Mnoho turistů putujících Moravským Krasem netuší, že krajina se strmými svahy mezi poutním Vranovem u Brna a poutními Křtinami, byla v 19. století romanticky upravenou krajinou. Já to nevěděla také, a to bydlím na prahu Moravského krasu, od dětství jsem Kras navštěvovala s rodiči a tato půvabná krajina mi učarovala. Poprvé jsem se s touto historií komponované krajiny seznámila při čtení jedné z publikačních prací Mgr. M. Golece, Ph.D., asi před osmi lety.

Na konci 18. století začali Lichtenštejnové zakládat romantizující krajinu mezi Vranovem u Brna a Křtinami, podobně jako na jihu Moravy. Zde, v kopcovité krajině, založili romantický Vranovsko-křtinský lichtenštejnský areál, VKLA. Bohužel z této propojené, v krásné přírodě zasazené krajiny jako celku, nic nezbylo, hlavně kvůli industriálním změnám v údolí Svitavy v Adamově, kde došlo v novém věku vybudováním areálu Adamovských strojíren. V časech socialismu vzal za své zámek v Adamově. Zůstaly pouze jednotlivé části, hojně navštěvované turisty. Vybudované kočárové cesty většinou zmizely, turistické chodníky a jezdecké stezky zarostly. Změnila se doba, turistika se stala masovou záležitostí a ovládl ji automobilismus.

Základem úpravy rozsáhlého krajinného areálu se stalo okolí Josefova, pec Františka, jeskyně Jáchymka, jeskyně Býčí skála, jeskyně Kostelík, jeskyně Výpustek a s poutním kostelem Jména Panny Marie. Pro mě jeskyně představují takové přírodní salety, podobné architektonickým skvostům postavených v Lednicko-Valtickém areálu.

Následovala výstavba zámku v Adamově s přilehlým parkem a oborou, do projektu začlenili i zříceninu Nového Hradu, kterému stavebními úpravami vtiskli romantizující vzhled. Postavena byla dřevěná Kolonáda nad Adamovským údolím s vyhlídkou na Adamovský zámek, projektovaná Josefem Hardtmuthem. Ano, tím panem architektem, vynálezcem a podnikatelem ve službách rodu Lichtenštejnů, který se podepsal pod projekty saletů v Lednicko-valtickém areálu.

Nakonec vznikla Lichtenštejnská hrobka pod kostelem ve Vranově. Celá krajina získala název Moravské Švýcarsko. Založily se základy turismu, kdy prvními průvodci po jeskyních byly ženy tehdejších hutníků, horníků a lesníků, a prvními turisty byli poutníci, obyvatelé Brna. Půvabnou a tajuplnou krajinu navštívily i významné osobnosti monarchie, ale o tom až v povídání o Býčí skále. Pokusila jsem se vytvořit mapu s jednotlivými Lichtenštejnskými projekty.

Ale pěkně popořádku. Jednotlivé zajímavosti jsem shlédla mnohokrát, tentokrát se podíváme na

Nový Hrad

V blanenských lesích mezi Blanskem a Adamovem, na strmém srázu nad řekou Svitavou stojí opravená zřícenina Nového Hradu u Blanska. Stojí na katastru obce Olomučany, to aby bylo o zmateční zábavu víc. Ono je kolem tohoto hradu množství nejasností, snad byl postaven jako předsunuté opevnění původního jádra hradu (dnešního tzv. Starého hradu), nepatrné zbytky se nacházejí asi 250 metrů od Nového Hradu.

Litografie Nového hradu u Adamova před rokem 1849. Vysoká věž vpravo byla z obav před zřícením v polovině 19.století snesena, když byl zahájen provoz na železnici Brno-Česká Třebová. V kopci pod hradem je jeden z mnoha tunelů v tomto úseku železnice a byly obavy, že otřesy by mohly způsobit zřícení věže. Fotografie je vypůjčená z internetu.

