Dnešní netopýří parta je výživná! A kolik že má Netopýrka netopýrů? Jeden přebývá a pak nepřebývá, jeden nechybí a pak se najde! A jaké omyly ještě pořád panují o netopýrech? Více v tomto článku!

 

Adventní pátek. Večer. Poloprázdný autobus uprostřed trasy mezi dvěma opačnými konci Prahy. Obsadila jsem dvě sedadla — jedno pro mě, jedno pro box se sedmi netopýry.

Sedmi velmi speciálními netopýry, kteří při každém náznaku lidské pozornosti začali předstírat, že jsou po smrti. Obvykle je to přejde po změně prostředí a pečovatele, a mých dosavadních deset svěřenců už nepotřebuje tolik pozornosti, a tak jsem si tuhle speciální sedmičku vzala dobrovolně na starosti.

Doma na mě čekají dva pipouši, sedmička rezounů z minulého týdne a jeden rezavý veterán z týdne předchozího, který ne a ne přibrat na zimu.

Bude to brnkačka.

 

 

První večer s nováčky. Pro sebe jsem je nazvala akinetiky podle názvu jejich obranného reflexu: akineze neboli thanatóza. Začínám v krmením a chovám se jakoby nic. Doufám, že netopýři se taky budou chovat jakoby nic a nevzpomenou si, že na předchozího pečovatele platilo předstírání chcíplosti.

Prvním krokem je netopýry rozehřát.

Držení v ruce nepomáhá. Vůbec se jim nechce. Takže půjdou na topení. Látkový pytel má ucha a věším jej i s netopýry na kohoutek topení. Po chvíli zjišťuji, že se zahřáli jen dva a to jen na části těla. Chce to zahřát pořádně, ale nepřehrát je. Jak to udělat? Snažím se topení nastavit tak, aby nebylo příliš teplé. Je to složité a napadne mě lepší možnost. Přisouvám k topení taburet, pytel s netopýry pokládám na něj. Jakmile bude netopýrům teplo, můžou odlézt dál od topení.

Funguje to! Čtyři jsou vzhůru. Zbytek ještě odolává, ale dlouho nebude. Netopýr nemůže být studenější, než je jeho okolí. Brzy se zahřejí a chtě nechtě začnou aktivovat.

Můžu krmit.

Nebo spíš se pokusit o krmení.

Všichni se tváří, že je nikdy nikdo jíst neučil. Naštěstí jen dva zkouší předstírat, že jsou chcíplí a nemám je žrát. Tedy krmit.

Ostatním dlouze vysvětluji, že červ na pinzetě je jídlo a můžou si taky vzít z misky. Ano, tady. Ne, takhle ne, takhlee vyhazuješ jídlo všude okolo. Ne, do misky se neskáče!

 

 

Jeden akinetik je velmi speciální. Vždy sbalí nožičky a ocásek k tělu, vycení zuby a znehybní s červem v tlamě. Žrát začne až po dvaceti minutách v látkovém pytli. Když jsou ostatní nováčci nakrmení a on pořád ne a ne spolupracovat, je mi jasné, že tohle bude dlouhá noc. Jeden červ za dvacet minut? To znamená… radši nepočítat.

Pokdovíkolikávé sahám do pytle a pak mi svitne. V látce (občas) jí. Možná, kdybych ho místo do rukavice chytila do látky, myslel by si, že je v bezpečném látkovém pytli?

A světě div se, jakmile držím potížistu v kusu flísu, začne jíst z pinzety, jako kdyby se nechumelilo.

Rukavice?

Jemu vadila RUKAVICE?

Kvůli tomu jsem vzhůru v půl druhé ráno?

Když potížista úspěšně projde kontrolou bříška, vytahuji z boxu jednoho veterána minulého týdne a strčím ho do misky… opačným koncem. Není divu, že nebaští. Tahle strana je uzpůsobena k trochu jiným činnostem.

Nejvyšší čas jít spát.

Veteránům sypu červy do misky. Doufám, že se v noci zvládnou najíst sami.

 

 

Ráno kontroluji bříška.

