Českému školství se, s jeho neintuitivní výukou jazyků, povedlo většině lidí u nás učení se cizích jazyků znechutit natolik, že když mají otevřít pusu nebo být postaveni před situaci, ve které se musí nějak projevit, dostanou blok ze stresu, aby náhodou neudělali chybu a aby je někdo kvůli té chybě nezostudil. Jenže učení se jazyků tak nejenže vypadat nemusí, ono tak hlavně vypadat nemá.
Učit se jazyky je zábava a je to efektivní, ale musí se vědět, jak na to. Stačí autentický zájem a motivace se konkrétní jazyk naučit a jde to pak skoro samo – stačí se tím jazykem dostatečně obklopit. Což v dnešní internetové době není vůbec žádný problém.
Co to znamená se obklopit jazykem? Začít si s ním hrát. Díky Spotify se člověk dnes snadno dostane k písničkám z různých zemí v různých jazycích, velmi snadno. Přes TuneIn se dá naladit jakékoliv rádio na světě. Osobně třeba dělám to, že si na Spotify pouštím nějakou písničku, která mě zaujme, pořád dokola, najdu si její text a nechám to na sebe akorát tak nějak působit, snažím se číst text, kterému třeba vůbec nerozumím a poslouchat tu písničku. Text si pak nechám přeložit překladačem do angličtiny (to vždy funguje docela dobře), abych věděl, oč tam jde a snažím se všimnout si, která slova se používají nejčastěji (není náhoda, že mezi slovy, která znám třeba v hebrejštině, se vyskytují slova jako „všichni“ a „tancovat“, proč asi).
Jakmile se člověk dostane přes ty písničky k tomu, co jsou nějaká základní zájmena, slovesa a spojky; jak se dělá množné číslo a podobně, texty začnou dávat smysl. A pak už se na to nabalují další slovíčka, která tím, že se je člověk učí, protože chce, ne proto, že musí, naskakují do hlavy velmi snadno a zůstávají tam. Je to v podstatě akcelerovaný způsob, jakým se jazyky učí malé děti.
Co třeba také dělám, a takhle se momentálně učím paralelně finsky, hebrejsky a arabsky, je hraní si s našeptávačem na klávesnici na telefonu a aplikací Google Translate. Píšu v podstatě náhodné věci, a nechám našeptávač na klávesnici, aby mi to doplňoval a Google Translate, aby to překládal, případně aby psal něco jako „mysleli jste…?“ a uvedl alternativu.
Tohle funguje velmi dobře, protože našeptávače nepracují na abecedním principu, ale na principu umělé inteligence, která to z pozadí v reálném čase řídí. Umělá inteligence, která pomáhá našeptávat, bere v potaz nejčastěji používaná slova v kontextu, který ten software vidí, že tam je, takže člověk se tímhle způsobem nedostane ke zbytečným, příliš úzce specializovaným slovům, ale k těm, která jsou nejčastěji používaná, což jsou ta, od kterých se pak dá odrazit dál a díky kterým člověk pak zase porozumí trochu víc těm písničkám.
Jakmile se člověk dostane přes tohle stádium, dá se začít psát s lidmi. Na diskusních fórech, ve skupinách na Facebooku. Jedno jak, za gramatiku vám tam nikdo hlavu neutrhne. Prostě se hlavně domluvit. Není ostuda používat překladač a když nevím, jak se vyjádřit, nechat to projet překladačem, ale při té příležitosti se podívat, co mi nabídl a zkusit si vysvětlit, proč je to zrovna takhle. Tím se i eliminuje špatný strojový překlad. Gramatika všech možných jazyků je dobře vysvětlená na Wikipedii.
No a pak už se dá bez problémů vyrazit s daným jazykem mezi lidi – a je to hlavně zábava!
Dede: Děkuju moc a jako člověk, který s veškerým úsilím jakž takž v životě ovládl angličtinu (fakt finsky, hebrejsky a arabsky naráz???) se ptám – jak jste na tom s učením cizích jazyků vy? Umíte používat – a používáte – technologické vymoženosti? 🙂
Se švédštinou to byl boj. V šedesátém osmém neexistoval slovnik česko-švédský, jenom švédsko-ceský. Nemohla jsem hledat potřebná slova a tak jsem si zvykla věci i činnosti opisovat. Bylo to zdlouhavé, ale nakonec jsem cíle dosáhla.
