Stojím v obchodě a zamyšleně zírám na plátěnou tašku s hezkým obrázkem. Pak se jako obvykle podívám na cenu a zamyslím se. „Ne, za ty prachy si to nekoupím, to si přece namaluju sama!“
Nejde jen o tašky, svetry, šály nebo marmelády. Jde o spoustu věcí, u kterých jsem přesvědčena, že si je přece vyrobím sama, protože těch peněz… a tak jsem nakonec bez tašek, svetrů a šál, protože množství mého času je silně omezené. Značnou část ho sežerou domácí práce, venčení psů a konec konců i zaměstnání. Vymlouvat se vlastně nemůžu jen u těch marmelád, tam se výroba nedá odložit, protože by suroviny shnily 🙂
Zato vlastním materiál na spoustu výrobků, které bych udělat chtěla a vlastně moc chci, ale dost často jsem prostě unavená a k dotyčné činnosti se nedostanu, protože na to nemám ani energii. Ovšem když už se k dané výrobě dostrkám, začne mě to bavit a najednou nejsem unavená a z výsledku mám radost (ať to dopadne jakkoli).
Nevíte, kde by se dal najmout zdatný dostrkávač?
Dede: A já se dnes ptám – na co potřebujte dostrkávače vy?
Dostrkávám se ke všemu, protože moje přirozenost by mě velela sedět a číst. Nebo se kochat přírodou.
Ale je třeba udržovat příbytek v čistotě, tak se dostrkám ke všemu, co třeba jest.
K žehlení mě nikdo dostrkávat nemusí. (angel) Zato bych potřebovala dostrkávače, který by mě jako bonus připoutal k židli a nepovolil by dřív, než bych dala do pořádku všechny fotky. A nemusela stále pátrat, jestli jsou na malém či na velkém notebooku nebo snad v souboru přetaženém ze starého počítače, ke všemu nepopsané. (tmi) Na tuhle činnost mi jaksi dlouhodobě nevychází čas!
Externí HDD, (to je taková malá krabička s kouskem USB kablíku) a všechny fotky do něj přelít. Jednak je mám všechny na jednom místě a jednak si udělám místo v ostatních počítadlech. Vřele doporučuji, funguje to výborně a hlavně: když se s počítadlem něco stane a hrozí reinstalace operačního systému, o fotky nepřijdete.
Ten muj dostrkavac bude potrebovat novy nahradni dily, protoze me k tomu kosi s kosilema dostrka, az kdyz pretejka. U nas prochazime obdobim lnenych kosil a velice vazne premyslim o koupi naparovace. Ma nekdo zkusenost?
Potrebovala by som už asi dostrkávača (alebo radšej možno dokopávača) na všetko, aj na veci, čo ma kedysi bavili. Som na tom podobne, ako píše Inka, ráno vstávajúc myslím na to, ako to urobiť, aby som si čoskoro zase mohla ísť ľahnúť. Veľmi ma oslovilo jedno z hesiel prepieraných na rôznych tých zábavných webovkách, tuším to bola demotivácia, ale už si nie som istá: „Dokážem všetko, čo si zaumienim. Ale najprv si musím trošku zdriemnuť.“ Áno vážení, to je o mne. (rofl)
Matyldo, ona se dá odložit i ta výroba marmelád, když se ovoce nastrká do mrazáku 😀 ale to jsem asi říkat neměla, co? 😀 jinak kočky jsou neobyčejně schopní dostrkávači páníčka k tomu, co chtějí ONY… ty významné pohledy, netrpělivé přešlapování a pobízivé brumlání – tomu se nedá uniknout 😀 já potřebuju obraceč času, abych stíhala žehlit, dostrkám se pak už sama 🙂
No, s tím žehlením to taky nemám slavný, pokud mi zůstane prádlo v sušičce přes noc, požvejká se. Košile se musí žehlit vždycky. Prostě ta žehlička je mor 🙂
Košile se žehlí? To bych samozřejmě nedovedl.
Mám asi dvě košile, jednu občas obleču (jinak chodím výhradně v tričku), ale po vyprání a usušení na šňůře na balkoně pověsím na ramínko. Zdá se mi, že to stačí.
a to jsme myslely obě, že mor byl vymýcen koncem středověku – houby :-/ zkoušela jsi košile od Avantgardu nebo F+F ? když se vyžehlí, jsou jako sklo, ale když se jen dobře pověsí mokré ( ještě nemáme sušičku, posléze napíšu o rady), uschne do hladka, že se ani žehlit nemusí.
No zkoušela, ale bavlněné košile od Markse a Spencera jsou prý výrazně pohodlnější a lepší.
akorát se musí žehlit, u těch se to prostě neokecá, ach jooo 🙂
Žehlím víc druhů košil a ty pohodlné bavlněné jsou nejhorší 😀
Dobře se žehlí ty od T. M. Lewina, ale zase mívají komplikovanější střih, hlavně u rukávů. Ale i tak se žehlí líp než ty volnočasové 🙂
No tak Bimbouše na vás – 100% bavlna a eště lepčejší je viskóza. To je požehleníčko!
Ty lewinovské jsou bavlněné, ale látka je… prostě nějak upravená (říkají finest, no věř tomu, taky two fold, ať už je to cokoliv), takže se to dobře žehlí. Ty z M&S se prostě žehlí hůř.
Řekla bych, že to bude kvalitou látky, způsobem tkaní? Nevím, neumím látky 🙂
tak ty jsem taky zkusila jen vyvěsit a vypadaly dobře. a některé ustřelenější kousky od Tommíka, co přivezl skorošvagr z Anglie, ty vypadají lépe nežehlené :-)může být, že M+S je opravdové, neupravené plátno. to se mačká ještě pod žehličkou :-/
Two fold jsou dva sklady.. hmm, nemají někde dva sklady?
Two-fold je látka tkaná z dvojitého vlákna.
Na rukávech i tři… 😀 tak jsem si to taky přeložila, ale přijde mi, že na to kápla km11 🙂
Aha, tak to jsou jiné košile, to mě nenapadlo, takovou nemám.
Ja by so potrebovala niekoho, kto by ma pravidelne dostrkal k žehleniu… Upratať, navariť, oprať, … všetko je to v poriadku, ale k žehleniu prikročím až vo chvíli, keď už nemáme jediný vyžehlený kus oblečenia.
Jsem na tom stejně. Můj úraz má jedinou kladnou stránku, už jsem skoro tři měsíce nežehlila. Jen ta hromada narůstá a než to pak vyžehlím, tak mi odpadnou ruce.
to bude přeschlý 😉
No co už.
Žehlit se naučil i nás Kuba- není k tomu zapotřebí nějakých biologických vloh jako třeba ke kojení 🙂
Honza si taky vyžehlí…
a taky nebudeš – jednak je to přeschlé, druhak stání u žehlicího prkna je pěkný záběr na nohy. takže a) vyžehlí THP b) THP najme a zaplatí paní na žehlení 🙂
Moja teta (80, dve bedrové kĺbové náhrady) žehlí po sediačky v pohodlnom kresle, na poskladanej deke na konferenčnom stolíku a zapne si k tomu telku. Naparovacia žehlička zachráni aj preschnuté 🙂 . Ja pre seba dávno nežehlím nič, už len otcovi, a aj to sa mi koľkokrát nazbiera …
jo a mimochodem, v Olmiku je Globus, že? v našem Globusu je prádelna-čistírna i se žehlením. další varianta – šup s hromadou do žehlírny 🙂
jenže tam to bezpečně taky stojí hromadu peněz
a víš, že ani ne…už jsem na to koukala v tom našem…a odvezou a dovezou ti to zadara….
a kromě toho, zdraví je přednější 🙂
Jenže nebydlíme v Olmiku 😉 , jet třicet kiláků s prádlem je trochu mimo…
syn bydlí v olmíku a jezdí…kde je problém?
no tak do Přerova – taky to není úplná díra po granátu a prádelny tam jsou 🙂
Jsem z generace, která si musela vše vyrobit sama. Nebylo nic. Od oblečení po – stavbu domu. Nyní i když zkušenosti mám a mohla bych, se jaksi nedostává sil ;( .
Znám, byl jsem na tom stejně. Jenže na druhou stranu se, když byl člověk šikovný a uměl, dalo sehnat i teoreticky nesehnatelné, neb to fungovalo způsobem: Já na bráchu, brácha na mne. Kdo šikovný nebyl, měl holt smůlu. A hypotéky nikdo nepotřeboval, buď si, na venkově, postavil svépomocí a investičním způsobem od výplaty k výplatě, sám, nebo podepsal úvazek na pět let a dostal byt.
Samozřejmě, že potřebuju dostrkávače! 🙂
A dokonce i na věci, které mě baví. Což má jeden důvod – obvykle si říkám, že to, co mě baví, samozřejmě udělám až poté, co bude hotovo vše, co je potřeba. Jenže ono toho je potřeba pořád hodně, tak „zábavu“ odkládám a odkládám…
Významný krok jsem udělala až letos na jaře – začala jsem psát to, co jsem doopravdy chtěla, já – ne nikdo jiný. Nejdřív jen ve svých volných chvilkách… a teď hledám volné chvilky na to, abych psala to, co mám 😛
Takže jsem vlastně překročila svého dostrkávače… aspoň v jednom ohledu:))
a to je moc dobře, že píšeš to co chceš – mrk 😉
Móc dobře – dvakrát mrk 😉 😉
Já mám svého vnitřního dostrkávače: Až budu v důchodu, tak…….
Strašně mne svrbí ruce a plno práce i pro šicí stroj by se našlo, jen ten elán chybí. Mám pocit, že ráno vstávám a těším se, až půjdu spát.
To budeš mít v důchodu také, jen ty dny budou kratší a kratší…
Podepisuji se pod Marsku. Svatá pravda!!!
neděste mě, já se těším, co budu mít času a co všechno stihnu…..
Neboj, ono to s tím volným časem nebude tak horké. Ale zase si můžeš s klidem Angličana říkat: Co jsem nestihla dnes, stihnu jindy a když se jindy změní v nikdy, tak také žádná tragédie. Ono totiž, co se stihnout musí, to se stihne, právě proto, že se musí. A co se nemusí, není podstatné, takže to počká.
Cha cha cha, to jsem si myslela taky, a teď ty dny letí jak splašené. Důchodci nikdy nemají čas!
Jak kteří. Já mám dost času na všechno. Je to jednoduché; co nestihnu, na to se s přehledem vykašlu. (rofl)
Inko, řekla bych, že jsi štvanec sendvičové generace – požadavků je prostě moc ze všech stran. (h)
Horší je, že až ty požadavky skončí, budeš muset pomalu žádat o pomoc ty. Jinými slovy, pokud nějak nepřehrabeš své aktuální povinnosti, nepřiřadíš jim priority a nepokusíš se aspoň některých zbavit (ale jo, jde to, člověk je až moc upnutý na „musím“, speciálně na „musím já“, přitom se dá leckdy o to „musím“ buď podělit nebo ho vypustit), tak to lepší nebude. A zkus si říct, že to, že něco děláš odjakživa jen ty neznamená, že to musíš dělat i nadále… Chce to být trochu drsoň ve svůj prospěch. Jinak padneš na ústa a nebudeš k ničemu ani sobě ani těm jiným, kolem kterých teď běháš. Byť s láskou.
Vzpomeň si na Betty MacDonaldovou – když tě přejede autobus, tak se najednou taky musí všechno zařídit bez tebe. A teprve pak zjistíš, že to jde.
Smysl je v tom to zjistit dřív, než budeš placatá. (inlove)
Opravdu musíme jen umřít. Na všechno ostatní můžeme klidně hodit bobo. Jde jen o to, jak moc je proti tomu ,,musím“ konkrétní jedinec odolný. A otvírat oči v půl páté ráno? no fůůůůj, leda by se mne Čertík pokoušel vzbudit, ale dosáhl by jedině toho, že bych ho pohladil, řekl: Hodný kocourek, dělej hají a a spokojeně chrupal dál.
No, pravda je, že se jako to maso v těch houskách cítím. Bohužel toho mnoho odsunout nemohu, Bimbo doma fakt pomáhá, to já mám pocit, že toho doma dělám málo.
Přesně. Věnovat se aspoň trochu rodičům, prarodičům, dětem a jejich partnerům… K tomu zaměstnání, domácnost a někdy jen lapám po dechu.
jé Inko,to znám…otevřu ráno v půlpáté oko,pak druhé,zívnu a řeknu – já bych spala..
a kočky se spokojeně šklíběj…
jojo Snížek se ráno zhmotnil na schodech z pokoje, vymámil ze spěchající paničky kapsičku a pak se hrnul ven na zahradu 😀 spatřiv, jak beru kabelku, aktovku a svačinu, počastoval mě udiveným pohledem “ ona není neděle?“
Nemít počítač, tak nevím ani kolikátého je, ani jaký je den v týdnu. Takže budíček nejdřív v půl deváté, a když potřebuji vědět, jestli náhodou není z důvodu svátku zavřeno, zapnu počítadlo – aha, tak ono už je úterý a půl jedenácté. No nic, není kam spěchat, po obědě se mrknu do samky pro rohlíky, kocourek má ještě dostatečnou zásobu a na kytky se, (možná) jede až příští víkend. Ta tišťáková destička, co ji mám asi z jedné třetiny hotovou, přijde, (možná, když nebudu líný), na řadu odpoledne a Renatka, co chtěla tu flešku, se stále neozývá, takže není důvod se nervovat. Syn se snachou a vnučkou si lížou rány po čtrnácti dnech v Chorvatsku, takže se ozvou nejdřív pátek. Až budu mít chuť, projdu papírové fotky, jestli mi v archlívu něco nechybí, (už mám přes 200 A trojek) a když tak dotisknu. A když budu extra pilný, vyberu pár vhodných pro tisk na formát A1. Ale to nespěchá. 😀
Destička má smůlu, po obědě jsem se zalínil. Takže až indá. 😀