Jak týdny plynuly, koťatům mohutněly nohy, prodlužoval se ocásek i tělíčko. V současné době jsou to tři dlouhé hubené žížaly s dlouhýma nohama, plné energie, elánu na rozdávání, občas mi připadají, že jsou jak svinuté pružiny, jen skok a běh a chvat. Samozřejmě akci střídá dlouhý spánek, ale jen se někde něco šustne (nedej bože někdo klepne něčím v kuchyni) už jsou zas na nohou a jen to sviští po letišti.
První dny u nás dokázala koťata vyskočit na židli, na gauč, vyškrábat se na parapet a vylézt nahoru na škrábadlo – tam tedy vyjížděli všichni tři jak blesk – jenže všechny tyto dosažené mety měly něco, do čeho se daly zatnout drápky a přidržet se (chudáci naše křesla a sedačka).
Pak ale nožky povyrostly, svaly zesílily a ejhle, na okno už není třeba pracně se škrábat přes křeslo, ale lze se tam ladně vyhoupnout jedním elegantním skokem, na stůl to jde ze země také jednoduše a vůbec, výšky se přibližují, vzdálenosti zkracují, a tak je třeba pořádně se tomu podívat na zoubek.
A tehdy se naše koťata rozhodla, že to poženou výš.
Jako první padla skříň v ložnici. Už jsem popisovala, že zdolání probíhalo přes základní tábor pod sítí francouzského okna, první postupný tábor byl na francouzském okně nahoře a odtud už to byl jen krůček k vrcholu, tedy vršku skříně.
1 Dobytí skříně
Ale. Kousek od skříně je zabudovaná klimatizace (ložnice je v podkroví a v posledních letech bychom se bez klimatizace prostě nevyspali). To je panečku dobrodružství, přeskočit na hladký povrch klimatizace a tam se prsit, jaká já jsem to ale šikovná kočka! Navíc není žádné nebezpečí úrazu, kdyby tlapky uklouzly, neb pod klimatizací se nachází postel s velkým bílým tygrem, který již nejednoho dobyvatele vrcholků zachránil před natlučením si kokosu.
Skříň, pcha, pravil Goliáš. To hrana dveří, to je jiná výzva!
2 Dobytí dveří
Zuzi vzala výzvu za své, a kromě producírování se na dveřích v ložnici (lze na ně jednoduše vyskočit z nižší skříňky, nudááá!) si oblíbila onačejší kousek. V obýváku se přes skříň dostane na dveře (otevřené, samozřejmě), chvíli na nich balancuje a pak skočí obrovský skok na menší škrabadlo. Když to udělala poprvé, zastavilo se mi myslím na moment srdce. Vyděsila mě pořádně. Už jsem se viděla, jak sbírám potlučené kotě a mažem na veterinu, zpřelámané kosti, vnitřní zranění a kdoví co ještě. Kotě doskočilo, kouklo na mě ve smyslu to čumíš, co, jak mi to lítá a odhopkalo zpět na parapet, skříň, dveře a než jsem se nadála, hopslo na škrábadlo znovu. Netrvalo dlouho a poletuchy tu byly hned tři.
3 Příprava na skok
Pak Sára zjistila, že už dokáže vyskočit ze škrábadla na hodiny. Máme pořádné, starožitné, odbíjecí, v krásné dřevěné schráně. Sedět nahoře a koukat dolů, to je paráda! My jen doufáme, že jednou nesletí jak kotě, tak hodiny, nevíme, čeho by nám bylo líto víc.
Copak tu máme dalšího, rozhlížela se Zuzi a zjistila, že přes moje záda (auuu!) se v koupelně snadno dostane na sušičku. Procházet se po úzkém rámu sprchového koutu, to je parádní adrenalin!
Nakonec to byl adrenalin i pro mne, protože Zuzi posléze našla vlastní cestu, při které nepotřebuje moje záda a já nedávno při sprchování najednou zírala na tři páry očí, které na mne svrchu zíraly s velkým zaujetím, hlavičky se nakláněly ze strany na stranu, a evidentně přemítaly, proč se neumím umýt normálně jazykem a liju na sebe ta kvanta vody. Představa, že jim uklouznou na hladké obrubě sprcháče tlapky, ony poletí dolů a při záchraně zaseknou drapáky do mé právě umývané kůže, značně urychlila mou tehdejší hygienu.