Pak přišla angličtina, kterou jsem se ve škole pro dospělé učila přes ještě ne dostatečnou švédštinu. To byl dost děs. Potřebovala jsem angličtinu když jsem mínila dál studovat. Takže jsem se snažila hlavně rozumět. Čtu, s nasloucháním je to horší protože jsem nahluchlá,
ale vůbec nemluvim. Zkoušela jsem chodit do kursů Britské instituce, ale už jsem to nenapravila.
Citovou řeč mám jen češtinu. Angličtina je mi velice blízká a švédština je jen nutnost a nikdy jsem ji ráda neměla. To zřejmě ty divné vokály. Otevřené „e“ jako měly určitě skupiny v Čechách (vole!) se mi hnusí a nikdy hnusit nepřestane. Zvlášť když jsme se učili na DAMU krásně vyslovovat. ;o)
.
Možná to zní hrozně nudně, ale oblíbila jsem si Duolingo. Pro mnohé čechy je možná nevýhoda, že se člověk musí učit pouze pomocí angličtiny, ale je tam kurz pro učení anglicky z češtiny, takže je to postupně zvládnutelné.
Cizí jazyky jsem začala standardně na základní škole, neměla jsem s tím moc problém, zvládala jsem to v pohodě, ačkoli rychlost učení byla přece jenom trochu těžkopádná. Ale dalo mi to základ, ze kterého jsem se mohla odrazit. Významné pokroky jsem udělala poté, co jsem koukala na filmy jenom s titulky, všichni moji přátelé to tak dělali. Můj tehdejší přítel mě přemluvil, abychom začali chodit do soukromé jazykovky, a měli tak anglické hodiny navíc. A asi nejvíc mě posunulo, když vyšel 7. díl Harryho Pottera, a my jsme nechtěli čekat na český překlad. Zrovna tou dobou jsem byla v Anglii na skautském Jamboree, a dala za tu knihu obrovských 8 liber! Ale stálo to zato. Bylo náročné tu knihu přelouskat, ale zvládli jsme to, a hodně nás to posunulo. Skutečnost, že už pár let sleduju zahraniční streamery a poslouchám anglicky mluvící podcasty je už jenom doplněk. Myslím, že obstojně ovládám psanou angličtinu a poslech, ale přesto mám stále problém s mluvou – jednoduše proto, že nemám s kým mluvit. Ale když dojde na věc, tak to nějak zvládnu.
Na gymnáziu jsem k angličtině měla ještě francouzštinu, a zároveň jsem se učila rusky u mojí babičky, která bývala učitelka ruštiny. Bohužel jsem si nikdy nenašla cestu k němčině, ten jazyk mi přišel vždy ošklivý 😀
V Duolingu mě opravdu baví jeho gamifikace, a postupné zdolávání jednotlivých lekcí. Aplikace mě za to pokaždé odměňuje a je velmi uspokojivé sledovat plnící se další a další barvičky. Jednu dobu jsem to trochu přepískla a zkoušela dělat 4 kurzy v Duolingu naráz – francouzštinu, ruštinu, dánštinu a hindštiu. Bylo to příliš a nevydržela jsem to, a pak mi trvalo mnoho měsíců se k tomu vrátit. Dospěla jsem k názoru, že má opravdu smysl jít jenom po troškách 🙂 Tak teď jedu jenom Dánštinu a daří se mi to opravdu udržet. Věřím tomu, že se to opravdu postupně učím.