Ideální by to bylo hned po krmení, ale netopýrstvo zásadně nejí, dokud člověčenstvo jeví jakékoli známky bdělé existence.

Bříška po celonočním trávení nejsou moc vypovídající. Dneska je pro jistotu budu muset nakrmit hezky po jednom.

No nazdar!

 

Večer čeká akinetiky druhá omezená porce dvaceti červů. Pak už budou moci jíst, co se do nich vejde a můžou být pohromadě s veterány.

Pytel s veterány putuje k topení a do ruky beru pipouše. Jeden z nich má docela velké břicho, jako kdyby čekal dvojčata… ostatně, je už pár týdnů v teple a má co jíst!

Pipouš má tři gramy, takže zvednout miniaturní ocásek je celkem složité. Když se mi to povede, je jasné, že těhotný není. Ledaže by ještě někde schovával funkční dámské ústrojí.

Následuje dvacet minut podávání červů do miniaturních hladových tlamiček.

A teď „hurá” na krmení rezounů.

 

 

Veteráni se chovají jako obvykle — když je „usadím”, začnou baštit. Kontroluji bříška; pokud nejsou dost napapaná, přemlouvám jejich majitele k nášupu.

Ovšem akinetici se tváří, jako kdyby misku viděli poprvé. Tahle je přece bílá! Včera jsem je učila jíst z hnědé! Z bílé ještě jíst neumí!

To je poslední večer, kdy ještě poznám, kdo je nováček a kdo veterán. Pak už je (pro změnu po kontrole tukových zásob na zádech) třídím na vykrmené a nevykrmené. Ti vykrmení jdou zimovat na lodžii.

 

Aby péče o netopýry byla brnkačka, bylo potřeba zajistit provizorní zimoviště. Zvlášť pokud máte několik netopýrů, kteří žerou z misky jen v případě, že je z toho podpíráte rukou ve správné pozici, výšce a úhlu, jinak soustavně skáčou do misky šipku, ukazují zuby a nejí. (Někdy je obalamutíte strategicky zmačkanou pevnou látkou.) Jeden netopýr baští patnáct až dvacet minut, pokud je rozkrmený (tedy není vyhladovělý a může bez rizika sníst, co hrdlo ráčí) a ví, že pinzeta a miska znamená jídlo. Vynásobeno sedmnácti je to… pěkně dlouho.

Takže jakmile budou vykrmení, provizorně je zazimuji.

Zimoviště potřebuje stabilní teplotu, vlhkost a minimum rušivých vlivů. To poslední snadno ohlídám osobně. Na první dvě podmínky potřebuji teploměr. Nebo ideálně meteostanici.

 

 

Už druhý den ji jedu vyzvednout a připravuji zimoviště na testování. Rozkládám dětskou postýlku a vystýlám ji matrací a flísovými dekami pro lepší tepelnou izolaci.

Čidlo meteostanice tvrdohlavě neukazuje. Hledám návod, vytahuji baterie, zprovozňuji znovu. Funguje, hurá! Čidlo putuje do zimovací postýlky a zůstane tam zachumlané pár dní. Meteostanice ukazuje nejvyšší a nejnižší teploty za poslední den, a tak stačí jednou denně zkontrolovat hodnoty.

 

 

Chystá se další odvoz na zimoviště. Kontroluji netopýří zásoby na zimu. U většiny si nejsem jistá, ještě tak dva tři dny vykrmování potřebují.

Dva vypadají pěkně. Když kontroluji jednoho z nich, přitáhne nožičky k tělu, vycení zuby a začne předstírat chcíplost. Z mého pohledu se spíš změní v měkký chlupatý váleček, se kterým bych si mohla pohazovat. Aspoň dokud by se nerozhodl, že přestane předstírat chcíplost a začne kousat.

Tohohle velmi ráda odvezu!

