Protože mi zbylo trochu víc dovolené, než měla moje žena Ania, rozhodli jsme se, že si s malým Patrickem uspořádáme pánskou jízdu po Evropě. Plných deset dnů, rozpočet 14 tisíc Kč, auto jako vlastní hotel – a nepřeberné množství zážitků.

Patrick (6) je už zkušený cestovatel; jezdíme s ním odmalička, na první velký road trip jel v šesti měsících, a když jsme viděli, že nejenže to zvládl v pohodě, ale že kdykoliv nespal, neustále se na něco zvědavě koukal, věděli jsme, že zdědil – zejména po mně – toulavé geny. Na cestách jsme prakticky neustále. Když dojde dovolená, používají se víkendy; dají-li se vhodně zkombinovat se státními svátky, tím lépe. Patrick miluje všechno, co má s cestováním něco společného – sleduje provoz na silnicích, jízdní řády vlaků, mapy, předpověď počasí a rád poslouchá o historii, architektuře a všem, co vidí kolem sebe. V každé zemi zkouší základní komunikaci v místním jazyce (pozdravit, poprosit, poděkovat, rozloučit se, ano/ne, občas trochu víc) a baví ho, když to jde a lidé reagují.

Naše auto je Ford S-Max, takže po sklopení zadních sedadel tam vzniká komfortní postel pro dva lidi, ale už jsme tam spali i všichni čtyři – dva dospělí a dvě děti. Naložili jsme tedy oblečení, plavky, ručníky, polní kuchyni, ledničku, matraci a spacáky – a hlavně koloběžky, a vyrazili jsme. Trasu jsme měli přibližně naplánovanou s tím, že se po cestě ještě uvidí, kde a kdy budeme spát a kudy přesně pojedeme.

Po celé Evropě jsou místa, kde se dá legálně zaparkovat a přespat v autě; ba co víc, mají často infrastrukturu okolo: záchody, stolky a lavice (někdy dokonce zastřešené), vodovod, odpadkové koše, a když se zadaří, i loučku na stanování a studenou sprchu zcela zdarma. Donedávna o takových místech věděli jen místní, ale dnes existují aplikace, díky nimž si lidé tipy na podobná místa sdílejí a udržují aktuální přehled o tom, jak to tam vypadá. To má zároveň za následek, že na takových místech nespíte sami, což zvyšuje pocit bezpečí.

Obecně platí, že čím je země bohatší, tím je takových míst víc (a tím lepší je jejich vybavenost), ovšem jeden evergreen zůstává: největší nadšenci do tohoto typu cestování jsou suverénně Němci, po nich dlouho nic, pak (v tomto pořadí) Nizozemci, Češi a Italové, pak zase dlouho nic, pak Rakušané a Francouzi a tím výčet končí. Najít auto s registrační značkou odjinud na podobných noclezích je pomalu zázrak.

Takhle vypadal náš itinerář:

Den 1: odjezd z Prahy v 11:00, prakticky na jeden zátah do Lindau k Bodamskému jezeru. Tam jsme dojeli kolem šesté, prohlédli si město na koloběžkách, dali si zmrzlinu, důkladně si prohlédli hranici s Rakouskem a jeli jsme směr Vaduz. Do Lichtenštejnska jsme dojeli kolem půl desáté večer; u parkovacího místa byl perfektní záchod s koupelnou a teplou vodou (Lichtenštejnsko potěšilo!) A stolky byly v nedaleké vesnici.

Den 2: Prohlédli jsme si na koloběžkách Vaduz, hranici Lichtenštejnska a Švýcarska a vyjeli do Davosu. Město nic moc, a tak jsme se vypravili do hor. Zastavovali jsme u vodopádů, ve vysokohorských průsmycích a podobně zajímavých místech na procházky, ale náš cíl ten den byla lanovka na Diavolezzu (necelých tři tisíce metrů), odkud jsme se vypravili dolů do vedlejšího údolí k ledovci. Cesta byla strmá a docela nebezpečná, chvíli vedla po hřbetu morény (odkud fakt nechcete spadnout), ale zážitek to byl prvotřídní; synáček si sáhl do svých rezerv, ale byl pak pořádně hrdý a nezapomněl dodat, že ještě nikdo ve školce po moréně nechodil. Vrátili jsme se k autu a vyrazili přes další průsmyk směrem do Itálie. Tam jsme si, prakticky hned po přejetí hranice, kterou jsme si opět důkladně prohlédli, zmrzlinu a jeli na další spací parkoviště (1570 m mad mořem) u města Edolo, které jsme po cestě ještě stihli prohlédnout na koloběžkách.