Díky za zkušenost – já ten program neznám, ale kouknu. 🙂
Tak dánsky? A co výslovnost? 8) 😀
Duolingo má i „speech“ funkci, tedy že u některých cvičení se pokouším opakovat do mikrofonu to, co mi aplikace řekne. Trochu s tím někdy bojuji, ale možná je to mým mikrofonem. Koneckonců je to pořád jenom počítač. Někdy to řeknu úplně přesně, ale někdy je to stylem „to není možný, že jsem to takhle neřekla“ 😀
Ruštinu bych asi oprášila rychle, jsem zjistila v Rusku, když jsme se tam domlouvali bez problémů. Němčinu mám školskou a jen základy – pouze nepovinný předmět na základce a dva roky na střední, a angličtinu jako massa Bob, neb jsem se jí učila sama jako samouk. Problém byl nejspíš v tom, že jsem jazyky nikdy (kromě dovolených) nepotřebovala. A pak jak píše Dede, osobně jsem se s angličtinou u cizince setkala někdy až hluboko po třicítce… Snažím se anglicky učit aspoň pasivně, abych rozuměla jednoduchým titulkům a tak, ale fakt už to do tý hlavy moc neleze. No co nadělám, holt jako mnoho lidí z mé generace platím za to, v čem jsem žila v mládí. A pak za výběr povolání, kde jsem jazyk fakt nikdy nepotřebovala. Tak co už se mnou.
Tak u mne je angličtina nutnost, před svatbou jsem neuměla lautr nic. Naučila jsem se ji vlastně „za pochodu“, i když v Angl. jsem rok chodila do školy pro cizince. Moje maminka učila doma soukromě angl. , takže správná gramatika u ní byla důležitá. Už jsem asi psala, že když jsme s manželem po necelém roce přijeli do Phy, maminka se sice divila, jak už mluvím angl. ale choti vyčetla, proč mi neopravuje chyby. Jeho odpověď byla, že on ví, co chci říci a kdyby mě furt opravoval, odradil by mě. Že je časem vycítím a sama si je opravuím. Měl pravdu (ovšem zcela bezchybně nemluvím dodnes).
Do Paříže jsem se dostala po 4.leté výuce fr. (ekonomka se spojovým zaměřením), přesto jsem ze začátku nerozuměla skoro nic, musela jsem „dostat rytmus řeči do ucha“, získat odvahu mluvit. Sice asi blbě, ale mluvit. Pak už to šlo lépe. Hodně pomohlo mluvit s dětmi, které jsem hlídala. Jejich řeč byla jednodušši a malá 4. letá holčina byla šťastná, že jí čtu pohádky před spaním, český přízvuk jí vůbec nevadil. Chodila jsem tam do Alliance Francaise a pro vylepšení konverzace jsem opravu chyb sama navrhla paní, u které jsem ve volném čase trávila hodně času. Jenže ona to vzala až moc doslovně, takže po krátké době jsem zase navrhla toho nechat a ať mě nechá mluvit s chybami, jinak si moc nepopovídáme. Takže později jsem manželův přístup o to víc ocenila, opravdu mých chyb jsem už sama nenavrhla :).
Když sem k nám před lety na měsíc přiletěl můj synovec (tenkrát 18), věděla jsem, že trochu angl. umí, ale byla jsem připravená hodně překládat. Jenže jsem zažila fakt šok, když sotva vystoupil z letadla začal skvěle mluvit a překlad už nebyl třeba, nebo jen sem tam slovo. Na můj dotaz, jak se tak rychle a dobře naučil mluvit, odpověděl, že „od Beatles“. Miloval jejich písničky, tak si je poslouchal furt dokola, zjišťoval co se zpívá, sám si je zpíval (umí hezky) a prostě „začal rozumět i mluvit“. Perfektní angl. (mluvená i psaná). je teď součástí jeho zaměstnání.
S cizojaznyčnými filmy mám problém. Za angl. titulky u angl. filmů jsme vděční s manželem oba. Protože třeba u irských, skotský, velšských nebo i australských filmů bychom často hodně ztratili z děje, jelikož jejich „angličtině“ často nerozumíme. Navíc já čtu velice pomalu (celkově psaný text) a v italských či španělských filmech mluví děsně rychle, že musíme film (DVD) často zastavit, protože dvě řádky titulků rychle za sebou prostě nestíhám číst. U takových bych uvítala dabování, ale to už se na DVD snad ani nedělá.
