – což znamenalo, že jsem se schválně klouzala dál 🙂 🙂 .
A určitě jsem psala, že Terka se nikdy klouzat nenaučila – prostě nepochopila ten grif s vysunutou jednou nohou 🙂 .
V poslední době zjišťuju, že už mi to klouzání moc nejde – nohy mi už na takovéto aktivity zdřevěněly a hlavně, začínám mít kapánek strach. Dyť já už padám, ani nemusí být nikde led… jako tuhle těsně před Vánoci jsem si to večír se psy štrádovala po trávníku a obdivně obhlížela svítící dekorace jednoho domku, když naráz zjišťuji, že se propadám a padám na hubu (avšak psy jsem nepustila). Prostě jsem šlápla do díry – a to zrovna v okamžiku, kdy za mnou další lidé obdivovali tu nádheru. Nic se mi nestalo a celou cestu domů jsem se musela chechtat, když jsem si představila tu podívanou – tmavá silueta, zastiňující zářící soby, se naráz ztratí jako by se do země propadla! 🙂 Že já nikdy nic takového nevidím!!
Ygo, taky mám pocit, že spíš legrační pohled poskytuju, než by se mi neskytl! Hlavně, že jsi celá.
Já si při svém posledním pádu (viz u Míši) odřela na levé ruce kloubky u prstů, hodně. Vypadala jsem jak po pěstním souboji 😛 Stalo se mi to poprvé a jeden by neřekl, jak strašně dlouho se to hojí!
Dneska se už s potěšením nekloužu jako v dětství, kdy jsem se snažila skloznout na každé zamrzlé kaluži. Ale jedna věc mi z mládí zůstala- to, že jsem se s šermíři učila pády. Tedy padat různě a tak, aby si člověk neublížil. Dodnes když padám, tak se to tělo automaticky stáčí, abych rozhodně nepraštila hlavou o zem a potloukla se co nejmíň. Na rozdíl od výmyku na hrazdě by to byla užitečná součást tělocviku.
Tak umění padat ti upřímně závidím! Hodilo by se… ale teď už to nedoženu. Martin to taky umí, hrál závodně volejbal.
Něco málo zvládneme ještě i teď. Třeba lehnout si na záda a dělat kolíbku. To člověka naučí přitahovat hlavu k hrudníku. A při uklouznutí si tělo vzpomene, že hlava má třísknout o chodník až jako poslední. 🙂
Hurá, stránky fungují!
Neraduj se předčasně 🙂 Operátor zatím úspěšné vyřešení problému nenahlásil…
Dede, tak za prvé. To už bude 15 let??? To tak příšerně letí!!! Některé pasáže si pamatuji, i když si nepamatuji, zda jsem byla jenom mlčící čtoucí. A za druhé k tématu. Jakmile začne klouzání, nosím na botách ven, permanentně navlečené nesmeky. Dokonce jsem asi před čtyřmi lety v nich dokázala vylézt na Babí lom a to klouzalo i na cestičkách v lese. Letos se klouzání zatím nekonalo, zaplať pánbůh. Padám i bez něj.
Letí to hrozně. Vždyť zítra bude naší Ari devět let! 🙂
Nesmeky jsou prima – na dobu ledovou však mám i boty s hřeby. jsou bezva, ale blbě se v nich řídí 🙂
Vzhledem k vycházkám se psem jsme v tomhle nehostinném čase venku častěji, než lidé nepsí. Takže uklouznout se daří také častěji. Ano, padáme. Díky své nepozornosti, díky psům. I když jsou tady hroty na botách skoro standard i tak se zadaři. Letos, ťuky ťuk, zatím žádný větší karambol a byla bych ráda, kkdyby to vydrželo. Před dvěma dny se před naším oknem složila sousedka, která se vracela z lyží. Běžky pod paždí, běžkařské boty na mírném sklonu ujely a způsobily ošklivý klasický pád s nohama ve vzduchu, hlavou třískla o zem. Čepice to trochu jistila, tak až na naraženou kostrč to celkem zvládla. Ale pád nebyl moc hezký pohled. Já už bych chtěla mít na nohou zase normální boty!
Moc ráda jsem se podívala na ty dva psí krasavce! Teď mi napadlo. Proč máš vždycky dva psy?
Tenhle typ pádů znám – podařil se mi předloni na Zvičině a byla jsem pak ráda, že jsem to odřídila domů – ta hlava se mi motala fest:))
Dva psy máme od doby, kdy si Max sám tak neutišitelně stýskal. Nemohli jsme být pořád s ním a on samotou zjevně trpěl. Tak jsme se rozhodli, že když už nemůžeme být se psima pořád, můžeme mít aspoň dva psy, aby si dělali společnost, když my nejsme po ruce. Do jisté míry to platí, ale občas prostě máme „samotou deprivované“ psy dva 😀
Jako dítě jsem se klouzala ráda a často.
V dospělosti jsem ale na náledí upadla a rozbila si pusu.
A od té doby se bojím a chodím velmi opatrně. A při náledí si natáhnu na boty nesmeky.
Před 8 lety mi je poslala kamarádka, která žije v Norsku, tehdy tu ještě nebyly. Dnes už není problém je sehnat.
Míšo, dnes ti to vlastně můžu komplet podepsat 🙂 Ne, dnes se mi už moc nechce klouzat, leč daří se mi to. Občas a nedobrovolně:)) Naposledy to však bylo mým naprostým nemyšlením – koho z vás by napadlo pokusit se na sněhu nohou placatit lesklou krabici od vánočního draka? 😀
Míšo mám to také tak, v dětství jsem prosvištěla kde jakou klouzačkou a dnes nevím zda bych to ještě uměla. Vlastně jsem to nezkoušela. Teď mě napadá – na kterou nohu se umíte klouzat? Já jenom na pravou…..
Taky jen na pravou, na levou mi to prostě nefunguje 🙂 Je fakt, že jsem velmi výrazně vyhraněný pravák 🙂