Zimní netopýři jsou komplikovaní. Často dlouho nejedli a je třeba je rozkrmovat opatrně. Mnozí se rozehřívají velmi neochotně, protože nechtějí plýtvat energií. Jakákoli ztráta během zimy snižuje naději na dožití se jara. Mají tvrdě spát, být vykrmení a v chladu. Pokud nemají ani jedno, nemají z toho radost.

 

 

Netopýři zimují na různých místech. Některé méně vybíravé druhy se spokojí s dutinou ve stromu nebo ve zdi. Obecně potřebují stabilní teplotu mezi 5-10°C, vysokou vzdušnou vlhkost a klid. Misku s vodou pro případně noční žízně. Miska s jídlem je vítaná.

Mariella má za sebou spoustu zim v přírodě a je to ostřílená dáma, takže se už dávno vykrmila do zimovací kondice. Loni na podzim mě znepokojila visením nízko a častým poleháváním. Letos se chová stejně, ale už vím, že není nemocná, jen by mileráda odjela na zimoviště. Julián, který nikdy nezimoval ani nežil v přírodě, v ní má zkušenou mentorku, a tak letos začal přibírat na váze už koncem října.

 

 

 

Koncem října se zavírají jeskyně a staré štoly, protože už přilétají první netopýři, aby zde přespali do jara. Správa už naštěstí pochopila, že i tajnůstkářská prakticky neviditelná zvířata mohou být v ekosystému nenahraditelná, a tak k nim pouští jedině sčítající odborníky. Ti netopýry tiše a rychle vyfotí a pak v kanceláři na monitoru sečtou ouška a výsledek vydělí  dvěma.

Stihnu jednu z posledních prohlídek jedné netopýří štoly. Jeden účastník skupiny má dojem, že vidí poletovat netopýra, ale kdoví, jestli to není jen stín. Nakonec však jednoho netopýra najde. Je to netopýr velký, pěkně vykrmený a blonďatý jako Mariella.

 

První letošní parta zimních strávníků dorazila ke konci listopadu. Je to sedm kluků, kteří místo do jeskyně přiletěli do lidského příbytku. Jsou pohublí a nemají správné tukové valy za krkem. Potřebují dokrmení, možná pár dnů zdřímnutí v chladu, a pak odvoz na zimoviště a dlouhý spánek.

První večer je pěkně dlouhý. Všichni kluci jsou rozespalí. Musím budit jednoho po druhém. Rozehřát v ruce, občas na ně dýchat.

Krmím čtvrtého. Najednou slyším plesk, škráby škráby škráby, jak se polorozehřátý netopýr po zemi plácá do nejbližšího úkrytu pod závěsy. Fofrem schovávám netopýra, kterého zrovna krmím, natahuji druhou rukavici a opatrně chytám uprchlíka. Nechce zpátky do látkového pytle, ale napodruhé si už naštěstí dá říct.

Tentokrát na pytli zatáhnu zip.

 

 

Tahle partička se ukáže jako výjimečná v jiném směru, než je délka vedení.

Výjimečnost se projeví hned první noc.

Jedna hodina ráno. Jekot. „VRAŽDÁÁÁÁ!”

Z vyšetřování vyplývá podezření na šlápnutí na nohu.

Ve dvě ráno… cvrlikání?

Někdo duševně zamrzl v době rojení? Nebo se touží seznánit s vnadnou zrzavou samicí? Nebo touží po tom, aby mu Mariella… natrhla… křídlo??

Anebo se mezi sedmi kluky schovává holka!

 

 

Další večer kromě krmení probíhá kontrola rodinných klenotů.

První je kluk. Když si dokáže sám vzít červa z misky, pískne radostí.

Druhý je taky kluk a naštěstí chápe rychle.

Třetí je kluk. Během nácviku krmení kouká zpitoměle do misky a netuší, co má dělat.

Čtvrtý je kluk. Na pinzetu kouká nedůvěřivě, ale jakmile ho přiblížím k misce, sám se natáhne a vezme si, jako kdyby říkal: „Konečně jsi pochopila, že se o sebe umím postarat!“

Pátý kluk se tváří, jako kdyby se mu rozehřála fyzická schránka, ale zbytek zůstal pod dekou. Cvičím trpělivost. Vydržím to déle, nakonec začne jíst sám.

Šestého zahřívám v ruce a přemýšlím, jak to příště urychlit. Možná bych je mohla všechny strčit do látkového pytle a ten pověsit na kohoutek k topení. Málem zapomenu netopýrovi zvednout ocásek. Kluk.

Sedmý je taky kluk. Tenhle si evidentně taky „stopnul“ hotel na zimu.

 

Druhý den nacházím prázdnou misku. Proč nejí? Beru je po jednom do ruky. Když je přidržím nad miskou, netopýrstvo se ráčí najíst.

Aspoň už nemusím chytat červy do pinzety.

Mezitím kontaktuji zkušenější a ptám se na cvrlikání. Jde o univerzální sociální zvuk. Někdo si ve dvě ráno chce popovídat. Já si povídat nechci, obávám se však, že netopýrstvu je to srdečně jedno.