Tééda uf, omlouvám se za tak dlouhatánský komentář. Napsala jsem, že čtu pomalu, ale zase rychle píšu a myšlenky holt nabíhaly!
Maričko, to je ohromně zajímavý komentář! Líbí se mi přístup tvého muže k těm chybám – kdyby mě měl někdo zastavit u každé, byla bych velice rychle němá.
Malé děti jsou fajn – nesoudí. I proto si před nimi člověk troufne mluvit volněji 🙂
Zajímavé a paradoxní je, že oni v těch italských a španělských filmech zas tak rychle nemluví. Taky jsem si to dřív myslela, ale když člověk aspoň malinko ten jazyk zná, zjistí, že to není pravda.
A s tím opravováním-neopravováním, to je, myslím, dobrý postřeh. Větší hnidopiši na chyby v cizích jazycích (u svých krajanů, kteří se těmi jazyky snaží mluvit) jsou kolikrát Češi, cizinci jsou fakt chápavější a nějakou tu chybu moc neřeší.
OT: tak jsem dnes radši dojela pro dětské kolo objednané Kačence k narozeninám – musela jsem do Jaroměře, což je sice kousek, leč už okres Náchod.
A jak to tak vypadá, nebudu moct do své oblíbené prodejny v Miletíně na náměstí, protože to je pro změnu okres Jičín! 😀
To mám za to, že bydlím v nejjižnějším cípu Trutnovska a hranice okresů si obvykle bez přemýšlení přejíždím! 😛
Budeš moci vůbec do práce? Teda do rozhlasu, myslím?
Já nevím, snad jako do práce? Možná mi budou muset poslat nějakej oficiální papír… Já ale musím už
od podzimu nahrávat „dávkově“, vždy víc věcí naráz, takže teď bych tam měla jet až poslední týden v únoru. Uvidíme.
Spotify je (nebo aspoň před pár lety byla) pro umělce nejméně výhodná platforma, takže jsem ji opustila a místo streamování nakupuju jednotlivé písničky na iTunes. Rychlejší mně ale přišlo sledovat filmy s titulky, nejdříve českými, později anglickými. Spousta věcí se dá rychleji odhadnout z kontextu. V němčině jsem začala pracovat hlavně s texty a dlouho to šlo špatně. Přitom vím, že v angličtině mě nejvíce posunul pobyt na intenzivním zahraničním kurzu, takže jsem se už dlouho po nějakém německé rozhlížela. Jenže mi do toho loni vlítly covidle. Do německy mluvících zemí jsem se dostala vždy na několik dní pracovně na konferenci, ale chtělo by to delší dobu.
A tak mám teď zásobárnu německých a francouzských filmů a komiksů, do které můžu kdykoliv sáhnout. Zatím se opírám o titulky a obraz, ale mám v zásobě knihy, které už jsem četla v češtině. Anglické podcasty a audioknihy nepočítám, to už je běžná součást mého života 🙂
Já a jazyky to je na dlouhé vyprávění.
Pokusím se to zkrátit.
Jako dítě jsem učila rusky a německy.
Z ruštiny mám, jako asi mnohé z vás, maturitu.
Paradoxně mi ta ruština jde nejlépe a němčina jakž takž.
Jako dospělá jsem zkoušela angličtinu a přiznám se, že se to příliš nepovedlo. Anglicky neumím skoro nic.
Teď na “ prahu stáří “ dělám italštinu.
Chodím už třetí rok. Od začátku jedeme jen v italštině a i učebnice je jen v italštině.
Jde mi to ztuha, ale snažím se to nevzdávat.
A ta gramatika mi ale dává zabrat.
Hodně mi pomáhá poslouchat italštinu například na Youtube pořad Easy Italian. Mluví tam dva italové žena a muž na různá témata a dole běží titulky v italštině. Je to fajn a mě to učí té italštině rozumět. Horší to bude s mluvením, ale například objednat v restauraci, už umím docela slušně.
Tak snad to v září využiju.
Koupili jsme letenky i hotel na září letošního roku do Římě. Tiše doufám, že to letos už půjde.
