Vedoucí tábora a hlavní žabí pár: Babi Háta (64) a děda Hynek (65). Vzali se před pětatřiceti lety. Háta byla rozvedená, Hynek vdovec.

 

 

 

Pulci bývalí – rodiče pulců současných, aneb žáby v tomto příběhu nedůležité:

Tomáš – Hátin syn (45). V příběhu jen mimo obraz.

Dora – Hátina dcera (42). V příběhu jen mimo obraz.

Nina – Hynkova dcera (40). Mihne se v jedné scéně na počátku povídky.

 

Potěr, stále ještě mrskající pulčími ocásky, avšak dospělé žabí nožky už pomalu okoušející:

Kuba (19) a Vojta (16) – synové Tomáše.

Lukáš (17) a Lea (15) – děti Dory.

Zita a Melánie (16) – dvojčata, dcery Niny.

Donda (necelý rok) – psí puberťák patřící Nině. Velmi rychle se míhá v jedné scéně na počátku povídky.

 

Pátek, někdy na počátku července

Tak letos už po desáté, ale kdoví jestli ne zároveň naposled… Když jsme s Hynkem uspořádali tuhle prázdninovou šílenost poprvé, bylo nejstaršímu z našich vnuků devět a nejmenší, Leonka, měla pět. Celý týden tehdy bylo strašné vedro a moc se neochladilo ani v noci. Všech šest mláďat se od rána do večera ráchalo v obrovském nafukovacím bazénu. Ani večer jsme je nemohli dostat ven. Snad by v té vodě byli schopni i spát. Když jsme je volali k jídlu, bylo hrozně legrační pozorovat, jak bosýma rozmáčenýma nožkama opatrně našlapují na strniště čerstvě posekané trávy, na ulámané větvičky pod jabloněmi a na drobný štěrk, kterým byla vysypaná cestička k domu.

Při té vzpomínce jsem následujícího roku na konci června napsala do tří dopisů našim dětem – jejich rodičům – dnes již památnou větu: Přibalte těm vašim pulcům taky nějaké přezůvky na zahradu, protože když občas přece jen z bazénu vylezou, tlačí je kamínky do bosých nožiček… Tím se pro akci, kdy jsme k nám pravidelně vždy na týden zvali všechna děcka najednou, vžil název „Pulčí tábor“.

Deset let… strašně to uteklo. Pulcům už pomalu dorůstají žabí nožky… I když ty ocásky, ať si mlaďoši myslí, co chtějí, jim zatím ještě nezmizely. Alespoň vloni je ještě rozhodně všichni ti puberťáci měli. Jen náš nafukovací bazén už jim byl poslední tři, čtyři roky malý. Chodívali se raději koupat do tůně v nedalekém potoce.

 

„Háto, nezapomeň na pivo,“ nakoukl do dveří kuchyně Hynek. „Kuba už si se mnou může dát i oficiálně a Lukášovi s Vojtou ta desítka taky jejich pulčí nožičky nezauzluje.“

„Si chceš u kluků šplhnout, co? A co my holky? My nic?“ popíchla jsem manžela. „Tak mi dej do auta prázdnou bednu.“

Dopsala jsem seznam na nákup, a zapřemýšlela, kolik tašek si mám vzít. Jo, a taky se musím stavit u bankomatu, došlo mi při pohledu do peněženky, kde se ve společnosti spousty zbytečných starých účtů krčila jedna jediná stokoruna.

Dole ve vesnici jsem oběhla několik obchodů a nakonec si nechala našeho řezníka. Měla jsem u něj objednané maso, nějaké klobásky, špekáčky a skvělé domácí uzené. Říkalo se mu Pavlovovo, protože když se nakrájelo a ucítili jste jeho vůni, slintali jste jako ti pověstní psi.

Uff, konečně mám všechno. Hodila jsem poslední tašky do auta a mrkla na hodinky. Mám nejvyšší čas. Vlak tady bude za pět minut.

 

O zeď nádražní budovy se opírali čtyři účastníci letošního jubilejního Pulčího tábora.

„Ahoj, babi.“ Tři z těch hlasů zněly téměř jako chlapské. Všichni kluci už mě přerostli, nejstarší Kuba o celou hlavu. Jeho bratr Vojta a bratranec Lukáš tak o půl. Jen patnáctiletá Lukášova sestra Lea, hezká dlouhovlasá blondýnka, měla přibližně mou výšku. Ta jediná se mi vrhla kolem krku, pánové se přivítali poněkud rezervovaněji. Vůbec mi připadali nějací zaražení. Že by se stihli pohádat už cestou sem? Nebo je v tom něco jiného?

„Tak, bando, na co čekáte, nasedáme!“ zavelela jsem.

Vojta, Lukáš a Lea se i se svými bágly nasoukali na zadní sedadlo, jen Kuba stál a tvářil se nerozhodně. Pak se ale nadechl, sáhl do kapsy a před oči mi nastrčil malou zalaminovanou kartičku. Leskla se novotou.

„Babi, můžu řídit?“

Objala jsem ho a vlepila mu pusu. Tentokrát se nijak nebránil.

„No gratuluju, pane řidiči! Tak jo, ale pomalu. Povezeš vzácný náklad.“

 

Musela jsem uznat, že do otevřených vrat i pod přístřešek na dvorku vjel bravurně. O hlasitou pochvalu ho ale připravil malý černobílý poděs, který se na mne vrhl okamžitě poté, co jsem vystrčila nohy z auta.

„Dondo!!!“ ozvalo se trojhlasně. Odrostlejší štěně černobílé borderky ale fakt nemohlo poslechnout, i kdyby nakrásně chtělo, protože by stejně nemohlo zareagovat zároveň na tři protichůdné povely a k tomu ještě na moje rezignované přání.

„Ke mně!“

„K noze!“

„Sedni!“

„Ale, no tak, nech toho, ty pse pitomý. Já už se dneska myla…“

Z auta, které přijelo těsně za námi, právě vystupovaly majitelky pejska. Naše nejmladší dcera Nina a její dvě ratolesti, dvojčata Melánie a Zita. Holky se snad nemohly vzájemně lišit víc, přesto si byly zvláštním způsobem podobné. Jedna od hlavy k patě v černém, s dlouhou patkou platinových vlasů, druhá hýřící barvami jako rozkvetlá letní louka s ohnivě rudým hnízdem na hlavě. Prostě Jin a Jang…

Nina a Zita se k nám rozběhly a začaly se se všemi bouřlivě vítat. Lea odpovídala podobně a klukům nakonec nezbylo nic jiného, než zapomenout na své poněkud kožené obličeje. Ty se totiž v situaci, kdy se na ně vrhaly dvě nadšeně výskající ženské a jedna divoce štěkající kolie, stejně nedaly udržet.

Teprve po chvíli, když se trošku uklidnil největší chaos, přiloudala se k nám s pozdravem i Melánie. Vlastně Melly. (Už loni začala protestovat proti Melánii i Melince.) „Ahoj, všichni…“ vypadalo to však, jakoby jen naprázdno otevírala pusu. Slyšet nebylo nic.

„Skvěle!“ obhlédla jsem spokojeně celou rodinu. „Jsme komplet. Letošní tábor může vypuknout! Haló!!! Nejdříve potřebuju nosiče!!!“ Zdálo se, že jsem ten halas překřičela úspěšně, protože Vojta otevřel zadní dveře auta a v o něco mírnějším, ale stále pokračujícím všeobecném kraválu si všichni začali rozebírat tašky s nákupem.

„Bacha, urve se ti to,“ pronesla Melly klidně. Vojta se na ni nechápavě zadíval a v ten moment mu v ruce zůstalo jen ucho. Intenzivně vonící obsah nacpané igelitky s logem řeznictví se vysypal na cestičku.

Hele, je tu i peněženka! Já ji nedala do kabelky? Pomyslela jsem si překvapeně a sledovala, jak se všichni snaží posbírat rozsypaný nákup. Donda se jim v tom snažila zabránit a rozhořčeně poštěkávala, protože ty voňavé věci přece už jednou spadly na zem, ne? Takže jsou všechny, ale úplně všechny rozhodně jen a jen její!!!

