Ve čtvrtek před vánočním víkendem jsem zašla svého oblíbeného květinářství pro živou kytku na vánoční stůl. Dlouze jsem postála nad zbytkem vystavených vánočních hvězd. Mám nebo nemám? Většinou mi tahle květina přes veškerou péči doma rychle hyne a mě to nedělá dobře. Ale… já mám moc ráda vánoční hvězdy! Tak jsem si vzdychla a vybrala krásný temně červený brambořík se spoustou poupat. Dokonalý.

Jenže potom mě nutnost zahnala na velký nákup do supermarketu. Vybavena seznamem jsem se probíjela jeho četnými položkami, když jsem uviděla houf vánočních hvězd. Bílé i červené, namačkané na sobě, smutné od pohledu. Ve slevě, jak jinak. Něco v srdci se mi pohnulo.

Ne, to rozumem fakt nevysvětlím. Vzala jsem jednu z těch ubožaček a našla jí místo v plném vozíku. Doma jsem vybalila obří nákup a na pultu v kuchyni šla udomácnit obě květiny.

Brambořík byl stejně krásný jako v květinářství, hvězda byla ubohá. Po vysvlečení z celofánového kabátku jí opadaly dvě třetiny listů. Ale hlavní červená chocholka přežila, stejně jako jedna z vedlejších.

Ostříhala jsem, co bylo třeba, květinu zalila a posadila ji na parapet vedle bramboříku – oba v hezkých ozdobných květináčích. A ubohá umírající šeredka najednou zazářila aspoň kouskem krásy a šarmu, pro který mám tyto květiny tak ráda. Usmála jsem se na ni. Aspoň konec si užiješ, má milá!

Do dnes (pondělí) jí v podstatě opadaly všechny zelené listy, ale obě červené chocholky odolávají. Brambořík rozkvétá a je stále krásnější. Tvoří takovou dobrou dvojku – nedokonalost se míchá s dokonalostí takovým krásně všedním způsobem, jak to už prostě v životě chodí.

A víte co? Protože jsem věděla, že ta hvězda je ubohá, tak se nad ní netrápím, jako nad těmi krásnými – nabídla jsem jí laskavé místo na dožití a mám radost, že si ho užívá. No, dobrá, jsem kapku padlá na hlavu. Ale jsou přece Vánoce, čas zázraků a dobrých skutků:))

A tak vám přeju krásný a klidný sváteční den. Nemusí být dokonalý, stačí, když bude srdečně váš!