Míšo, držím palce, aby vám to vyšlo:))
A pokud se domluvíš v restauraci a najdeš s pomocí otázek a porozuměním odpovědí záchod, umíš vlastně to nejdůležitější:))
Rusky jsem kdysi dávno uměla dobře, i jsem četla v originále a bavilo mě to. Dneska než přeluštím ruský nápis v televizi, tak je dávno pryč :D. Učila jsem se němčinu, ale vždycky jsem došla tak k 8 lekci, takže neumím nic, teda- hodně rozumím, ale mluvit ani náhodou. Angličtina byla pro mě naprosto nepopsaný list, nejdřív jsem nejen nerozuměla, ale byla to pro mne melodie, nerozeznala jsem slova, věty. Teď stejně neumím a nerozumím, ale už dokážu oddělit slova a chápu, že to je věta. Jen smysl mi jaksi uniká :D. Syn odjel kdysi do Anglie s tím, že umí anglicky – učil se od 3 třídy. Omyl, oni mu rozuměli, když se na něco ptal, ale on jim ne, když mu odpovídali. Ale protože je paličák, tak překonal opravdu těžké začátky a od mytí nádobí se vypracoval na technika zavádějícího internet po domácnostech. To už se domluvil v pohodě, dokonce před tím musel absolvovat zkoušky (něco jako naše vyhláška pro elektrikáře- já tomu fakt nerozumím) pochopitelně v angličtině. Říkal, že tak po půl roce začínal rozumět hovoru lidí na ulici, už to dávalo smysl, nebyly to jen zvuky. Dneska je pro něj angličtina v práci naprosto nezbytná, říkal, že třeba celý den nepromluvil česky. Ale kdyby „neskočil do vody“, nikdy by se to na téhle úrovni nenaučil. Já měla jako malá a mladá celkem talent na jazyky, ale bohužel ne možnost mluvit, byla holt jiná doba. No, dneska už to nedoženu 😀
Mám dojem, že se celý život neúspěšně učím anglicky:))
Vyřešila jsem to po svém – čtu. pořád, jsem obklopena angličtinou, kindle je můj věrný druh. Mobil i auto na mě mluví anglicky – počítač ne, protože pak mám potíže s češtinou tam, kde ji potřebuju. Funguje to – moje pasivní slovní zásoba je opravdu dobrá. Pokud ovšem nemusím promluvit nebo psát – tam si zase připadám jako massa Bob! 😛 Nicméně se domluvím a zařídím, co je potřeba – i když po telefonu je to jistý druh noční můry:))
Jinak tyhle nápovědy mám ráda, když anglicky píšu, leč… to je pořád jen ten jeden cizí jazyk:))
A ano, souhlasím s tím, že zastrašovací výuka jazyků s absolutním důrazem na správnou gramatiku, jakou jsem zažila já, dokonale ničí schopnost se domluvit.
Díkybohu za hry a za Netflix:))
Pro mě je teď zajímavé dolování toho druhého- aneb jak ke Guljáju v párke přidat obchodní ruštinu. Musím říct, že lektorka správně pochopila, že mám zasuté znalosti, učebnici zahodila po dvou hodinách a občas mi dá cvičení, ale stejně se nejlíp učím mluvením a zapisováním neznámých slov, které během hodiny zopakujeme. A u toho si vykládáme třeba o Vánocích 🙂 Ano, i u toho lze uplatnit slovíčka typu faktura. Jen ty myšlenkové pochody… jak si nemůžu vzpomenout rusky, tak tam důrazně vyskočí angličtina a jsem v kýblu 🙂
Ano – stejně tak se učí Terka tu francouzštinu. Důraz na to, co ona použije nejčastěji… a poslouchat a číst a mluvit.
