Většina území Judeje, spolu s většinou území Samaří, tvoří v mezinárodním žargonu takzvaný Západní břeh Jordánu. Tedy území, které po roce 1948 patřilo Jordánsku, které Jordánsko ztratilo po Šestidenní válce v roce 1967 a kde žijí, v neuvěřitelném propletenci, izraelští Židé a palestinští Arabové. Je to zároveň území, o kterém se lehce ahistoricky mluví jako o Palestině.
Termín „Palestina“ je historický, staroegyptský název pro území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, který posléze převzali Řekové, Římané a od nich ostatní. Původně označoval lid, který bojoval proti egyptskému faraonovi Ramsesovi III., zhruba 1150 let před naším letopočtem. Zhruba 450 let před naším letopočtem, označil toto území řecký historik Hérodotos jako „Palaistiné“; v jeho době šlo o jeden z regionů starověké Sýrie. To se zhruba časově kryje s biblickými Filištíny, což byl národ, se kterým bojovali Izraelité, ale neexistuje žádný historický důkaz, který by je spojoval s touto zemí jinak, než tam bydleli a proto se jim tak říkalo (tedy název země byl starší).
Název Palestina se až do roku 1948 používal jako název čistě geografický, nikoliv odvozený od etnik tam žijících, tedy podobně, jako třeba dnešní Belgie. Tak, jako je Belgičan každý, kdo je občanem Belgie, ale může být etnicky Vlám, Valon nebo Němec (nebo přistěhovalec jakéhokoliv jiného původu), až do roku 1948 se za Palestince označoval každý obyvatel území mezi Středozemním mořem a Jordánem. To je velmi podstatné pro pochopení tohoto území, protože ještě před vyhlášením Státu Izrael se pod pojmem „Palestinci“ běžně rozuměli i tamní Židé, takže jakýkoliv dokument z před roku 1948, mluví-li o Palestincích, mluví o Židech, Arabech i dalších bez ohledu na další dělení.
Když vznikl plán OSN pro rozdělení Palestiny na Stát Izrael a, blíže nedefinovaný „arabský palestinský stát“, tehdejší Arabové toto rozdělení odmítli a chtěli prosadit arabský stát od moře přinejmenším po Jordán. Termín „Palestinci“, jak se chápe dnes, tedy označující arabské obyvatele tzv. Západního břehu Jordánu, vznikl vlastně až po roce 1967. Do roku 1948 označoval všechny lidi žijící mezi mořem a Jordánem, od roku 1948 do roku 1967 všechny Araby žijící mezi mořem a Jordánem a od roku 1967 pak označoval lidi, kteří se nevidí primárně jako Arabové, ale jako Palestinci. Mnoho Izraelců neuznává termín „Palestinci“ pro občany Palestinské autonomie, místo toho používá termín „Arabové“, protože považuje vytvoření vlastního, nového národa, pro Araby, kteří se do roku 1948 nijak neodlišovali od Arabů žijících v Sýrii a Jordánsku, za účelové.
Mám-li tedy být neutrální, tak území Západního břehu Jordánu, tedy bývalé území Jordánska, jehož se Jordánsko vzdalo, je v oblastech A kontrolováno plně Palestinskou samosprávou, v oblastech B civilně Palestinskou samosprávou a bezpečnostně Izraelem a v oblastech C spadá pod plnou izraelskou jurisdikci. Žijí tam etničtí Židé a Arabové. Zhruba tři procenta Arabů jsou křesťané, zbytek tvoří sunnitští muslimové. Židé tvoří zhruba 17 % obyvatel Západního břehu.
Palestinská samospráva je nově reprezentována kromě hnutí Fatah i teroristickým hnutím Hamás, přičemž ani hnutí Fatah není zrovna mírumilovné – běžně například vyplácí doživotní rentu příbuzným tzv. mučedníků, což bývají atentátníci, kteří při pokusu o zabití Židů, ať už civilistů, nebo vojáků, zemřou.
