HOST DEDENÍKU – Klokanice: Čeho se koňák bojí

Koňák se pořád něčeho bojí. Že bude moc horko, když si naplánuje trénink. Že bude pršet, když si naplánuje vyjížďku. Že bude málo pršet a neporoste tráva v ohradách. Že bude pršet moc a ohrady se rozbahní. Že nenaložíme včas koně a přijedeme pozdě na závody. Že na závodech budou příliš barevné překážky (vlající reklamy, diváci s deštníky) a kůň se nesoustředí na skákání. A největší strach má o zdraví svého čtyřnohého kamaráda.

 

Když jsme začínali jezdit, a s některými koňmi to přetrvává dodnes, největší obavou pro nás bylo, čeho se lekne nebo bude bát náš kůň. Nevyskočí někde srnka? Neprojede kolem nás moc rychle motorka? Občas se objevily ještě zajímavější věci – před Vánocemi třeba auto s vozíkem plným vánočních stromečků, které se při jízdě po hrbolaté lesní cestě pěkně natřásaly. Koně by se nejraději otočili na zadních a tryskem prchli do bezpečí maštale.

Esprit FFH

Časem jsme se naučili, že zaprvé – lekat se je pro koně taky někdy bezva zábava („bude tam pořád v křoví ten zamotaný pytel, abych se ho mohl leknout?“) a zadruhé – často stačí náš klid na to, aby přesvědčil koně, že vše je v pořádku a ten hrkající vozík za autem koně opravdu nežere.

Obdivuji policejní koně, vycvičené, že hlučící dav, létající petky a dělbuchy, kouř, kutálející se popelnice… jsou na ně krátké a že dokáží bok po boku jít proti takové vřavě, odtlačovat překážky plecemi a nezpanikařit. Smekám před důvěrou, kterou musí mít ve své jezdce.

Někdy se strašák nečekaně objeví i ve známém prostředí. Dokolečka trénujeme drezurní úlohu. Kůň i já už ji umíme nazpaměť „i kdyby mě o půlnoci probudili“, takže už se nebojím, že ztratím body kvůli chybě. A pak můj vlastní trenér při závodech pustí na dohled od drezurního obdélníku rozprašovač! Naštěstí to bylo až po dojetí úlohy, takže kůň jen odmítal opustit obdélník, protože by se k té divné věci (kterou už tolikrát viděl!) musel přiblížit, ale body už nám strhnout nemohli.

Poté, co jsme začali jezdit parkury, přibyl další strach – skočí, neskočí? To se tak člověk řítí k překážce, ta roste před vyděšenýma očima do výšky i do šířky (myšleno hloubky, ale zde se používá pojem šířka).

Raději zastavím

A protože podvědomí není zrovna spojenec, začnou ruce brzdit, nohy přestanou pobízet a kůň si řekne „a hele, páneček se bojí, asi ví proč, raději zastavím. Anebo to oběhnu.“ Jenže kůň bohužel neměl ve škole fyziku a setrvačnost zná jen z hrátek v ohradě a tam nemá na zádech ten pytel, který si říká jezdec! A tak si jezdec v této situaci vyzkouší setrvačnost na vlastní kůži. Au.

Setrvačnost

Ale skok ani nemusí být nijak velký, aby se bylo čeho bát. Přijedeme na závody, kde mají překážky v jiných barevných kreacích nebo jiné plůtky pod nimi. (Možná někdo z vás zahlédl přenos z olympiády, to bylo na co koukat!)

Ukázka olympijské překážky

A jezdec si pomyslí: „Ten skok s deskou vypadá hrozně. Určitě na něj nebude chtít jít.“ A i když by kůň skok nejspíš vůbec neřešil, člověk řeší. A chová se jinak. Takže co si řekne kůň? „Páneček se bojí…“ viz výše.

Naštěstí jsou na světě koně, jako třeba veliký belgický teplokrevník Esprit zvaný Spíťa. Velký skok, pche. Barevný skok, no a co má být.

