Dívám jsem se na rozsvícený displej mobilu a nemohu se rozhodnout. Mám nebo nemám poslat tu zprávu? Opravdu to sama nezvládnu?
Už v noci mi nebylo dobře, ráno jsem měla zimnici. Je to jasné, skočil na mě nějaký opravdu povedený moribundus. Jenže jsem sama doma a můj muž tentokrát ani neměl přijet na víkend domů. Mám nebo nemám napsat ta obtížná slova – přijeď, potřebuju tě? Bude muset měnit své plány a být hodiny v autě navíc! Mám nebo nemám?
Potřebuju tě. Napadlo vás někdy, jak zákeřná ta slova jsou? Co všechno se za nimi skrývá?
Tak předně, označují nějakou naši slabost. Něco nezvládáme, potřebujeme toho druhého, abychom dokázali ustát cokoliv, co nás právě ohrožuje. Přitom nějaký kout naší mysli obvykle trvá na tom, že si máme poradit sami, jak nás odjakživa ve škole učili. Žádné napovídání!
V naší společnosti je pořád ještě pokořující přiznat slabost. Nebo chybu. I proto je pro mnohé prosba o pomoc podstatně obtížnější než tu pomoc jinému člověku poskytnout. Ano, já vím, že se to zdá přemrštěné, aspoň zvenku. Aspoň pro toho, kdo… právě nikoho nepotřebuje.
Jenže on je tu další problém – opravdu máme ta slova komu říct? Někomu, kdo neselže? Kdo pomůže bez výčitek? Nikomu se nechce žebrat!
Aby toho nebylo málo, ta slova mohou působit i v opačném gardu a stát se bičem, v extrémním případě i nástrojem vydírání až zotročení. Často tak totiž poutají slabí silné. Zneužívají lásky nebo pocitu viny silnějších, že oni mohou něco, co potřebný nemůže. Někdy ze strachu o sebe, jindy čistě jen z pocitu moci. Ale ani v tom strachu to není omluvitelné.
Nakonec jsem zprávu odeslala. Ne, vlastně mě neudivilo, že můj muž přijel domů. Dokonce vím, že mi to skutečně neměl za zlé. Nicméně on se zase může spolehnout, že jeho ochoty nezneužiju. Možná právě tohle je způsob, jak se slovy „potřebuju tě“ bezpečně žít 🙂
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021
Pořád je to ve mně a hodně nerada si říkám o „potřebuji Tě“. Z druhé strany vím,že když jde do tuhého,MLP vezme psy a jde, není to sice nic slavného ale jde. Však jim to potom vynahradím. Při březnové příhodě jsem týden o sobě moc nevěděla ale základní věci byly zajištěny. Jak se vždy trochu zdrchám,silou mocí nastoupím a překonávám se,vím že bych neměla až tak,měla bych si říct,že to ještě nejde,jenže se mi zdá,že když aspoň trochu můžu,tak musím,zhroutím se až potom. No nic naplat,jiný už to nebude. Jinak přeji všem pevné zdraví,opět je to hodně třeba,achjo.
Jenny, že ty jsi taky Střelec! 🙂
My to asi máme vrozené (Jana a patří do klubu:))
Nevím, zda jsem to už nepsala ale tak ještě….Kdysi jsem četla a utkvělo mi v hlavě :
Střelci : “ I kdyby seděli holým zadkem na špici skály,pořád budou dělat haury“ tak, nějak to bylo! :-))
😀 Jo, to si umím snadno představit. A pak vyjí a mají hemeroidy 😛
souhlas
Samozřejmě jsou situace, kdy připustím, že tohle sama určitě nezmůžu. O pomoc požádám bez problému. Jinak mám k překročení dost vysoký práh. Mám dojem, že jsem byla děťátko na zabití – já sama! Správná cesta to vždycky není, ale na druhou stranu, odměnou je příjemný pocit nezávislosti. Tyhle prahy jsou pro každého jinak vysoké, ale když nastane nutnost o pomoc požádat, neváhala bych. Od nejbližších i cizích se pomoci určitě dostane, no, protože je to také příjemny pocit 🙂 .
Hm, řekla bych, že pocit nezávislosti je tak sladký, že může být až škodlivý – jako ty sladkosti v nadměrném množství 🙂
Říct si o pomoc jsem neuměla, bojovala jsem natolik, že to až lidi, kteří by mi rádi pomohli, nesnášeli nejlíp. Ale s věkem jsem se poučila 😛
ze slov – potřebuju Tě (potřeboval jsem tě),mi naskakuje husí kůže…stálo mne to skoro 7 let života a podepsalo se to na mne víc, než jsem čekala…nerada si říkám o pomoc a když někomu pomáhám, tak si u toho dobře rozmyslím, proč …
Sharko, jen co já vím, pomáháš hodně. 🙂
Však o tom jsem psala. Rodiče (hlavně matky) kvílející – nechoď na tu školu, neber tu práci… budeš daleko a co já tu bez tebe? Dospívající děti účinně bránící single rodičům v novém vztahu – teď má rodič je a nikoho dalšího nepotřebuje. Co na tom, že totéž dítě později radostně vyletí do světa a osamělý rodič si v pokročilejším věku partnera bude hledat mnohem hůř?
Takže „Potřebuju tě“ je něco, s čím se musí nakládat velmi opatrně…
Vezmi to z té druhé strany. Jak je tomu oslovenému. Já bych měla hezký pocit z toho, že mám Tvou důvěru a věděla bych, že nadarmo o pomoc nevoláš. A byla bych ráda, že jsem pro Tebe opora. Nikdy jsem to nezneužívala, ale když Bimba o něco požádám, ví, že to je nutné. Stejně tak naopak. Já jsem ráda, když mne o pomoc požádá, po těch letech vím, že prostě nelze jinak
Máš pravdu, Martin mi řekl totéž 🙂
Slova zneužitelná oběma směry. A i bez zneužívání je tam to zvažování, zda zlepšení mého komfortu nebude příliš na úkor toho druhého. V Tvém případě zda opravdu nechat muže vážit tu dlouhou cestu, když by to určitě nějak šlo i bez něj. Určit kde mám tu hranici, která se navíc posouvá v závislosti na tom, jak je na tom ten pomáhající.
Zvažovala jsem dlouho. Navíc nejsem zvyklá, aby mi bylo naráz blbě tak, že nejsem s to vylézt z postele – zatím jsem dokázala nějak vyvenčit psy skoro vždycky (jsem zvyklá být sama doma, viz Míša:))
Takže jsme to udělali tak, že Martin byl doma vlastně jen po ty moje dva nejhorší dny, než PCR test potvrdil, že nemám covid, ale nějakou jinou hnusárnu. Pak ještě zvládl i své ostatní plány.
A pak, on ví, že v opačném gardu to funguje taky – když mě potřebuje, jsem u něj 🙂
Vidíš, v dnešní době bych naopak do výsledku testu spíš držela ostatní v dáli. Přijeď, pověs mi na plot zásoby, nalož si psy a zmiz.
Samozřejmě to byla jedna z možností. Byly však důvody, proč nefungovala. Ty tu rozepisovat nemíním 🙂
Ano je to o tom si o pomoc říci a nezneužít to.
Já jak jsem byla dlouhou s syny sama, tak po 10 letech jsem se musela naučit o pomoc si mému druhému muži říc.
Už to umím, ale byla to fuška.
Je to fakt. Když jsi dlouho na něco sama, jsi na to sama… aspoň v duchu, i když už fakticky sama nejsi. Ono pak člověka nějak nenapadne, že by si vlastně o pomoc říct mohl 🙂