„Řekni tý holce, že tohle nemůže myslet vážně!“ „Prosím tě, ten kluk se mi to bojí říct, tak se ho nějak nenápadně zeptej, až já nebudu doma“ „Hele řekni to našim radši ty…“
Někdy vzkazuje otec přes matku své připomínky k dospívající dceři, jindy vyjednávají sourozenci jeden za druhého, občas děti zaměstnají babičky, aby šetrně sdělily rodičům některé nečekané pravdy.
Dospívání dětí v rodině přináší nové úkoly. Obvykle si každý dospívající potomek vybere jednoho z rodičů, vůči kterému se vymezuje. Výsledkem bývá váznoucí komunikace a tehdy je úloha prostředníka nezastupitelná. Pokud věci fungují alespoň standardně, tlumí v těchto obtížných letech druhý rodič vášně a stává se tlumočníkem. Občas je uprostřed dění aniž by chtěl, ale není jiné cesty.
„Ne, pochop, on to tak nemyslel… Jenom se naštval, protože si myslel, že mu nevěříš.“ „Zkus pochopit má milá, že maminka to myslí dobře. Ne, není děsně staromódní, ale vcelku správně se domnívá, že mít nahá záda v téhle zimě není úplně dobrý nápad…“
Zajímavé je, že není-li lidského prostředníka, může jeho úlohu převzít i němá tvář. Neznáte to? „Řekni paničce, že pokud se bude strojit ještě další půlhodiny, vzdávám divadlo a jdu do hospody.“ „Vyřiď pánečkovi, že jestli tady bude s tím děsným lepidlem ještě chvíli smrdět, tak nejdřív utečeš ty a potom, když bude mít štěstí, i já!“
Bez prostředníka to zkrátka občas nejde. A pokud bych vám mohla něco přát, tak aby byl vždy někdo šikovný po ruce, a aby vyřizoval i příjemné věci. Já bych to viděla i takhle: „Ari, Berry, řekněte paničce, že jsem právě nalil do skleniček osmnáctiletou skotskou, a že ji netrpělivě čekám…“
Tak co, taky používáte prostředníky nebo vždy jednáte přímo? 🙂
Jako malá si nepamatuju, že by někdo dělal tlumočníka. Ale za to pamatuju, když máti naštvaná, že si jí MLP dovolil oznámit, že máme nejdražší květák ve střední Evropě, s ním odmítala mluvit a konverzace probíhala tak, že MLP stál vedle mne a máti pravila – řekni mu, že…trvalo to asi 2 měsíce 😀 .
S tím květákem to bylo tak : naši měli opravdu velikou zahradu a kromě trávníku pod třešní byl využitý každý kousek, táta tam trávil celé dny, byla to jeho záliba a vášeň. Mamka tak leda utrhnout kytku… Ale když táta v podstatě nečekaně zemřel, máti pořád tzv. jela v původních kolejích, jen si myslela, že všechnu práci zastaneme my. No jo, ale my bydleli 25 km daleko, chodili do práce a rozhodně to nebylo naše hobby. Ale muselo se zakoupit a zasadit 15 květáků, které pochopitelně dozrály najednou atd. atd. A každý víkend už od pátku na zahradě…Tak jí jednou MLP spočítal – náklady na benzin, minimální mzda …myslel to spíš v legraci, ale byl oheň na střeše. Od té doby mám vztah k zahradničení jaksi pošramocený 🙂
Alimo!!! To si umím živě představit:))) Díkybohu naše babička s dědou měli rozum a postupně své aktivita na zahradě tlumili. Jo a tvůj muž měl naprostou pravdu! 🙂
taky jsem na jeho straně….
jsem ráda, že Dedeník i tvoje oči, Dede, fungují aspoň jakž takž! Tak ať je obojí co nejdřív v pořádku!
U nás občas musím dělat prostředníka já mezi tatínkem a dospělými, leč ještě částečně závislými dětmi. A mezi manželem a mými rodiči. No, někdo je méně odolný vůči tomu, sdělovat i věci méně příjemné:D
Ale navzájem na sebe hážeme telefonování a vyřizování. To nemáme rádi ani jeden, tam by se nám hodil nějaký profi náhradník!
Děkuju, milá Klokanice 🙂 Já musím fungovat pomalu a opatrně (stejně často mžourám jedním okem:)) a stránky prostě čekají na servisní zásah, který my udělat nemůžeme.