Spíťa nad skokem

A jezdec poznenáhlu získává díky svému koni sebevědomí, věří mu a nepřekáží. A to na té mojí úrovni docela stačí, nepřekážet a nechat koně skočit tak, jak to odhadne on sám. Vloni jsem se Spíťou po letech překonala skoky na zakleté výšce 70 cm a letos s tryskovou kobylkou Novelou atakuji metr. Díky němu, zlatému Spíťovi s velkou hlavou, který se nebál skoků, ale měl panickou hrůzu z vody a z čehokoliv, co mu lítalo kolem očí. Trénink brzy na jaře, když se spustila vánice, ale ne vloček, ale sněhových kuliček, jsem musela ukončit. Vyjížďka ve vysoké trávě, ze které se zvedaly mušky, byla utrpením. On házel hlavou, potil se, nenechal se uklidnit. Pokus o smočení se v řece skončil koněm na zadních a obtisknutými oblázky na mých zádech. Půlmetrový potůček v lese, který ani pořádně netekl, jsem potupně překonala „s koněm na ruce“, což je samozřejmě úplně špatně.

To se nám dařilo!

Píšu v minulém čase, protože v březnu Spíťu postihl největší strašák koní a koňáků, kolika. Zpočátku to jako kolika ani nevypadalo, Spíťa, jak nikdy moc nedával najevo emoce, nevypadal, že ho něco bolí. Jenže ta jeho kolika byla zlá, torze tlustého střeva. Jak jsme se dozvěděli později, pokud se takový kůň nedostane na operační stůl do dvaceti minut, odumírají buňky v místě přetočení… Znám veterinářku, která i tohle v terénu zachránila, jenomže naše veterinářka za volantem po telefonu zjišťovala, co se děje, ale po příjezdu mohla už jen ukončit trápení. Stalo se to v krásný předjarní večer, byla u něj naše dcera, která nám až do konce statečně tajila skutečný stav a ty dvě nekonečné hodiny s ním vytrpěla sama.

Ještě kompletní sestava

A tak zatímco se Spíťa prohání po nekonečných zelených pláních a nebojí se ani vody, ani mušek, my vzpomínáme na ty řídké chvilky, kdy nám čumákem skenoval kapsy, jestli se tam neskrývá nějaký pamlsek, a pak si opřel svou velkou hlavu o naše prsa, aby se mohl nechat podrbat v hřívě.

Spíťa

 

 

Autorem fotografií je náš rodinný fotograf, kromě tě olympijské, která je stažena ze serveru jezdci.cz.

 

Aktualizováno: 12.9.2021 — 18:35

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Četla jsem až včera večer, smutné čtení. Nic není horší než když nás opouštějí naši milovaní a je jedno jestli je to zvíře či člověk,ta bolest je stejná. Byla bych šťastná už dnes,kdybych věděla, že mi někdo ulehčí trápení a necháme mne odejít,až nadejde můj čas, za to těm, kteří tom umí a taky musí rozhodnout,velké díky!

  2. Koliky u koní jsou prý děsivé, koně jsem sama nikdy neměla, takže jen z doslechu. Spíťa byl hezký kůň, škoda ho.

  3. Milá Klokanice, tentokrát smutné čtení a je mi líto Spíti ale teď hlavně celé rodiny. Dcera musela být velice statečná, že to vše zvládla. Jako u lidí, tak i u zvířat je to stejné, pokud jde o nečekanou smrt. Když dlouze a bolestivě stůňou, bývá smrt někdy vysvobozením (i když pozůstalé to bolí). Ale když zvíře, nebo člověk odejdou zcela nečekaně a nepředvídaně… je to ohromná rána a velice špatně se s tím vyrovnává. „Vždyť ještě včera, ještě před hodinou tu byli….“ U Spíti, který byl jasně celoživotní láska je to i celoživotní bolest (trochu se zmírní, ale zůstane). Gratuluji k úspěšnému překonání „zakleté výšky“, a jistě právě tahle vzpomínka nikdy nevybledne Upřímnou soustrast a teď přeji hlavně pevné zdraví vašim zbývajícím koním. Moc hezké a názorné fotky.

    Jinak jezdkyně i koně co „neposlouchal“ na Olympiádě mi bylo líto obou. A že na „plácnutí“ doplatila trenérka stejně tak. Prý se kousek před koněm zvedl ze země holub (a barevné překážky prý také vadily). Nechápala jsem (nevěděla to), že na parkur přidělují různé koně, které jezdec předem nezná! Proč? Přeci takhle závodnice celou dobu „doma“ jistě trénovala jízdu na svém koni, byli sehraní. Ona pak na Olympiádě skvěle zvládne ostatní disciplíny a pak na závěr jí přidělí zcela neznámého koně (který z toho jistě také není nadšený) a všechny předešlé výkony jsou v háji. Podle mne, děsně nespravedlivé !