Den 3: Protože je hygiena důležitá, šli jsme se po ránu vykoupat do venkovního aquaparku v Darfo Boario Terme, hezky s výhledem na Alpy, a pak jsme vyrazili do Verony. Tu jsme opět důkladně projeli na koloběžkách, dali si zmrzlinu, koupili italskou SIM kartu na data a jeli hledat nocleh k Benátkám. Potíž je ovšem ta, že celé okolí Benátek sužují mračna komárů, takže i když se tam taková kempovací místa vyskytují, s těmi komáry se nedá existovat. Protože bylo deset večer a únava velká, vzali jsme si hotel.

Den 4: Ráno jsme vlakem vyjeli do Benátek, auto jsme nechali tři zastávky osobním vlakem od hlavního benátského nádraží Santa Lucia. Koupili jsme si celodenní jízdenky na MHD a vyrazili do města. Překvapivě, navzdory apokalyptickým zprávám o Benátkách v obležení turistů, jsou téměř všichni turisté natlačení do bezprostředního okolí Piazza San Marco, Ponte Rialto a ulic tato dvě místa nejkratší vzdáleností spojujících. Stačilo jít jen o ulici vedle a byli jsme tam, pokud nepočítám místní Benátčany, sami. Po prohlídce Benátek, kde jsme samozřejmě šli na zmrzlinu, jsme dojeli na další spací místo u Jadranu, kousek od chorvatského Novigradu.

Den 5: Ráno jsme se vykoupali na písečné pláži bez ježků na jih od Novigradu a vyrazili na průzkum okolí Jadranu. Chorvatský Umag a slovinský Piran (v obou městech byla zmrzlina). Z Piranu jsme pak jeli do hraničního města (Itálie/Slovinsko) Gorizia/Nova Gorica, které tvoří pomyslný střed širší oblasti, v níž žije dost Italů ve Slovinsku a Slovinců v Itálii. Odtud jsme pak opět zamířili do Alp a přes krásné staré městečko Kanal (kde jsme šli na zmrzlinu) a průsmyk Predel, kde za první světové války zuřily silné boje jsme dojeli na trojmezí Rakousko/Slovinsko/Itálie, kde jsme ve výšce 1508 metrů nad mořem spali docela sami.

Den 6: Náš první cíl byl Bled, městečko s jezerem, v němž je ostrov s kostelem a nad kterým je hrad, ovšem to byla velká chyba. Bled je totiž podobný Českému Krumlovu nejen svou krásou, ale hlavně tou nejmasovější turistikou, jakou si umíte představit. Kam se hrabou Benátky. Vyjeli jsme tedy do Lublaně. Lublaň je taková (výrazně) menší Praha, a to nejen díky Jožemu Plečnikovi. V podstatě vše postavené od šestnáctého století dál je v natolik podobném stylu, že by mohl člověk architekturu obou měst snadno zaměnit. Dali jsme si zmrzlinu a vyjeli do Mariboru. Maribor má hezké, leč malé centrum (zmrzlinu ovšem dobrou a levnou), a po jeho prohlídce jsme si to namířili do Grazu, neboli Štýrského Hradce. Graz je nádherný, má největší historické městské jádro ve střední Evropě – dokonce větší, než má Praha. Opět jsme na koloběžkách projeli město, dali si zmrzlinu, prohlédli všechny typy jejich tramvají a vyjeli za Graz, k vesnici Mixnitz, spát.

