Tak alkohol by mi chyběl. Nepijeme ho moc, zato pravidelně každý večer. Před večeří becherovku (ve vyjímečných případech i „do druhé nohy“), nebo střídáme se slivovicí. K jídlu buď víno nebo pivo. Štamprlata jsou už náš letitý rituál, nejen „na procedůry“ jak říkával tatínek mojí slovenské kamarádky, ale je to i přípitek „těm, kteří už nejsou mezi námi – lidé i zvířata (bohužel na konci roku a letos už k nim přibyli tři další osoby). Večeři bez alkoholu bych také dala, ale chutnala by mi o trochu méně. Samozřejmě, kdyby to musel být, snadno bych přežila bez obého, ale důvod by musel být pádnejší, než jen „zkuste to“. Proto jsem si vlastně nikdy nedala žádná novoroční předsevzetí.

Ovšem pokud se do „suchého měsíce“ počítá i suché tělo, což by pro mne znamenalo odříci si večeřní teplou koupele ve vaně – tak s tím bych problém měla větší. Vždy jsem horkou vanu milovala, jen jsem nebyla takový závislák, jako teď. Ale i tady platí, když je možnost, fajn, když není také fajn. Doma možnost je, není třeba odvykací kůra a závislák jsem dál 🙂

Nazvat někoho rozcapencem bylo a je v naší rodině i mezi známými běžné. A ze stejného důvodu, jak už JJ zmínila.

Musím si odpírat takovou spoustu věcí, že přidat k nim jen jednu další by už pro mě nebyl takový rozdíl. Shodou náhod jsem začala před pár týdny omezovat jakékoliv jídlo, které by mi ještě víc zkazilo postavu, ale zatím jsem skeptická a nevím, jestli to bude mít nějaký účinek (v minulosti nemělo). Už nějakou dobu ale uvažuju, jestli dočasně nepůjdu do nízkosacharidové diety.

Naopak jsem nevydržela ani měsíc bez netopýrů a hned jsem si nějaké vzala do péče. (h) (bat) (bat) (bat) (bat) (h) Dokonce jsem psala, že mám absťák po netopýrech, jestli nejsou nějací volní.

Já mám suchý únor celý rok, už padesát let (rofl) Za mlada jsem se občas napila vína, někde ve společnosti. Ale nikdy mi moc nechutnalo. Tvrdý alkohol nepiju od té doby, co jsem po třech!! panácích vodky dostala šílenou škytavku 😀 co nešla zastavit. Mám ráda šampáňo – nealkoholický. To dostávám pravidelně k Vánocům od vnuka a pravidelně ho na Silvestra vypiju (d) Tolik můj příspěvek k suchému únoru.
Jo, rozcapenej únor, to by bylo moje! To by byla samá čokoláda, dortíčky a sladké koláče. Jsa tlustá, odpírám si to jak to jen jde. No někdy to nejde 😀 A tak hlasuju za rozcapenej únor!!!

S alkoholem jsem na tom úplně stejně jako Dede, takže vzdát se něčeho, co vlastně vůbec nepiju a navíc mi nechutná, není pro mne žádná výzva. Tyhle „výzvy“ jsou stejně na draka, proč bych se měla vzdát něčeho, co nemusím, když se musím vzdát spousty ostatních věcí a dělat si ještě větší trauma? Bez dobré kávy nefunguju :D, čokoládu nemusím, ale dobrou klobásku ano. No tak si v tomhle blázinci uvařím kafíčko a sem tam zblajznu klobásku bez chleba. A hned je jednomu líp na světě 😀

Dede, suchý únor je tak myšlen – tedy aspoň doufám, že tak myšlen – že si odepřeš něco, co si odepřít chceš, protože to považuješ za správné. Bohužel mám v poslední době dojem, že si odpírám tolik věcí, protože si je odepřít musím, že už nemám chuť si odepřít něco jen proto, že chci. (A to nemám dojem, že jsem ve svých přáních extra rozcapená – patří mezi ně např. zase konečně potkat živého studenta, vidět kluky, jak se mydlí s kamarády sněhovými koulemi cestou ze školy a zpívat si mimo byt. Jo a zajít si na něco dobrého, co si nemusíš uvařit ty nebo někdo z rodiny a sednout si na to jinde než doma.) Takže: kafe – nedám, kvůli němu jsem ještě vzhůru a mám zrovinka hotovo, čokoláda – potřebuju, ta prý krmí mozek přímo, bez zastávky v sádle, alkohol – to si nechte, to skoro nepiju ani normálně, vycházky a rodina – viz Jiřina. Jo, ještě humor nedám, to je jedno z posledního, co zůstalo.

Jak tu byla řeč o osmnáctileté whisky…

***
Sedí takhle tři Skoti v baru a na jednoho padne nostalgická nálada.
„Kamarádi moji, slibte mi, že až umřu, tak můj hrob pořádně prolejete osmnáctiletou whisky!“
„A to my ti rádi splníme,“ odpovídá jeden. „Jen nám slib, že tu whisky napřed můžeme prolejt našima ledvinama!“
***