Mimořádná a příznivá konstelace událostí nám umožnila pobýt s Martinem a psima měsíc v Chorvatsku. Bydleli jsme na Korčule, v soukromém domě, kde byl apartmán pro turisty a neměli tam námitky proti psům.

Byl to naprosto unikátní měsíc. Svým klidem, krásou, čistou radostí ze života. Nebyla to klasická dovolená – nic jsme se nesnažili stíhat, extra poznávat. Jen jsme žili. Já jsem hlavně psala, Martin měl svoji práci. Mezi tím jsme plavali, lenošili na sluníčku, vařili, chodili se psima a prakticky žili na velké terase, odkud byl úžasný výhled na moře. Za celý měsíc jsem si nezvykla a pokaždé, když jsem vykoukla, musela jsem si aspoň v duchu říct – ach Bože, to je ale krása!

Výhled z terasy na naši plážičku:))

Byl to velice poklidný životní styl, který by mohl někoho unudit k smrti, ale nám to maximálně vyhovovalo. Jisté vzrušení jsem si užila při blízkém setkání s chobotnicí. Ten nešťastný tvor se mi připleskl na stehno ve chvíli, kdy jsem sestupovala ze schůdků naší soukromé plážičky do vody – a fakt nevím, která z nás se lekla víc! Zaječela jsem (to se fakt nedalo nezaječet:)), chytila jsem ji za dvě nejbližší chapadla, s mlasknutím odtrhla od své kůže, hodila zpátky do vody a nezvykle bystře vylezla zpátky na břeh.

Byla to moc hezká, tmavě červená chobotnice se světlými přísavkami a ty její oči se na mě dívaly tak nějak… zadumaně. Martin na mě z vody volal, co se děje? Zkoušela jsem mu to na dálku vysvětlit, ale nejdřív mi vůbec nevěřil, i když jsem mu názorně ukazovala, že byla tááákhle veliká! Pak jsem se připlížila zpátky ke schůdkům, abych vyzkoumala, jestli je už vchod do vody chobotnic prostý. To bylo překvápko, když na mě jukla dvě chapadla!

Díváme se na jih…

Z vody ven, prosím! Chobotnice se totiž připlácla na beton hned za nerezové schůdky. To jsem už nezaječela, ale vzdala snahu o pohodlný vstup do vody a místo toho do ní sešla bokem, přes betonové schůdky vedoucí mezi nepříliš pohodlné balvany. Když jsme později vylézali z vody, tak už tam nebyla – a věřte, že Martin šel z vody jako první a dalo mu dost práce mě přesvědčit, že je eh… voda čistá!

Chobotnice tam bydlela dál, jen se už nesnažila kamarádit – našla ji Nikola, když si vzala brýle a šnorchl. Ach ano, na týden za námi přijeli Marek s Nikolou a strávili s námi třetí týden našeho pobytu. To byl aktivnější týden, víc jsme cestovali a díky tomu, že jsme se mohli vystřídat u psů jsme si jeden den půjčili kajak, a další den si mohli na celý den půjčit motorovou loďku. Bylo z toho parádní dobrodružství, ale o tom vám napíšu jindy:))

Západ slunce – další výhled z terasy

Na psy neudělalo Chorvatsko žádný extra dojem. Do vody se jim nechtělo (holky plavaly jednou a pak už si odmítly namočit byť jen packy – voda je tam opravdu hodně slaná a asi jim to vadilo) a okolní příroda byla krásná jen na pohled. Při bližším kontaktu byla děsivě pichlavá a prašné cesty byly nevlídné k psím packám, protože zdejší kameny se štípou do ostrých hran.

Ze všech pichlavostí byla nejhorší semínka, která vypadala jako maličké řemdihy – tmavé tvrdé ostnaté kuličky, které se uměly bolestně zakousnou mezi polštářky tlap – Berry by mohla vyprávět! Po jedné výpravě jsem jí je musela z tlapek vystříhávat nůžtičkami na nehty. Pak tam byly podobné pichlavé kuličky, ale světlejší a měkčí, ty byly protivné už jen jako naše bodláky. Když jsme pak jeli domů a venčili v prvních horách, kde holky po měsíci zase šláply do opravdové trávy, tak být lidi, ronily by slzy vděčnosti:))

Jadran

Jinak díky nutnosti venčit psy a hledat jim pěkná místa jsme poznali i vnitrozemí ostrova. Nesmírně nám pomáhaly Mapy.cz – jsou opravdu přesné a dá se na ně spolehnout. Bez nich bychom se leckam neodvážili. Neopakovali jsme jen jedinou výpravu – a to když jsme si vyšli cestou vedoucí ze sedla mezi vrcholky kopců na cestě mezi Přižbou (kde jsme bydleli) a Blatem (kam jsme jezdili na nákupy.)). Byla to moc hezká cesta, skoro po vrstevnici, kolem byly olivové háje a les. Psice se tam ale zjevně necítily dobře a k autu se vracely mnohem rychleji, než od něj odcházely. Potom jsme zjistili, že tam žije spousta divočáků, takže důvod nejspíš měly.

Večerní trajekt připlouvá do přístavu Vela Luka

Byl to úžasný měsíc. Neopakovatelný. Tak nějak… existenciální. Bylo nám tam spolu nádherně. Koupání u domu nabídlo veškerou krásu Jadranu bez jeho případných nevýhod, jako jsou ostré kameny a mořští ježci, protože jsme po schůdcích sestupovali rovnou do hluboké vody. Zažili jsme rozbouřené moře, i moře hladké jako rybník.

A pak jsme přijeli domů a Martin si šel druhý den ráno zaběhat. Potom řekl něco, co si budu pamatovat: „Víš, co bylo koupání v Chorvatsku, to je běh našimi lesy… čistá krása.“ A má pravdu. Navíc, do lesa se dá chodit po celý rok:))

Lodička po okny…:))

Podívejte se na výběr z fotek na rajčeti – většinou je to stejně poklidná podívaná, jaký byl i náš pobyt. A je v ní plno krásy…

(Fotky jsou bez výjimky z mobilu:)) https://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Chorvatsko_-_cerven_az_zacatek_cervence_2018/ 

Hurá! Jede se domů:))