Vlk jménem Vlk nesmírně miloval párky, a to byl problém, protože, viděli jste někdy vlka v sámošce?

Pravda, občas si přišel na své. Jako tenkrát, když se v rámci akce Jen počkej, zajíci nechal prohánět po Kauflandu mrňavým, dlouhouchým pobudou. Byla to otrava, ale stálo to za to. Za odměnu dostal deset kilo párků. Zasněně si povzdychl. Škoda, že už ten večerníček není populární. Musí si nechat zajít chuť.

Vtom…

Nastavil nos závanu větru a do čenichu mu vniklo šťavnaté aroma jemně kořeněných uzenin. Uááá. Protáhl se pichlavým trním, naprosto ignoroval, že si pocuchal opelichaný kožich, a uviděl…  Nůši!

Nůši až po okraj nacpanou růžovoučkými, heboučkými, voňavoučkými párky!!!

Nůše uprostřed lesa!?

Začmuchal kolem a… Fuuuj. Nádheru kazil nechutný pach smradlavé fajfky bídáka myslivce, co se mu už dvakrát pokusil prostřelit kůži. Copak ten chlap netuší, že jsou vlci chránění? Pravda, v poslední době byl klid, ale Vlk myslivci věř.

Opatrně se rozhlédl. Chlápek v klobouku se sojčím pírkem nikde. Neváhal už ani vteřinu, popadl nůši a zmizel s ní v houští. Teď je celý poklad jeho! Pustil se do jídla, ale nespěchal. Vychutnával. Páni, to jsou ty nejlepší párky, co jsem kdy jedl, pomyslel si. Kde je jen ten mysliveček sebral?

Najednou, kde se vzala, tu se vzala, na pasece uprostřed temného lesa se objevila holčička v červeném, v ruce košíček a v očích ani kousek strachu.

„Ahoj Karkule,“ zahuhlal zamaštěnou hubou Vlk. Znali se už víc než rok, byla to právě ona, kdo myslivci vysvětlil tu věc s chráněnými živočichy, takže, dá se říct, byli kámoši.

„Čau Vlku. Co tady tak suprově voní?“

„Párky. Už jsem krapet přecpaný. Ale jsou fakt boží. Chceš taky?“

„Jo,“ usoudila Karkulka a s chutí slupla první nožičku. V očích se jí objevil výraz tvora, který právě vstoupil do uzeninového ráje. „Wooow, ty jsou. Kdes je sebral?“

Vlk mírně zrozpačitěl.

„Tak kde?“ zeptala se znovu Karkulka, zatímco sahala do nůše pro další kousek. Místo měkké uzeniny však nahmátla něco tvrdého.

„Hele, fajfka,“ podivila se.

„Proto to tak smrdělo. On si ji tam zapomněl,“ uřekl se Vlk.

„Vlku! Tys je čórl myslivcovi? Víš, co to bylo za makačku vysvětlit mu, že jsi vlastně hodnej?“

„Když ony tak voněly… Hele, Karkule, kam vlastně jdeš?“ odváděl Vlk honem řeč.

Karkulka si pro sebe povzdechla: „Pažravec pažravá, teď abych to zase žehlila. Ještě že na mě myslivec bere. Pravdou je… že ty párky jsou fakt mega dobrý.“

Natáhla ruku pro další uzenářský výrobek.

Když byla nůše dočista prázdná, zafuněla Karkulka: „Hele, Vlku, já vlastně jdu k babičce. Nešel bys kousek se mnou? Jsem tak nacpaná, že tam ten košík neodvleču. Váží snad tunu.“

„Tak já ti pomůžu,“ souhlasil Vlk, který byl s plným žaludkem v mimořádně dobrém rozmaru. Popadl košík do huby, Karkulka si na záda nahodila prázdnou nůši a už se valili lesem. S břichy plnými párků se jim šlo nelehko, ale nakonec přece jen dodusali k chaloupce.

„Ahoj babi,“ zahalasí Karkulka.

Nic. Nikdo neotvírá.

„Babi?“ znejistí.

Nic.

Opatrně bere za kliku, panty zaskřípou, pootevřenými dveřmi vklouzne dovnitř, Vlk za ní. Oči se jen obtížně přizpůsobují šeru. Pohledy prolétají od rohu k rohu, ale nikde nikdo. Jen v rohu u kamen leží vlhký, nedbale omytý vál, mlýnek na maso a velký nůž.  Na podlaze zahnědlá skvrna.

Vlk k ní přičichne a nemít kožich, byl by zesinal. Právě pochopil, z čeho byly párky. Tiše zavyje.

Karkulka na něho překvapeně zírá. Co ten Vlk blázní?

Dveře znovu zaskřípou, Vlk vycení zuby a srst se mu zježí…

Karkulka sebou cukne, ale když na prahu uvidí babičku, úlevou málem upadne.

„Jejda, babi, to jsem se ale lekla. Už jsem se bála, že se ti něco stalo.“

„Co by se mi mělo stát, holčičko. To jsi hodná, že jsi přišla. A přinesla jsi mi nůši, to je dobře. Já ji nechala v lese, pak jsem se pro ni vrátila a ona zmizela,“ podotkne babička.

Za zády schovává sekeru…