Kromě těchto dvou odjíždí i oba pipouši, kteří už mají určitě více než tři gramy. Poslední dva týdny sežrali denně dvakrát víc, než je doporučená (v zimě minimální) porce. Zkontrolovat jejich tukové zásoby je pro moje nepříliš zkušené oko (a koneček prstu) těžké — měli by je mít mezi lopatkami, ale když hmatám, je výsledek nerozhodný. Při každém krmení však cítím, jak mi těžkou v ruce. Vždyť zvládnou sníst polovinu toho, co váží! Kontrolou příručky zjišťuji, že zimování pipoušů je složitější než u nyktalů. Netroufla jsem si je umístit na lodžii. A tak každý večer baští a baští a místo tří gramů mají čtyři. Možná i pět.

Doma mi zbývá jedenáct netopýrů rezavých. Myslím, že do čtyř pěti dnů budou všichni bivakovat na lodžii.

 

 

O dva dny později už na lodžii zimuje sedm rezounů. Meteostanice hlásí ideální podmínky — venku je nad nulou a navíc na lodžii suším prádlo, a tak vlhkost je vysoká.  První dva dny se občas večer ozve cvrlikání, jak se někdo probudil. Třetí den nahlédnu do boxu. Už by měli spát. Jeden je vzhůru a zcela zahřátý a aktivní. Vytahuji ho ven a sahám na jeho sousedy. Jsou zahřátí jen na místech, která se dotýkala bdělého kamaráda.

Nespící netopýr putuje zpátky do boxu v bytě. Pětice netopýrů je na krmení zdaleka méně náročná než jedenáct kousků. A tak je krmím, co se do nich vejde.

Před víkendem se koná definitivní odjezd všech mých svěřenců — blíží se Vánoce, takže lidé budou porůznu cestovat a těžko se shánět. Tou dobou je většina netopýrů pěkně vykrmená a spí na lodžii. Přesouvám je všechny do menšího boxu, který se lépe převáží. Přibalím k nim všechny červy, co mám doma.

A pak odjíždíme.

 

 

Po několika týdnech sama doma. Volný večer! Pouštím si seriál, jako jsem to dělala každý večer. Automaticky sáhnu k topení a…

Vážně mi ta banda chlupatých potížistů chybí?

 

Druhý svátek vánoční. Opožděně sklízím zimoviště z lodžie. Ale nejdříve je musím vyfotit, když na to mám zrovna klid a neběhám kolem netopýrů. Aranžuji přepravku a zvedám spadnuté zmačkané deky.

Načež z jedné vypadne spokojeně hibernující netopýr rezavý. A začne velmi nespokojeně vřeštět.

Kde.

Se.

Tam.

Vzal?

 

 

Beru ho do ruky. Nadává. Strkám ho do kapsy mikiny a rychle volám do záchranné stanice. Netopýr je vykrmený a pěkně naštvaný. Což o to, já bych byla taky, vyhodit mě někdo z postele ve dvě ráno.

Jak se ale dostal z boxu ven do deky? (Pomíjím teď fakt, že zjevně neumím napočítat do jedenácti.) Box má dvoje dvířka – jedny se nedají zamknout, ale zavřená byla… že by si je nadzvedl?

Naštěstí to vypadá, že celou dobu spořádaně hibernoval bez vyrušení. Bylo teplo, venkovní teploty klesly pod nulu až dnes v noci. Hromada flísových dek však dobře izoluje, a když vložím sondu meteostanice na místo, kde netopýr spal, je tam lehce na nulou. Několik dní jsem měla otevřené „okno” v zasklení, takže mohl kdykoli přeletět jinam a zazimovat do jara. Asi se mu u mě líbí.

Netopýr putuje do zmuchlané flísové deky a do boxu. Zítra ho odvezu a při nejbližší příležitosti pojede do zimoviště.

Dodnes si lámu hlavou otázkou, kdy a jak unikl z boxu.

 

 

Opravník obecně oblíbených omylů

1) Netopýry nezajímají lidské vlasy. Rozhodně se do nich nechtějí zamotat — takhle hloupí nejsou. Ovšem, ve vlasech je teplo, a pokud poskytnete teplý bezpečný úkryt, nemůžete se jim divit.

2) Když vám netopýr vlétne do bytu, nechce s vámi bydlet. Neví o tom, že máte v ložnici flísové deky, ve kterých by se mu dobře spinkalo.