POVÍDKA – KattyV: Prostě náhoda

„To byl zas den. Dneska toho mám plné zuby.“ Sandra unaveně narvala skripta do tašky a zamířila k východu ze školy. Drobná Majka přikývla. „Jo, chtělo by to nějaké rozptýlení. Nezajdem někam?“

 

 

Sandra protáhla obličej. „Slíbila jsem mámě, že přijdu domů včas. Táta má narozeniny.“

„Včas, to znamená hned, nebo ještě zvládnem aspoň kafe a zákusek na Kulaťáku?“

„Včas, to znamená, že zákusek klidně stihnem… Pokud nebudeš zdržovat,“ prohlásila Sandra při pohledu na Majku, která se zadrhla před nástěnkou.

Té nadšeně svítily oči. „Hele, to vypadá zajímavě. Dívej, kurz holotropního dýchání!“

„Vůbec o tom neuvažuj. Jdeme.“ Sandřina vztyčená hlava a narovnaná hranatá ramena dávaly jasně najevo, co si o holotropním dýchání myslí. Majka si alespoň rychle poznamenala kontakt na ten extrémně zajímavý kurz a pospíchala za kamarádkou.

Venku změnily plány. Zatímco ráno to vypadalo, že letošní zima nikdy neskončí, teď se obloha vyčistila, toulalo se po ní jen pár načepýřených obláčků a jarní sluníčko poměrně úspěšně předstíralo, že hřeje.

„Nepůjdem se místo cukrárny někam projít, když je tak hezky?“ navrhla Majka.

„Hm, sice je škoda se někam zavřít, jenže já fakticky nemám moc času,“ zasmušila se Sandra, ale pak se rozzářila. „Víš co, já mám nápad. Můžeme vyrazit na procházku podél Vltavy. Domů pojedem přívozem.“

„Říkalas, že nemáš čas. A on je tu někde přívoz?“

„Jasně, na Podbabě. Je to jenom čtyři zastávky autobusem. Na druhé straně řeky se cournem a pak zase skočíme na autobus. Krásně to stihnem. Ono je to přívozem rychlejší než metrem. Pojď, bude to sranda.“

„No, nejsem si úplně jistá,“ zabrblala Majka, ale bez dalších protestů zamířila k zastávce, ke které právě přijížděla stosedmička. V autobuse se pustila do předvídatelné debaty.

„Půjdeš se mnou na ten kurz holotropního dýchání?“

„Ne,“ odmítla rezolutně Sandra.

„Proč ne?“

„Byla jsem s tebou na tarotovém večeru a úplně mi to stačilo. Díky, víckrát nemusím.“

„Ale ty karty ti vyšly úplně přesně.“

„Ty karty by vyšly úplně přesně úplně každému. Výsledky byly tak rozporuplné, že by si v tom něco svého mohl najít kdokoli.“

„Ty ne.“

„Ne, já ne. Víš, že já na takové blbosti nejsem.“

„Ale…“

„Pojď, už vystupujem,“ přerušila ji Sandra, které se ulevilo, že nemusí sahat k důraznějším argumentům. Majka někdy bývala umanutá. A nebyl by to první případ, kdy by ji do něčeho podobného navezla. Ji, která je zvyklá vždycky a za všech okolností používat zdravý rozum. Tentokrát se přesvědčit nenechá.

 

Martin si narovnal záda a podíval se na hodinky. Skoro čtyři hodiny. Dneska čas běžel stejně rychle jako voda ve Vltavě při jarním tání.

Není divu, když je konečně hezky, pomyslel si.

Paprsky mu prohřívaly ramena a celý den si mimoděk pohvizdoval. Nemíval sice ve zvyku propadat špatné náladě ani za dlouhých studených večerů v lednu či únoru, ovšem fakt je, že i jemu připadala letošní zima až neúnosně dlouhá. Dneska, když to konečně vypadalo, že přišlo jaro, tak si nemohl pomoct – usmíval se úplně na každého.

