Nemáte taky pocit, že se u nás z větru stává nějak moc často ničivý fenomén? Tedy, ne že by předtím nefoukalo, ale když vezmu jenom letošek, tak byly nejméně čtyři zapamatování hodné vichřice, jedna z nich v našem kraji opravdu ničivá. V lese chodím kolem desítek vývratů, na loukách u Labe jsou pořád čerstvé popadané velké větve z listnatých stromů.

A tak si říkám, jestli je to jenom mojí bídnou pamětí, či pamětí zrádně zkreslující fakta, nebo skutečně jsou potíže s větrem urvaným ze řetězu častější? Letos jsem si už několikrát kvůli větru dala sama stopku, pokud jde o procházku v lese a vždy jsem pak viděla, že to bylo rozumné rozhodnutí. Na svých chronicky známých trasách celkem přesně poznám nově popadané větve – případně stromy.

Pamatuju si na večer, kdy jsem šla domů ze zkoušky divadla a fičelo. Nikdy předtím mě nenapadlo, že cesta k nám z centra obce zahrnuje nějaké nebezpečí – po jedné straně jsou louky a pole, po druhé řídce sázené domy se zahradami a sady. A jak kolem kvílela meluzína, začala jsem si prvně uvědomovat, že dva velikánské kaštany a lípa, které mám cestou, mě snadno mohou účinně uzemnit dobře mířenou spadlou větví. Nebyl to pěkný pocit – a ještě na „mé“ cestě!:))

Předevčírem začalo extra fičet na Moravě a já byla vděčná, že u nás byl celkem klid. Aby nebyl svět v úplné nerovnováze, začalo včera ráno u nás foukat taky. Koukla jsem z pracovny na protější smrk, zhodnotila kvalitu mávání větví (jen větve, ne kmen, takže za mě dobrý:)) a vydala se psima do lesa.

Jely jsme nad Dvůr Králové, pás lesů za místní nemocnicí máme všechny rády a nebývá tam tak děsné bahno, jako u nás. Už když jsem parkovala, tak jsem zaváhala – vítr si občas zavyl nepříjemným způsobem, stromy se kymácely… ale nic nepadalo. A psí holky v autě kvílely nedočkavostí. Půjdeme.

Většinou jen silně foukalo, ale některé nárazy větru doprovázely opravdu strašidelné zvukové efekty. Věřili byste, že bukový hájek, pročísnutý v prosinci silným větrem zní jako projíždějící vlak? Jak jsem stoupala na vrchol podlouhlého hřebenu, byly větrné hrátky stále efektnější. Jehličnany se dokázaly – podle věku, mladší víc – komíhat až ve tří čtvrtinách své délky!

Vzhledem k tomu, že jsem byla právě na nejvzdálenějším místě našeho procházkového okruhu, tak mi nezbylo než si strach zakázat. Stejně jsem se musela vrátit k autu, tak proč panikařit. A tak jsem se rozhodla si ty poryvy větru nahrát na video.

Chvilku trvalo, než jsem si sundala rukavice a našla mobil. Namířila jsem ho na špičky stromů… a vítr zeslábl, čímž se ztratil ten správný efekt. Nechala jsem rukavice v kapsách, mobil v jedné ruce a druhou jsem psům házela klacky. Čekala jsem. Další poryv musí být za chvilku, vždyť přece fičí! Nic.

Šla jsem kousek dál, protože při stání mi byla zima, a hledala další pěkné místo, kde by se daly filmovat kymácející se stromy. A ono stále nic! Nevěřila jsem vlastním smyslům. To jsem si ten vítr vymyslela nebo co? Dala jsem tedy mobil do kapsy a rukavice na ruce a sázela na zákon schválnosti. Určitě začne foukat, když jsem uklidila techniku:))

Nic. Došla jsem se psima k autu (což znamenalo asi 20 minut) a pořád nic! To už mi bylo opravdu podezřelé. Ale když potom nefoukalo ani u nás doma, tak mi to začalo být jasné – vypnula jsem vítr. Mobilem! Neuvěřitelné, co ta technika dneska umí:)))

Ach ano, samozřejmě to byla náhoda. Jenže někdy člověku náhoda nahraje tak, že vypadá málem jako divotvůrce:)) Mávnete rukou, a změní se červená na semaforu na zelenou. Pokynete hlavou a někomu praskne taška a věci se vysypou po chodníku. Vydechnete… a spadne dům (a vy jste tu demolici neplánovali!:))

A tak se dnes ptám a) na vaše zkušenosti s větrem – taky máte pocit, že dřív nebýval ničivý tak často? A za b) taky se vám někdy podařilo díky náhodě „pohnout světem“?:)))

PS: Docela mě mrzí, že jsem ten pořádný vítr nedokázala nafilmovat. No, snad příště:))