4 Dobytí sprchy
Triviality, jako je dobytí němého sluhy (což je věšák, nikoli Jean bez jazyka), se snad ani nemohou počítat jako dobytí vrcholu. I když němý sluha je záludný a jak může, práskne s sebou i s koťaty na zem. To ale krakenkům vůbec nevadí a poté, co je věšák zvednut, šaty oprášeny a neviditelným lumpům, co shazují oblečení, je neadresně vyhubováno, se potměšile vyplíží z úkrytu pod postelí a jdou zkoušet štěstí znovu. Jednou to přece musí vyjít!
5 Dobytí věšáku
O dobytí lednice se ani dlouze nezmiňuji, to byl naprosto snadný výstup, při kterém shodili jen kovový kotlík se zásobou čajových svíček a rozflákli skleněnou nádobku spreje na čištění brýlí, takže vlastně banalita.
6 Dobytí lednice
A tak jsme si řekli, když chcete výš, budete to mít. Nakoupili jsme nějaké ty propriety, něco jsme našli ve sklepě, objednali dva speciální pelíšky a netrvalo dlouho, koťata užasle zírala na stěnu vedle schodů do ložnice, kde pod stropem trůnily dva pelechy a pod nimi několik kočičích schůdků.
Ta radost!
7 Konečně je to napadlo!
Zanedlouho už na nás seshora zírala tři naprosto nadšená koťata, kterým pro večerní honičky přibyla kočkolezecká stěna.
Jen jednu věc jsme si neuvědomili.
8 Tady to půjde
My do těch pelíšků nahoře pod stropem téměř nedosáhneme, takže pokud na to koťata přijdou, a schovají se nám tam, máme smůlu, odtud je tak lehce nedostaneme.
Ještě, že na ně pořád platí mávátka a cinkací kuličky. Až je i ty přestanou bavit, zůstane už nám v záloze jen zvuk otvírané konzervy…
9 Splněný sen
Toro, že oni se navzájem podporují, jak jsou tři? Naše kočky podnikaly leccos, ale vzhledem k tomu, že jsem měla koťata vždycky jenom po jednom, tak nikdy nedosáhly těchto výšin. 😀
si piš, že se podporujou, a řekla bych, že i soutěží, občas 🙂 kdo dál, kdo výš, kdo dřív (to hlavně u jídla 🙂 ).
Toro, zase radost číst 😀 a pelíšky na zdi – to je jak splnění kočičího snu – jste s manželem moc šikovní, že jste jim tuhle radost dokázali realizovat. Naše rámy dveří jsou sotva 2cm široké, tam by se snad ani kotě neudrželo a na okraj otevřených dveří není odkud vyskočit (otevírají se směrem k holé zdi). Sice sákáčou na prádelníky ale ty nejsou moc vysoké a skříně máme všechny vestavěné (dělá se u všech domů).
Jo, sledovat ladnost skoku kotěte či dospělé kočky je radost. Kočka se soustředí, snad si v mozku propočítává formuly síly odrazu a délku skoku na vybranou vzdálenost. Nikdy jsem totiž neviděla (uvnitř ani venku) některou z našich koček, aby nedoskočila. I hromotluk Rusty vyskočí, kam si umane, jen jí to trvá déle a když jen od pohledu vidí, že „tam“ nevyskočí, ani se o to nepokouší. Jak je pěkný cvalda, neprve se moment kýve vpřed a vzad, přešlapuje dokonce si i něco zabrblá, asi sama sobě dodává kuráž „to přeci dáš!“ a teprve pak skočí(když ke mně na peřinu vím, že ta dopadlá dělová koule je Rusty!) Ostatní tři kočky se zastaví, zacílí pohled odrazí se a ladně přistanou tem kam mířily. Prostě ladnost kočkovité šelmy 🙂
Jo a pohled Sárinky na lednici je jak „vyšítý do plyšové hračky“! Sešikmené oči a rozeklaný nosík s čáskou pro pusinku ! Jenže je mi jasné, že tenhle skoro dospělý výraz klame, je to stále kotě každým coulem!
Díky, Maričko. Je pravda, že když kocouři začali nedoskakovat, začalo být zle. A když se koťatům občas něco nezdaří, ohlédnou se a když koukáme, načuří se a kouknou – tak to mělo být, přece!
Toro, krásně se o tom vzdušném cirkusu u vás čte! Moc jsem se bavila, ale taky proto, že to NEMÁM doma 😀 Já bych na to neměla nerf. Koťata jsou krásný a ještě do krásy vyrostou. A až se trochu zklidní (jestli vůbec (chuckle) ), tak je třeba i Rozárka vezme na milost.