Z druhé strany to není o moc lepší – Židé žijící na Západním břehu Jordánu se dají rozdělit do tří skupin: Samaritánů, kteří žijí v Samaří (na sever od Jeruzaléma) nepřetržitě od starověku, nábožensky motivovaných osadníků, kteří v osidlování Západního břehu vidí biblické poslání (nejtypičtější je pro ně vesnice Kiryat Arba vedle Hebronu, Beit El vedle Ramalláhu nebo Efrat a Gush Etzion vedle Betléma) a nakonec do skupiny sekulárních Židů, žijících zejména v Ma’ale Adumim na východ od Jeruzaléma, kterým nejde o žádnou ideologii, ale zkrátka o to, že v poušti na dohled od Jeruzaléma vzniklo slušné bydlení, které není předražené.
Mládež od náboženských osadníků bývá podobně radikální, jako mnozí palestinští Arabové, takže nejvíce konfliktů, o kterých je slyšet, má takovou či onakou spojitost s místy, kde spolu sousedí arabská města (Hebron, Ramalláh, Nábulus) a nábožensky motivované židovské osady, ale útoky se nevyhýbají ani Ma’ale Adumim.
Většinu Judeje tvoří pohoří, které pokrývá poušť s občasnými oázami, maximálně polopoušť. Z úvodu tohoto článku to vypadá jako místo, kam by turista radši neměl jezdit, ale opak je pravdou: hlavní důvod, proč je to teritorium tak sporné, je přesně tentýž důvod, proč je turisticky zajímavé: nachází se na něm naprostá většina starozákonních památek, které mezi mořem a Jordánem můžete najít, a právě proto, že si tam kvůli komplikované situaci málokdo z masových turistů troufne, je cestování tam tak nesmírně zajímavé.
Co se bezpečnosti týče, vypadá to z úvodu opravdu děsivě, ale není to takové, je to v zásadě bezpečné, a prakticky zcela bezpečné, jste-li viditelně turisté. Ani jedna strana sporu nechce vypadat před světem špatně a používá turisty jako své emisary do zemí, odkud jsou, a snaží se je přesvědčit o tom, že zrovna ona má v tomto sporu pravdu, o což se většinou snaží příkladem, nikoliv tím, že vás bude někdo o něčem aktivně přesvědčovat. Zkrátka a dobře snaží se o to, abyste pak doma vyprávěli, jak jste byli třeba v arabské části Hebronu a jak tam ti lidé vlastně byli úplně v pohodě, popřípadě jak jste byli v židovské části Hebronu a jak na vás tam vlastně byli fajn.
Útoky, k nimž tam občas dochází, jsou natolik specifické, že se, jako turista, ani nemáte jak ocitnout v nesprávný čas na nesprávném místě, protože zpravidla jde buď o útok na vojáky či policisty, útok na domácnosti (osadníků, nebo Arabů, o nichž si osadníci myslí, že sympatizují s radikály), a to prakticky výlučně chladnými zbraněmi nebo žhářstvím. Je to sice velmi smutné o tom takhle mluvit, ale píšu to takhle na rovinu proto, aby bylo jasné, že je to něco, s čím se turista zkrátka nemá jak setkat, takže klidně se tam jeďte podívat.
V Judeji stojí za vidění zejména tři místa: Hebron (arabsky Al-Khalil), Betlém a Jericho; ovšem nejen ta – pro poznání celé situace stojí za to si zajet do některé osady, případně vylézt na některý z mnohých kopců Judejských hor.
Hebron
Hebron je město, které doslova vyráží dech. A to nejen kvůli svému hlavnímu turistickému cíli – Jeskyni patriarchů, kde jsou pohřbeni Abrahám, Izák, Jákob a jejich ženy s výjimkou Ráchel, jejíž hrob je poblíž Betléma u stejnojmenného hraničního přechodu mezi Izraelem a betlémskou oblastí A, ale také kvůli městu samotnému, jeho komplexitě (jak už to v Izraeli chodí) a zvláštnímu, poněkud stísňujícímu geniu loci.
Jeskyně patriarchů se nachází pod velkou kamennou svatyní, která připomíná hrad a kterou nechal postavit judský král Herodes na počest jeskyně, kde jsou židovští (a křesťanští a muslimští) patriarchové a jejich manželky pohřbeni. Během byzantské nadvlády města byla přestavěna na baziliku, později za muslimské vlády na mešitu, pod kontrolou křižáků na kostel a poté opět na mešitu. Židům bylo zakázáno od pádu křižáků vstoupit do svatyně až do znovudobytí Hebronu v šestidenní válce (1967).
