Když jsem před časem napsala do článku, že v oblíbeném playlistu mé tříleté vnučky Kačenky figuruje na jednom z prvních míst Mobyho písnička Extreme ways, které říká podle začátku refrénu „oubejb“, reagovala jedna ze čtenářek s jistou nevírou: „Neříkej mi, že těm dětem pouštíš Agenta bez minulosti!“
Ujistila jsem ji, že mě to nenapadlo, jde jen o soundtrack. Nedodala jsem, že sedmiletý Patrick se mnou zhlédl trailer k poslednímu dílu tohoto napínavého akčního příběhu a moc se mu to líbilo. V dalších komentářích pod článkem se potom opakovaně objevovaly názory, že s malými dětmi by bylo lepší poslouchat jinou hudbu. Takovou… milejší. Dětštější.
Trochu mě to znejistilo. Jsem babičkou teprve sedm let, že bych to dělala špatně? Pravda, moje babička kvůli nám svůj hudební vkus neměnila. Dráťák v kuchyni vyhrával dechovky ať jsme si o nich mysleli cokoliv, a babička, často spolu s mojí prababičkou, s oblibou zpěvem doprovázely svého miláčka Pepíčka Zímu. Hm.
Na ony připomínky jsem si vzpomněla letos v létě, když jsme si s dětmi hráli na terase. Vyzvala jsem je tedy k tanci – zazpívala jsem „Pásla ovečky“ a ukázala jsem jim jednoduché taneční kroky. Bavili jsme, to ano. Děti se snažily, brzy jsme se ovečkami prozpívali a protančili k jakémusi výsledku, který jsme následně předvedli jejich rodičům.
Chvilku na to jsem šla vařit oběd. Poté, co kuchyní zaburácela moje oblíbená hudba, zjevila se za mnou Kačenka. „Babičko,“ oslovil mě tří a půl letý andílek s dychtivým výrazem, „pustíš oubejb? Nahlas?“ Zasmála jsem se a za okamžik nás strhla dramatická hudba. Drsný Jason Bourne byl opět mezi námi a náležitě jsme si to užily.
Nedá se nic dělat, budu babičkovat po svém, stejně to jinak neumím. Kdo ví, třeba se jednou, jako dávno dospělá, podívá Kačenka na mužnou tvář Matta Damona a vzpomene si… na babičku.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020
PS: Trochu jsem se kolem tohoto tématu poptávala kolem a zdá se, že pokud se tříleťáci nechají poslouchat všechno možné (obvykle s rodiči), mívají vkus hodně odlišný od toho, co od nich dospělý očekává. PetruK od ohařů by jistě potěšilo, že Kačenka má mezi svými oblíbenými kapelami i Rammstein… a přesto důsledně vyhledává věci v růžovém:))
Pouštíme si s dětmi i klasickou hudbu, zkoušíme kde co, ale i tak se jejich nikým záměrně neřízený vkus pohybuje v drsnějších vodách. A proč říkám záměrně? Inu, děti odmalička jezdí s tátou kamkoliv a v autě dominují jeho písničky… I když jak říká Andy, třeba z kocoura Modroočka zase po x poslechů bolely zuby jeho! 🙂
A tak se dnes ptám – jak se liší nebo prolíná hudební vkus váš, vašich rodičů a vašich dětí? 🙂
Písničku s trailerem najdete třeba tady (je jich víc:)) Tohle se líbilo Patrickovi – ta auta! 😀
Moje babi přeslicová měla nejraději Jožku Severina a Jarmilu Šulákovou, babi mečová s tetičkou jeli hlavně ve vážné hudbě,protože tetička učila operní zpěv. Od mala jsem tedy slyšela jak Bohému např.,tak i lidovky. Jako středoškolačka, jsme všichni v mém věku ujížděli na Beatles,Stounech ,Miki Volek a pod.,vyloženě rokeři. 🙂 Syn se jako puboš pobláznil do Kiss (no, nevím ale tolerovali jsme to),pak už popík a rock skupiny, hlavně cizí,objížděl i zahraničí,protože mohl. Vnučka vyrostla na těžkých popících taky ale taky kvitovala třeba Kašpárka v rohlíku,teď nevím neb je ve věku kdy je tajnosnubná a o našich stanoviscích silně pochybuje. :-)Ovšem všichni jsme kdysi pásli ty ovečky v zeleném háječku a když jsem jezdila do jeslí na kole se synem na sedátku celou cestu vyřvával,jak máme rádi zvížata,protože jsou chlupatá a mají hebkou srst. Tralala ! 🙂
… jely….
Díky Jenny, tohle je báječně zpracovaná odpověď 🙂
Moje babička by rovnoměrně zapadla mezi ty tvoje – dechovka a opera, milovala oboje:))
Moje maminka poslouchala kromě takové té obvyklé hudby z rádia ještě plno dalších věcí. Naučila mě mít ráda klasickou hudbu, chodily jsme nejen s babičkou na operu, ale i na operety a koncerty – tam jsme byly hodně věrné symfonickým orchestrům:)) Potom tíhla ke country a milovala jazz. V obojím jsem šla kousek za ní, ale opravdu se to mojí láskou nestalo. I když jsou chvíle, kdy se mi líbí oboje. Takový koncert v jazzovém klubu v New Yorku byl úžasný zážitek 🙂
K poslední větě. To bych chtěla fakt zažít!! Jinak jsem trvalý návštěvník jazzového festivalu v rodném městě, včetně Jam seissonů, prostě zážitky na celý život.:-) Vidět ty lidi na živo,to chce vidět a slyšet i s tou atmosférou! (h)
Děti dokážou překvapit – čtyřletá Aňa si oblíbila Krylovu Salome, dokonce si ji sama prozpěvovala.
Já jsem vnoučatům zpívala střídavě lidovky a trempský repertoár, společně jsme pak přešli na písničky Semaforu nebo na Svěráka a Uhlíře. Teď už se obohacujeme navzájem – já je občas naučím nějakou tu písničku k táboráku a děti mě seznámí s tím, co a kdo zrovna frčí. Jako třeba Kovy nebo aktuálně Jan Pokorný alias Pokáč. Znáte Kočku s errorem? 😀
Agenta bez minulosti jsem kdysi viděla, ale hudební motiv mi vyšuměl, tak jsem si oubejb pustila – není to špatný, Kačenka má vkus! 🙂
Kočka s errorem je to jediný, co od Pokáče znám, a vždycky mě pobaví, má to fakt vtip.
Hančo, o Kovym vím (jen vím) a toho druhého neznám vůbec, ale najdu si to 🙂
Jinak Svěrák a Uhlíř byli naše oblíbená dvojka nejen u dětí, ale i u vnoučat. 🙂
Moje děti dost vyrostly na folku a ve škole mě pak učitelka osočila, že jim zpívám krutťárny, když vyšlo najevo, že jim zpívám Válku růží už od batolete… ale nijak je to nepoznamenalo 🙂
Děti vydrží víc, než se zdá – minimálně v oblasti hudby 😀
No náš mladej si ve školce prozpěvoval „Ženská je ženská tak jakýpak cavyky s ní“… taky se paní – teda tehdy ještě soudružka – učitelka vyptávala, cožeto zpívá a kde to vzal.
No od Nohavicy, kdysi v dřevních dobách folku. Pravda a lež se jmenuje ta písnička, aby nebylo mýlky.
Chichi, ten si uměl vybrat popěvek do školky! 😀
Vnuk přitáhl ze školky (!) tu strašlivou odrhovačku Dame tu cosita a doteď si to občas prozpěvuje a já mu to musím tolerovat, protože jinak bych se zapletla do velmi choulostivého vysvětlování smyslu explicitně erotického a lehce vulgárního textu.
No, já kvůli práci nepouštím skoro nikdy nic, co má text, protože mě ruší, takže asi tak. Poslouchám klasiku, jazz, zrovna teď flamenco, gotické cajdáky a slaďácké fantasy soundtracky jako takovou kulisu. Spolubydlící by dítko ráda naučila na punk, ale chytá se víc na Verdiho 🙂 Akorát jsou z toho potom takové zvláštní situace, jako když loni přišel náš prvňák ze školy a důležitě mi oznámil, že umřel Karel Gott, no a pak se jaksi ukázalo, že má jen velmi mlhavou představu o tom, kdo to byl. Ale tak co, on si časem taky najde svoje, s tímhle problém nemám. Když byl mimino, zpívala jsem mu Černý muž pod bičem otrokáře žil a Když jsem já šel tou putimskou branou, přitom vždycky usnul
Při práci jsem to měla dlouho stejně, teď dávám přednost tichu – tedy pokud si vymýšlím. K redakčním pracím nebo úpravě fotek si muziku pouštím ráda, ale také takovou, která mě neruší textem.
Takže chápu.
Jo a kvůli tomu mě míjí většina českých písniček, ty slýchám jen z rádia a to pouštím obvykle jen ráno:))
Já úplné ticho mít nemůžu, protože pak mi vadí jakýkoliv zvuk, když jde někdo po chodbě, když něco zavrže, když někdo promluví… Takže mi tady pořád něco hraje – nesmí to být nahlas.
Fakt jsme se podivovaly nad tím, co děckám pouštíš za písničky?! (chuckle)
Je jisté, že děti do velké míry poslouchají to, co dospělí… to až časem se jejich názory rozdělí (co to tam máš za vykopávky?! (rofl) ). Na druhou stranu na dětské písničky nedám dopustit – většinou mají natolik jednoduchou melodii a zapamatovatelný text, že ani já jim moc neublížím a dokonce často je poznat, co vlastně zpívám – a houfem ovečky dokonce zatančím (rofl) . A to jsi mi připomněla, tuhle písničku budu muset někdy reprodukovat, až budu hlídat prasynovečky – kór Samík je takový malý divadelník 😉 .
Já byla vychována na dechovce. Tato výchova se na mne podepsala tím, že ji ze srdce nenávidím… ale tancovali jsme na ni celá rodina, hned po nedělním obědu (na mne vždycky zbyli stařeček :O ). Jinak jediná SP deska s dětskou písní byla ta o Lucince a její ztracené bačkorce – tak tu zazpívám (chacha) i v noci. Zajímavé – vůbec netuším, co bylo na druhé straně!
Martin dostal k narozeninám nový gramofon a hned si dokoupil „pračku na gramofonové desky“ a použil ji, takže jsme si začali pouštět ledacos ze své staré sbírky elpíček. A našli jsme desku, kterou jsme kdysi hráli pořád dokola dětem – je slovenská a jmenuje se Peter, Vašo a Beáta deťom. Na té desce je písnička Pes a mačka – dokonalá dětská odrhovačka. A ten refrén! Pes a mačka, pes a mačka, to je večná naháňačka! Šiš, slyšela jsem to jednou po celých desetiletích a mám to už zase v hlavě vypálené:))) Těším se, co na to řeknou děti… jen se obávám, že budu s dojetím vzpomínat na oubejb 😀
Jo! 😀 Onu citovanou poznámku pronesla Sharka a jak vidíš, uvízla mi v paměti:))
„Já byla vychována na dechovce. Tato výchova se na mne podepsala tím, že ji ze srdce nenávidím…“
To mi povídej! někdy mám pocit, že babička neposlouchala jiného, ale asi to bylo tím dráťákem 😀 Vím ale určitě, že jak měla dechovku pro všední den, tak milovala i operu. Moc. Jezdívala k nám do Prahy a opera byla vždy součástí jejího programu. 🙂
Obávám se, že jsem nenašla opravdové zalíbení ani v jednom (čest výjimkám:))
Jeden čas jsme pravidelně hlídali Andulku vždycky od úterka do čtvrtka, někdy do pátku. Jedili jsme pro ni do Žatce před obědem a protože jsem měla oběd vařený a nechtěla jsem, aby v autě usnula, protože pak byla mrzutá a nejedla, cestou jsme zpívali. Teda zpívali – já vyla, protože zpívat neumím :-))). Všechny možný lidovky, co jsem znala, až jsem se divila, co jsem z paměti vydolovala. Andulce se to líbilo, přizvukovala a pak (hlídali jsme cca přes rok před školkou) i zpívala taky. Ale ona – na rozdíl ode mne – zpívat umí, dokladem je, že už 4-5 let zpívá v dětském sboru Čmeláček, což je odnož víc známého mosteckého Permoníčka, kam si ji jako jedinou ve školce, vybrala paní sbormistrová.
Jinak já poslouchám všechno, ale přiznám se, že nejradši mám ticho :-)), jen při mytí oken, což dělám z duše nerada mě doprovází Bruce Springsteen a to pěkně nahlas.
Tak ty máš Andulku zpěvanku! (inlove)
Já jsem takhle kdysi zpívala Patrickovi Černé oči jděte spát – když jsem v Norsku chodila o samotě s kočárkem:)) A kupodivu, usínal u toho:))
Potíž je v tom, že málo zpívám…
Klidně to nech Kačenku poslouchat. Je to stejně jednoduché jako ty ovečky. Jeden motiv se opakuje furt a pořád, jenom je to hlasitějšlí a samozřejmě živější. Holčička se může vrtět do rytmu přece jenom jinak, než při ovčkách.
Mimochodem paměť! Jinak nefungující, ale okamžitě se mi vybavil taneček oveček. Jak jsme byli sestaveni do kruhu a držíce se za ruce jsme byli uvedeni do chodu – krok směrem do středu kruhu, ruce zhoupnout vpřed. To samé vzad. Pak přišlo dupy dupy dup, kdy jsme se úprkem hnali opět do středu kruhu a na cupy cupy cup zase pozpátku ven. To jsme měli nejradši, protože jsme u toho padali. Panebože, jsem normální!?
Vrtět do rytmu… to jsi vystihla! 🙂 Ano, jakmile si pouštíme nahlas muziku, tancujeme. I s Patrickem. A děsně nás to baví, i když Marek mívá tendenci obracet oči v sloup, pokud nás při tom zastihne…
V autě jen zpíváme. Jednou nás pozoroval Martin z okna své pracovny, když jsme s dětmi přijížděli domů a pravil: že vy jste zase v autě zpívali? A já povídám, že jo, a jak to ví? Okno měl zavřené! No jo, pravil můj nejdražší, víš, jak jste při čekání na otevření brány všichni mávali rukama? 😀
To mi připomnělo: Terka si vloni k Vánocům přála rádio do kuchyně. Posléze její přítel pravil „To jsem ani netušil, že Terka umí zpívat a tancovat při vaření – jednou jsem slyšel divný zvuky z kuchyně, jdu se podívat, jestli nebouchl papiňák a ona to Terka zpívá Vzhůru k výýýýýškááááám…“ Na to já „No co, to je normální, já si taky v kuchyni zpívám a vrtím zadkem.“ A na to se na mne Petr skepticky podíval a prohodil „No jo, ale u Terky, když hodí zadkem, tak ty její plandavý trenky ometou půl naší kuchyně – jak se tak dívám, to v Lednici nehrozí…“ Tak nevím, jak to myslel (rofl) (rofl) (rofl)
(rofl) Ygo, třeba si myslel, že máš větší kuchyň! 8)
i když jsem se proposlouchala k Sex Pistols a jim podobným a vyhovuje mi to, jsou chvíle, kdy frčí Landa,Vysockij,Kryl,Nohavica a moje ulítávací Live is Life od Opus (Holky, běžte dál!)
Jako malé dítě jsem ulítávala na Jirkovi Štědroňovi a jeho Belindě, Hance Zagorce a její Bludičce Julii a lodi Gvendolíně..no a Evičce Pilarové a Kolotoči a Hrom aby do tě lásko!
Z filmových miluju hudbu k Poslednímu Mohykánovi,Tenkrát na Západě a k 17 zastavení jara.
Jé Sharko, tys mi ale připomněla písničky! 🙂 Bludičku Julii jsem neslyšela aspoň sto let a měla jsem ji moc ráda. A při Hrom aby tě… po mě šel mráz, taky se mi to líbilo. A taky Modřínů háj, to byl Kahovec?
Ono jich bylo moc moc.
Gvendolínu mám na čestném prvním místě jednoho svého playlistu na YT, perfektní písnička. A moje dětství 🙂 .
Až si budete chtít zavzpomínat na tyhle písničky, pusťte si Signál Rádio. Já ho objevila minulý týden a dost si ho užívám 😀 .
Jinak teda poslouchám spíš ticho, protože u hudby ráda vnímám slova, jenže slova mě ruší, když potřebuju byť i jen minimálně přemýšlet 😛 .
A bohužel klasika mě nějak minula, takže těch pár věcí, které by mne bavily, neumím najít.
Díky, Zano, za tip! 🙂
Hřívnatec zdědil vkus po mně a miluje tedy různé důchodce typu Rolling Stones. Dokonce se mnou před pár lety šel na Suzi Quatro a líbilo se mu to. Koupila jsem ty lístky z nostalgie, v roce 1979 to byl první rockový koncert, na kterém jsem byla. Bylo mi patnáct a vzal mě tam táta.
Víla s námi tento vkus moc nesdílí, poslouchá všechno možné, pro mě takové „popiny“ s životností šest měsíců. Ale zpívá si s nimi a dělá jí to radost- a tak jsem ráda i já.
Když byly děti malé, často jsme si v autě pouštěli Jarka Nohavicu – Tři čuníci. Občas si je pustíme i teď, ty hrátky s jazykem jsou neodolatelné.
Moje guilty pleasure je Drupi. Tak jednou za rok si pustím na plné pecky černou desku, je mi zase dvanáct a pořád to tam je 🙂
Řekla bych, že hudební vkus je do značné míry odrazem stavu naší duše:))
Možná existuje nějaký základ, který ale pak najdeme v nejrůznější muzice podle toho, v jaké etapě života se právě nacházíme.
Drupiho nemusím, ale rozhodně chápu, že jsou chvíle, kdy ho prostě potřebuješ 🙂 Honem mě nenapadá moje varianta, ale určitě je – možná Abba?