Jinak máš pravdu s „tchánovými“ 🙂 Tam bývá pomoc prostředníka potřeba často. Ovšem, jak jsem podotkla níže, pozor na manipulaci – to je jiné (otrávené:)) kafe
Moji milí, stránky budou až do čtvrtka pořád nevypočitatelně přístupné (nevěřím, že by si na nás našel provider čas dřív, na to jsme moc nevýznamný server), nedávám na zítra nový článek. Dám až na čtvrtek…
Takže pokud jde o diskuzi, vyhlašuji ring volný – pište o čemkoliv 🙂
Z dětství a mládí si prostředníkování nepamatuju. Jestli nějaké bylo, zastínily je prostředky používané v PeRiho rodině, a to jeho maminkou a hlavně babičkou.
Popíšu modelovou situaci:
– Pavliku, Péťa by chtěl, abys s ním jel do té Prahy taky, on si ještě netroufá jet sám.
– Péťo, říkal táta, že by radši jel do té Prahy s tebou, říkal, že ještě nejsi dost vyježděný.
A tak do Prahy jeli dva nas…štvaní chlapi a rozladěná ženská (já), která musela celou dobu poslouchat jejich vrčení.
No, tenhle výsledek taky znám, ale tady bych to nenazvala zprostředkováním, ale manipulací…
Já jsem měla poměrně cholerického tatínka, takže u nás se všechny naše, t.j. moje a mé sestry, průšvihy filtrovaly přes maminku. Ale my jsme byly celkem hodné holky 🙂 , takže to nikdy nebylo nic zásadního. Jo, za intervence ohledně módních výstřelků jsem bývala vděčná! 😀
Ano, kolem cholerických jedinců se obvykle našlapuje tímto způsobem. Pokud se tím drží více méně klid v rodině, nevidím v tom chybu. Svět není dokonalý a pokud se v takových případech nepomůže prostředníkem, mohou se důležité věci neříkat až tajit tak dlouho, dokud nevznikne těžko řešitelný průšvih.
Není to dokonalý nebo vzorný způsob komunikace, ale který člověk, která rodina je dokonalá a vzorná?
Tak přemítám, jestli jsme jako holky si dělaly tlumočnice… a ne, my byly za partyzánky 🙂 🙂 .
Ale už skoro třicet roků dělám nárazník mezi Jeníkem a Terezkou – holt dvě NAPROSTO totožné povahy se bez tlumočníka nesnesou.
To mám doma taky, Jana s tátou. Je to Skalačka jak vyšitá.
Jo, někdy je to tak lepší.
Hlavně v době dospívání dětí, kdy „podupávají kopyty a potřásají parožím“ 🙂 A vymezují se proti některému z rodičů – obvykle tomu stejného pohlaví:))
chudák Martin 😀
Jo, neměl to snadné 🙂
V dětství si nepamatuji žádného prostředníka (v naší rodině se říkalo všechno na rovinu), ve své rodině jsem byla občas tlačena do role prostředníka MLP (vůči holčičkám chtěl být vždy ten hodný a vnímavý tatínek), ale snad padlo na úrodnou půdu když jsem mu vysvětlila, že i tohle patří k životu. Ještě dnes občas zkouší, abych jako za nás za oba řekla něco nepříjemného. Pokud se s tím stotožňuji, tak klidně; pokud ne, musí si to vyřídit sám.
Na druhou stranu nemám ráda, pokud mluví za někoho, obzvlášť, je-li dotyčný přítomen; pak používám obligátní „netlumoč, poslechnu si originál“.
Dede, drží palce, ať se očka brzy uzdraví!
A těm hekrům… no aspoň týdenní průjem! :o)))
„netlumoč, poslechnu si originál“ bylo u nás taky běžné, zvlášť, pokud se vyšetřoval nějaký prohřešek 😀
Hi, hi, Dede, ten závěr je nejlepší!!!! Vidím, že oko moc nešetříš! TY, TY, TY!!!
Jakožto jedináček jsem prostředníka neměla.
A ani jako dospělá to nedělám.
Naučila jsem říkat věci napřímo.
Míšo, to je správný přístup! 🙂
U nás to bylo celkem běžné. Vypomáhali jsme si jako sourozenci, když jsem začala dospívat, byl to právě taťka, kdo říkával mamince „řekni tý holce, že…“ 🙂 obzvlášť, když jsem se nějak příšerně vymódila:)) No a já jsem v turbulentní době dospívání našich kluků dělala prostředníka mezi nimi a Martinem (Martinův temperament byl tehdy snadno vznítitelný:))