 

Dívky scházely dolů k řece. Výjev jak z kýčovité pohlednice. Paprsky ostrého jarního slunka se blýskají v drobných vlnkách, přes vodu se blíží pramice s plátěnou, sytě zelenou střechou… s převozníkem v pruhovaném tričku a námořnické čepici.

Majka ho přejela zálibným pohledem a prohodila směrem k Sandře: „Docela frajer, co?“

Pak lehce zneklidněla. „Není ta loď trochu malá? Na tak velkou řeku?“

„Neblázni, Vltava není Amazonka. Je to jenom něco přes sto metrů.“

„Přesně sto šedesát sedm,“ ozvalo se z pramice, která právě přistávala. Vysoký mladík hbitě vyskočil na dřevěné molo a loď přivázal.

„To je skoro dvě stě,“ zabrblala Majka, ale pak přeladila a začala starostlivě klást dotazy převozníkovi, na tváři klamný výraz přítulného kotěte. „Není vám zima, jen v tom tričku? Takové teplo zase není…“

„Ani ne, jsem zvyklý,“ blýskl po ní úsměvem.

Sandra si myslela své. Dobře si všimla, jak se Majka tváří bezmocně a vyloženě si říká o pomoc při nastupování. Ona si teda na dívku v nesnázích hrát nebude. I když je ten kluk setsakra přitažlivý. Jenže není Majka, aby dokázala oblbovat mužské na potkání. Rychle naskočila a pečlivě si vybírala, na které lavičce si jízdu přes Vltavu nejvíce užije. Nejlepší to bude na špičce, usoudila a cílevědomě zamířila k vybranému místu.

Hlavu zvedla v okamžiku, kdy se ve svěžím jarním vzduchu zachvělo melodické houknutí parníčku plného turistů. Dosud klidnou hladinu rozčeřily vlny. Ohlédla se na Majku, která se úzkostlivě držela pevné mužské ruky. Loďka sebou lehce škubla a Sandra s hrůzou zahlédla lano, klouzající dolů z pacholete. Převozník, který upíral pozornost na neklidnou Majku, si ničeho nevšiml. Pramice se znovu zhoupla a mezera mezi jejím bokem a přístavištěm se z ničeho nic začala rozšiřovat. Majka zakolísala, jednu nohu na břehu, druhou ve vzduchu, ruce křečovitě zaťala do svalnatého předloktí a vyděšeně vyjekla.

Ta holka tam spadne, blesklo Sandře hlavou. Že já měla tenhle blbý nápad. Kdybychom jely metrem… Sakra, copak se ta pitomá loď nemůže vrátit zpátky ke břehu?

Pitomá loď poslechla, znovu se zhoupla na vlnách a narazila bokem na hranu mola. Majka přepadla do pramice a mladíka málem strhla s sebou. Naštěstí to ustál, hmátl po bortu lodi, uklidnil její houpání a znovu pevně uvázal uvolněné lano.

„Jste v pořádku, slečno?“ vyptával se, když pak skočil do pramice. „Strašně se omlouvám, nevím, jak se to mohlo stát.“

„Já si teda budu stěžovat,“ ozvala se dáma v tmavomodrém kabátě, která čekala na břehu. „Taková nedbalost. To jsem ještě nezažila, aby se někomu rozvázalo lano…“

„Nic se nestalo a vám už vůbec ne,“ odbyla ji nevrle Majka.