 

 

 

Druhou várku si vezu domů o týden později. Sedm rezounů a dva pipouši.

Pět rezounů si brzy rozpomene, jak se jí z pinzety. Mám podezření, že nespí na hotelu poprvé.

Šestému to trvá jen deset minut. Má trochu delší vedení.

Sedmý byl původně první. Nejdříve ukázal zuby a zahrozil. A nejedl. Tlama pevně zavřená. V průběhu krmení ho několikrát beru do rukavice a zkouším. Nic.

Nakonec na mě čtvrt hodiny kouká s červem trčícím z tlamy.

Tak tenhle přiletěl na hotel dle doporučení kamarádů.

Posadím ho do látkové pytle. Za moment slyším chroustání. Snědl červa! Jednoho! Hned mu podám druhého a nechám soukromí.

Po chvíli uvidím červa lézt zpod netopýra. Odchytím a strčím do misky. Pak odchytím a strčím hlavou do misky netopýra, doufajíc, že se mu třeba rozsvítí.

Kdepak.

Po chvíli ho znovu posadím do látkového pytle.

Za pár minut slyším vřískot a ven vykoukne k letu připravené křídlo.

Zazipnout!

Vytahuji jej znovu. Vložím červa bez hlavy do vyceněné tlamky.

Majitel vyceněné tlamky se sbalí a znehybní.

 

 

Thanatóza je druh obranného chování. Netopýr přitáhne nožičky k tělu, ztuhne a předstírá, že je mrtvý a nepoživatelný, protože kdoví, kdy a na co umřel. Dělá to jen několik málo jedinců a je to k naštvání, protože pak takovou půlhodinu s netopýrem prostě nehnete.

Dívám se do příručky pro péči o netopýry. Podle fotky to není akineze, ale strach a hrozba. Napůl si oddechnu.

Jak teď hrozícímu netopýrovi vysvětlit, aby přestal hrozit a začal žrát?

 

Po dlouhé chvíli slyším z pytle mlaskání. Podám rychle dalšího červa. A dalšího. A pak už nejsem dost rychlá.

A tak dalšího červa strčím netopýrovi do tlamy a čekám.

A čekám.

A pak jdu krmit ty dva pipouše.

 

Zvedám víko od pipoušího boxu. Zvednu dečku. Jeden malý chomáček.

Jeden?

Kde je druhý?

Prohlížím síťku, víko od boxu. Pak znovu dečku. Tady je! Když jsem poprvé nadzvedla dečku, musela přelézt na cíp venku z boxu!

 

Pipouši jsou dva. Kluk a holka.

Jsou to maličkatí pipouši (hvízdaví nebo nejmenší), velikosti posledního článku mého palce, rozpětí křídel velikosti mé dlaně a průměrné hmotnosti omračující tři gramy. Holka je tichá a kluk poněkud uječený. Snaží se ječet, i když jí.

Když zavřu dlaň, jeden netopýr se pohodlně vejde do úkrytu i s jídlem. V běžných rukavicích se mi s nimi špatně manipuluje. Beru si jiné, látkové. Pipouší zuby mají asi tak půl milimetru, lidskou kůži by neprokousli.

Zatímco krmím pipouše, na stole vedle nezavřeného pytle se najednou objeví poslední rezoun s roztaženými křídly a vzápětí mizí v předsíni.

Pipouš putuje zpátky do boxu, měním rukavici a vyrážím na odchyt.

 

Uprchlíka je těžké nejen udržet, ale i nakrmit.

Strčit červa do tlamy.

Odložit do látkového pytle.

Počkat tak deset minut, než se ozve křupání.

A pak být rychlá, jinak se postup opakuje včetně dlouhé pauzy.

Po desátém červovi a krátkém (pro další netopýří útěk dostačujícím) odběhnutí navléct rukavice a hledat po sluchu, odchytit, zavřít do boxu.

KONEČNĚ!

 

Zítra do něj musím dostat 20 červů.

Mám se na co těšit.

 

 

O víkendu zvoní telefon. Netopýři mají možnost získat odvoz na zimoviště. Já si můžu vyzvednout další netopýry.

Prohlížím tukové valy za krkem. Jeden netopýr je poměrně drobný. Už jsem si dříve všimla, že příliš nepřibírá. Několikrát jsem ho pro jistotu nakrmila z ruky, ale asi to nestačilo. Zůstává doma.

Odvážím šest netopýrů. Rezavých. Pak ještě dva velké. Mariellu a Juliána. Už jsou na zimování připravení od začátku listopadu. Ostřílená zkušená Mariella dokonce od půlky října.

Osm rezounů a dva pipouši, krmení na hodinku, volné večery… že by?

Kdepak.

Domů si vezu dalších sedm rezounů. Je to velmi speciální parta. Při prvním krmení v záchranné stanici všichni předvedli ukázkovou thanatózu. Obvykle přitom pomůže změna pečovatele.

Uvidíme.