Dnes je svatyně rozdělena na synagogu a mešitu; vstup do každé části je z obou stran města; svatyně jsou stavebně rozdělené a jeskyně s hroby se nachází pod ní; vstoupit do jeskyně se ovšem nedá; vstup do jeskyně je zapečetěn mramorovými dveřmi. Tak, jak je rozdělena svatyně, je rozdělené i celé město. Svatyně je v samém centru Hebronu, ale na základě dohody Oslo II bylo Izraeli přiznáno právo kontroly židovské části svatyně spolu s bezprostředním okolím (jednou ulicí, kde je synagoga, ješiva a židovský hřbitov) a příjezdovou komunikací od silnice první třídy č. 60. Zbytek města je pod výlučnou kontrolou Palestinské samosprávy; část města je tedy oblastí C, zbytek je oblast A.
Turista se bez problémů dostane do obou částí svatyně i města; mezi oblastí C a oblastí A je několik hraničních přechodů (pozor, jsou jednosměrné, takže jakmile přejdete, musíte projít o pár ulic dál, abyste se vrátili) a cizinci mají naprosto volný vstup, čeští občané pak už obzvlášť jednoduchý (viz předchozí článek). Tak, jako každé jiné rozdělené město (Nikósie, Belfast, či kdysi Berlín) má město lehce stísňující atmosféru; slovy mého tatínka to tam vypadá, jako kdyby tam válka skončila před dvěma týdny a právě nabíjeli na další – ale znovu důrazně opakuji, v tomhle stavu je Hebron od roku 1993 a je to naprosto bezpečné, není se čeho bát. Ale za vidění to stojí. Důležitá rada pro muže: vyplatí se zhruba za tři stovky ještě v Česku koupit kipu, protože bez kipy se nedá chodit do synagog, na posvátná místa všeho druhu a na židovské hřbitovy. Na turistických místech půjčují jednorázové, ale na méně turistických dostupné nejsou a i když vás odtamtud nikdo nevyhodí, je to poměrně neslušné tam bez kipy chodit.
Dostat se do Hebronu dá buď autem (pouze z Jeruzaléma nebo od Be’er Ševy po silnici č. 60; silnice č. 35 je pro auta z půjčoven neprůjezdná, neboť vede přes oblast A, na kterou nebudete mít nejen pojistku, ale ani povinné ručení pro oblasti A a B. Důležité upozornění: ačkoliv vám nikdo nebude fyzicky bránit v tom, jet do oblastí A a B s půjčeným autem (tyto oblasti jsou označeny značkami, takže se netřeba bát, že byste se dostali někam, kam nechcete), v případě nehody ručíte za veškeré škody na půjčeném vozidle i na ostatních účastnících silničního provozu vlastními penězi!
Do Hebronu se dá dostat i bez vjíždění do oblastí A a B, a to pouze jednou cestou, od silnice č. 60 výjezdem na Kiryat Arba, projedete skrz osadu Kiryat Arba a po značkách se budete držet na „Avraham Avinu“, což je čtvrť v oblasti C, kde je svatyně. Zaparkovat se dá přímo před ní. Jste-li odkázáni na hromadnou dopravu, největší smysl dává jet arabským linkovým autobusem z Jeruzaléma či Betléma do arabské části Hebronu (bude značen jako Al-Khalil) a pak přejít v centru města přes hraniční přechod – jinak jezdí linkové autobusy do přilehlé židovské vesnice Kiryat Arba, kam jezdí izraelské linkové autobusy ze západní části Jeruzaléma, ale odtamtud je to ještě kus cesty pěšky.
Betlém
Význam Betléma je největší pro křesťanství a islám, v souvislosti s narozením Ježíše. Pro Židy má Betlém největší význam kvůli hrobce Ráchel, která je pár set metrů od hraničního přechodu, který spojuje Jeruzalém s Betlémem; protože je ovšem v oblasti A, izraelští Židé nemají do oblasti přístup jiný, než Izraelem a Palestinskou samosprávou kontrolovanými hromadnými zájezdy, které se občas pořádají a které jsou jediným způsobem pro izraelské občany židovského původu, jak vidět Betlém nebo Jericho.