P.s. z obchodní ruštiny má bakalářský titul (rofl) , ale teď v zaměstnání by se jí hodila spíš ta mluvená ruština 😉
Tohle bylo zoufalé, když jsem se učila norsky. Navíc žádný Nor neměl trpělivost čekat, až se vyžvejknu norsky a okamžitě přešel na angličtinu… což sice bylo pohodlné (anglicky tam mluví skoro všichni), ale člověk se prd naučil. Nakonec největší trpělivost s mojí norštinou měli ve švédském pekařství 😀
Tak já přiznávám, že jsem angličtinou naprosto netknutá a nedotknutelná. Němčinu jsem se učila v jazykové třídě základky a měli jsme fakticky skvělou němčinářku. Když přišla PÍ. UČ Grundová prvně do třídy vyjevených čerstvých šesťáků, začala s námi mluvit výhradně německy. Pomocí ukázání jmenovala nějaké předměty, představila se nám, a pak už jsme slyšeli skoro jen němčinu. Těžší gramatiku nám učitelka v základních obrysech nastínila, pak už jsme museli trošku sami studovat. Také nás němčinářka stále nabádala k mluvení nejn při výuce, ale hlavně mezi sebou mimo hodiny němčiny. Vždy nám říkala, že vůbec nevadí, když děláme chyby, ale hlavní je, abychom chápali a dorozuměli se.Německy jsem uměla velice dobře právě díky této skvělé učitelce. Ruštinu do nás hustili horem dolem od 4. třídy základky, maturovala jsem z ní povinně na gymplu, a pak jsem ji ještě znovu musela dál studovat na vysoké. Bohužel jsem spousty slovíček zapomněla, takže mi chybějí nejen ta ruská, ale hlavně i německá. Taky pletu u slovíček německé členy. Neudělám žádnou velkou chybu v gramatice. Pokud si zrovna vzpomenu na ten správný člen. Když naše Petra studovala vyšší odbornou školu sociálě právní, chodívala často za mnou, abych jí něco přeložila do češtiny. Vždy se moc divila, že jsem obsah vět docela přesně odhadla, i když jednotlivé odborné názvy jsem neznala. Pro mne velikou školou byl dvouměsíční pobyt u berlínských jezer v bývalé NDR, kam si mne vyžádaly tehdejší chemické závody v Záluží u Mostu. Děti i vedoucí se střídali po 14 dnech, ale já zůstala fakt celé prázdniny. Byla jsem vhozena do opravdu hluboké vody, ale netopila jsem se moc. Zpočátku to bylo obtížné, protože jsem si sama pro sebe vše překládala z němčiny do češtiny. Musela jsem vyjednávat úplně všechny náležitosti ohledně děti, zdravotní péče o ně a mnoha jiných věcí. Na konci pobytu jsem už přemýšlela pouze v němčině, takže když jsem dojela domů a mami mne poslala do obchůdku s potravinami v našem paneláku, kde prodávala paní, která mne znala už jako malou holčičku, co ještě ani na pult nedohlédla, přišla jsem do obchodu, pozdravila jsem poněmecku a poroučela jsem německy všechno, co jsem dostala za úkol nakoupit. Chudinka prodavačka na mne vytřeštila leknutím oči, a pak mi zřetelně počesku pověděla od plic, že už jsem doma v Česku, a mám tudíž mluvit, jak mi zobák narost. Nebyl to ode mne nasachvál ANI JSEM SE NEVYTAHOVALA. jÁ OPRAVDU ZAPOMNĚLA, ŽE UZ JSEM DOMA A MÁM TEDY MLUVIT ČESKY.
Vzhledem k tomu, že vím, jaké gramatické nesmysly a zkratky anglické písničky často obsahují, tak já zrovna tohle nedoporučuju. Úplné základy jazyka bych asi volila tradičně, ale na rozvíjení jsou skvělé filmy a seriály- se zapnutými titulky. To pomáhá opravdu hodně.
Souhlasím! Tak proč se furt dabuje!? Když porovnám film v originále a dabovaný, není to v pořádku. Stylem řeči mnohokrát změní dabér charakter postavy a být hercem, silně bych protestovala. Je to moje práce, a nějakej šmrdral by mi ji neměl kazit! Sem se trochu rozhořčila.
