Dokáže Šejla najít svého chráněnce dřív, než bude pozdě? Druhá část cyklu Dostát slovu. První díl najdete zde.

 

 

Depeše

Bonus: Motivační dopis

 

Lučištník, Radě

Situace v Sasku začíná být neudržitelná. Emoce, doprovázející postup švédské armády, přitahují stále více tvorů zpoza rozhraní. Síť strážců v dané oblasti musí být posílena, nebo na velkém úseku hrozí rozpadnutí rozhraní. Důsledky by byly katastrofální.

Využívám svého postavení a okamžitě stahuji sedm severních hlídek. Čtyři budou přiděleny do oblasti Mohuče, kam míří švédská armáda, tři posílí skupinu, která čistí a uzavírá rozhraní po průchodu armády krajem.

Současně též posiluji hlídku, umístěnou přímo v trénu švédské armády – přeřazuji tam jednu z dvojic, pracující v těsné blízkosti vojska.

Radu žádám o další posílení stavu strážců v Sasku a Braniborsku.

 

Na dosah

Téma: Motýlí křídla

 

Stojíme na kraji lesa. Před námi je zimní tábor švédského vojska. A v něm Kristián. Dotknu se knoflíku. Zahlédnu změť stanů a známou tvář. Oddechnu si.

„Konečně,“ hlesne Jack. Z našeho přeřazení nemá žádnou radost. Naštěstí netuší, že je to moje práce. Na cestě nás zdržela vánice a poslední týden, kdy jsme se probíjeli těžkým sněhem, nám všem sebral plno sil.

„Držte se u mne,“ řekne Hans. „Doufám, že velitel ještě nezměnil heslo.“

Míříme k bráně, kterou střeží zamračená hlídka.

„Lösenord!” zachrčí.

„Fjärilsvingar,” odpoví Hans. Zadržíme dech.

Hlídka si nás změří pátravým pohledem, ale pak uvolní cestu.

Jsme v táboře.

 

Závěrečná poznámka:

Vojenské tábory (všechny, nejen ty zimní) byly samozřejmě organizované, ohrazené a hlídané. Velitel tábora vždy na určitou dobu vyhlásil heslo, které znali všichni obyvatelé tábora (vojáci i civilisté). Bez znalosti hesla se do tábora nikdo nedostal – logická obrana před zvědy a záškodníky.

Jinak samozřejmě švédský tábor, tedy švédská řeč:
lösenord – heslo
fjärilsvingar – motýlí křídla

Děkuji veliteli, že si pro tento týden zvolil tak poetické heslo. Kde bychom jinak v zimním ležení v Bavořích sehnali motýla, že…

 

Nečekaná překážka

Téma: Lov na ženicha

 

„Couro zvyjebená!“ Stojí proti mně. Hubená, ruce v bok, z očí blesky. „Slídíš tu už dlouho! Dobře vím, o co ti jde!“

Kolem nás se začíná stahovat kruh chlapů. Ženský jdou do sebe, bude zábava!

„Chci jen…“

„Vím, co chceš,“ zasyčí má protivnice. „Přitáhlas kdoví odkud, a chceš mi ho vzít! Ale já si ho našla první! Táhni, než ti vyškrábu oči!“

„Rozbij jí hubu!“

„Nedej se, nová!“

„Rozdejte si to!“

„Dost!“ zahřmí vyšší, prošedivělý muž. „Nechte toho, nebo vás obě vykážu z tábora!“

Herenweibel. Velitel trénu.

Křísneme o sebe očima, ale poslechneme. Když odcházím, zahlédnu Kristiána.

Pobaveně se usmívá.

 

Spojka

Téma: Mrtvá schránka

 

„Konečně pořádné jídlo,“ usměju se na trhovce. „Beru cibuli, vejce, maso a čočku.“

Zalovím v kapsáři a zeptám se: „Na čí straně je Bůh?“

„To ví jen on,“ zazní odpověď. Ruka, čekající na peníze, se stáhne. „Posila?“

„Dorazili jsme nedávno. Šejla a Jack. Můžu?“

Ukáže očima do kouta. Vylovím klíč, otevřu okovanou truhličku. Prohrabu obsah, jedna listina nese mé jméno.

Mrknu na písmo a zatetelím se. Riaggon! Konečně nějaké zprávy!