Nejzajímavější pro turisty, kteří nemají auto s pojištěním pro oblast A, je centrum města a čtvrť Beit Jala. Betlém není velký, takže se dá bez problémů projít pěšky, jinými slovy: máte-li aspoň trochu času a jste-li aspoň trochu mobilní, nenechte se zlákat tamními taxikáři, protože jednak je nepotřebujete a pak také vám udělají přesně totéž, co cizincům dělávají tak často taxikáři pražští. Nejlepší způsob, jak se do Betléma dostat, je autobusem linky 231, který celodenně odjíždí v přibližně desetiminutovém intervalu z autobusového nádraží u jeruzalémské Damašské brány (zastávka tramvaje Damascus Gate – שער שכם – باب العمود).
Autobus stojí 6,80 šekelu (43 Kč) a jede po silnici č. 60 přes tunely a výše doporučovanou čtvrť Beit Jala na zastávku na křižovatce ulic Hebron Road a Derech Beit Jala, odkud se obě části města dají snadno pěšky prozkoumat. Rovněž se tak vyhnete šílenství, které na turisty čeká u hraničního přechodu č. 300 u Rácheliny hrobky. Pokud chcete, k tomuto hraničnímu přechodu se pěšky od zastávky, kam jezdí autobus linky 231, dostanete bez problému také. Autobus zpět do Jeruzaléma odjíždí z téže zastávky, kam z Jeruzaléma přijíždí.
V historickém centru Betléma stojí za vidění staré úzké uličky, několik kostelů (luteránský, syrský pravoslavný a římskokatolický), Omarova mešita a – samozřejmě – kostel Narození Páně a s ním sousedící kostel svaté Kateřiny. V Beit Jala pak jednoznačně stojí za vidění kostel Panny Marie a uličky starého města Beit Jala (spadá pod Betlém, ale je to historicky samostatné město). Po cestě od autobusové zastávky k hraničnímu přechodu č. 300 stojí za návštěvu městské muzeum a Ráchelina hrobka.
Jericho
Jericho je nejstarší, kontinuálně osídlené, město na světě, a jako takové je památkami také doslova poseté. Je to opět oblast A, takže půjčeným autem se tam legálně nedostanete; nejlepší možnost je jet autobusem č. 263 do Bethany, neboli arabsky al-Eizaríje (což mimochodem stojí za návštěvu samo o sobě), odkud jezdí tzv. sdílené taxi, v postsovětských zemích známé jako maršrutky, do Jericha. V Jerichu pak stojí, kromě centra města, za vidění ruiny starého Jericha a Klášter Pokušení (na kopci nad Jerichem, vyveze vás tam lanovka). Hezká vyhlídka na město, v oblasti C, je z osady Mitzpe Jericho; je značená z dálnice č. 1 spojující Jeruzalém s údolím Jordánu.
Jak jsem psal už několikrát výše: při zachování zdravého rozumu (nenosit kipu v arabských oblastech, nenosit palestinský šátek v židovských osadách) se dá Judea velmi dobře a bezpečně prozkoumat. Jediné nebezpečí, které reálně hrozí, je, že se připletete do rvačky, které tu a tam vypuknou, ale jednak je šance, že vůbec nějakou takovou rvačku uvidíte, minimální, a jednak ani jedna strana nebude chtít zasáhnout vás jako turistu, takže se ničeho nebojte.
Judeu tedy mohu všem zvědavým turistům a cestovatelům jedině doporučit!
Já to taky čtu, se zatajeným dechem, super podané. Nemám ambice tam jet, ale je to opravdu dobře napsané, člověk se tam vidí. Mám podobně jako Matylda trochu problém s kulturou okolních zemí – vím, že v Izraeli jako takovém to problém není, ale v okolí ano – a to mne opravdu neláká. Takže dík za okénko, kterým můžu aspoň nakouknout…
Andy díky! Čtu, čtu, včera nebyl čas.Ještě se několikrát vrátím abych vstřebala dojmy z Izraele.
Super detailní popis. Fakt těm Židům žijícím v Hebronu nezávidím. A kvůli čemu? Protože každý vyznávají jinou imaginární postavičku a čtou z jiné fantasy knihy.
Jenom rychle – další zajímavé povídání o zajímavé zemi. Ale ruku na srdce – mně se tam nelíbí. Jó, holt to není země mlékem a strdím oplývající, na jakou jsem zvyklá. To tedy mluvím jen o krajině a městech, o lidech mluvit nemůžu.
