Dnes to asi nebudou takové „pecky“ jako byla minule „Pán a paní toaleta“, ale snad se i dnešní výběr bude líbit.
Začneme příběhem, který možná znáte, možná neznáte. Téma bylo Královna silnic a já si myslím, že žena, o které mé první dnešní stoslůvko je, si tento titul bezesporu zaslouží.
Výlet za babičkou
Mannheim – Pforzheim, srpen 1888
Mladá žena nenápadně vyklouzne z postele. Potichu probudí syny. Napíše na lístek vzkaz, že jedou za babičkou a všichni tři se potichu vkradou do garáže. Auto vytlačí a za rohem nastartují. Nesmí být chyceni, nedovolil by to…
Ujíždí jak o život.
Po pár kilometrech zastaví – motor se přehřívá. Ujedou další kus, přetrhne se řetěz. Ještě, že je poblíž kovář… Čerpadlo! Ucpalo se! Bertha neváhá, vytáhne z účesu sponku a vyčistí je.
Bertha Benzová, první člověk na světě, který kdy usedl za volant auta, nebyla žádný troškař.
Z Mannheimu do Pforzheimu ujela 105 kilometrů. Lepší reklamu si Karel Benz nemohl přát.
Závěrečná poznámka:
Opravdu, první auto, které se kdy vydalo na silnici řídila žena.
Karel Benz byl sice velmi úspěšný vynálezce, ale také puntičkář, který svůj stroj – trojkolku poháněnou jednoválcovým petrolejovým motorem – neustále vylepšoval. Jenže zákazníci se mu nehrnuli, nebylo divu, Benz nebyl obchodník, a pokud svému zboží nevěří sám výrobce, jak mu mají věřit zákazníci?
Bertha Benzová se rozhodla, že svému muži, jako už tolikrát, pomůže. Věděla, že manžel by její cestu neschválil, a tak se jednoho srpnového rána vytratila z domu spolu se svými dvěma syny, kterým v té době bylo čtrnáct a patnáct let. Dlouhou cestu i přes všechny peripetie zvládli. I problém s palivem – nádrž měla jen 4,5 litru, takže museli tankovat cestou. Ale kde, když neexistovaly žádné benzínové pumpy? Zastavili u lékárny ve Wieslochu, tam skoupili všechen ligroin (petrolejový éter), co byl v lékárně k dostání – celé dva litry! – a jeli dál.
Na zpáteční cestu se po několika dnech vydali jinou trasou – za obrovského zájmu přihlížejících lidí. Zájem o trojkolku byl naráz tak obrovský, že Karel Benz mohl zanedlouho rozjet výrobu. Bertha tedy nebyla jen první řidička auta na světě, ale i skvělá reklamní agentka v automobilovém průmyslu. Co skvělá, po čertech vynikající…
Jak pravila jedna spolupisatelka DMD v komentáři pod drabblem – To byla ženská! Tu bych poslala na každého, kdo tvrdí, že ženská za volant nepatří!
Foto: Bertha Benzová
Ale pokračujme dál. Čas hesel, zněl název dalšího tématu. Což o to, hesla padala v historii často a různá. Namátkou třeba Buduj vlast, posílíš mír, nebo Sovětský svaz, náš vzor. A co teprve třeba Plány revanšistů zhatí naši vepři boubelatí… Ale ne. Touto cestou jsem nešla. Ponořila jsem se dál do hlubin historie a drabble věnovala muži, bez něhož bychom toho z historie věděli mnohem méně.
Bibliothecarius et studiosus antiquitatis
Třeboň, zámecká knihovna, 1601 – 1608
„… proto vám bibliotéku Jeho Milosti páně s pilností sepsati, registrum pořádné všech knih učiniti, knihy vytírati a opatrovati, náležitě facultates a scientates rozděliti, i do polic srovnati ukládáme.“
Václav si povzdechl. Nelehký úkol obdržel. Přejel očima sudy a truhly vycpané slámou a starým papírem, plné knih. Převezli je na Třeboň z Českého Krumlova, rožmberský vladař je chce mít po ruce.