Celý chumel se vecpal do kuchyně a nosiči odložili svůj náklad. Následně byli i se psem vyhozeni z místnosti a za chvíli už jsem slyšela, jak si ve dvou pokojích nad naší hlavou hlasitě ukládají zavazadla a rozdělují postele. S Ninou jsme se na sebe usmály. Je to jako vždycky. Uklidila jsem do lednice všechno, co by mohlo v teple podlehnout zkáze nebo by na to mohla dostat chuť Donda. Nina mezitím nachystala kafe, připravila nějaké pití a nakrájela koláč. Všechno jsme naskládaly na dva velké tácy a vyšly z kuchyně.

„Pulci! Svačina!!!“ křikla jsem směrem nahoru k podkroví, když jsem míjela schodiště.

Hynek seděl v klidu pod pergolou, na klíně naši kočku, na stole před sebou noviny.

„Tak co, tati, nečti ty nesmysly, máš tu svou milovanou dceru!“ Nina položila tác na rozložené noviny, nalila Hynkovi kávu a posadila se k němu. „Kdy se pustíš do toho uzáku? Jsem se těšila, že se na závěrečném táborovém večírku nadlábnu našeho vlastního uzeného, nemám ti s tím přijet pomoct? Znáš mě, s nářadím i s cihlama si rozumím.“

„Dočkej času, děvče. A nech to na chlapech. Letos mi už ten žabí potěr konečně pořádně dorostl. Na jubilejní závěrečnou rodinnou slezinu uzák bude.“

„Jó! Dobrý!!! To se teda těším! A kde bude stát?“

„Támhle, místo pískoviště. Bábovičky už snad nebude plácat ani Leonka, můžeme ho v klidu zrušit. Začneme hned v pondělí ráno.“

Popíjela jsem kafe, přikusovala koláč a už snad potisící mne napadlo, že Hynkova první žena musela být pěkně temperamentní číslo, když má on, tak ukázkově rozvážný kliďas, dceru jak skákacího panáčka.

Seděli jsme tak skoro hodinu. Mlaďoši se kolem míhali, chvíli jsem je slyšela vzadu na zahradě, chvíli z otevřených oken v podkroví, přiběhli, na moment si sedli, napili se, snědli kousek koláče, přinesli tablet, odložili rtěnku, listovali jakýmsi časopisem, házeli balonek štěněti…

„Do háje, to je hodin!“ vyskočila Nina najednou. „Musím už jet. Tak za týden ahoooj!“ Lípla pusu dvojčatům, hvízdla na psa, pustila ho na zadní sedadlo své zelené škodovky, vklouzla za volant a byla v trapu.

Hynek se zvedl, aby jí zamával, ale už to nestihl. Zavrtěl hlavou, pousmál se a zase se posadil k rozečteným novinám.

 

O chvíli později jsem s prázdným nádobím vešla do kuchyně. Pustila jsem se do úklidu zbývajícího nákupu a poskládala prázdné tašky. Počkat! Kde je peněženka? Jasně jsem si pamatovala, že jsem ji poté, co jsem z roztrhané igelitky vyndala maso a uzené, položila na malý servírovací stolek. Teď však vedle solničky, pepřenky a různých dochucovadel nebyla. Ani pod stolkem, ani někde na židli, ani nikde jinde v kuchyni. Do prkýnka! Byly v ní skoro čtyři tisíce. Kam jsem ji mohla strčit? Se slabou nadějí jsem otevřela ledničku a mrazák…

Ale já ji přece nikam založit nemohla, došlo mi po chvíli. Když jsme před hodinou s Ninou vycházely z kuchyně, šla přede mnou a já se ještě vracela k servírovacímu stolku pro cukřenku. Moje zářivě červená kožená peněženka tam ležela. Znovu jsem se zamyslela, zavřela oči a představila si tu scénu: Přicházím, beru cukřenku a musím kousek odsunout peněženku, protože je o porcelánovou dózičku mírně opřená. Jasně. Na tom stolku jednoznačně byla.

Z nás tří dospělých se nikdo během poslední hodiny z přední zahrady nevzdálil. Pobíhaly tu jen děcka. Že by nějaký kanadský žertík? A za chvíli se někdo z nich přižene – hahaha, babi, nehledáš náhodou tohle? To by mohlo být… Mám se začít vyptávat, nebo počkat do večera?

Anebo, co takhle uklidit kuchyň? Takový gruntovní pořádek i pod linkou, odtáhnout od zdi všechno, co se odtáhnout dá, a pod všechno ostatní posvítit baterkou a zajet smetákem… Třeba tu někdo pobíhal a peněženku shodil. Nebo… co já vím…

Když nic jiného, alespoň se do večera zabavím. A konec konců, dneska už peníze stejně potřebovat nebudu. Na první večeři sice tradičně zveme celou naši partu do blízké pizzerie, ale platí ji vždycky Hynek ze svých „tajných“ fondů. Musela jsem se usmát. Tváří se u toho pokaždé jako don Corleone…

 

Don Corleone z čela stolu pyšně přehlížel svou famiglii. Nalevo kluci, napravo holky. Seděla jsem naproti němu a ze všech sil se snažila, aby na mně nebylo poznat, na co myslím. Úklid kuchyně přinesl jen jediný výsledek. Místnost se blýskala jako už dlouho ne, nikde ani pavučinka, z podlahy by se dalo jíst.

Že by ta ztracená peněženka byla fakt hodně pitomým vtípkem některého z našich pulců? Možná, že když se budu tvářit, jako že se nic nestalo, zkazím jim poněkud pointu a dobře jim tak. Protože tohle moc velká sranda není. Mají ale ještě dost času za mnou přijít. Dám jim na to celý dnešní večer. Jednoho za druhým jsem si prohlížela. Tak čí blbý nápad to byl? Nebo v tom jedou všichni? Před chvílí dořešili komplikovanou objednávku – kdo si dá jakou pizzu a kdo si pak s kým vymění jednu z osminek té pochoutky. Čekání na večeři si teď krátili vymýšlením, jak si rozdělí služby v kuchyni. Bylo zvykem, že mi vždycky ve dvojicích pomáhali.

„Není třeba, abyste chodili po dvou, stačí u každého jídla jeden. Pán domu se konečně smířil s nákupem myčky na nádobí,“ vložila jsem se do debaty.

„Super, dědo! Takže znovu.“ Lea, která zapisovala návrhy na služby, obrátila papír čistou stranou nahoru. „Kdo se hlásí dobrovolně jako první na zítra ráno?“

Melly se naklonila nad stůl, aby přes svou sestru Zitu na sestřenku lépe viděla, a černá vyřezávaná šachová figurka, která jí visela na krku mezi několika stříbrnými náhrdelníky, hlasitě klepla o stůl.

„Napiš mě tam. Stejně vstávám z vás nejdřív.“

 

 

Sobota

Podívala jsem se na svítící ciferník budíku. Půl třetí. Hynek klidně oddechoval, nahoře už byl taky klid. Ještě před hodinou bylo slyšet tiché pobíhání, hovor a tlumený smích. Stejně jako každý rok. První večer, kdy se po roce všichni viděli, byl vždycky dlouhý. V předchozích letech jsem ale pokaždé klidně usnula, pokud kravál nebyl moc velký. Letos ne.

Potichu jsem se zvedla z postele a zavřela za sebou dveře ložnice. V kuchyni jsem si natočila sklenici studené vody a opřela se o linku. Takže za mnou nepřišli. Ani všichni společně, ani nikdo z nich sám.

Nejspíš to teda žádný vtip nebude… Žádný blbý vtip, ale… To přece ne!

Nikdo z našich pulců… z našich mláďátek, o kterých jsem ještě včera byla přesvědčená, že je dobře znám, nemůže… Nikdo z nich přece nemůže být… zloděj?

Ztěžka jsem dosedla na nejbližší židli, když mi to definitivně došlo. Může. Žádné jiné vysvětlení prostě není. Najednou jsem jasně viděla to, co jsem si včera ještě odmítala připustit.

Takže, co teď? Někde ještě mám starou peněženku a na účtě nějaká rezerva je. Obleču se a zajedu do bankomatu, a na celou tu záležitost zapomenu…

Ještě než mi ta myšlenka v hlavě dozněla jsem věděla, že je to pitomost. Tohle bych možná mohla udělat, mohla bych před tím utéct, kdybych měla barák plný úplně cizích děcek, na kterých by mi tolik nezáleželo, a ani tak teda nevím… Jenže jsou všichni moji. Nevěděla bych, kdo a proč to udělal a mlaďoch by zjistil, jak je to snadné. Dneska využil příležitosti, nikdo na nic nepřišel, zítra si tu příležitost už rovnou naplánuje a nespokojí se jen se čtyřmi tisícovkami. A kdo ví, kam to až může dojít.