Jinak mám dojem, že právě ženy z Izraele (chtěla jsem napsat izraelské ženy, ale nevím, jestli je to technicky správně – možná spíš židovské ženy?) patří mezi ty nejemancipovanější na světě, neboť kde jinde lze spatřit v baru kočku v minišatech se samopalem přes rameno?! 😉
Andy, díky za první článek, ten den jsem se nedostala k diskuzi. Dnes díky za historický výklad. Budu přeposílat oba články kamarádce, Velké Cestovatelce. Kdysi v zaměstnání byla vyslána delegace vodohospodářů do Izraele, aby omrkli hospodaření s vodou, v tak náročné oblasti na vodní hospodářství. Pánové se vrátili v jakémsi šoku, s obrovskými balíky fotografií a s tak nadšeným vyprávěním! Izraelci musí být úžasně houževnatý, pracovitý národ, když se dokáží udržet v okolním, tak nepřátelském území. Další náš známý byl někdy v polovině devadesátých let v Izraeli po památkách a také se vrátil s nadšením, protože kam šlápl tam byla hluboká historie.
Jsem ráda za naši Kotlinku, protože ten etnický propletenec v tak náročném přírodním prostředí, to je tedy dost napínavé.
Andy, děkuji za popis vaší cesty po Izraeli.
Je to velmi zajímavé a poutavé čtení.
Jako bych tam byla s vámi.
Andy, dík za další inspirativní článek (za ten první jsem zapomněla poděkovat). Určitě tam někdy vyrazíme, jen ještě nevím kdy.
Dokonalý popis pro případného návštěvníka. Někdy možná. Momentálně nemám nejmenší chuť navštěvovat místa, kde jako žena jsem na úrovni velblouda a bez hadru na hlavě ani ránu (ne že bych na hlavě v tom vedru něco nenosila, ale vadí mi princip).
Matyldo, tam tohle není problém. Ani arabská města na Západním břehu nejsou Egypt. Ženy se tam pohybují naprosto normálně..
Musím říct, že mě nikdy nenapadlo, že Arabové a Židé žijí odděleně a zároveň tak promíchaně!
Popravdě je to pro mě těžko představitelné, jak se takhle dá žít a klobouk dolů, pokud se to aspoň částečně daří. Snažím se si to představit v českých podmínkách, ale vlastně se radši nesnažím. Přesto – takhle byly vlastně namíchané Sudety, ne? Tedy bez zdí a raket…
Jenže v Sudetech, tedy těch předválečných, se snad neřešilo kdo je kdo – prostě se mluvilo česky i německy a neřešilo se. Nebo se mýlím?
Ne, nemýlíš. Dokud se do toho nezamíchala politika, a hlavně jeden malíř pokojů s knírkem.
No, ono se to neřešilo ani potom. Když jsme v sedmdesátých letech koupili chalupu v Sudetech ( a v bývalém jáchymovském revíru ), sedávali u stolu v hospodě německý voják, voják od Svobody, bývalý člen ON a slovenský partyzán. Až na toho Němce všichni přišli do těch krajin až po válce. Pravda, když přebrali, dozvídali jsme se různé věci, ale jinak spolu popíjeli a trumfovali se, kdo na tom byl hůř
No, jak jsem tady už někdy psala, jezdili jsme hodně let do Kraslic, teda vlastně do Stříbrné. Bavili jsme se třeba s jedním klukem, který se jmenoval Horst, hodně stará babička na něj něco volala německy, on se otočil, německy odpověděl a pokračoval s námi česky. Byl tam takovej malej obchůdek, pak se mu jednou v zimě provalila střecha, protože chytrá hlava navrhla rovnou střechu, to bylo centrum celé vesnice, babči švitořily s panem vedoucím německy, na nás začal taky, ale hned se opravil a mluvil česky.
To mnohem horší to bylo potom, když Kraslice doslova trpěly nájezdy německých kupujících. To i místním začali jít Němci hodně brzo na nervy.
Ono to na straně s NDR trochu šlo, protože jsme přes tu hranici my i východní Němci mohli relativně snadno chodit. To co se stalo na hranici se západním Německem bylo totální vyhnání
No ona to ani v Sudetech nebyla taková idylka, jak se to dnes obvykle v rámci politické korektnosti prezentuje a bagatelizuje. Je třeba si uvědomit, že výsledkem bylo vraždění Čechů a vyhnání českého obyvatelstva pryč z tohoto českého území, o čemž se dnes jen málo mluví, aby nebyly dotčeny německé city. Celkem pochopitelnou reakcí bylo poté vyhnání Němců pryč z tohoto českého území, pak delší období mlčení a dnešní křehká rovnováha založená na tom, že Češi si mohou v Německu více vydělat, Němci mají levnější pracovní sílu a němečtí obchodníci v pohraničí větší odbyt pro své zboží. Územní situace zůstala ale beze změny a nikdo nebyl ukrácen.
V Palestině před r. 1948 také žili Arabové i Židé dohromady. Pozemky vlastnili převážně Arabové a Židé, pokud se tam chtěli usídlit, od nich velmi draho tyto pozemky odkupovali, což bylo pro Araby samozřejmě výhodné. Animozita mezi Araby a Židy samozřejmě panovala a občas vzplála s tím, jak se zvyšoval počet židovského obyvatelstva. Britové, kteří toto území spravovali, se nijak zvlášť neangažovali, vyhlásili sice kvóty na přistěhovalectví, ale ty se vesele porušovaly. Když byl v r. 1948 ustaven stát Izrael, žilo v Palestině přibližně jednou tolik Arabů než Židů. V průběhu následující jednoroční války valná většina Arabů odešla pryč, nejčastěji do Jordánska a Egypta, a to je dodnes problematická záležitost. Bohatí arabští majitelé pozemků v Palestině byli usazeni zejména v Egyptě (jak byl tenhle problém řešen, nevím, docela by mě to zajímalo, zda byli vyplaceni, nebo vyvlastněni…) a ztratili možnost těmito pozemky disponovat. A na zásadní problém bylo zaděláno – Palestinci (a s nimi i ostatní Arabové) se cítili a cítí ukráceni ve svých územních zájmech a ve svém právu na sebeurčení a Izraelci se zase logicky cítí permanentně ohroženi, jelikož jsou ze všech stran obklopeni Araby a ve vzduchu stále visí hláška (tuším Násirova, ale tím si nejsem jistá) o zatlačení Židů zpátky do moře. Jelikož si obě strany stojí celkem logicky na svém, je konflikt prakticky neřešitelný.
O soužití s muslimskými Araby si lze udělat představu prakticky za rohem. Není třeba jezdit do Izraele, stačí zajet do Německa, Francie, Belgie, Anglie.
No, ono nic není černobílé, jeden izraelský Arab je můj kamarád a kolega v práci a nemůžu si na něj stěžovat ani v nejmenším. To bude kus od kusu, každý člověk je jiný, nelze paušalizovat.
+ je dost zásadní rozdíl mezi izraelskými Araby a „Palestinci“, pokud jde o jejich politické názory.
Tak on asi teoreticky „Palestinec“ je, ale neříká si tak. Ale fakt je normální. Je tu ženatý, má dvě děti, pivo pije, nebýt trochu snědší, nikdo na něm nic nepozná.
Zatím je jich tu pět a půl. Až budou tvořit 20, nebo 30% obyvatel, bude to o něčem jiném, mnohem horším a já jen doufám, že se toho nedožiju.
V každém národě je určité procentů magorů co se těší až se chopí moci a budou se moci vybít na ostatních. Jednou dostali moc magoři Němečtí, pak zas magoři čeští. Kdyby někdo vydal dekret, že od zítra můžeme bez trestu vyhánět cizince z Prahy, tak věřte tomu, že by se dost takových co by vzali zákon do svých rukou našlo i teď
Pokud jde o ty podvodníky a dealery drog, co operují každý večer na Václaváku, nebo ruskojazyčnou mafii, tak včera bylo pozdě! A jen tak na okraj; Hitler měl osvědčení o svém jmenování čestným muslimem. Takže o islámu více vědět netřeba.
Není islám jako islám. Šíitský islám je kupříkladu spíš zoroastriánství s muslimským nátěrem a elementy převzatými z judaismu a katolicismu tak, aby se to jako celek hodilo pro náboženskou správu perského impéria. A mimochodem s šíity nikde problémy nejsou.