Čím začít? Na papír heslovitě zaznamenával další postup:
– vytřídit do pěti skupin (teologické, historické, filozofické, právnické, lékařské)
– seřadit skupiny dle abecedy
– sepsat katalog.
Během sedmi let Václav Březan, rožmberský knihovník, roztřídil, zkatalogizoval a hesly doprovodil jedenáct tisíc knih rodové knihovny.
Závěrečná poznámka:
Rožmberská knihovna patřila počátkem 17. století k největším knižním souborům tehdejší střední Evropy. Břežan (honosně titulovaný bibliothecarius et studiosus antiquitatis – knihovník a pilný znalec starých věcí) knihy sjednotil pergamenovou vazbou ze žluté nebo hnědé vepřovice a svrchní desku nechal ozdobit rožmberským znakem. Uvnitř každé knihy byla vlepena vlastnická značka (exlibris). Vedle zmíněných pěti skupin knih (vedla teologická literatura v počtu 4 500 položek), se v knihovně nacházely sbírky map, hudebnin, grafických listů a novin. Všechny knihy byly zaneseny do čtyřsvazkového katalogu.
Podle přání Petra Voka měla po jeho smrti knihovna připadnout Rožmberské škole v Soběslavi. Dědicové rožmberského majetku však rozhodli jinak – Vokova knihovna zůstala na třeboňském zámku. Po porážce českých stavů připadla habsburskému císaři, který ji nechal roku 1647 převézt do Prahy. O rok později se stala součástí válečné kořisti Švédů.
Toho už se, naštěstí, Václav Břežan nedožil. Zemřel v roce 1618, sedm let poté, co svět opustil Petr Vok.
Pramen: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol. Dvory velmožů s erbem růže
Foto: Detail knihovního fondu ze 17. století
Teď opustíme hesla, knihovny a potažmo i Evropu a vydáme se do země, která mě vždy zajímala. Přesto, že drabble nebude věrně historické, doufám, že zaujme. Téma znělo Buben a stejně jako v minulém kousku bylo možno sáhnout kamkoliv. Já si vybrala Japonsko a jejich bubny zvané taiko.
Určitě jste už slyšeli japonské bubny taiko.
Pokud ne, pusťte si k drabble malou ukázku.
Drabble:
Bůh moří Susanoo rozzlobil svou sestru Amaterasu, bohyni Slunce. Ta zašla do jeskyně a zasunula za sebou kamenné dveře. Svět se rázem ocitl v hluboké noci. Zlí duchové řádili neslýchaným způsobem. Ostatní bohové se snažili Amaterasu vylákat ven, ale bez úspěchu.
Až bohyně Ame-no-uzume popadla velký sud se saké, nápoj vylila a na obrácený sud začala vší silou dupat. Strhující rytmus chodidel byl natolik silný, že způsobil sesuv kamení a odkryl vchod do jeskyně.
Amaterasu, vylákána hlukem, vykoukla, bůh Tadžikarao ji chytil za vznešenou ruku a vytáhl ven.
Tak se vrátilo Slunce do Japonska.
Tanec Ame-no-uzume připomíná dodnes buben taiko.
Závěrečná poznámka:
Bubny byly součástí japonské kultury od nepaměti. Doprovázely divadla Kabuki, v době feudálního Japonska je používali armádní hudebníci.
Na obří bubny taiko se hraje paličkami vestoje, ale existuje i styl eisa, kdy se na bubny taiko bubnuje během tance.
V současnosti se trend bubnů taiko vrací na výsluní, vzniká mnoho uskupení, které vystupují na festivalech hudby jak v Japonsku, tak i po světě. Taiko se v dnešní době vyvinulo i do koncertní moderní podoby, takže lze spatřit velmi sofistikovaná představení profesionálních skupin (Kodo, Ondekoza, Yamato).