Dáma zalapala po dechu a bylo vidět, že chvilku přemýšlí, zda se má usápnout i na dívku. Sandra na ni pro jistotu upřela pohled typu s náma si nic nezačínej, podle všeho však daleko lépe zafungoval Majčin nevraživý kukuč. Pobaveně si pomyslela, že v okamžiku, kdy jde o obranu ‚slabších‘, projeví se u Majky její skutečná povaha a mění se ze zdánlivě křehké dívenky v nebezpečnou lvici. Usadila se vedle kamarádky a potichu zopakovala otázku: „Jsi v pořádku?“

„Jo, ale bylo to o fous,“ zavrčela na ni Majka. Hladina adrenalinu klesala jen pomalu. „Až budeš mít příště takový skvělý nápad, jak si zpestřit úterní odpoledne, tak mě vynech, jo?“

„Rozkaz, paní,“ zasmála se Sandra. Sama sobě přiznala, že se fakticky vyděsila. Byla přesvědčená, že opravdu budou lovit Majku z Vltavy. Zvláštní, jak se ta loď vrátila ke břehu…

„Zvláštní, že se ta loď vrátila ke břehu,“ zopakovala Majka její myšlenku. „Už jsem se viděla pod hladinou. Já vím, že by se mi v zásadě nic nestalo, nakonec, plavat umím, jsou ovšem zážitky, které si odpustím. Březnová koupel v ledové vodě mezi takové patří.“

Mezitím nastoupila rozmrzelá dáma, dva puberťáci s černobílou border kolií a pár dalších lidí. Převozník odvázal lano a pramice se vydala na předlouhou cestu přes řeku.

Sandra zamyšleně pozorovala racky, kteří se překřikovali na bledě modré obloze.

„Vždycky, když je slyším, mám takový jarní pocit. Já vím, že hulákají pořád, jenže na jaře tak nějak hlasitěji.“

„Taky je mám ráda,“ souhlasila Majka. „I labutě, i když je jich tady na Vltavě tolik, že už to jednomu nepřijde vzácný. Když jsem byla malá, tak vidět je, to byl zážitek. Připadaly mi takový vznešený.“

„Hm, já si zase už od malinka přeju vidět ledňáčka. Je nádherně barevný.“

„Tak se stavíme v ZOO,“ zasmála se Majka.

„Nebuď hloupá, já myslím venku. V ZOO to není ono. Ještě sis nevšimla, že potkat nějaké zvíře v přírodě je daleko větší dobrodružství?“

„To jo, ale některé bych raději vynechala. Třeba medvěda.“

„Nebo tygra.“

„Hrocha.“

„Slona.“

„Nosorožce.“

„Žirafu.“

„Tu bych potkala docela ráda.“

„Neblázni, Máří, ta je taky nebezpečná…“

„No tak ne, no…“

Vydrželo jim to až na druhý břeh. Hihňaly se jako malé holky. Vystupovaly poslední, převozník pomohl Majce s až přehnanou pozorností, o něco méně zájmu věnoval Sandře.

„Ještě jednou se omlouvám, slečny…“

Nechal ve vzduchu viset otazník. Holky po sobě koukly a pak se představily.

„Já jsem Martin.“ S potěšením jim potřásal rukou. Majka na něj hodila nevinný pohled. Sandře bylo Martina skoro líto, dobře věděla, jak snadno si její kamarádka dokáže omotat mužské kolem prstu, a jak zřídka si je ve skutečnosti pustí k tělu. Její oblíbená hra. Na druhou stranu, když jsou tak hloupí, že skočí na jedny modré oči a sladký úsměv… Pokrčila v duchu rameny. Jejich chyba. Pak ji to trochu zamrzelo. Byl vážně fajn. Mohl si všimnout, že tady není jen Majka.

„Víte, ono je to vážně divné,“ vysvětloval Martin. „Teda ne to, že se uvolnilo lano, to už se mi jednou stalo, akorát že jsem si toho tenkrát všiml dřív. Divné je, jak se ta loď vrátila. Už jsem se chystal vrhnout se po ní a přitáhnout ji zpátky. Prostě to nechápu.“

„Třeba zapůsobily nějaké zvláštní magnetické vlny nebo tak něco,“ navrhla řešení Majka.

Sandra protočila panenky: „Máří Magdaleno, nech toho s tou tvou esoterikou. Prostě nejprve ta první vlna loď odhodila a další ji šoupla nazpátek. Ty vždycky ve všem hledáš nějaké nadpřirozeno.“

„Ba ne, takhle se řeka nechová,“ tvrdil Martin. „Věřte tomu, takové věci se nestávají.“

 

*****

 

Přišel květen a konečně se zase jednou dostaly do své oblíbené cukrárny na Kulaťáku. Místo, kam už od prváku chodily mlsat, popíjet kávu a vést hlubokomyslné řeči o životě.

Sandra odhodila věci na jednu ze stoliček.

„Musím si odskočit, pohlídej mi to, prosím. Kdyby přišla servírka, tak zatím objednej kafe. Zákusky vybereme pak, až se mrknem, co mají. Dík.“

Zamířila směrem k toaletám a cestou nakoukla do skleněné vitríny, kde se na ni vyloženě smály nadýchané větrníky. Úplně cítila na jazyku chuť karamelu. Celou cestu pak nepřemýšlela o ničem jiném.

Dřív jsme si je s Majkou dávaly skoro pokaždé, pak se nám přejedly, a teď už jsme je neměly ani nepamatuju. Mohly bychom si je zase jednou dát. Asi je koupím. Páni, já na ně mám chuť…

Zpátky ke stolku zamířila s talířky, na kterých trůnila zlatavá dobrota.

„Překva–,“ začala, ale umlkla uprostřed slova. Před Majkou ležely dva sněhobílé talíře a na nich… karamelem polité zákusky.

„Ty jsi koupila větrníky?“ vyhrkly obě současně.

Majka se dala do smíchu.

„Mně prostě něco říkalo: ‚Kup větrníky. Mám chuť na větrníky. Dneska jedině větrníky.‘ A teď, když vidím, co neseš, tak je mi jasné, že tu zprávu jsi mi poslala ty. Jinak to není možné.“

„Pitomost,“ odsekla Sandra, „prostě náhoda. Náhodou jsme se obě podívaly do vitríny, náhodou jsme viděly, jak krásně dneska vypadají, náhodou jsme si vzpomněly, že jsme si je často dávaly…“

„Tak náhodou, jo? Obě najednou? A abys věděla, já je vůbec neviděla. Jenom se mi najednou vynořily v hlavě jako živé. Já teda vím, že na takové věci, jako telepatie a tak, nevěříš, ale podívej, tohle je jasný důkaz.“

„Jakýpak důkaz,“ vrčela dále Sandra a lžičkou se nípala v lákavém krému. Najednou jí ani trochu nechutnal. „Prostě náhoda.“

Jenže hlavou se jí míhaly ty spousty drobných náhod, které ji provázely už od dětství – jak se jako malá ztratila v lese, když pro ni a hromadu bratranců a sestřenic táta uspořádal bojovku, a ona nějak minula tu správnou odbočku a najednou nevěděla, kde je. Už se začínalo stmívat a ona se bála. Pak ji táta našel a říkal, že ho přece volala. Ale ona nevolala. Byla tak vyděšená, že nevydala ani hlásku, jen čekala, kdy se tam objeví něco strašlivého, co ji sežere.

Nebo jak si při maturitě tak strašně přála vytáhnout otázku s prokletými básníky, protože Baudelaira v té době recitovala snad i ve spaní… Když pak rozbalila papírek s číslem, tak tam byl právě on…

Nebo jak jí k pátým narozeninám babička koupila přesně, naprosto přesně tu panenku, kterou si přála…

Nebo…

Nebo naposledy – ta příhoda s lodí. Jak se vrátila ke břehu, když se lekla, že Majka slítne do vody. Martin přece říkal, že řeka se takhle nechová.

Vždycky, když si něco opravdu moc přeju, nebo se opravdu moc bojím… Zavrtěla hlavou. Náhoda. Uzavřela nakonec své úvahy. Nic jiného to není. Prostě neuvěřitelné množství neuvěřitelných náhod. Jenomže… jenomže, co když je to opravdu jinak. Znovu potřásla hřívou kudrnatých vlasů. Ne. Jsem přece racionálně myslící člověk. Jsou to jen náhody.