Den 7: Vstávání bylo kruté. O půl sedmé nás vzbudil řev strunové sekačky, protože se místní rozhodli posekat vedlejší louku. Po snídani jsme vyrazili na blízký Bärenschützklamm, což je místo, které snese srovnání s Průlomem Hornádu ve Slovenském ráji. Díky brzkému rannímu vstávání jsme byli s procházkou hotovi už kolem půl jedenácté a mohli tak vyjet dál. Jeli jsme se podívat na trojmezí Rakouska, Slovinska a Maďarska, které svou existencí hezky vyvádí z omylu Gustáva Husáka neblahé paměti, protože to nejenže je korzo ale ještě i velice hezke korzo. S dětským hřištěm navrch. Po dobytí trojmezí jsme se šli vykoupat do termálního aquaparku ve městě Szentgotthárd, odkud jsme vyjeli do Szombathely, prohlédnout centrum a karneval, který tam právě začínal. Ze Szombathely, kde jsme si dali zmrzlinu, jsme dojeli na „maďarské Versailles“, neboli zámek rodiny Eszterházy ve Fertődu u Neusiedlerského jezera. Už potmě jsme pak jeli na dalsi místo našeho noclehu, parkoviště u trojmezí mezi Slovenskem, Rakouskem a Maďarskem. Z toho ovšem sešlo poté, co jsme zjistili, že se bývalá polní asfaltová cesta proměnila v hezkou širokou silnici a parkoviště zabírají hromady štěrku a stavení buňky. Řeknu vám, hledat místo na spaní okolo Bratislavy není jednoduché. Nakonec jsme zakotvili v Devíně, v boční ulici hned vedle Dunaje.

Den 8: Dojeli jsme do Bratislavy, nechali auto v Petržalce u Dunaje, koupili celodenní jízdenky na MHD a s koloběžkami vyrazili do města. Po prohlídce Bratislavy (a zmrzlině na náměstí SNP) jsme odjeli do Vídně, kterou jsme zase projeli na koloběžkách a večer dojeli na další spací parkoviště, uprostřed lesů blízko Kremže (německy Krems).

Den 9: Začali jsme prohlídkou Kremže, kde jsme si místo místní vyhlášené hořčice dali zmrzlinu a projeli si historické centrum města. Odtud jsme vyrazili na Melk, prohlédnout si historické město a hlavně obrovský klášter, který na kopci nad městem stojí. Po obligátní zmrzlině a prohlídce lodí kotvících na Dunaji vedle Melku jsme vyjeli po dálnici směrem do Pasova. Podívali jsme se na rychlovlaky ICE na pasovském nádraží, dali si zmrzlinu a vyrazili na prohlídku starého města, katedrály a soutoku Dunaje, Innu a Ilzu. Odtud jsme pak vyrazili do našeho oblíbeného aquaparku v pošumavském Waldkirchen, odkud jsme odjeli spát mezi Finsterau a Bučinu, což je podle mě asi nejlepší místo na táboření na celé Šumavě.

Den 10: Po snídani jsme vyrazili autem na Třístoličník, odkud jsme došli po hřebenové cestě přes trojmezí Česka, Bavorska a Rakouska na Plechý, abychom se pak vrátili přes trojmezí po bavorském úbočí šumavského hřebenu zpět k Třístoličníku. A pak jsme to vzali přes Vimperk a Strakonice zpět do Prahy.

Na naší cestě jsme viděli spoustu věcí, ale to nejpodstatnější bylo, že byl Patrick opět vystaven různým podnětům, různým jazykům a prostředím, jaká si do té doby neuměl představit. Chodit v Alpách po moréně nebo po Benátkách se všemi kanály a veškerou tamní lodní dopravou bylo něco, na co jen tak dlouho nezapomene. V každé zemi zkoušel komunikovat, jak to jen šlo; hlavně německy a italsky – německy proto, že už německy trochu umí z dřívějška a italsky proto, že se mu velmi líbí zvuk toho jazyka. A jak byl na sebe hrdý, kdykoliv se mu něco podařilo! Ať už to bylo to, že si sám v Rakousku německy řekl o klíče na záchod, nebo to, že lezl po místech, na kterých nikdo z dětí v jeho školce nebyl.

Když si vezmu, že se během deseti dnů v šesti letech naučil používat knižní autoatlas se vším všudy – tedy hledat, kde jsme, jak to máme kam daleko a kudy se kam dá dostat, prohloubil si základy němčiny a naučil se číst nahlas italská slova, nemluvě tedy o tom, co všechno viděl, říkám si, jak úžasná je dětská schopnost se spontánně učit věci, které by frontální výukou ve škole do sebe dostávaly i několik měsíců.

Za tu dobu, co spolu cestujeme, se pro něj svět vskutku stal velkým hřištěm – s nepřebernou nabídkou toho, co všechno se dá vyzkoušet, na co všechno se dá sáhnout a na co všechno se dá ptát. Do školy půjde až za rok; budu jenom doufat, že se za ten čas naučí tímhle radostným způsobem poznávání co nejvíc.