„Peníze nepotřebuješ?“

„Zatím ne,“ zavrtím hlavou. „Tady jsou víc v bezpečí.“

Přikývne. „Noční můry. Občas gronghové a nejvíc křídlatci. Rozhraní pořád praská. Jsem rád, že tu jste, potřebujeme každou ruku.“

 

Závěrečná poznámka:

Vojáci měli dvě možnosti zásobování – zásobovacími jednotkami, nebo trhovci. Zboží, které v táboře prodávali trhovci, bylo vždy oceněno kvartýrmistrem, ceny byly vyvolány a trhovec nesměl prodávat dráž, jinak byl potrestán. Za místo, kde si stánek postavil, samozřejmě platil poplatek. Zboží se nesmělo prodávat před desátou ráno a po západu slunce se musel přestat prodávat alkohol – hlídky, ani vojáci nesměli být opilí pro případ napadení.
Každý trhovec musel být prověřený a musel mít povolení vjíždět do tábora – stejně jako všechny ostatní cizí osoby.

 

Intrikánka ze mne nejspíš nebude

Téma: Síly v pozadí

 

„Řekni Hansovi. Je v táboře už dlouho, všechny zná, oni znají jeho,“ mračil se Jack.

„Myslíš, že jsem to nezkoušela? Dvakrát! Jenže ani jednou to nevyšlo. Prvně skončili v hospodě. Když je se setměním vyhnali, měli ji oba jak z praku, takže cokoli Kristiánovi vysvětlovat nemělo smysl. A podruhé Hanse ta ježibaba hnala pryč hned, jak ho viděla.“

„Já ani nevím, který je jejich stan.“

„To vím já, ukážu ti ho.“

„Dneska ne. Mám službu u marodů. Víš, co je tam nočních můr? Musím se vyspat,“ otočil se ke mně zády.

Povzdechla jsem si. Tahat zezadu za nitky očividně neumím.

 

Já přece vím nejlíp, co ty potřebuješ!

Téma: Patent na rozum

 

„Poslouchej, děvče,“ zastoupí mi cestu kulhavý voják, „pořád sháníš chlapa?“

„Jakýho chlapa?“ vykoktám.

„Viděl jsem, jak jste se Hátou málem porvaly o Kristiána. Hele,“ mrkne na mě, „stará to před měsícem zapíchla. Jako umřela, víš? Takže mám ve stanu místo. I v posteli!“

„Nemám zájem,“ zavrtím hlavou.

„Já myslím, že máš.“ Hmátne po mně. „Nebuď blbá. Vím nejlíp, co taková ženská jako ty potřebuje!“

Jak na mne sáhne, zafunguje reflex. Přitáhnu jeho ruku, zkroutím a pomalu chlápka položím na zem.

„Na mě se bez dovolení nesahá,“ zasyčím.

Na odpověď se zmůže, až když odcházím. „Stejně bych tak blbou ženskou nechtěl!“

 

Prosba o pomoc

Téma: Půst

 

„Šejlo,“ vklouzne do stanu Heike. „Nils… popral se s nějakým Smålanďanem… Felčar je zas opilý, pomoz!“

Vezmu uzlík a jdu. Vojáci jsou vojáci, nejdou pro ránu daleko. Samozřejmě, že jsou bitky v táboře zakázané, a samozřejmě, že se zákaz porušuje.

Když Nilsovi odhrnu zakrvácenou košili, vzdychnu. Rána na žebrech nevypadá dobře.

„Bodl… zespoda… měl druhý tesák…“ zašeptá Nils.

„Na,“ podám Nilsovi kus dřeva. Pochopí. Zakousne se do něj. Vytáhnu tinkturu, ránu pečlivě vyčistím. Stáhnu ji čistým kusem látky.

„Musíš mít pár dní naprostý klid. Žádné sedání, vstávání, chození. Ani…“ naznačím milování.

Heike se usměje. „Půst mu jen prospěje,“ prohlásí ulehčeně.

 

Hladový

Téma: Půst (podruhé)

Dlouho se snažil proniknout do světa, z kterého k němu občas dolehly ty přitažlivé vůně.

Jejich střípky viděl v jasných barvách – ostře žluté, svítivě fialové, tmavě rudé. Přitahovaly ho jak magnet, nedokázal odolat jejich vábení.

Kolik času strávil v nehostinném, šedém Mezisvětí, netušil. Snaha prorvat tu zlořečenou slupku ho stála spoustu sil. Útroby zkroucené hladem, duše vyprahlá, oči plné prachu.

Pak slupka pukla.

Zavalila ho oblaka strachu, hrůzy, bolesti a smutku, prosvícená tu a tam zábleskem radosti a štěstí.

Půst byl u konce. Hltal emoce, polykal, pil – a s jídlem rostla chuť.

Rozhrnul cáry rozhraní a vstoupil do světa lidí.

 

Černé poledne

Téma: V cizích botách

 

Tábor, v poledne zavalený černou tmou, hučí jak včelí roj.