Foto buben taiko
A protože dnes byly vysvětlivky k drabblíkům o něco kratší než minule, vejde se (doufám) pro zpestření ještě jedno stoslůvko. Tentokrát daleko do historie nepůjdeme, vrátíme se jen na přelom tisíciletí. Téma jste už potkali v kočičí části – Dobře naložený tučňák. Tučňák a historie, to se mi asi nepovede napsat, myslela jsem si. Jenže… ono to šlo. Z koutku mysli jsem vykutala jednu vzpomínku, a pak už jen hledala zdroj. Podařilo se. Myslím, že když nic jiného, tak aspoň pobaví.
Také historie, i když tentokrát poměrně mladá. Píše se rok cca 2000. Praha, ale předtím New York či Londýn.
„Já bych k vám chtěl na brigádu,“ vyhrkl ze sebe mladý muž v kanceláři ZOO. „Jsou ještě volná místa u tučňáků?“
„U tučňáků?“
„Jak se musí stavět na nohy,“ vysvětloval netrpělivě mladík.
„Na nohy?“
„Kvůli letadlům, je tu koridor, přece. Letí letadlo, oni ho sledujou – jsou zvědavý, že jo. Jak nad nima přelítá, zakláněj hlavu a logicky spadnou na záda a leží. Neumí se sami zvednout. Povídala mi to kámoška. Prej tady dělala…“
Úřednice se zadívala do bezelstných modrých očí, potlačila salvu smíchu a profesionálně řekla:
„Ne, u tučňáků bohužel volné místo není. Ale jedno máme v pavilonu opic. Berete?“
Závěrečná poznámka:
Roztomilá urban legend, což?
Poměrně nová pověst, dostala se k nám prostřednictvím internetu z anglosaského světa na konci 90. let 20. století. Původně byla situovaná do New Yorku nebo do Londýna a oficiální název fiktivní pozice, na kterou se měli lidé hlásit, zněl penguin uptaker.
U nás se šířila jakožto nabídka brigády do pražské zoo, práce – zvedání tučňáků.
Zdroj: Černá sanitka – druhá žeň
Foto: Tučňáci – popis fota: tučňáci patagonští, sledující letadlo, těsně před překlopením na záda 🙂
Příště budou zase drabble kočičí a pak už bude poslední várka těch historických z roku 2018. Myslím, že máte nač se těšit…
Děkuji moc za zájem a opět doufám, že jste se pobavili a možná i něco nového dozvěděli.
Toro krásné čtení.
A Berta Benzová potvrzuje pravidlo, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena.
Moc pěkné, Toro, zábavné i poučné! (y)
O Bertě Benzové a její průkopnické jízdě automobilem jsem už zaslechla. Úžasná dáma – pravděpodobně musela svému muži nakukovat přes rameno, když si pak dokázala po cestě velmi šikovně poradit. U nás byla jednou z prvních řidiček baronka Sidonie Nádherná.
Mnoho pacientů se bojí jít do nemocnice, mnoho se jich bojí jakékoli operace. O anestezii nic neví.
Paní Benzovou a její stroj používám jako příklad pro pacienty před operací.
Cituji své vysvětlení:
Anestezie a automobil jsou historické pojmy. Auto má pořád 4 kola a volant, ale to čím jezdila paní Benzová se od současných modelů liší použitými materiály, bezpečností, jednoduchostí pro použití. Anestezie je bezvědomí a bezbolestnost potřebná k operačnímu výkonu. Současná anestezie je šetrnější, bezpečnější, použité léky jsou jiné. Změny probíhají i v posledních dvaceti letech.
To, co se dříve používalo mimořádně, je dnes běžně dostupné.
Velká pravda, díky :). Je fakt, že když jsem byla před rokem na operaci kolene, taky jsem se ptala, jestli mi dají něco proti tomu, aby mi pak nebylo špatně :), anesteziolog na mne koukal jak na zjevení, jako kdy že jsem na posled tu anestezii jako měla, že dnes už je to všechno jinde… no, skoro před 50 lety, že :), pak se nemám divit.
pardon, to jsem zas já
No a přesto všechno mě anesteziolog předávkoval opiáty tak, že mi selhávalo dýchací centrum. Prý jsem nechtěla spát, za rok mi budou vytahovat železa z nohy, už teď z toho mám strach.
Historku o tučniakoch padajúcich na chrbát po prelete lietadla si vymysleli britskí piloti slúžiaci v oblasti Južného Atlantiku, pravdepodobne na Falklandoch, ktorí to na svoju česť prehlasovali pri návrate domov. Prvé zmienky v tlači sú už v 80tych rokoch, ďaleko pred internetom. Britských polárnych vedcov tak zneisteli, že to dokonca išli reálne preskúmať a (samozrejme) žiadne prevracanie tučniakov na chrbát sa pri výskumných preletoch nekonalo. Potom sa to znova rozšírilo v začiatkoch internetu, a odvtedy to ide dokola v tej či onakej forme (som z tých užívateľov internetu, ktorí začínali pracovať s NetScape, familiárne u nás zvaným aj „nechskape“ a AltaVistou blahej pamäti 🙂 ). A ako väčšina takýchto vecí, zdá sa, že si bude žiť vlastným životom ešte dlho…
Díky, to jsem netušila, tak dalece jsem nepátrala 🙂
Skvělé. Paní Benzová byla pěknej vodvaz. Ještěže tak, jinak by se to bývalo s automobily asi poněkud pozdrželo. Článeček mě přiměl, abych si trochu zagooglila, a musím říct, že ten automobil, s kterým se paní Benzová vydala na cestu, byl opravdu překrásný. http://www.remarkablecars.com/wiki/index.php/File:Benz-1886-01719.JPG
A stavěč tučňáků je boží, pěkně jsem se nasmála 😀 .
Děkuju 🙂 jo,auto je to krásný, ale zadek musel bolet teda…
Díky Toro, už jsem se těšila na pondělí!
On pan Benz nebyl jedivý vynálezce, který nedokázal svůj nápad patřičně „prodat“. Oni ti vynálezci většinou nejsou moc praktičtí. Před paní Benzovou smekám. Stejně to musel být pěkný horor pro první odvážlivce, takhle cestovat.
V průběhu let jsem četla několik podobných příběhů o ženách, které se postavily za vynálezy svých mužů v momentě, kdy tito sklapli kufry, a ty ženy uvedly věci v běh. Ale takhle honem si nevzpomenu.
Před panem z Břežan smekám. Já už se tři zimy pokouším dát své knihovně nějaký řád, a nedaří se. Vždycky se do některé knihy začtu a to je konec. A to jich zdaleka nemám tolik (nod)
Bubny mě nijak neoslovují, ale nezapomenutelný zážitek mám z jednoho Stříbření, asi před patnácti lety, to bylo ještě v době kdy to nepodlehlo komerci a místní se s nadšením zapojovali do hry. Slavnostní průvod od Barbory pod Vlašský dvůr zahajovali bubeníci. Nekonečný proud malých i velkých, děvčat i kluků. Později nám někdo řekl, že sezvali spoustu dětí ze škol i jednotlivců a všichni přijeli jen proto, aby se zúčastnili. Bylo jich cca 250. A bylo to fakt působivé.
Díky. Ten průvod bubeníků musel být opravdu úžasný, na mne osobně bubny působí přímo magicky :).
Paní benz mě zaujala moc- šikovná baba 🙂 No a pokud jde o bubny… myslím, že vím, proč do boje šli s vojáky bubeníci. Když máme dobré bubeníky, je i pochod městem o něčem úplně jiném- člověku se jde tak nějak lehčeji a srdnatěji, i když vás už bolí nohy, scípáte vedrem a za sprchu byste vraždili 🙂
Tučňáci- to je neuvěřitelné, čemu jsou lidi ochotni uvěřit 🙂
Díky, Matyldo. Ano, taky jsem se smála, když jsem to četla poprvé – lidi prostě věří kde čemu, zdá se. Ohledně bubnů souhlas, taky je mám ráda, a věřím že mimo to, že udržovaly rytmus chůze, měly i povzbudivý účinek.