Tak proč se pořád dabuje? Asi pro nás tupany, kteří cizí jazyk neumí a někdy nestíhají už ani číst titulky. Navíc mnohý český dabér postavu spíš pozvedne (pravda, ne každý!). (rofl)
Kromě toho titulky také bývají kapitola sama pro sebe…
Včera jsme se dívali na Irčana – byl česky dabovaný a ještě tam šly české titulky – a dost jsem se divila, že titulky udávaly úplně něco jiného, než co de Niro hovořil (česky!). Docela by mne zajímalo, co je blíž originálu (rofl)
Oni jsou titulkáři a titulkáři. Chodím na jednu překladatelskou skupinu a když vidím, co tam ti pečliví řeší, smekám klobouk.
Jenže je tu samozřejmě obrovský tlak na snižování nákladů, což vede k tomu, že a) u ne moc důležitých věcí to dají málem komukoliv, kdo to za ty drobné udělá a b) nedávají na to překladatelům dost času. Či spíš to šponují jak to jen jde, takže si nedělám iluze třeba o korekturách.
No a dabing taky vychází z překladů, tedy může kvalitativně sklouznout stejně snadno.
Titulky jsou nepostradatelné pro učení jazyků, takže dabované filmy bez možnosti si pustit film v originále s titulky je prostě špatně. To dabované by měla prostě být až ta druhá volba, pro ty, kdo nemohou číst titulky.
Kolik třešní, tolik višní? 😉 Taky tam chodím. Dnes mě hodně pobavila debata o sekretáři/kabinetu, aneb znovu vynalézání už dávno nalezeného a známého (teda jen někomu, že). Každopádně jsem si díky té debatě dala do sledování na Trhu knih ty čtyřdílné Dějiny nábytkového umění, co tam jedna paní zmiňovala.
Jojo… mám to tam ráda, člověk se dost naučí 🙂
To jo.
Jak to můžeš posoudit?
Jednoduše! Protože nadabovaný filmy nejsou 100% všechny a tak se stane, že natrefíš i na film v původním znění s titulky, a tak s údivem zjistíš, že hlas pana Filipovského, Třísky nebo paní Galatíkové sluší postavě hrané panem de Funésem, Belmondem nebo paní Girardotovou tak dokonale, že výsledek je prostě lepší! (chuckle)
Přesně Hančo, takhle to myslím.
Naprosto s Tebou souhlasím.Pro mne byly nelepší nedabované anglické inscenace a filmy se Shakespearovými texty,kde krásná spisovná angličtina byla pro mne uchopitelná. Dabing z nás dělá zbytečně blbce. Němčinu jsem trénovala dokud jsme ilegálně používali „Vídeň“ a seriály ,kde se opakovaly fráze,tak z toho se šlo se poučit.
Jestli mě něco opravdu posunulo v porozumění hovořené angličtině, pak to byly anglické titulky pod anglickým filmem:)) Používám to pořád (nevěřím si bez nich)
Nestíhám číst titulky, když u toho pletu ! 😀
😀 pro tyhle případy je dabing… ale neměl by být první volbou. Určitě ne v malé zemi, kde se lidé bez znalosti aspoň jednoho cizího jazyka neobejdou 🙂
Obdivuju všechny, kdo zvládají jakýkoli cizí jazyk. Já jsem naprostý tupec, z hlavy mi vypadávají česká slova, natož aby se tam cizí usadila.
Obdivuji naši Terku, která se vrátila k francouzštině – původně to bylo kvůli koňům (rofl) a dostihům (ve světě závodů Fegentri je francouzština nejdůležitější dorozumívací jazyk), ale i když to vypadá, že už do tohoto kolotoče nikdy naplno nenaskočí, pokračuje. Angličtinu si velice zdokonalila tím, že tři roky jezdila po světě. Při vzpomínce na první setkání se teď směje – nerozuměla vůbec nikomu! Teď se dokáže bavit o čemkoli, v cizině si zařídí vše, co potřebuje – prostě to chce hlavně mluvit, mluvit, mluvit – a být hozen do hluboké vody a plav! (nod)
„z hlavy mi vypadávají česká slova, natož aby se tam cizí usadila“ 😀 tak to je úplně přesný popis.