Fantazie mi pracovala na plné obrátky a malovala širokoúhlé filmové obrazy: velká vlaková loupež, vykradení banky, rukojmí, vrtulníky, policisti, zásahová jednotka, soud, vězení… No tohle jim přece nemůžu udělat. To fakt nemůžu. Ale komu vlastně? Polilo mě horko. Přece to nenahlásím na policii… Zkusila jsem si to představit. Přijede takový neosobní panák, bude vyšetřovat a podezírat úplně všechny, i ty, kteří si to nezaslouží, a tím podezřením je bude mlátit hlava nehlava. Tak to ne. Svoje děti si zmlátím sama. A líp, protože selektivně.

Do háje! O čem to uvažuju! Já mám snad zatmění mozku… policii? Kvůli čtyřem tisícovkám? Vjela jsem si oběma rukama do vlasů, jako bych chtěla odehnat všechny ty dotíravé splašené myšlenky. Anebo je spíše utřídit, učesat… Mám to někomu říct? Svolat je všechny? Ne, to ne. Někdo udělal obrchybu, ale byla první – tedy doufám, že byla první – a když to vykřičím, potáhne se to s ním celá léta. To opravdu ne. Nějak to zjistím sama. A pak si s tím blbečkem pořádně promluvím.

Budu je ale muset začít sledovat. Pozorněji poslouchat, o čem se děcka baví, třeba si někdo něčeho divného všimnul, anebo se pachatel uřekne. A taky bude třeba – sakra, nechtělo se mi to vyslovit ani v duchu – prohledat jejich věci. No a samozřejmě najít možnost, jak si nenápadně povykládat s každým z nich o samotě. V tom by mi mohly pomoct ty služby v kuchyni. Ještěže mne napadlo je snížit jen na jednu osobu…

Kupodivu mne to rozhodnutí na chvíli uklidnilo natolik, že jsem se mohla vrátit do vyhřátého pelechu a dokonce jsem na chvíli usnula.

 

Nebylo to nic moc, po šesté už jsem stejně byla zase vzhůru. Uvařila jsem vajíčka, přinesla ze zahrady pažitku, vyrobila pomazánku… Asi v sedm vrzly kuchyňské dveře.

„Dobré ráno babi, tak jdu na to…“ Melly sáhla do kapsy, vytáhla sponku a připnula si ofinu, takže najednou měla zase obě oči. Pak si několikrát ohrnula přespříliš dlouhé rukávy a pustila se do mazání chlebů.

Ranní slunce se procházelo po jejích stříbrných náhrdelnících. Černý chyběl.

„Kde máš tu šachovou figurku? Je moc pěkná.“

„Hmm, nevím, asi jsem ji někde ztratila,“ pokrčila Melly rameny a dál nevzrušeně roztírala pomazánku po tlustých krajících.

„To je ale škoda, musela být drahá, ne?“

„Stála mě pětikačku za kožený řemínek. Našla jsem ji na půdě. Kašli na to…“

Přikývla jsem, ale hrklo ve mně. Už druhá věc, která se včera ztratila. Melly si to možná neuvědomuje, ale ta figurka mohla být, podle toho, co jsem včera viděla, docela vzácná starožitnost. Nebyla jsem sama, kdo se na ni se zájmem díval. Všimla jsem si Vojty a jeho častých pohledů tím směrem. A on by teda mohl o šachových figurkách něco vědět. Hraje tu hru od dětství a dobře. Letos na jaře psal, že u nich na gymplu vyhrál školní soutěž. Hynek byl na něj strašně pyšný. Prý – prvák a porazil i čtvrťáky. Nějak nezmínil, že jeho samotného Vojta běžně poráží už od osmé třídy.

Hladina hluku nad našimi hlavami se pomalu zvyšovala, až vyvrcholila zvukem splašeného stáda řítícího se po schodech. Do dveří vpadl jako první Kuba.

„Ahoj! Co je k snídani? Vajíčková pomazánka? To beru!“

Vzápětí začaly hrkat židle, kolovat konvice s čajem a kávou a namazané krajíce mizely před očima.

„Zbylo na mne ještě něco?“ Hynek vešel do dveří ve chvíli, kdy byl na stole poslední kousek, a Lukáš, který po něm sahal, ruku rozpačitě stáhl.

„Jen ho sněz, vezmu si něco jiného… Kdo se mnou pojede po snídani do města?“

Hynek se chystal, jako každý rok, k našemu kamarádovi, aby si u něj vypůjčil forda tranzita, do kterého se vešlo osm lidí. Nechal mu tam vždycky na ten týden naši škodovku.

Vypadalo to, že chtějí jet všichni. Snad každý si chtěl něco koupit a přemlouvali dědu, aby se po cestě zastavili v nově postaveném obchodním centru. Jen Melly prohlásila, že je jí to jedno, protože stejně nemá žádné peníze. Do auta se ale mohli vejít jen čtyři.

Nakonec s Hynkem odjeli Kuba, Lukáš a Vojta a s nimi, kupodivu, i Melly.

Lea se rozhodla nejet proto, že měla stejně u oběda službu v kuchyni, a Zita zůstala doma solidárně s ní. Holky si byly blízké temperamentem a docela dost se kamarádily. Klidná a tichá Melly se sice držívala trošku stranou, ale pokud se k nim někdy rozhodla přidat, nemívaly problém ji do svých her přibrat. Teď seděly na lavičce pod kuchyňským oknem. Vykoukla jsem ven. Lea, budoucí kadeřnice, splétala Zitě složitý copánkový účes podle návodu v barevném časopise. Dřepla jsem si pod okno a poslouchala, jak zaujatě vykládá něco o kurzu pro modelky. Cítila jsem se trapně a už jsem se chtěla tiše zvednout, když vnučka svůj monolog popuzeně uzavřela:

„Naši mi ho ale nechtějí zaplatit. Prý na to, jaká je to blbost, je moc drahý. No řekni! Tři tisíce, to snad není tak moc… Jenže všecky prachy u nás furt jdou na cihly a zedníky. Sakra, už aby ten barák stál… Když ale potřebuje nové kopačky Lukášek, taťka to vždycky nějak udělá. Už ho vidí někde v Manchester United, nebo kde. Ale to by musel bráška hrát už teď někde jinde. Ne v okresní juniorce. Vždyť je mu skoro sedmnáct!“

„Hmm, pro naši mamku by teda trojka byla docela dost. Nezkusíš třeba ukecat babi nebo dědu? Oblíbená rozkošná vnučka… možná by ti pomohli…“ zareagovala váhavě Zita.

Jo, děťátka, pomyslela jsem si, žebrotou sice chodit nemusíme, ale od té doby, co jsme oba v důchodu, už to na velké rozhazování teda není. Přesto jsem ze zvyku začala uvažovat o nějakém předčasném dárku k narozeninám, když mě zarazila odpověď, se kterou si Lea dala docela nezvykle načas.

„Raději ne… Vlastně už to mám vyřešené. Na ten kurz rozhodně půjdu.“

Srdce mi bušilo, jako kdyby se chtělo propracovat k infarktu, do nohy mě chytala křeč, ale bála jsem se pohnout, aby holky nezjistily, že poslouchám. Lea? Mohla krást Lea, aby měla peníze na ten zatracený kurz?

„Hotovo! Pojď se podívat do zrcadla,“ ozvalo se zvenku a vzápětí jsem slyšela dupot po schodech do podkroví. Konečně jsem se mohla narovnat.

A pak jsem se musela posadit. Bolestivě mě píchalo v koleni a vědomí toho, že nejspíš kradla naše nejmladší vnučka, náš blonďatý andílek, mě zdrtilo. Kdy se Lea tak změnila a jak je možné, že jsme si toho nevšimli? Všechny pohromadě sice míváme naše vnuky jen jednou ročně, ale rodiny našich dětí s Hynkem navštěvujeme docela pravidelně a často si všichni telefonujeme… Možná to ale nebyla ona, zadoufala jsem, možná existuje nějaké nevinné vysvětlení, jak má vyřešeno zaplacení toho svého kurzu. Jenže to by znamenalo, že kradl někdo jiný z hejna našich pulců. Padla na mne beznaděj. Ať to bude kdokoli, bude to setsakra špatně. Bolela mě hlava a za krkem mi seděla únava z neprospané noci. Nemám si uvařit další kafe?