Jenže do hlavy se jí vkradla představa jednoho vysokého mladíka v pruhovaném tričku a spolu s ní i přání poznat ho trochu víc.

Tohle si opravdu přeju? Vážně? To jako úplně opravdicky?

 

„Ahoj, Vojto,“ zavolal Martin na kluka v černém triku s lebkou, který v patách se svou černobílou fenkou Bessie dusal k přívozu. Cestička na druhé straně řeky byla na vycházky jak dělaná.

„Dneska nějak brzo, ne?“

„No a?“ odsekl Vojta a neurvale škubl vodítkem.

Martin překvapeně zamrkal. Ten kluk svoji border kolii oddaně miloval a obvykle by zakousl každého, kdo by se na ni jen křivě podíval. A teď s ní takhle cloumá? Pak pokrčil rameny. Na puberťácké nálady nemá čas.

Na druhém břehu mu to nedalo. Mezi jednotlivými jízdami měl pár minut volna, takže Vojtovi zabránil vystoupit.

„Tak co se děje?“

„Nic!“

„Nic? A proto jsi mi cestou málem prokopl loď?“ trval na svém Martin. Pak s náhlým instinktem vytušil, v čem je problém. „Proč s tebou dneska není Tomáš?“

„Proto,“ vztekal se kluk, ale nakonec pod Martinovým pohledem kapituloval.

„Pohádali jsme se. Chodíme spolu do školy už od první třídy a on úplně samozřejmě počítal, že spolu budeme pokračovat snad až do důchodu. Jaksi opomněl vzít na vědomí, že já na ten jeho blbej gympl fakt nechci. Dal jsem si přihlášku na grafickou. To si za ty roky nevšim, co mě baví?“

Vojta přerušil svůj rozhořčený proslov dalším kopnutím do lodi. Jen taktak, že minul překvapený psí čumák, který na něho ublíženě vyštěkl.

Martin prohlásil smířlivě: „Hele i ten tvůj pes ti říká, abys přestal vyvádět. Však on to Tomáš pochopí. Takže už mi přestaň ničit můj prostředek obživy a koukej mazat. Doufám, že cestou zpátky už budeš v lepší náladě.“

Vojta po něm hodil ještě jeden zamračený pohled, ale bez dalších řečí vystoupil a s vesele poštěkávající Bessií se vydal na procházku.

Martin se po něm ještě chvilku zamyšleně díval. Člověk aby tady občas sloužil jako terapeut. Pak pokrčil rameny a znovu se věnoval svým cestujícím.

Ale najednou, úplně z ničeho nic, se mu myšlenkami mihly dvě dívky – jedna drobná, blonďatá, která na sebe dokázala strhnout veškerou pozornost okolí. A pak ta druhá…

 

*****

 

„Co kdybychom se zase svezly přívozem?“ navrhla Majka.

Sandra se na ni pátravě zadívala.

„Není to zájem o švarného převozníka, že ne?“

Majka se zavrtěla.

„Musíš balit každého mužského, na kterého narazíš?“ nasadila Sandra mentorský tón. Ve skutečnosti však pocítila něco mezi radostným očekáváním a prachsprostou žárlivostí.

Majka se bránila. „Každého ne…“

„Jen ty pěkné, já vím,“ zlobila se její tmavovlasá kamarádka. „V současné době je to Petr, Mirek, Lukáš…“

Majka pokrčila rameny. „Když se nechaj. Vždyť víš, že to tak nemyslím. Jen se bavím. Nikdy to nenechám zajít moc daleko… Takže, pojedem tím přívozem?“

„Co mám s tebou dělat,“ rezignovala Sandra, ale pak si tichounce zamumlala jen tak pro sebe: „Tohohle bys mi mohla nechat.“

Majka se na ni pátravě zadívala.

 

Jaro se už pomalu přehouplo do léta, obě dívky měly na sobě lehké šaty, Majka červenobíle puntíkaté, Sandra zářivě tyrkysové. Cestou k přívozu štěbetaly jako dva barevní papoušci.

„Jé, ahoj Majko… Sandro,“ zdravil už z dálky Martin.

Majka se potěšeně usmála.

„Ty si nás pamatuješ? Když ti tu denně projede tolik lidí?“

„No, jak by ne. Někteří jsou nezapomenutelní. Záhadné příhody na vlnách se zase nestávají tak často,“ ušklíbl se na rozesmátou Majku.

Sandra se zamračila, skočila do pramice a natáhla k ní ruku dříve, než to mohl udělat Martin. Dívka pobaveně povytáhla obočí a potichu zašeptala: „Slibuju, že budu hodná a nechám ti ho. Ale zase, pokud se nechá příliš snadno zblbnout, tak si tvůj zájem nezaslouží. Tak že bych ho tak trochu vyzkoušela?“ Na nevlídný Sandřin pohled reagovala zadrmolením: „No dobře, vůbec si ho nebudu všímat…“ Což vcelku předvídatelně nedodržela a okamžitě se Martina začala vyptávat na kdeco.

Sandra přestala dávat pozor. Stejně to nemělo smysl. Podobných situací už zažila. Vedle Majky zkrátka neměla šanci. Kdyby to ta holka aspoň myslela vážně. Pak by jí Martina i přála. Možná… Ucítila potřebu strhnout pozornost na sebe. Jenže jak? V tomhle vážně neuměla chodit.

V zadumání si ani nevšimla, že mladík sice zdánlivě pozorně poslouchá Majčin nepřetržitý proud řeči, pohledem však nepřestává sledovat, co dělá ona.

Zasmušile se naklonila přes okraj lodi a ve třpytící se vodě pozorovala odraz oblohy a stromů na druhém břehu. To jsou barvy, napadlo ji. Právě tak krásné jako peří ledňáčka. Ten se prý, když letí nad vodou, ve vzduchu blýská jako smaragd…

Kolem se ozval šelest. Překvapeně zvedla oči do barevného víru. Desítky, ne, stovky drobounkých, oranžovosmaragdových šípů, poletovaly všude kolem. Šípy se usazovaly na plátěné střeše, čistily si dlouhé zobáčky a úplně ignorovaly užaslé výkřiky cestujících.

Martin v tom okamžiku definitivně zapomněl na Majku a fascinovaně zíral na Sandru, obklopenou ohňostrojem barev. Nevěděl, co ho ohromilo více. Pohled na zářící dívku, nebo na pestrobarevnou změť peří.

Sandra se zatajeným dechem natáhla ruku. Na prstě jí přistál jeden z těch drahokamů. Přes jeho drobnou hlavičku zahlédla Martinův okouzlený pohled a Majčin vztyčený palec. Ptáček si narovnal hebká peříčka na oranžovém bříšku, přešlápl z nožky na nožku a blýskl po ní korálkovým okem. V jeho zašvitoření úplně jasně rozeznala slova: „Tohle sis přece přála, ne?“

Aktualizováno: 26.1.2018 — 19:05

38 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Katty, moc hezká povídka. Když se náhody spojí pak nic není náhoda a přesto takové náhody existují. (h)

  2. Krasna povidka, KattyV, ktera me vratila do doby bezstarostneho mladi. Kousek od Kulataku jsem pracovala a casto jsme s kolegyni po praci jen tak nekam zasly 🙂

  3. Katty, tuhle tvou povídku mám ráda. Moc by se mi líbilo vidět takové krásné hejno ledňáčků nad řekou. 🙂

    1. Jo, to mně taky. Vlastně ta představa hejna ledňáčků byla jedním z podnětů pro napsání této povídky.

      1. Mě tady pod okny občas nějaký proletí /když mám štěstí ho spatřit/ ale celé hejno ne

    2. Já jsem skromná, mně by stačil aspoň jeden. 🙂 Ještě nikdy jsem ledňáčka v přírodě neviděla.
      Díky za povídku s dobrým koncem včetně pestrobarevného hejna, rozjasnila mi dnešní pošmourný a depresivní den.