Jak šel čas, hrad šel z ruky do ruky. Z těch historicky známějších – Jošt (jehož moderní jezdecká socha stojí v Brně), král Václav IV., po jehož smrti přešel do rukou Zikmunda, lišky zrzavé. Historie se překulila, hrad přešel do rukou pánů z Boskovic a po vymření rodu po meči, jej získává díky ženitbě, rod Lichtenštejnů. Hrad byl jednou dobyt Švédy, v době třicetiletých válek. Ti se lstivě k hradu přiblížili v čase, když se hradní posádka vesele opíjela a na padacím mostě mastila karty. Druhá verze, alespoň pro mě je jasnější, slabé místo hradu prozradil obyvatel Olomučan nějaký Vokoun. Vesničané ho za to chytili a shodili do jeskynní propasti u Křtin, dnes Vokounova jeskyně. Na jejím dně byly skutečně nalezené kostní pozůstatky člověka.

Současný pohled na hrad ze skoro stejného úhlu leden 2021. Věž vpravo je nízká, není skoro z tohoto pohledu vidět. Foto Alex

Na hrádku jsem byla poprvé asi před 40-ti lety, později jsem jej navštívila ještě několikrát, jednou jsme měli s kamarádkou štěstí a byl dokonce otevřený. Hrad působí jako lokace při natáčení pohádek, v posledních letech patří ve volných dnech davům turistů, pořádali se v něm i jarmarky. Doba covidová vše utnula. Nejčastěji „navštěvuji“ hrad z dálky, kdy jej fotím z okolních kopců. Je to vděčná kompozice, půvabná stavba v moři zalesněných strmých kopců.

Naposledy jsem byla na Novém Hradu poslední lednovou neděli. Všude, zákazy a příkazy kvůli covidu, davy lidí v okolní přírodě a já, nevím co mne to popadlo, jsem se vydala na turisticky profláknutou památku! Jaké bylo moje překvapení, když jsem zaparkovala auto u Kateřinského mostu jako druhá v pořadí a jinak nikde nikdo. Mrzlo, svítilo slunce a v lesích začaly jarně švitořit ptáci.

Říjen 2020, foceno z louky nad Kateřinou. Foto Alex

Řeka Svitava, po letech sucha, kdy i na jaře se s obavami z vyschnutí proplétaly úzké čurůčky vody mezi kameny, dnes se valila korytem, burácela a nechybělo mnoho a začala se nebezpečně přibližovat mostovce. Předjarní ráj. Vybrala jsem si kratší, za to namáhavější cestu k hradu, po stezce vinoucí se krkolomně vzhůru. Navíc povrch chodníku ve stínu svahu byl místy zledovatělý.

Šourala jsem se pomocí turistických hůlek, které jsem měla spíš na pocit jistoty proti zřícení ze svahu dolů, než k nějakým sportovním výkonům. Hluboko pode mnou se klikatila silnice Lipůvka-Blansko a svištěla auta sem a tam, v útrobách hory hučely vlaky Brno-Česká Třebová, ale ty jsem registrovala až při jejich výjezdu z tunelů. Konečně jsem zahlédla obvodové zdi hradu. Jsme nahoře. A světe div se, my tam byly s Ajvinkou naprosto samy!

Říjen 2020, foceno z louky nad Kateřinou přiblíženo. Foto Alex

Procházely jsme louku ve světle lednového sluníčka, kochaly se výhledy do kraje, nakoukla jsem přes strž na zalesněné valy Starého hradu a chvíli přemítala o dalším turistickém výkonu, ale bleskově jsem ho zamítla. Čekal mě ještě sestup zpátky k autu. Dolů to bylo horší, jako vždy. Navíc jsem zjistila, že se začínám ve svém věku i trochu bát. Nikde nikdo, kdybych se zranila…

Nádvoří, květen 2011  Foto Alex

Kdepak, byla to moc hezká prochajda, při tom cest nahoru na hrad je několik. Zřejmě nejpohodlnější, ale nejdelší je z Olomučan po kočárové cestě se zajímavým jménem Hradská, nebo po červené dolů ke Svitavě, ale tou jsem šla asi jenom dvakrát, ve směru dolů a vzpomínám si, že je místy dost prudká. A jednou jsme šly s kamarádkou z Olomučan po zelené, přes zříceninu Čertova hrádku, okolo Víří skály. Vzpomínám si, že šlo o kozí stezku a ještě klopenou, pro jednu nohu delší a jednu kratší. Bylo to tenkrát dobrodrůžo, po bouřce blátivo a kluzko, ale při vzpomínce na vejletík se ještě teď usmívám. 🙂

Nádvoří, květen 2011  Foto Alex