„Tam!“ ukazuje Jack.

Nad táborem planou dvě rudá kola. Oči, dojde mi. Polknu.

Iraniggrum, černý běs. Rozdmýchává v lidech to nejhorší. Krmí se zlem, které zplodí.

Ležením proběhne vlna vzteku a nenávisti.

Meče okamžitě vyletí pomstít domnělé křivdy.

Bože, ať nové wigitory fungují! Jít na něj s píkou…

Ohlušující křik mě ničí, ale znovu tisknu spoušť. Zelené paprsky krájí černé zlo, jekot se stupňuje.

Konečně se tma rozpadne.

Křik utichne. Meče se nevěřícně skloní.

V prachu leží bezvládná těla.

„Pozdě. Zítra bude mít pár vojáků nové boty,“ řekne smutně Jack.

 

Morálka strachu

Téma: Řetězy svobody

 

Tábor jakoby se probíral z těžkého snu. Ranění byli ošetřeni, mrtví pohřbeni mimo ležení.

Pak začaly padat první otázky.

Jak se to mohlo stát?

Byla ta černočerná tma pekelné znamení?

Začaly se šířit řeči o čarodějnictví a kletbách. Každý podezřívavě sledoval sousedy.

Pak přišli pro mne. Ukázal na mne ten kulhavý.

Prý čaruji, když léčím. Taky jsem se nebála, když táborem prošla nakažlivá nemoc.

Když mi přivedli kněze, pohlédla jsem mu dlouze do očí.

V příštím kázání vysvětlil všem, že to Bůh zkoušel své věrné a oni, až na výjimky, obstáli.

Řetěz udání a zášti jsem dokázala přetavit na svobodu.

 

Závěrečná poznámka:

Šejla umí (jako všichni strážci) ovlivnit myšlenky toho, komu se zadívá do očí. Sice po použítí „pohledu“ mívá silné migrenózní bolesti hlavy, ale někdy prostě není vyhnutí…

 

 

Persona non grata

Téma: Řasa

 

Velký stan působí honosně. Velitel trénu mě postrčí dovnitř.

„Kvůli ní byl v táboře ten povyk?“ zavrčí vojevůdce.

„Ano, pane.“

Nazrzlý muž se zvědavě nakloní: „Opravdu umíš čarovat?“

„Ne,“ hlesnu. „Umím trochu léčit, nic víc.“

„Lidi ji tu nechtějí,“ řekne velitel trénu. „Jsou s ní jen potíže.“

„Bolí mě tady,“ ukáže vojevůdce na podžebří. „Vyléčíš mě?“

Přimhouřím oči a zavrtím hlavou. „Ne, pane, to nedokážu.“

Zrudne vzteky. „Vyhoďte ji z tábora. Hned.“

 

Večer uléhám na seno stáje v nejbližší vesnici.

Když zavřu oči, stále vidím před sebou vojevůdce, v jehož útrobách rostou řasy nádoru z černé žluče.

Není mu pomoci.

 

Tak blízko, tak daleko

Téma: Cíťa

 

„Tady ti bude dobře,“ přisedne si ke mně Tara. „Než začne jarní tažení, je lépe v chalupě než ve stanu.“

Má pravdu. Ve stáji je rozhodně tepleji.

„To ano,“ přikývnu, ale nepřesvědčím ji. S Mikaelem tvoří dvojici strážců, která přebrala náš úsek. Přidala jsem se prozatím k nim, než mě zařadí jinam.

„O Jacka se postará Hans,“ snaží se mě rozveselit. „Navíc, on už je docela zkušený, ne?“

Přikývnu, ale v duchu vidím před sebou Kristiána. Zatracená Háta! Tak blízko jsem byla, a teď je všechno ztracené. Už se k němu nedostanu…

 

Pohodím hlavou. Konec fňukání. Musím na to jinak.

 

Nebude zbytí

Téma: Dal bych si tu čtvrtou

 

„Takže,“ řekne Tara, „potřebuješ nutně mluvit s nějakým chlapem z tábora. Otázka života a smrti, říkáš.“

Přikývnu.

„Jenže tam nesmíš,“ podotkne Mikael.

„To je mi jedno! Prostě tam půjdu! Přehodím si kápi a nikdo mě nepozná!“

„Změnili heslo. Nepustí tě.“

„Tak mě tam propašuje náš sedlák! Až poveze zásoby, schovám se do vozu!“

„Vozy důkladně prohlíží. To ti neprojde.“

„V noci přelezu přes valy! Nikdo mě nechytí!“

„Jo, a ta ženská tě přivítá chlebem a solí. To určitě!“

Zmlknu.