    O tom, jak mušky dokáží potrápit koně jsem slyšela. Tedy nejen mušky, ale i poctivé mouchy a zase se divím, proč se koňům zaplétají (nebo dokonce stříhají) ocasy – čím pak mají chudáci ty mouchy odhánět? Viděla jsem různé síťky na hlavách koní, která mají chránit právě před muškami, ale asi si na ně musí kůň zvyknout. Neexistuje nějaký – pro koně neškodný – spray-repellent (opatrně kolem očí a nozder), jako se používají u lidí?

    Jinak po téměř týdnu nám zase funguje internet, poprvé takhle dlouho a byl to nemilý zážitek.

    1. Jé, Maričko, to tě moc ráda vidím! 🙂 Týden bez netu… to bych měla velký problém. Naštěstí kdyby selhal vesnický net, mám ještě data v mobilu. Takže hurá, že jste zase on-line 🙂
      Jo a s tím stříháním ocasů – to jsem taky nepochopila. Jinak mám dojem, že ocasy se zaplétají hlavně u výstavních koní, aby si je nepošlapali a neznečistili 🙂 Obvykle je mají naopak v dost nesmyslné délce. Jo a zapletené (snad ne zkrácené) ocasy jsem viděla v Anglii u Shirských koní (to jsou ti obrovští chladnokrevníci)

    2. Milá Maričko, děkuji. Aspoň máme fotky a vzpomínky.
      Ta příhoda z olympiády, kterou zmiňuješ, to byl pětiboj. Tam se koně losují a zajišťuje je pořadatel. Je to divný způsob a vede k podobným koncům. A tento prý byl sice viditelný, ale prý ne nejhorší, jak jsem četla.
      V čistě jezdeckých soutěžích – parkuru, drezuře i všestrannosti měli soutěžící své koně, kteří se, stejně jako jezdci, museli na olympiádu kvalifikovat. Takže dvojice byla sžitá.
      Repelenty 🙂 Můžeš mi věřit, že jich každé léto vyzkoušíme několik druhů, ale stejně moc nepomáhají. Ocasy a hřívy zapletáme minimálně, a jedině na soutěže. Také nás dost trápí klíšťata, dělají se po nich nepěkné boláky. Už aby byla zima 😀

      1. Koně nemají koňskou variantu „diamantu do huby“ neboli Bravecto? Vím, že to někdo zavrhuje jako moc chemické, ale co to používáme, jsou psí holky bez problémů. A právě Ari se po klíštěti dělaly ošklivé boule, takže jsem ráda, že je teď nemá.

        1. Já Bravecto podezřívám ze začátku Vaškových zánětlivých boláků v kůži, nevlastní dcera díky B. málem přišla o svého zlaťáka (neléčitelné mokvavé boláky, selhávání jater) – mladý pes, od vysazení B. bez problémů.
          Obojek sundáš, pipetu vymeješ, ale s práškem nic neuděláš!

          1. Nevím, v tom případě mám kliku, že to holky dobře snášejí. A navíc to funguje – na rozdíl od jiných metod, zkusila jsem postupně všechny. Ale chápu tě – mně se kdysi málem otrávil protiklíštěcím obojkem (tedy látky z něj) jezevčík Max (nedávám obojky:))

  4. Tak dnes v lese jsem si na Spíťu vzpomněla – nastal čas otravných mušek. Znáte je – to jsou ty, co vám usilovně lítají před očima a snaží se vlézt do nosu 😛 Mávání rukou před obličejem na ně moc neplatí, i když to vždycky zkouším. Nakonec nezbývá než se zastavit, zaostřit a tlesknout:)) Muška se tak dá celkem bezpečně zneškodnit a vy můžete svobodně vykročit. Tak na dvacet metrů, než se objeví další. Jedna. Nebo taky hejno. Brr. Máte je u vás taky? 🙂

    1. Mohu ti, Dede, nabídnout masku, kromě té natahovací na pastvu mám i připínací na uzdečku, třeba by ti posloužila:) Spíťovi jsem jí nakonec nevyzkoušela, bála jsem se, že se bude bát;)

      1. Já tyhle masky se síťkami i třásněmi vídám na koních u nás ns Zálesí, kde je jezdecký klub a koně tráví hodně času ve výbězích poblíž silnice. taky jsem si říkala, jestli ochrana není děsivější než důvod pro ochranu 😀 Ale ti koně vypadají docela spokojeně.
        Já bych do lesa musela nosit závoj, no!