Alespoň k něčemu by to mohlo být užitečné, napadlo mne. Odpoledne jsme se všichni chystali vyrazit na výlet, do několik kilometrů vzdáleného akvaparku. U snídaně jsem se ale zmínila, že jsem špatně spala, takže nebude nápadné, když řeknu, že si potřebuju jít po obědě lehnout, a zůstanu doma. Budu tak mít dost času na prohledání obou podkrovních pokojíků.

To kafe jsem si přece jen uvařila. Pořádné silné presso. Měla jsem ještě dobrou hodinu čas, než do kuchyně přijde Lea a než spolu začneme chystat oběd. Přemýšlela jsem, jak na ni. Jakými otázkami se ji pokusím vyzpovídat, abych ji nevyplašila, pokud opravdu kradla, a zároveň abych ji nezranila, pokud to nebyla ona.

A co Hynek, došlo mi najednou. Neměla bych mu všechno říct? Pomůže mi s pátráním… celé odpoledne bude poslouchat, o čem se děcka baví, v soukromí ložnice to spolu večer probereme, nebudu na všechno sama…

Ale Hynek by se musel sakra snažit, aby na něm nebylo nic poznat. Neumí se moc přetvařovat. Hm, raději ne. Na ten týden s vnuky se hrozně těšil. Nezkazím mu ho, dokud nebudu opravdu muset.

Ručička na hodinách poskočila o další dílek. Dopila jsem poslední lok kávy a vytáhla z lednice maso na guláš. Lea tady bude za chvíli. Naškrábe a nastrouhá brambory na chlupaté knedlíky.

Dveře se rozlétly a dovnitř vrazila rozesmátá Lea a vzápětí za ní i Zita.

„Babi, my ti pomůžeme obě! Všichni jsou pryč, stejně bych se nudila.“

Holky se za hlasitého štěbetání přehrabovaly v zásuvce, dokud nenašly dvě škrabky na brambory.

No a mám po výslechu, pomyslela jsem si zklamaně. Obě se pustily do práce a pokračovaly v hovoru, tentokrát o dárku, který Zita a Melly shánějí pro mámu k čtyřicátým narozeninám. Bude je mít koncem srpna a ony po té knize pátrají na internetu už od jara. A teď konečně narazily na chlapa, který Shakespearovy sebrané spisy v originále prodává. Chce ale za ně nekřesťanské prachy, hodně přes tři tisíce.  A polovinu jako zálohu už tento týden, jinak je prý prodá dalšímu zájemci… Přes tři tisíce? Odkud mají holky tolik peněz? Odkud asi mají tolik peněz… Nina je na ně sama a má se co otáčet, aby zvládla neustále napjatý rozpočet. A Melinka přece ráno tvrdila, že nemá ni korunu.

Hovor dál plynul, točil se kolem školy, kluků, sourozenců, rodičů – téma se každou chvíli měnilo. Odpovídala jsem na otázky a ve správných místech připojovala patřičné poznámky. Nemyslím, že by na mně bylo poznat, že jsem duchem úplně jinde.

 

Oběd byl hotový, na stole prostřeno. Holky někam odběhly, já se posadila venku a vyhlížela velkou bílou dodávku. Nečekala jsem dlouho. Za volantem zase seděl Kuba. Jo, jasně, děda tě taky nechal řídit, usmála jsem se v duchu a vnímala, jak se mi úsměv promítá i na tváři. Otevřely se dveře u řidiče a na štěrk na dvorku dopadly dvě nové, zářivě modré značkové tenisky s fajfkou. Strnule jsem na ně zírala. Kuba se podíval na mne, na své nohy a uhnul pohledem. Mezitím ke mně došel Hynek.

„Promiň, Háto, že jedem trošku pozdě. Kuba si potřeboval něco koupit.“

„Jo, to vidím,“ přímo jsem cítila, jak mi tuhne tvář a úsměv z ní mizí. „Tys mu na ně dal peníze? Levné asi nebyly?“

„Co? Aha, už sis všimla těch tenisek. Jasně že ne. Koupil si je sám. A levné teda fakt nebyly. Stály tři tisícovky. Přitom jich tam byla spousta i za polovic. Se mu divím. Ty prachy bych za to teda nedal. Co je s tebou? Jsi úplně bledá?“

„Ale nic, jsem jenom unavená, jak jsem na dnešek blbě spala. Odpoledne s váma do toho akvaparku nepojedu. Půjdu si lehnout.“

„Jasně, taky si dám dvacet. Ale až na tom koupališti. Pulce vypustím do bazénu a hodím si lehátko někam do stínu…“

 

 

Po obědě si šli všichni sbalit plavky. Já nachystala nějaké svačiny a termosku s kávou. A pak už jsem jen netrpělivě čekala, až se zabouchnou dvířka dodávky a zaskřípe štěrk pod jejími koly.

Odjeli. Tak, do toho.

Najednou na mne padla tíha a já zauvažovala, jestli bych si přece jen neměla jít raději lehnout. Zoufale se mi do podkroví nechtělo. Hrozně jsem se bála toho, co tam najdu.

Tak jo, milá Háto. Dobře, uvař si ještě kafe, ale pak teda bez milosti alou nahoru…

Hrnek jsem si vzala ven na lavičku a upíjela co nejpomaleji. Lea, Kuba a možná i Zita s Melinkou. Kdo z nich? Všichni měli důvod – potřebovali peníze. Kuba je zlatý kluk, vždycky byl, ale podobně jako jeho táta, Tomáš, má teď období, kdy na sebe odmítá vzít cokoli neznačkového. Tomáš tehdy chodil po brigádách a za oblečení utrácel nesmyslné peníze. Smála jsem se, jak si jednou s Hynkem koupili naprosto stejné fleecové rukavice, jen s tím rozdílem, že Hynek ty své koupil za osmdesát korun, zatímco Tomovy měly fajfku a stály tři stovky. Kuba je po něm. A Leonka? Cílevědomá, jako její máma Dora. Oba rodiče chtěli, aby šla někam na střední, Lea ale chce mít jednou své vlastní kadeřnictví, vlastně pardon, vlasové studio, a doslova si vydupala, že půjde na učňák a bude vyučená kadeřnice. Musela ale rodičům slíbit, že si rozhodně dodělá alespoň maturitu. A dvojčata? Zita i Melly jsou od mala zvyklé se uskromňovat a obě z toho udělaly přednost. Parádu shánějí v sekáčích, samy si vyrábějí různé šperky z kdečeho…, ale teď chtějí mamce koupit obzvlášť drahý dárek.

Samá podezření, ale důkaz žádný. Rázně jsem dopila poslední lok a zvedla jsem se. Po cestě jsem ještě odložila v kuchyni prázdný hrnek a bez dalšího zdržování vyšla po schodech.

Kam nejdříve? Tak třeba k holkám.

Pokojík s třemi postelemi, třemi nočními stolky, trojdílnou skříní a dnes už starožitnou toaletkou s velkým zrcadlem. Bezradně jsem se rozhlédla. V rohu za skříní ležely na jedné hromadě tři prázdné tašky. Vzala jsem jednu po druhé a protřepala je, sáhla do všech kapes. Byly opravdu prázdné.

Teď skříň. Nalevo viselo několik pestrobarevných – květovaných, pruhovaných a puntíkovaných hadříků – očividně majetek Zity. Prohmatala jsem je. Kapsy žádné, nic, o co by se ruka zarazila. Totéž se opakovalo u dalších kousků, tentokrát černočerných. Ty byly Melinky. A úplně napravo bylo několik ramínek barevně pečlivě sladěného oblečení – jasně, naše bárbínka Leonka. Tady jsem taky na nic neobvyklého nenarazila. Podrobně jsem prohledala i polici nad ramínky. Prádlo, trička… a nic víc. Obrátila jsem pozornost k postelím a nočním stolkům. Letos už na nich neleželi žádní plyšáčci. Žabičky nám dorůstají, pomyslela jsem si rozněžněle a musela vybojovat krátkou bitvu se svým druhým já, které se chtělo otočit na patě, a zapomenout, proč tady jsem a co musím udělat.

Nejdříve Leončina postel. Matrace, deka, polštář. Nadzvednout a prohmatat. Všechno v pořádku. Teď noční stolek. Časopisy, nabíječka na mobil, tablet, nějaké šminky, pár náušnic, sponky, několik hřebenů, lak na vlasy, fén, kulma, žehlička na vlasy… Celý kadeřnický arzenál, ale očividně nic, co by vzbuzovalo jakékoli podezření.

Teď Zita. Zopakovala jsem kompletní postup s postelí a vytáhla zásuvku nočního stolku. Našla jsem vlastně totéž co u Leonky. Jen to, co měla naše blondýnka vždy v několika exemplářích, měla rudovláska jen jednou a místo časopisů měla čtečku. Tu si moc přála; dostala ji od nás loni k patnáctým narozeninám. Taky všechno v pořádku.

Nakonec jsem si nechala Melinku. Na polštáři měla ohmataný Máchův Máj. Když jsem skončila s její postelí, uložila jsem knížku pečlivě tak, jak byla předtím, a cítila jsem se u toho dost blbě. Sama před sebou jsem se styděla za to, co tady dělám. Noční stolek jsem vůbec neměla chuť otevírat. Nakonec jsem zásuvku přece jen vytáhla. Musela jsem se usmát. Jen jedna černá tužka na oči, řasenka a pomáda na rty. Dvířka pod šupletem už jsem otevřela jen tak pro formu. Byla tam pouze plátěná taška a v ní poslední klubíčko černé příze, kterou dostala Melly od nás k Vánocům, a nedokončený háčkovaný pléd. Vypadalo to ale, že už ho má docela velký kus. Sáhla jsem do tašky a rozložila její práci na postel. Šál vypadal opravdu krásně a byl skoro hotový. Opatrně jsem ho zase poskládala a chtěla uložit zpět do tašky. Na jejím dně ale něco bylo. Malá taštička. Vypadala prázdná… Otevřela jsem zip.

Nemám žádné peníze – v hlavě mi zněla věta, kterou Melinka řekla dneska ráno. Polkla jsem. V taštičce byly dvě tisícovky a pětistovka. Nedá se říct, že by to nebyly žádné peníze, že? Jako ve snu jsem uložila všechno zpět a jen jsem doufala, že se mi to povedlo udělat tak, aby vnučka nic nepoznala. Třásly se mi ruce a do očí se tlačily slzy. Ale jsou ty tři bankovky opravdu důkaz, který hledám? Kradla Melinka? Nebo to byla Zita a Melly peníze jen schovala? Všechny tři holky měly důvod a příležitost taky.

Vyšla jsem z dívčího pokoje a zůstala nerozhodně stát. Úplně jsem ztratila odvahu vejít do pokoje kluků. Myslím, že potřebuju doping… Jako automat jsem došla do kuchyně a ze špajzu vytáhla flašku naší domácí jabkovice. Neboli, jak říká Hynek, univerzálního antidepresiva a léku na fšecko. Přesně to teď potřebuju. Nalila jsem si malou štamprli a po krátké úvaze ještě jednu.

Dobrá… Nadechla jsem se a prudce vydechla. Musím to dokončit.

Na schodech se mi sice maličko točila hlava, ale celkově zafungoval vypitý alkohol tak, jak měl. Uklidnil mě. Aspoň trošku. Když jsem otevřela dveře do pokoje kluků, dokonce jsem si rozverně pomyslela, co asi najdu pod jejich matracemi. Jaké barevné časopisy… Pak jsem si vynadala: Háto, jsi praštěná. Který rok se píše? Proč by za to kluci utráceli peníze, když je toho lechtivého obsahu plný internet.

Takový pořádek jako u holek v tomhle pokoji rozhodně nebyl. Kluci neměli své tašky vybalené, válely se poloprázdné u jejich postelí, nějaké oblečení měli poházené po židlích, něco dokonce na zemi. Otevřela jsem skříň. Byla prázdná. Když byli kluci menší, pokaždé jsem dohlédla, aby si vybalili, ale teď už to nedělám. Ale že jim fakt nedojde, že takhle mají ve věcech chaos a všechno musí hledat…

Hledat. Já teď musím hledat. Povzdechla jsem si a pustila se nejdříve do věcí pohozených na podlaze a na židlích. Nic. Pak jsem jednu po druhé, stejným způsobem jako ve vedlejším pokoji, prohledala postele. Stejný výsledek. Posadila jsem se na tu Kubovu a přitáhla si jeho tašku. Značkovou, samozřejmě. Prádlo, ponožky, trička, mikina… Na všem fajfky, tři pruhy nebo jiné známé logo. Fakt celý jeho táta ve stejném věku. V nočním stolku toho Kuba moc neměl. V šupleti jen tablet a jakési kablíky, ve skříňce nic.

Přešla jsem k posteli Vojty. Měl u ní batoh se spoustou různých kapes. Bylo jasné, proč si nevybalil. Všechno měl už z domu roztříděné a uložené v jednotlivých přihrádkách. Nic nemusí hledat. Sáhne a má. Pochvalně jsem pokývala hlavou. Kluk má systém. Na rozdíl od svého tak trošku chaotického staršího bratra má Vojta pořádek ve svých věcech a zdá se, že i v hodnotách. Je klidnější, přemýšlivější, empatický. Proto taky asi hraje tak dobře šachy. V zásuvce nočního stolku měl podobně jako Kuba tablet s příslušenstvím. Pečlivě uložený v obalu, všechno, co k němu patří, v malém průhledném pouzdře. Tohle je taky typický Vojta. Ve skřínce pod zásuvkou byla jen menší dřevěná krabice – rozkládací šachovnice. Vnuk už ji má dlouho, a ať jede kamkoli, všude ji tahá s sebou. Vzala jsem ji do ruky a bůhvíproč otevřela. Mezi menšími černými figurkami se vyjímala jedna veliká, kolem tenčího krčku pod kulatou vyřezávanou hlavičkou omotaný černý kožený řemínek…! Vojta ji vzal Melince? Vojta??? No pravda je, že si ji včera v pizzerii pořád prohlížel a určitě pochopil, že má nějakou cenu. A teď ji najdu v jeho věcech!? U žádného z našich pulců jsem si nedovedla představit, že by byl schopen krást. Ale Vojta? U něj to bylo pravděpodobné snad nejméně.

Zavřela jsem oči. Takže všichni. Úplně všichni měli příležitost a krást mohli. Kuba, Lea a Zita s Melinkou měli důvod, o kterém vím. U Vojty o žádném nevím, ale ta figurka v jeho věcech je něco jako nepřímý důkaz.

Jako v mrákotách jsem přešla k posteli posledního z vnuků. Lukášova taška byla největší a na sobě měla logo fotbalového klubu, za který hrál. Otevřela jsem ji. Úplně nahoře ležela tenká mikina, ve které včera přijel. Před očima se mi mihnul obrázek, jak stojí opřený o zeď nádražní budovy, ruce v kapsách, a mračí se jako čert. Kluci byli zaražení všichni, ale Lukáš nejvíc. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Každý rok se nejméně jednou pohádali, říkala jsem si jen, že tentokrát to stihli opravdu brzy. Sáhla jsem po mikině a chtěla ji položit vedle sebe na postel. Něco z ní vypadlo, cinklo o dřevěnou podlahu a zlatě se zablesklo v odpoledním slunci. Shýbla jsem se. Malý žlutý plíšek. Čtyřlístek pro štěstí… Můj čtyřlístek! Nosím ho mezi drobnými už několik let. Lukáš!!!??? To on vzal mou peněženku?! Popadla jsem jeho tašku a bez milosti ji obrátila dnem vzhůru. Horečně jsem prohrabávala vypadlé věci. Nic. Peněženka tam nebyla. Ani v tašce, ani v nočním stolku. To ale nic neznamená. Mohl se jí klidně dneska dopoledne nenápadně zbavit, když byl s dědou ve městě. Třásla jsem se po celém těle a začalo mi být špatně od žaludku. Tohle je přece důkaz! Útroby se mi doopravdy vzbouřily a měla jsem co dělat, abych doběhla na záchod.

Chvíli jsem ještě strávila v koupelně a pak se vrátila do podkroví. Jo, únava, nervy, žádné pořádné jídlo, kafe a alkohol… Co jsem mohla čekat jiného, že? Hleděla jsem chvíli na Lukášovy rozházené věci. Co teď? Nakonec jsem dala čtyřlístek zpátky do kapsy sportovní mikiny a všechny věci naskládala do tašky tak, jak jsem si pamatovala, že byly původně. Lukáš má službu zítra u snídaně. Do háje, to bude těžký rozhovor.

 

Do plánovaného návratu výletníků zbývala asi půlhodina. Původně jsem měla jet s nimi, takže jsem večeři připravila předem. Zelnou polévku stačilo vytáhnout z mrazáku a pak se chystal táborák s opékáním buřtů. Seděla jsem pod pergolou a strnule zírala na pískoviště, které se po tolika letech služby mělo pozítří zlikvidovat. V dřevěné ohrádce si kdysi hrávaly naše děti, pak všichni vnuci. V posledních letech už ale do něj chodívala dělat potřebu jen naše kočka a neopravovaný žlutý a červený nátěr na úzkých lavičkách docela oprýskal. Znovu mi to připomnělo, že časy Pulčího tábora možná letošním létem končí, ať už ten průšvih s peněženkou dopadne jakkoli. Jak dlouho k nám ještě budou chtít vnuci takhle hromadně jezdit? Kuba je dospělý, Lukáš bude příští rok…

 

U přípravy večeře mi opět asistovaly obě holky, tentokrát přišla Lea pomáhat Zitě. Měly nakrojit buřty a nabodnout je na dlouhé pruty, které připravil Hynek s klukama. Rozhodly se ale večeři vylepšit. Nakrájely všechno na kolečka a napichovaly je na pruty střídavě s plátky cibule a papriky. Pusy se jim u toho nezastavily. Nijak mi to nevadilo, protože jsem s nimi mluvit nepotřebovala. Psychicky jsem se už připravovala na zítřejší ráno. Rozehřála jsem zelňačku a vynesla ji s nějakým pečivem ven. Pod pergolou už byl docela chládek, pozdně odpolední slunce se snažilo opékat druhou stranu domu. Hladové pulce polévka na chvíli zasytila, takže neměli problém vydržet do chvíle, kdy jsme zapálili ohníček buřťáček.

Všechno bylo jako každý rok. Špekáčky se připalovaly a voněly, mladí vtipkovali, jedli, pobíhali, přikládali dřevo…

Pozorovala jsem je, jak se baví, všichni mi připadali spokojení, uvolnění. Lea opět něco hlasitě vyprávěla Zitě a Kubovi, Vojta seděl vedle Melinky. Oba většinou mlčeli a občas se na sebe podívali, jakoby sdíleli nějaké společné tajemství. Trošku zvláštní… Budu tomu muset přijít na kloub. Jen Lukáš posedával většinou kousek od ostatních, s nikým moc nemluvil, na nikoho se neusmál… Že by svědomí? To by nakonec bylo dobré znamení. Zítra ráno se to rozhodně dozvím.

Když zmizely všechny špízy, přiměli mladí jako obvykle Hynka, aby zašel pro kytaru, a zpívalo se. Melly se Zitou v sladěném trojhlasu s dědou, ostatní tišeji, aby je nepřehlušili.

Byl to opravdu krásný večer. Dokonce i pro mne. Tíha posledních dvou dní jakoby se na chvíli někam vytratila.

 

 

Neděle

S plnou silou se však vrátila o dvě hodiny později. Zase jsem se převalovala v posteli a nemohla usnout. Hynek vedle mne pravidelně oddechoval. Alespoň jsem si to myslela. Až do chvíle, kdy se tiše ozvalo:

„Háto, spíš?“

„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě. Co se taky dá na tuhle otázku odpovědět…

„Prosím tě, co je s tebou? Co odjela Nina jsi jako… robot. Chodíš, mluvíš, usmíváš se, ale nejsi to ty…“

Mlčela jsem. Hynek mlčel taky. Trvalo to docela dlouho, až jsem si říkala, jestli třeba neusnul. Ale ne. Pohnul se a povzdechl si. Byla jsem vděčná, že nenaléhá, že ze mě nepáčí odpověď.

A najednou se moje předsevzetí nikomu nic neprozradit rozplynulo v slzách. Přerývaně a zajíkavě jsem mu mezi vzlyky pověděla všechno.

Když jsem domluvila, bylo nějakou chvíli ticho. Pak Hynek docela klidně pronesl:

„Ani se ti nedivím, žes mi o tom nechtěla říct. Já toho Lukáše přetrhnu jak žabu. Od pondělka bude makat jak barevný. Škoda, že je zítra… hmm, dneska teprve neděle. Nahnal bych ho na vyklízení toho pískoviště hned ráno. Donesu pivo, jo?“

Zvedl se a za chvíli se vrátil s otevřenou flaškou dvanáctky a jednou skleničkou. Pivo nikdy nepiju. Působí na mne jako silný uspávací prostředek. Proto ho ale taky Hynek přinesl. Nalil mi do plna a zbytek dopil sám přímo z lahve.

 

Ráno jsme zaspali. Když jsem přišla do kuchyně, Lukáš už tam na mě čekal. Seděl u stolu a zasmušile si pohrával s malým zlatým čtyřlístkem. Cože??? Že by se mi chtěl sám přiznat? Měla jsem snad s tím špatným svědomím pravdu?

„Dobré ráno,“ Lukáš strčil čtyřlístek do kapsy a postavil se. „Babi, mohl bych s tebou o něčem mluvit?“

Hrklo ve mně. Tak, je to tady. Ale zároveň jsem cítila obrovské ulehčení.

„To víš, že jo. Asi tuším, co máš za problém.“

„Jo? To jsem až tak průhledný? No, potřeboval bych poradit. Babi, ty přece holkám rozumíš, když jsi taky ženská, ne?“

Překvapeně jsem na něj zírala. O čem to mluví? Má nějakou holku a peníze vzal pro ni? Lukáš si ničeho nevšiml, protože pokračoval.

„Víš, mám holku. A v pátek ráno jsme se pohádali. Měli jsme teď o víkendu jet s pár kámošema… a kámoškama, no… Měli jsme prostě jet na jednu chatu a Verča, to je ta moje holka, měla jet s náma. Jenže její rodiče to nedovolili. Přišla mi to ráno říct na nádraží.“

Lukáš si konečně všimnul mého konsternovaného výrazu, ale vyložil si ho po svém.

„No, já vím, že jsem to měl říct našim, ségra mi za to taky nadávala. Tady k vám bych dorazil až dneska večer. Ale bál jsem se, že mi to mamka zarazí. Jenže když Verča nakonec nejela, tak jsem tu chatu vzdal taky. Babi, myslíš, že se se mnou rozejde? Já jí totiž na tom nádraží dost blbě vynadal. A teď mi nebere mobil a na esemesky neodpovídá… Já ji mám rád. A ona mě asi taky. Tohle mám od ní,“ sáhl Lukáš do kapsy a do ruky mi položil plechový čtyřlístek. „Podívej, co tam napsala.“

Nasadila jsem si brýle a popošla k oknu. Na rubové straně bylo tence, nejspíš jehlou nebo špendlíkem vyškrábáno: I love you. Veru.

No, bezva. Tak tenhle čtyřlístek teda opravdu v mojí peněžence nikdy nebyl…, blesklo mi hlavou a ruce mi poklesly.

Pak jsem Lukášovi začala vysvětlovat, že pokud ho má jeho Veru fakt ráda, kvůli jedné hádce se s ním nerozejde, zejména pokud sám uzná, že udělal chybu, a omluví se. Sotva jsem domluvila, začala mu na potvrzení mých slov zvonit kapsa šortek. Když jsem viděla jeho rozzářený obličej, poslala jsem ho gestem ven z kuchyně a pustila se do mazání chlebů sama. Opravdový účel letošních kuchyňských služeb byl toho rána stejně naplněn.

 

Od té chvíle se ale něco změnilo. Snad to bylo tím, že mi vypadl největší podezřelý a já musela znova začít přemýšlet o ostatních pěti vnucích, snad tím, že už jsme na to byli dva a já cítila nejen svou, ale i Hynkovu nervozitu, přestože se mu ji kupodivu dařilo docela slušně skrývat.

Ale nejspíš to bylo neuvěřitelným dusnem, které se během dopoledne udělalo. Ze všech se pot jen lil. Bylo jasné, že bouřka nás dnes nemine a že bude asi pořádná. Děckám nedalo velkou práci mě i Hynka přemluvit, abychom se šli ještě před obědem k potoku vykoupat s nimi. Na místě, kam jsme pravidelně chodívali, bylo pod malým splavem docela hluboké místo. Dost velké na to, aby se v něm dalo udělat dokonce pár plaveckých temp.

Příjemně ochlazení jsme s Hynkem seděli ve stínu a pozorovali náš pulčí potěr řádící ve vodě. O co lépe nám bylo po těle, o to hůř jsme se cítili na duchu. Hynek to shrnul docela trefně.

„Tak když ne Lukáše, koho mám teda zítra ráno nahnat na ten písek?“

 

O teplý oběd v takovém pařáku nikdo nestál. Shodli jsme se na kuřecím salátu a topinkách. Restovala jsem kuřecí kousky a vedle krájeli Vojta s Melinkou zeleninu. Zase mi udělali čáru přes rozpočet. Chtěla jsem mluvit s Vojtou o šachové figurce, jenže ti dva se od sebe celé dopoledne ani nehnuli a do kuchyně přišli oba. Už mi bylo jasné, co to spolu mají. Vždycky si byli docela blízcí, ale letos jim to kamarádství očividně přerostlo do počínajícího vztahu. Ve chvíli, kdy mi to došlo, jsem taky věděla, jak je to s Melinčinou figurkou. Úplně stejně, jako s Lukášovým čtyřlístkem. Takže si můžeme škrtnout dalšího podezřelého.

 

Po obědě bylo ještě větší horko. Vytáhla jsem z mrazáku zmrzlinu a s Hynkem jsme si ji dali do kafe. Mladí měli své porce v sobě během několika minut a vyrazili zase k potoku. Byla jsem docela ráda, že nás tentokrát moc nepřemlouvali. Stejně jsme neměli v plánu nikam jít. Potřebovali jsme klid na „poradu vyšetřovacího týmu“.

Řekla jsem Hynkovi, čeho jsem byla v kuchyni svědkem, a shodli jsme se, že i Vojta z okruhu podezřelých vypadává. Hynek mi zase vyprávěl, co viděl a slyšel, zatímco jsem já připravovala oběd:

Lukáš psal esemesky jako divý, Kuba frajeřil, co si všechno koupí, až dostane výplatu z brigády, na kterou půjde v srpnu. Prý bude dělat mistra na stavbě. Zita se tvářila pochybovačně. Nechtěla věřit, že by sotva dospělý student stavební průmyslovky, a navíc jen na měsíční brigádě, dostal takovou zodpovědnost. Nakonec se pohádali. Uražený Kuba si odešel sednout pod strom v rohu zahrady a Lea odběhla za ním. Až do oběda se tam o něčem zaujatě dohadovali. Bohužel nebylo slyšet, o čem. Zita si mezitím dobírala Lukáše a oba se u toho řehtali jako blázni.

No… probírali jsme to zleva zprava a nemohli přijít na nic, co by ukazovalo na pachatele naší krádeže. Na chování holek nebylo nic moc zvláštního. Snad jen ten Kuba. To jeho vychloubání, prý mistr…, a brigáda, na kterou teprve půjde a přesto má už teď dost peněz na nesmyslně drahé boty…

Nahoře v podkroví bouchlo otevřené okno. Byli jsme tak zabraní do hovoru, že jsme si ani neuvědomili, že se už před nějakou dobou zvedl vítr. Hynek vystartoval, aby v domě pozavíral všechna okna, a já bleskově posbírala nádobí. Ještě jednou jsem vyběhla ven, abych v pergole uklidila polštáře z lavičky a křesílek. Poskládala jsem taky ubrus a s plnou náručí vešla do domu. Poryvy větru ještě zesílily a setmělo se. V dálce zahřmělo a do kuchyňského okna pleskly první těžké kapky.

Vzápětí se do dveří vhrnuli naši mladí. Stihli to právě včas. Zavřeli za sebou a rozpoutalo se peklo.

Hromy, blesky, kroupy.

Obíhali jsme okna a sledovali, jak vítr rve listí ze stromů a přívalový déšť mění cestičku od branky k domu v potok. Trvalo téměř hodinu, než se obloha vyvztekala. Pršet ale nepřestávalo a po krátké přestávce si bouřka dala ještě nášup. Když vnuky přestalo bavit sledování bouřících živlů, začali se domlouvat, co budou dělat teď. Zvítězily Dostihy a sázky. Hru samozřejmě rozložili na kuchyňském stole.

Povzdechla jsem si a s Hynkem jsme se na sebe rezignovaně podívali. Podle plánu pulčích služeb a našich vyšetřovacích plánů jsme právě teď měli oba dva i s Kubou chystat večeři a měli jsme se z něj pokusit vytáhnout, jestli náhodou nenašel peníze na své nové boty v jisté červené peněžence. Jenže to by nesmělo lít jako z konve, nesměli bychom mít v kuchyni nasáčkovaný celý Pulčí tábor, a nesměl by… a sakra! Vypadnout proud.

Nebyla sice ještě úplná tma, ale Hynek donesl pro jistotu dvě petrolejky. Kdo ví, jak dlouho bude tahle černá hodinka trvat.

Nechali jsme majitele stájí nakupovat a prodávat, krájeli jsme Pavlovovo uzené, chleba a kyselé okurky a natahovali uši, aby nám neuniklo nic z řečí u stolu. Sice jsme měli dojem, že nejsilnější podezření padá na Kubu, ale Leu a Melly se Zitou jsme rozhodně vyřadit nemohli. Netušili jsme, jak chce Lea zaplatit svůj kurz a kde a proč se u Melinky vzalo tolik peněz.

Jak večer pokračoval a my byli stále bez proudu, došlo nám, že tahle konstelace, kdy máme všechny podezřelé kolem jednoho stolu, není vůbec marná. Jak byli zabraní do hry, nebylo nikomu nápadné, když jsme občas nahodili jako udičku nějaké téma. Takže se v záři dvou petrolejek a několika svíček, nad obloženými chleby, pivem, slabým vinným střikem a namalovanými koňskými zadky, probíraly brigády, narozeniny rodičů, plány do budoucna…

A dozvěděli jsme se překvapivé věci, zejména o holkách. Melinka povídala, jak se jim povedlo sehnat pro mámu k narozeninám strašně drahou knížku, kterou si moc přála a domlouvala se se mnou, že ji zítra, až pojedu na nákup, vezmu s sebou, aby mohla zajít na poštu, zaplatit půlku jako zálohu. Majitel prý za tu vzácnost chce skoro čtyři tisíce, ale knížku jim pošle a ten zbytek mu můžou doplatit až v září. Zita poznamenala, že ho zkusí ukecat na slevu, a vykládala, jak už půl roku chodí obě venčit zároveň s jejich Dondou dva psy jedné bohaté rodině. Rodiče je pořídili pro děti, ale všichni bývají celé dny pryč. Dospělí v práci a děti vozí chůva po různých kroužcích. A na dva pudlíky nemá nikdo čas. Ti lidi jsou fakt divní, ale za venčení holkám platí a pejsci prý jsou fajn. Je s nima sranda.

Lea ještě nikdy na žádné brigádě nebyla, ale půjde v srpnu. Bude v jedné novostavbě uklízet po řemeslnících a malířích. Dohodil jí to „mistr“ Jakub. Sice si jako uklizečka určitě zničí nehty, ale to přežije. Hlavně že bude mít peníze na modelkovský kurz, který rodiče považují za pitomost a nechtějí jí ho zaplatit. Vojta a Lukáš neřekli nic podstatného, ale do hovoru se s chutí zapojovali. Jen Kuba víceméně mlčel. A občas vrhl na Leu podmračený pohled. Připadalo nám to zvláštní. Ale možná to jen souviselo s tím jeho vychloubáním a s něčím, co mu před obědem Lea řekla. Holka má pusu docela prořízlou a umí uhodit hřebíček na hlavičku. Nedivila bych se, kdyby mu omlátila o hlavu toho mistra. Anebo… že by špatné svědomí?