„Ale no tak. Máš ještě čtvrtou možnost. Dobře víš, že jedinou schůdnou.“

Schlíple přikývnu.

„Ale to bych musela…“

„Ano,“ přikývne Mikael.

 

Se zaťatými zuby

Téma: Kolektivní hluchota

 

Snažím se navenek nedat nic znát, ale uvnitř zuřím. Mikael a Tara mě hlídají jak oko v hlavě, hluší ke všem mým návrhům.

 

Nezbylo mi, než sepsat prosebný list pro Jacka. Požádala jsem ho, aby navštívil Kristiána. A aby mu vysvětlil, že s ním chci jen mluvit. Jsem příbuzná rodiny a mám o něj starost.

A že každý večer na kopci nad táborem budu čekat na jejich příchod.

Pak jsem musela poprosit sedláka, aby dopis předal jednomu určitému trhovci.

 

Tak moc jsem se zapřela! Tolik proseb!

Teď už čtvrtý večer čekám.

Marně.

Nesnáším, když si své věci nemůžu vyřizovat sama!

 

 

Tudy cesta nevede

Téma: Dům, kde se zatmívá rozum

 

„Tady ho máš!“

Hans a Jack přede mne hodí svázaného Kristiána. Dopadne na slámu chléva, jen to zaduní.

„Vy jste snad zešíleli!“

„Nechtěl jít, tak co s ním jinýho!“

Kristián na mě úkosem zahlíží. „Co po mně chceš, ty čarodějnice? Jsem jen obyčejnej voják, na mně si nic nevezmeš!“

„Ale… já ti chci pomoct!“ vykoktám.

„Nevěřím ti ani slovo,“ zasyčí vztekle. „Háta tě dobře odhadla. Jen pořád nevím, proč jdeš zrovna po mně! Tábor je plnej vojáků, vyber si jinýho, s větším žoldem, a mně dej pokoj, děvko!“

Hans se napřáhne. Zadržím mu ruku.

To se tu opravdu všichni zbláznili?

 

Rozhodnutí

Téma: Zaháknutý prasák

 

„Neodejdu,“ řekne Kristián. „Víš, jaká byla doma dřina? Ale tady? Pcha. Pár hodin cvičení, občas noční hlídka, žold jak král! Nic mi nechybí!“

Dvě hodiny do něj hučím, vysvětluju, slibuju. Jak do dubu.

„Co bitvy? Dokážeš zabít, aby nezabili tebe?“

Rozesměje se. „Já, který zabíjel krávy i prasata? Zahákneš tomu nohu, praštíš sekerou! To zvládnu bez problémů!“

„Ale to nebudou…“

Pohodí hlavou.

Rozhodnu se. Ovlivním ho. Jinou možnost nevidím. Zpříma na něj pohlédnu – a v jeho očích uvidím Chrise. Strnu. Co to chci udělat?

„Dobře,“ řeknu unaveně. „Už nenaléhám.“

Ale budu se držet poblíž a pěkně si tě ohlídám, holoubku.

 

S vírou a nadějí

Téma: Tenkrát poprvé

„Co budeš dělat?“ zeptala se Tara.

„Budu čekat,“ odpověděla jsem. „Až se bude se schylovat k bitvě, připomenu se. Víš sama, že to se spousta vojáků snaží utéct. Pokud bude chtít, pomůžu.“

„Dobrý plán.“

Vrzly dveře.

„Riaggone!“

„Zdravím, Šejlo,“ usmála se na mne. „Přijel jsem pro tebe. Máme důležité poslání.“

Tenkrát poprvé jsem Gonnyho neviděla ráda.

 

Zastavila jsem na kopci a naposled se ohlédla. Hořkost mi sevřela hrdlo.

Zklamala jsem, Chrisi.

Nedokázala jsem Kristiánovi jeho rozhodnutí vymluvit. Vím, že bys nechtěl, abych to udělala násilím.

Ale já se vrátím.

Své sliby plním.

Pobídla jsem koně. Tábor mi zmizel z očí.

 

 

Epilog:

Šejla Kristiána již nikdy nenašla. Zmizel ve víru bitev. Stejně tak nenašla po skončení třicetileté války ani ta dvě děvčata v Zusmarshausenu, kterým se ničivě prohnaly jedny z posledních bojů. To, že nedokázala dodržet slib, daný Chrisovi, se stalo její noční můrou, která ji nepřestávala trápit.

O to větší bylo její překvapení, když se po staletích s Chrisovou rodovou linií opět setkala…

Ale to už je jiný příběh.