Byly jsme na koncertě skupiny mladých bubeníků Aries z Liberce. Bylo to přímo magické. Koncert se konal v podzemí u sv. Zdislavy v Českém Dubu. Od té doby se nedivím, že se takto svolávali k boji. Napsala jsem to velmi neobratně.
Krásná a opět poučná drabblata. Opravdu jsem netušila, že první auto řídila paní Benzová, dokonce se syny! A navíc byla krásná – prostě reklama jak vyšitá! Bravo!!
Ale stejně tak smekám před panem knihovníkem Břežanem, zvládnou zkatalogizovat tolik knih za tak krátkou dobu, navíc je nechat jednotně svázat – to chce opravdu zapáleného, znalého a navíc pracovitého člověka. Ovšem rožmberští vladaři si na kvalitní pracovníky potrpěli. Škoda, že se knihovna nakonec stala válečnou kořistí …
Bubny miluju (nejenom ty japonské) – vzpomínám s láskou na bubnovou šou tady u nás v Lednici, a to se bubnovalo na klasické džezové a rockové bubnové sestavy, ale bylo to … ten zážitek je v podstatě nesdělitelný. Ale věříš, milá Toro, že jsem po přečtení tématu nejprve myslela, že se zaměříš na pana Heřmana z Bubna, jenž jako legendární Bruncvík lva u mouřenínů zachránil a ten ho do země České následoval a žalem nad smrtí pana Heřmana sám skonal.
Urban legenda o tučňácích je veselou tečkou 😉 .
Těším se na další drabblování s tebou.
Ygo, moc děkuji.
Na Heřmana z Bubna jsem si v první fázi fakt nevzpomněla, prostě mi vytanuly tyto bubny.
Se mnou je to těžké, jak mi vyjede nápad, už se nechce dát zahnat :).
Doufám, že tvé těšení příště nezklamu :).
Ne, ne – vůbec jsi mne nezklamala. Mně se jenom při nadpisu Buben a tvoje podotknutí, že jde o historická drabblata vyskočil právě pan z Bubna. Aspoň je vidět, že si při vyslovení určitého slova ne vždy myslíme stejnou věc 😉
Začnu milá Toro od konce.
Tučńáci! Protože mám plastickou představivost, chechtám se jak blázen! To nevymyslíš! Bóže, koho toto napadlo! :-))
Knihovníka obdivuji, vidno, že někdy je byrokracie i účelná! A není to jen to jedno , co nám Švédové uloupili!
Paní Benz, silná žena a schopná v době, kdy se nic takového od žen nečekalo. A taky je tam česká stopa v rámci rozšíření celé té značky.
Skvělé! Díky !
Díky, Jenny, ano, tučňáci jsou bezva příběh. Taky jsem si to představovala plasticky.
Díky, milá Toro, za další hrst zábavného poučení! 🙂
O paní Benzové jsem nevěděla a proto byla úžasná! Díky 🙂
Knihovník musel byl pilný a systematický muž. Bubny Taiko mám moc ráda a nikdy nezapomenu na koncert, na kterém jsem byla. Mám hudbu Taiko bubnů i v autovém playlistu. 🙂
No a tučňáci… to je báječná blbina! 😀
Ne proto ale přitom byla úžasná!
Ty pitomé opravy… 😛
I já děkuji, Dede. Jsem ráda, že jsem přišla s něčím novým, co jsi neznala.
před paní Benzovou smekám, před chudákem knihovníkem též, bubny mne neoslovily, pro mne to je prostě rámus, ať s legendou nebo bez ní a u tučňáků a letadel jsem se řehtala jak kůň….
Díky, Sharko, jsem ráda, že se líbilo.
Já bych se prostě jenom opakovala, začínat týden s takovou podporou, to je príma. A že to potřebuju víc než obvykle, k mamince a Symfonii přibyla ještě Bimbova tetička
Inko! (h)
Jejda, Inko, držím palce… kéž by se vše v dobré obrátilo. (h)
Držím. To letošní léto neprospívá ani lidem ani zvířátkům.