Já myslím, že bys to zvládla. Párkrát by ses lekla, ale oni by tě otužili..
Nerada ti beru iluze, ale Oriáš má asi 5 let a kousek a kocour zírající ze skříně se koná dodnes 🙂 Dá se tam dostat jednoduše- z chlaďáku na víno skočit přes značnou mezeru a přistát nahoře, kam tu zadní půlku kocoura snadno přitáhne. Oblíbený je i posez na komíně zahradního grilu- vypadá jako kočka Baby Jagy. Podle mě jednou lezec, navždy lezec…
Vůbec bych se tomu, Matyldo, nebránila. Já raději akčnější kočky než ty, co celý den spí :).
Toro, já už mám kočky velmi, ale velmi dospělé 😀 , ale pohyb po skříních nečiní žádné potíže patnáctiletému Matýskovi, třináctileté Rozárce ani jedenáctiletému Filípkovi, o trojnožkovi Toníkovi, kterému je „teprve“ cca sedm let, ani nemluvím.
To tvoje povídání je moc pěkné, čtu ho s pusou od ucha k uchu.
Díky, tapuz. Ony kočky většinou milují výšky (až na ty lenivé 🙂 ).
ježíš, Matyldo… kočka Baby Jagy 😀 nevyfotíš ho přitom ?
přesně tak…máš holt kočky stromový , jak se těm vejškovejm říká…..
to nejsou koťata, to jsou alter ego Arnieho, Slye a Dolpha 😀 jasné akční komando 😀 a já si dělala hlavu z toho, že Sněhůrek vyšplhal na přiznaný trám v podkrovním pokoji a dolů jsme ho sundávali za pomoci židle a košíku 😀
Taky jsem měla ze začátku tendence je sundávat, ze dveří, ze skříní, ale když se tam obratem vrátili, vzdala jsem to brzo. Je to baví, proč jim brát zábavu :). Své trysky sem tam nahoru dolů evidentně potřebují, vybijí energii a pak se tak krásně spí…
viď? jenže on tam vyšplhal po šikmém trámu a zpátky mu to klouzalo 🙁 a celou dobu, co jsme vymýšleli techniku slanění kocourka, tento stál na trámu a ječel, co se s tím tak flákáme 😀
no jo, ale kolik je Snížkovi a kolik Krakencům….to je sakra rozdíl….
ne až tak velký 😀 protože nemluvím o dědečkovi Snížkovi, ale o našem novém dárečku do rodiny jménem Conny jr., řečeném Sněhůrek ( jinak též malej zlobivej, malej bílej a siréna). ten má pět měsíců, 3,20 kg a je to neuvěřitelný zvěd 🙂
Sněhurek se u Vás říká i Snížkovi, kdo se v tom má vyznat.. Vy mě chcete v tom počtu koček předhonit????
určitě 😀
Milá Toro, čtu si, vracím se k předchozím dílům, culím se, a vzpomínám. Měla jsem takovéhle elementy jen ve dvojím provedení, ale jen se tu zabydleli, bylo mi jasné, že klidným večerům s knížkou odzvonilo. Rostou, ti tvoji krakenci, porovnávám fotky, bavím se tvým vyprávěním a představivost pracuje naplno. Když sleduju Goliáška, vzpomínám na mého kocourka Damíška, který rostl podobným způsobem a o němž vet prohlásil, že z něj nejspíš vyroste kůň.
Ten nápad se pelíšky na zdi je geniální. Já měla výškaře jen jednoho, který se tu moc realizovat nemohl, tak si to vynahradil na zahradě.
Trošinku, jen v nejzazším koutečku duše trošičku závidím. Ale takovouhle trojku bych už asi nezvládla.
Tečko, moc děkuji. Já si je užívám, jak jen můžu, protože je mi jasné, že kotěcí dny rychle prchají a za chvíli budeme mít jiné starosti – holky půjdou na podzim na kastraci, Goliáše to čeká též. Ale moc doufám, že jim ta hravost, přítulnost a hlavně vzájemná příchylnost vydrží co nejdéle, pokud možno pořád. Je fakt, že Jája si rád hrál i jako starý a už i dost nemocný, tak snad tu ještě chvíli veselo bude.