Víc než roky navštěvování různých kurzů mi dal současný home office a mezinárodní online porady. Tím, že sedím sama doma a ne mezi kolegy v kanceláři, jsem se přestala bát v angličtině nebo němčině při poradě nějak reagovat. A najednou dokážu trošku pokonverzovat i na nepracovní témata.
Když jsem si kdysi stěžovala jedné známé psycholožce, jak je možné, že nejsem schopná mít lepší angličtinu, tak našla dva důvody. ten menší byl, že jsem rodilého mluvčího slyšela prvně až když mi bylo třicet, což je hodně pozdě. Ten druhý byl zajímavější – souvisel s tím tlakem na správnou gramatiku. jsou lidé, kteří mu odolají, protože kašlou na správnou řeč i ve své mateřštině. Potíž mají lidé, kteří jsou zvyklí mluvit správně a je to pro ně důležité. U takových je prý ten blok zatraceně velký, protože než aby vypustili z pusy možný paskvil, radši mlčí – což sice brání paskvilům, ale zase se jeden nedomluví. nebo se domlouvá a je mu z toho trapno – opět na prd.
Když člověk mluví ve svém prostředí – zpět k tvému HO, ubude přece jen nějaký stresor a jazyk se poslušněji hýbe:))
Ostatně – v duchu mluvím anglicky často a plynule… což je úplně na hlavu.
S tou správnou gramatikou- někteří lektoři a učitelé opravují chyby do mrtě. Mně připadá, že tu a tam se chybka ztratí, aby člověk nepřišel o motivací a sebedůvěru. Opravovala jsem jen chyby, co stály za opravu- teda hrubajzny 🙂 Navíc dospělí potřebují dostat do jazyka kapku logiky. Jme ze školy naučení umět rozebrat větu a text, takže jen drilování nám nejde. Opakováním se snad naučí malé děti…
Bez gramatiky to nejde, aspoň pro mě ne – nemá to pak kostru. Jenže když mluvím, stejně většinu těch pravidel zapomenu 😛 Zajímavé je, že když čtu, jsem si gramatiky plně vědomá:))
S tím „v duchu mluvím plynule“ se mi to taky stává (teda, já mluvím slušne i nahlas, ale v duchu líp 🙂 ) – ale napadlo mě v této souvislosti, jestli to není tím, že v duchu má člověk tolik času, kolik potřebuje. Viděla jsem totiž kdysi zajímavou scénu: potřebovala jsem se domluvit s Turkyní, takže jako že anglicky. Ona si sice chtěla povídat, ale byla ze sebe schopná vypravit jen jednotlivá agramatická slova, na pokec to nebylo, to nebyla ani úroveň Massa Bob. Tak pak v zoufalství vzala papír a začala v té angličtině PSÁT – a najednou to v pohodě šlo. Celé věty včetně třeba podmínkové konstrukce, slovíčka v pohodě… Takže to zjevně v hlavě měla. Já jsem tenkrát usoudila, že je pro ni tempo hovoru možná moc rychlé, psaní je pomalejší a to jí dá čas si v hlavě ty znalosti uspořádat.
Já nevím, já v duchu mluvím rychle a slovíčka mi většinou naskakují bez problémů, rozhodně rychleji, než když mám otevřít pusu.
Za mě je to hlavně problém veřejného projevu… a pak ještě něco. Co jsem se vrátila z Anglie, vlastně aktivně angličtinu vůbec nepoužívám. Čtu a poslouchám, ale nemluvím a nepíšu. Takže mám navíc problém s výslovností slovíček, která znám jen z knih…
No co už, pokud se něco nezmění, ani já se asi nezměním. Učení jazyku je pro mě – na rozdíl od Andyho – takový ekvivalent rubání uhlí 😛 Což člověk jen tak pro potěšení obvykle taky nedělá:))
Jojo, rubání uhlí 😀 A když nerubu dost rychle, tak se to narubané ztrácí. Neboli když pár měsíců nemám příležitost jazyk použít, začínám zase… když ne od nuly, tak od hodně nízkých čísel.
Jo! 😀
Proto pořád v angličtině čtu. Bez toho by byla veškerá má celoživotní snaha za pár měsíců v háji…