  5. Spíťa měl krásné jméno a ten Esprit k němu seděl, z fotek je to vidět…ono to nepřebolí,on to čas jen otupí…a bude se vzpomínat,jen na to hezký…hodně sil….

    1. Je to tak, všechny naše chlupáče, malé i velké máme pořád v srdci. Zrovna dnes v noci jsem ve snu zase na Spíťovi skákala přes potok 🙂

      1. Mám doteď sny se všemi svými psy. Občas hezké, občas hrozné… Ty hrozné bývají fakt hrozné.

  6. Spíťa byl rodinný kůň se vším všudy. Je mi líto, že vám odešel na věčně zelené pastviny asi dříve než by to bylo kvůli věku. Ale prožil s vámi a i vy s ním krásné časy. Doufám, že krásné vzpomínky časem ukonejší ten smutek.

    Při té první fotce jsem se ale zasmála. Koníček doslova vrostl do země až po kolena, aby nemusel skákat. Druhá fotka s válejícím se jezdcem už tak veselá ale nebyla. Doufám, že to dobře dopadlo.

    A olympijské překážky – přímé přenosy jsem neviděla, konaly se v příšerné hodiny, ale ukázky překážek jsem viděla. Koně kromě toho všeho ještě ke všemu startovali za umělého osvětlení, které umí házet podivné stíny. Ani se nedivím, že to leckterý kůň a jezdec nezvládli. O to více je třeba poblahopřát vítězům.

  7. Krásný kůň a jistě nezapomenutelné zážitky. Torze je svinstvo a postrach – jak píše Dede, může to být relativně dobré (ale pak se to zas hůř poznává), ale taky může jít o minuty. Štěstí, že u Spíti někdo byl, všiml si a dalo se mu alespoň ukončit trápení. Když se to stane až po odchodu lidí a zvíře se do rána trápí…

    1. Vidíš, ono to u Berry platilo také. Že jí je zle jsem si všimla někdy o půl jedenácté večer. Pokud by byla kotcová, už by nebyla.

  8. Jo a ještě k těm strašákům:)) U nás na jízdárně jsme měli poměrně dost plnokrevníků, kteří si uměli plašení užít – kosák vyletivší půl kilometru od nás byl báječný důvod, aby se koník bleskově proběhl:)) Jinak jízdárna byla pod tratí a někteří strojvůdci se bavili tím, že si na koníky pískli… Mazáci věděli, ale občas tam byl nováček (ať kůň nebo jezdec), který nevěděl, a pak (jak přiznal jeden ze strojvůdců, se kterým se roky potom dala do řeči) se jim líbilo, jak si koníci hezky poběhali 😛
    A k té vodě… můj milovaný Damián kdysi běhal překážkové dostihy a právě na vodě se mu stal úraz, který ho dostal z dostihů k nám. A protože to byl hřebec s pevnými názory, už nikdy přes vodu pořádně neskočil. Buď se zastavil, vyhnul nebo si ty nohy ve vodě namočil. Tedy na závodech to pod ty čtyři trestné body nikdy nešlo:)) Takže v podstatě zůstal „v provozu“, nebo jezdil na závody se začátečníky, kteří jen těžko mohli očekávat, že pojedou parkur čistě 🙂 Mně to nevadilo, nikdy jsem nebyla závodník, a s Damiánem jsme se měli opravdu rádi – bohužel to bylo na jízdárně, kde koně přiděloval trenér a protesty se nebraly na vědomí. Naštěstí pro nás byl Damián malý (vysocí chlapi na něm vypadali až směšně:)), občas zlomyslný (hřebec) a měl tvrdý krok, takže pokud mě trenér nechtěl z nějakého důvodu vidět na jiném koni, vycházelo nám to, protože na něm nikdo jiný moc jezdit nechtěl:)) Když ho dali pryč (šel někam na Šumavu), obrečela jsem to – ale přála jsem mu to. On na té jízdárně bůhvíjaký život opravdu neměl…

    1. Trať vede kolem kolbiště v hřebčíně v Tlumačově. Tak tak jsem teda čekala napjatě, co koně řeknou na projíždějící rychlík nebo písknutí náklaďáku. A kupodivu nikdo nic neřešil. Asi to brali jako místní hudební doprovod k závodům.