Ani jsme si nevšimli, že se blíží půlnoc. Hra se nachýlila ke konci. Nebylo nic divného, že ji vyhrál stratég Vojta. Měl i notnou dávku štěstí. Druhou nejbohatší majitelkou byla Melly. Taky nic divného. Celou hru s Vojtou spolupracovali.

Najednou se rozblikal displej na elektrickém sporáku a ozvalo se protivné pípání. Naskočil proud. Vstala jsem, rozsvítila a šla umlčet sporák. Byl pomalu čas jít spát.

Tedy, spát… Zalezli jsme s Hynkem do ložnice. Popíjeli jsme pivo a probírali fakta, která jsme se během večera dozvěděli. Ne že by vyšlo najevo něco nového na Kubu, ale choval se jinak než zbytek pulců. A to, co na sebe prozradily holky, je v podstatě zbavovalo podezření. Bylo to jasné. Po vyškrtnutí ostatních zbyl na pomyslném seznamu podezřelých jen náš nejstarší vnuk.

„Takže zítra ráno vytáhnu na ten písek Kubu a zkusím z něho vyrazit pravdu. Ty bys mohla vzít všechny ostatní do města, ať na to mám klid. Stejně musíš na nákup,“ uzavřel debatu Hynek. Dopil poslední lok, vzal mi z ruky prázdnou skleničku a zhasnul lampičku u postele.

 

 

Pondělí

Probudili jsme se do jasného chladného rána. Už mě ani nepřekvapilo, že za mnou do kuchyně přišel s Melinkou na službu taky Vojta. Nechala jsem je, ať připraví snídani sami, a pustila se do kontroly zásob, abych si mohla napsat nákup. Vůbec to nevypadalo, že jsem v pátek domů dopravila několik plných tašek proviantu.

Došlo i na můj záložní plán. Vyhrabala jsem starou peněženku a přihodila ji do kabelky k pouzdru s doklady. Ještě že nemám ve zvyku nosit všechno pohromadě. Byla bych teď nejen bez peněz, ale taky bez občanky, řidičáku a platební karty.

U snídaně se Hynek domlouval s Kubou, že začnou s likvidací pískoviště. Odmítl pomoc Lukáše a Vojty s tím, ať mi raději pomůžou s nákupem, protože to pískoviště je malé a víc než dva chlapi s lopatami se tam stejně nevejdou. Holky jsem ani nemusela přemlouvat, ať jedou taky, rozhodly se samy. Melly ostatně potřebovala na poštu a byla se mnou domluvená už od včerejšího večera.

Celá parta začala vzpomínat, jak se jako malí vyblbli s bábovičkami a pískovými hrady, a Lea dostala nápad, že než odjedeme do města, uděláme slavnostní výkop a rozloučení s pískovištěm. Všichni nadšeně souhlasili a po snídani se nahrnuli k oprýskané dřevěné ohrádce s pískem.

Stáli jsme tam a Lea měla proslov:

„… a tímto končí naše dětství. Loučíme se s bábovičkami a nastávají slavné časy domácího uzeného,“ uzavřela teatrálně. Ozval se potlesk. Vnučka pak nabrala plnou lopatu písku a vysypala ji do připravených koleček. Po ní dostaly nářadí do ruky Melly, Zita a Vojta. Pak následoval Lukáš. Když předal dřevěnou násadu Kubovi, ozvala se Lea znovu:

„A jako poslední přichází profesionální kopáč Jakub!“

Kuba se na ni zaškaredil, ale pak rezignovaně povzdechl.

„No jo, já vím. Už do mě přestaň rýpat. Kecal jsem… Žádný mistr na stavbě, ale obyčejný blbý kopáč. Ale hlavně že šéf zaplatil, ne?“

Zbystřila jsem. Zaplatil? On už na nějaké brigádě byl? Takže ty peníze mít mohl? Podívala jsem se na Hynka. Podle překvapení v jeho obličeji bylo jasné, že si to uvědomil také.

Kuba zabral v posledním nerozrýpaném rohu, zvednul lopatu a převrátil ji do koleček. Z vršku té čerstvě nasypané hromádky trčel malý kousek něčeho červeného.

„Hele, zapomenutá bábovička!“

Sehnul se a vytáhl…

…promočenou peněženku, ze které vyhřezávaly stejně promočené bankovky.

„Teda, kdybych věděl, že se tady v pískovišti válí tolik peněz, nechodil bych celé jaro o víkendech kopat výkopy, ale šel bych rovnou sem. Čí to je?“

Vyschlo mi v krku a Hynkovi nejspíš taky. Třeštila jsem oči na předmět v Kubově ruce a nevypadalo to, že bych dokázala v dohledné době protlačit sevřeným krkem něco jiného než nezbytné množství vzduchu. Ani Hynek se nechystal cokoli říct. Zíral do stejného místa jako já. Pak jsme pohlédli na sebe.

„To je… moje,“ prohlásila jsem, když jsem odtrhla oči z Hynkovy tváře a když se mi konečně podařilo vydat nějaký zvuk. Jak se ta peněženka ksakru mohla dostat do pískoviště?

Odpověď byla kupodivu úplně jednoduchá a jasná. Všimla jsem si jí okamžitě poté, co mi Kuba svůj nález podal. Červená kůže byla na několika místech prokousaná psími zuby. Donda! Kožená peněženka voněla po uzeném, byla už jednou na zemi a pak jsem ji nechala na nízkém stolku. Ne na stole, kam Donda ví, že nesmí. Pochoutka voněla jako dobrá kost, ale nedala se sežrat. Tak si ji to štěně zahrabalo na horší časy.

Znovu jsme se s Hynkem na sebe podívali. Měl v očích otázku. Několik otázek. Teda, Marplová ze mne fakt nikdy nebude… Ta umí odhadnout motivy lidí mnohem líp. Takhle se seknout! I když… vlastně jsem se tolik nespletla. Nikdy jsem přece úplně neuvěřila, že by některé z mých mláďat kradlo, přestože se mi fakta snažila namluvit opak. Vždyť jsem vlastně měla pravdu! Nikdo z nich to neudělal!!! Alespoň jednu z Hynkových otázek jsem pochopila úplně přesně. A odpověď zněla – ne. To, že jsme je podezřívali, by se opravdu nikdy dozvědět neměli. Opět jsem pohlédla na manžela a zavrtěla hlavou. Usmál se, přivřel oči a sklonil hlavu v gestu pochopení.

Nezdálo se, že by si někdo z mladých naší němohry všimnul. Peněženka kolovala z ruky do ruky a všichni došli ke stejnému závěru jako já. Když mi ji ale Zita vrátila, ztratili o ni zájem. Právě totiž dostali hromadně další skvělý nápad. Přejmenovat Pulčí tábor na Žabí, protože když už nemají pískoviště, nejsou přece žádná děcka.

„Má to smysl? Vy tady budete jezdit i jako dospělí?“ zeptal se zdánlivě lhostejně Hynek.

„Že váháš, dědo! Příští rok přece všichni přijedem na to uzené!“

„No jasně!“

„Tohle si přece nenecháme ujít!“

„Nás se tak lehko nezbavíte!“

„Bez tábora by to nebyly žádné prázdniny!“

Stále jsem strnule a beze slova držela v ruce zničenou taštičku. Neuvěřitelné! Kam těm našim pulcům zmizely jejich ocásky? Ještě před malou chvilkou je měli a teď se na nás najednou zubí šest docela dospělých mladých žabek…

„No tak, babi, vzbuď se!“ šťouchla do mě Zita. „Docela šok, s tou peněženkou, co? Ti ale povím, ty musíš být bohatá, když sis ani nevšimla, že ti zmizela.“

„Jasně že nevšimla.“ Konečně jsem se vzpamatovala a do všeobecného smíchu jsem bez mrknutí oka zalhala. „Od pátku jsem ji nepotřebovala a myslela jsem, že ji mám v kabelce v ložnici. A jestli jsem bohatá? Myslím, že docela jo.“ Objala jsem všechny naše dospělé vnuky pohledem, mrkla na Hynka a chytla ho kolem pasu. „Jako královna ze Sáby.“