Milá Toro, na poletuchy musí být úžasný pohled, ale ty nervy!!! 😀 Díkybohu za přízemní psy… sice jsou to hromburáci a stroje na padající chlupy, ale po výškách mi nelezou:)) Goliášek je přestavěný jako mladý plnokrevník – až ten doroste do svých nohou a ocásku, to bude levhart! (inlove)
Jo a taky jsem nějak nepoznala, která že z koček sedí na lednici – ten pohled zpříma moc často nefotíš:)))
Na lednici sedí Sára, naše Sašenka sušenka. Goliáš asi opravdu bude Goliáš 🙂 roste do krásy. No a my už si jakž takž zvykli, že holt se u nás žije nejen na zemi, ale i nahoře, co naděláme :).
Moc ráda čtu o kotěcích vymejšleninách, které se praktikují u tebe doma 🙂 . Koťata jsem nikdy neměla, naši kocouři dostali číslo domu od CD a jednoduše nastoupili pobývat. Dávali se dohromady, postupně tloustli, lenivěli a milostivě se nechali opečovávat. Kotěcí radovánky jsou mi tedy cizí a tak se potěšuji s vašimi.
Ono to dlouho trvat nebude a tahle koťata taky ztloustnou a zleniví, i když jak jsou takhle tři, tak to asi bude trvat déle, než když u nás bylo kotě jen jedno.
chachacháááááá …tak těšit se můžeš…. 😉
To jooo!
Ne! A třikrát ne ne ne! (rofl) Pámbuzaplať za ty dary, Zikmund je kocour po hříchu přízemní. Pokud skříň, tak polička maximálně do výše pasu (mého, ne jeho), jinak nejvyšší bod je parapet. Teda nejvyšší bod v domě, venku lítá po třešni až úplně nahoru. Poletucha mi opravdu nechybí 😉
Ovšem čte se to náramně a být u vás na návštěvě, určitě bych si tenhle vzdušný cirkus velmi užívala. A máš pravdu, kočičky ti velmi nohatí, obzvlášť Goliš na dveřích. Přesně jak říká JJ, přetransformoval se ti kočku reliéfní. A Sárinka i Zuzička se pěkně vybarvují – ty jejich ofinky přes jedno oko jsou naprosto okouzlující (a samosebou už zase nevím, která ji má doleva a která doprava (headbang) ) – jsou to kočky jak bič!
Kočičí stěna nemá chybu – teda jednu jo! A kde je pelíšek pro Goliáška?! (chuckle)
Oni se s věkem pomalu spřízemní. Protože až je puberta pustí, přijdou na to, že dole to mají k mističkám s dobrůtkami blíž. 😀
kdy končí ta puberta? Já že těm mejm plachtícím je od 2 do 11 let…
U nás Tobiáš a Čeněk taky lezli po vršcích do posledka. Rozárka se zas nahoru moc nežene. Asi je to jak mu lidí, kus od kusu 🙂
To je různé, stejně, jako u lidí. občas je takových věčných puberťáků plný Václavák.
Oni se na ty dva pelechy vejdou, v pohodě. Beztak tudy hlavně probíhají a spí tam jen minimálně, zatím. Jen občas v noci je tam najdu.
Krásný čtení a krakenkové jsou úžasní.
Náš Daník také na chatě skáče na zárubeň dveří.
A lítá po schodech nahoru a dolů.
A pelechy na stěně je dobrej nápad, necháme se inspirovat.
Dejte je ale někam, kde víc jste. Naši tam spí hlavně v noci, přes den jsou s námi…
Míšo,mají to tady:
https://www.zoohit.cz/shop/kocky/skrabadla_odpocivadla/natural_paradise/pelisky/537710
A běhat po svislé stěně už umějí? 😀 Protože jinak mám pocit, že z možné akrobacie už zvládli všechno. Rostou jak z vody, ale stejně jsou to žížaly dlouhé a placaté (u té fotky s Goliáškem na dveří jsem přemýšlela, jestli ten hrudníček má vůbec nějakou šířku anebo se jedná o exemplář kočky reliéfní). A z té prolézačky musely být naprosto nadšené.
Co Rozárka, jak přežívá míhající se šmouhy?
Kočka reliéfní! (rofl) (rofl) JJ, ty jsi ale zvíře! To je naprosto nádhernej termín:))
Rozárka je míjí bez povšimnutí, dělá, že tu nejsou. Zdržuje se co nejdále od nich. Spává s námi, protože koťata musí být na noc od nás oddělená – to bychom se prostě nevyspali. Toho Rozárka využívá a válí se po nás celou noc :).
Rozárka je chytrá kočička a rozený diplomat 🙂
Jé Toro, ty kulatý pelechy na zeď jsem teď v akci objednávala na Zoohitu, tři mne vyšly na 1197,- korun,plánuju, že je přidělám v lodžii na boční stěnu…na montáž do panelu jsem zvolila umyvadlové šrouby a hmoždinky do betonu, snad je to udrží a nevylomí se to, z toho držáku…prosím Tě, jak daleko to máte od stropu???
Krakenci jsou pěkný poletuchy…ten sprcháč – úplně jsem slyšela Karolínu, jak hořekuje, že je probodaná a zdrápaná od Cecilky, která na ni z rantliku od sprcháče skáče… no na mne skáče taky, ale bezdrápkově, nezatíná, takže super…
z těch dvěří na škrabadlo, to mám doma taky, vždycky úplně ztuhnu,když vidím někoho plachtit nebo dvě šmouhy plachtit najednou…pořád mám nervy,že jednou to škrabadlo spadne a já u toho zrovna nebudu a kočka mi tam bude v bolestech umírat…stačil mi kocour s naštípnutou přední packou…a to jen seskočil z obytného válce dolů.
Ale čte se to parádně…úplně vidím, jak se dmeš pýchou,jak máš šikovný „děti“. (chuckle) A to máš…přeju Ti i jim, aby jim to vydrželo napořád….
To upevnění není moc šťastně vyřešeno, lepší by bylo, kdyby se ty pelíšky připevnily na prkénko, které by vyčnívalo asi tak 5-8 cm nad tu horní plochu a pak čtyři hmoždinky; dvě nahoře a dvě dole. Když si uděláte rozbor sil, zjistíte, že visící předměty tohoto typu je mnohem lepší upevňovat nad těžištěm.
ono to zhora není vidět, nevíme jestli tam je místo….
Musí, jinak by se mezi pelíšek a strop kočičák nevešel.
Jsou asi třicet centimetrů od stropu, kočky tam v pohodě vlezou. Jinak je na fotkách vidět, že jsme to několikrát předělávali, aby to bylo vhodné jak pro ně, tak pro nás (abychom tam pro ně v případě potřeby dosáhli, protože ty pelíšky jsou nad schodištěm a když jsme je dali dál, už bychom odtud kočku nikdy nedostali, pokud by nechtěla :). Visí na dlouhých šroubech v hmoždinkách, to několikakilogramovou kočku unese naprosto v pohodě.
dík, já si to tipovala tak ykolem těch 30 čísel od vrchu…ano,proto volím ty umyvadlové šrouby-ony to jsou spíše vruty, doufám, že výrobce těch zvířecích poliček,si stabilitu pořešil, kámoš,co mi ty umyvadlové šrouby/vruty radil mi řekl: na tom umyvadle,když se zleju, kolikrát visím nebo sedím i já a nevyrve se, tak to unese i tu skákající kočku… a hmoždinky do betonu poradil také..
Jo, zkoušeli jsme se na to věšet my, drží to jak přibitý.
dneska to přijde…to bude něco 😀
Proč znásilňovat fyzikální zákony, když stačí kousek prkénka navíc a vystačím si s běžnými hmoždinkami a šrouby za mnohem méně peněz? A když ta zeď není zrovna prvotřídní, tak ani speciální upevňovadla nepomohou. Kdysi dávno jsem musel takto nešikovně věšet skříně telemechanizačního zařízení a dodaná upevňovadla byla pro cihlovou, nebo opukovou zeď nepoužitelná. Nezbylo, než zakoupit železnou pasovinu 2 x 3/4 metru, k té konstrukci ji přivařit, takže vyčníval nad skříň, nahoře pak vyvrtat do každého pasu díru 10 mm a pak teprve na hmoždinky pověsit, takže na každé straně byly celkem tři hmoždinky. Jedna nahoře, která nesla váhu, všechny díry se vrtaly se sklonem, aby tah na šrouby nevytahoval hmoždinky ven, a ty dvě původní, které jen přidržovaly konstrukci na povrchu zdi. A skříně držely bez problémů, zatímco tam, kde byly pověšeny na původní konstrukci, hrozily skoro pořád zřícením. V jedné stanici nestačilo ani tohle, (tvarohová příčka z tenkého pěnobetonu), takže jsem musel vyrobit něco, jako závitové tyče, na které jsem navařil čtvercové desky 10 x 10 cm. zeď jsem provrtal skrz, na druhé straně odsekal omítku. zastrčil tyče, upevnil konstrukci a desky přesádroval, možná, že to tam visí dodnes.