  9. Milá Klokanice, předně tě objímám, protože ztratit zvířecího parťáka, vůbec, když podle všeho ještě jeho dny vůbec neměly být sečteny, zatraceně bolí. Koliky jsou nebezpečné hlavně proto, že to může být cokoliv – od relativně nevinných problémů až po ty zásadní. No a pokud jde o torze, ty my – psí lidé – známe taky, bohužel. I Berry si tím prošla – měla torzi sleziny. Naštěstí jsme na to přišli včas (stalo se to večer) a hned jsme jeli na kliniku do Hradce. Tam sloužil mladý kluk, chudák, hned telefonoval – bylo jasné, že tohle je průser. No a pak se to stalo… musel být rentgen, leč natáhnout vhodným způsobem bolestí skrčeného psa je fakt problém, vůbec, když mladík nejdřív navrhl ten špatný bok. Zázrak! Po tom druhém přetočení si Berry najednou pohodlně lehla, překvapeně vydechla a dívala se na nás jako… tak dobrý, jdeme domů? 🙂 No a zjistili jsme (když se konečně povedl rtg:)), že se ta slezina přehodila zpátky:)) Ale i ten relativně krátký čas stačil na to, aby se začala rozjíždět sepse na místě přetočení, takže dostala injekčně atb. Druhý den, když jsme byli na kontrole, ukazovala zkušená doktorka tomu mladíkovi na sono stále ještě viditelná místa po tom přetočení – aby příště věděl. Já jsem mu doteď vděčná, protože to fakt zázrak byl. Zázrak, který s koněm člověk fakt udělat nedokáže… bohužel.

    1. Milá Dede,děkuji.
      O torzích u psů jsem kdysi slyšela od svého kolegy. A za takový zázrak jako s Berry člověk opravdu může být jen nekonečně vděčný.
      Při lehčích kolikách u koní, jak to jistě znáš, se používají triky, které až zavánějí magií:) Od běžného vodění a lonžování, přes „skákání přes proutek“ až po naložení koně a vození po hrbolatých cestách. Naštěstí to ve většině případů dopadá dobře.

      1. Trable s břichem jsou potenciálně nebezpečné u každého tvora, ale býložravci to mají horší než jiní, protože nemohou zvracet (aspoň si myslím, že je to ten důvod) Prostě chybí jedna cesta jak si pomoct. I když, jak se nějakým způsobem zablokuje střevo, zvracení nepomůže, že jo.
        Díkybohu za moderní postupy a léky, i když myslím, že žádnou soudný veterinář v duchu úplně neodepsal ani ty tradiční postupy – magie sem nebo tam, pokud má člověk zvířeti ulevit, zkouší všechno. A tradiční postupy se staly obvykle tradičními proto, že fungovaly ve většině případů.

    2. Dede, vůbec jsem nepostřehla, že jste měli s Berry takovou lapálii. Hlavně, že to dobře dopadlo. To musela být krutá bolest. Je neuvěřitelné, jak to ale může rychle pominout, když se všechno vrátí tam, kam má.

      Vzpomněla jsem si na jednu část z Herriota, kdy mladý Herriot (alias Alf Wight) léčil krávu s přetočeným žaludkem – slezem. Jenže tenkrát ještě na to neměli vyvinuté postupy a sám moc nevěděl, co dělat. Už přesně nevím, jak to bylo, zda se chystal na operaci nebo ne. Bylo, tuším před 2.WW. Nakonec krávu vyléčil pošťák, který ji pořádně prohnal, což Herriotovi majitel s gustem vyprávěl. Díky tomu byla kráva ale ještě hodně dlouho naživu, protože ji majitel hrdě ukazoval všem známým, i když už nebyla k užitku 🙂

      1. Herriota mám také ráda. Trvale mám po ruce jeho vlastní výběr: Nejmilejší kočičí historky, nebo tak nějak.
        S jeho časy se ty dnešní nedají vůbec srovnat – veterinář do stáje přijede pomalu s pojízdnou ambulancí, sono, rentgeny dokáže udělat na místě. Ale ta práce v noci, v zimě, dešti, na pastvině, to jim zůstalo.
        A věděli jste, že už u nás jezdí i koňská záchranka se speciální sanitkou?

        1. Slyšela jsem o tom.
          A na FB sleduju jednu paní koňskou doktorku… občas to bývá napínavé čtení. Sem tam veselé, sem tam hrozné. Jak už život jde.

      2. Na tuhle Herriotovu příhodu si taky pamatuju – ty knížky jsem četla všechny, mockrát 🙂
        Jinak s Berry to bylo už dost dávno, není divu, že nevíš 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN