Na skutečné záděry jsem,hlavně v mládí, dost trpěla. Především vlastní vinou. Měla jsem tendency kousat si nehty (mám je dodnes slabé, lamely se a tak jsem je „zarovnávala“ okusováním). No a jak jsem občas trhla, způsobila jsem si záděru. A protože jsem s tím nic nedělala, záděra se povětšině zanítila. Pak jsem měla nateklý, zahnisaný prst, ve kterém to cukalo a který se mi samozřejmě všude pletl. Sebemenší šťouchnutí bolelo až k pláči. Nakonec to skončila máčením ruky v horkém heřmánku, dokud se hnis nestáhl k povrchu, kůže nepraskla, hnis nevytelk a prst se zahojil. Naštěstí tyhle záděry už jsou minulost, když si ji přeci jen udělám, potřu jódem, pevně zalepím náplastí a většinou do dvou dnů je zahojeno.

Od doby, co máme kočky, skoro všechna moje domácí trička dříve nebo později dostanou dirky v látce od jejich drápků. No a ještě když jsme měli kočku Kotě, byla u nás moje česká kamarádka. A jak jsem měla Kotě v náručí a ona chtěla seskočit, tričko získalo dirku. Kamarádka se nabídla, že mi ji raději hned zašije. Já jen mávla rukou, že mi to tolik nevadí. A ona na to „malá dirka, bude velká dirka“. A měla recht. Ta titi dírečka se opravdu zvětšovala,já jí byla stále lína zašít a nakonec z toho byla už nepřehlédnutelná díra, kterou jsem nakonec ze spodu zalepila nažehlovací záplatou, protože sešít ji (stáhnout) už by bylo příliš viditelné. Tuhle její mantra si od té doby opakuji přečasto a snažím se podle ní řídit. Jenže ne vždy uspěji, někdy zvítězí lenos a pak je holt z male dirky velká dirka a doplácím na to sama.

Já se přiznám, že odkládání věcí nebo snaha ignorovat ty nepříjemné, je můj hrozný zlozvyk. Bojuju s tím různě, někdy líp, jindy hůř.
I s tou záděrou je to typické! První den si jí hledím, prst hezky zalepím a snažím se ruku nestrkat do vody, jaru a tak. Druhý den obvykle ztratím trpělivost… a pak se mi hojí týden místo tří dnů 😛
Někdy mám pocit, že jsem nenapravitelná. (blush)