      1. Pod Karlštejnem je na Berounce mlýn, stačí si půjčit někde libovolné nemotorové plavidlo a zajet do mlýnského náhonu, minimálně jeden párek tam určitě bude. Hejno ledňáčků nehrozí, jednak jsou vzácní a jednak jsou silně teritoriální a nesnášenliví.

        1. Krakonoši, Marsko, vím, že normálně hejno vidět nemožno, ale to je právě ten zázrak, že? 🙂

      2. Hančo, já viděla ledňáčka jednou, jedinkrát a bylo to opravdu krásné. S chutí bych si to zopakovala. Jsem ráda, že jsem tě potěšila.

  4. Díky Katty za pěknou povídku! Mě by se líbilo ještě pokračování, jako to bylo, když racionální Sandra zjistila, že mezi nebem a zemí je víc než třeba lustr 😀

    1. Dede, musel to pro ni být šok, že? Chudák holka. 😀 Myslím ale, že Martin jí to víc než vynahradil.

  5. Katty, to je nádherné čtení, to jsem zrovna potřebovala. Je mlha, mlha a mlha, a vůbec do ničeho se mi nechce.

    1. Maruško, u nás je taky pořád mlha – a všude velmi mokrý sníh (pořád je ho kupodivu dost, aby krajina byla na pohled bílá). Přemýšlím, jak moc má tu mlhu na svědomí odpařující se sníh 😛 teploty moc zimní nejsou.

    2. To jsem ráda. Tady je taky mlha a navíc ne sníh, ale bláta po kotníky. Marně přemýšlím, kam půjdeme odpoledne na procházku.

  6. Že by náhoda? V dnešním iDnes se píše o rekonstrukci náměstí „Kulaťák“ v Praze! 😛 .

    1. Tak to jsem předvídavá. Ta povídka je tuším tak dva roky stará, možná i víc. Prostě náhoda. 😉

    2. Taky jsem to četla. Doufám, že to nebude poslední hodinka Kulaťáku. Developeři si jistě mnou ruce, že objevili krásný otevřený, nezastavěný a vzdušný prostor, který by se dal do posledního místečka zaplnit různými zbytečnými business centry. Jedna hrůzostrašnost tam byla odvrácena, tak snad bude mít radnice i napříště dost zdravého rozumu.

      1. Soutěž se týká veřejných prostranství, potažmo dopravního řešení, nikoliv nezastavěných parcel.

      2. U nás také pořád otravují, mají dojem, že jak je někde kus trávníku, je nutno ho okamžitě zlikvidovat a zastavět nějakou příšerností. Naštěstí M. Č. slyší na rozhořčené petice občanů, takže developeři odtáhnou – na chvíli. (Dveřmi ho vyhodíš, oknem se vrátí).

            1. Aha, já často jezdím na Šutku, což je tam v těch končinách, a i tam je to pořád ještě hodně zelené. Tak snad to taky vydrží.

              1. Na Šutce je draho, akvaareál v Tupolevově je o hodně levnější a v létě tam somrují ochočení syslové.

                1. Tyhle dva akvaareály se vůbec nedají srovnávat. Na Šutce je skvostná padesátka bazén, krásná pára a sauna a pokud chce člověk i trochu relaxovat, tak krásné vířivky, divoká voda a tobogány. V šatnách, ve sprchách i u bazénů je naprosté čisto. Naopak bazén v Laguně v Tupolevově je jen pětadvacítka, je mělký a plavat se v něm prakticky nedá, protože je prakticky neustále plný postávajících a klábosících lidí a dětí. Voda v bazénu je obvykle kalná a ke koupání zrovna moc neláká. Voda ve vířivce a v masážním bazénu je studená, není to nic příjemného. Tobogán nehodnotím, na tom jsem tam nikdy nebyla, saunu jsem tam radši už ani nezkoušela. Sprchy, záchody i šatna jsou navíc nechutně špinavé, čisto tam bohužel není nikde. Navíc ty šatny – mrňavé skříňky těsně u bazénu a spoře osvětlené kabiny – jsou hrozné. Je to tam levnější, to je pravda, ale to je asi taky jediné plus. V tomhle případě rozdíl v ceně taky odráží rozdíl v kvalitě.

                    1. den 5 € a mám k dispozici 12 bazénů, počínaje 38°C sedacím s léčivou vodou až po nevytápěnou venkovní padesátku a obyčejnou vodou a za bydlení dám 25€ za osobu a noc. Takže momentální sháním někoho, kdo by tam jel koncem května až začátkem června na týden se mnou. A plavat moc nemusím, takže raději posedávám v té minerálce.

                  1. Když ti syslíci jsou tak roztomilí… A vyloženou špínu jsem tam nikdy neviděl, i když je fakt, že tam chodím jen velice zřídka, na čistou vodu si zajedu do zatopeného lomu u Koněprus.

                    1. Syslíci jsou určitě roztomilí, o tom nepochybuju. Ale třeba v dámských sprchách některé sprchy nefunkční, armatury rezavé, zanesené kanálky, špinavá umyvadla, záchody nekomentuji. Šatny jsou asi slabě osvětlené záměrně, aby nebyly vidět vlasy, žvýkačky, … Je to škoda, kdysi, když to bylo nové, bylo to pěkné. Teď by to sneslo generální rekonstrukci a pak provoz s průběžným pořádným úklidem. Já tam naposledy byla vloni v létě, třeba se něco zlepšilo, i když pochybuji. Chodím si hlavně pořádně zaplavat, a na to je skvělá právě Šutka, a je tam všude čisto.

        1. Tak já naštěstí bydlím na vsi. Z jedné strany les, tam snad nic nehrozí, z druhé strany pole – tam by nějaká ta výstavba vzniknout mohla, ale já doufám, že k tomu hned tak nedojde.

          1. Já bydlím na Proseku, což je pražské sídliště postavené jako urbanistický celek na přelomu 60. a 70. let. Domy jsou tu daleko od sebe, takže nehrozí žádné koukání z okna do okna. Mezi domy jsou velké zelené plochy s mnoha stromy, které za ta léta patřičně vzrostly, a víceméně tu každý má výhled do zeleně. Prostředkem sídliště prochází široký zelený pás, v jehož části už je dlouhá léta vybudovaný park, ale část tohoto pásu je prostě velká zelená louka. A to je obrovské dráždidlo pro developery, kteří ten volný prostor prostě nemohou snést. Už tu bylo několik návrhů na zastavění nějakými zbytečnými a ohavnými kolosy, prozatím se to vždycky podařilo odvrátit. Ty pozemky jsou ve vlastnictví soukromé společnosti a v katastru jsou vedeny jako pozemky, na nichž se může stavět. A světe div se, MČ Praha 9 teď pracuje na tom, aby tyto pozemky od soukromého vlastníka vykoupila a vybudovala na nich pokračování již existujícího parku. Tak snad to vyjde.

          2. Taková pole jsem také znal. Dnes je na nich mimořádně odporný, protože přehuštěný, satelit.

            1. Krakonoši, pevně doufám, že nejsme až tak atraktivní vesnice, aby tady někoho lákalo stavět ve velkém.
              Tapuz, držím palce, aby se ten zelený kus přírody uprostřed města povedlo zachovat.

              1. Pokud se ty pozemky povede někomu levně koupit a protlačit změnu územního plánu, bude vymalováno. Atraktivita se ,,vyrobí“ dodatečně. My už chceme dlouho dobu prosadit na sídlišti totální stavební uzávěru, M. Č. by byla pro, ale slavný Magistrát dělá mrtvého brouka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN