Většina území Judeje, spolu s většinou území Samaří, tvoří v mezinárodním žargonu takzvaný Západní břeh Jordánu. Tedy území, které po roce 1948 patřilo Jordánsku, které Jordánsko ztratilo po Šestidenní válce v roce 1967 a kde žijí, v neuvěřitelném propletenci, izraelští Židé a palestinští Arabové. Je to zároveň území, o kterém se lehce ahistoricky mluví jako o Palestině.

Termín „Palestina“ je historický, staroegyptský název pro území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, který posléze převzali Řekové, Římané a od nich ostatní. Původně označoval lid, který bojoval proti egyptskému faraonovi Ramsesovi III., zhruba 1150 let před naším letopočtem. Zhruba 450 let před naším letopočtem, označil toto území řecký historik Hérodotos jako „Palaistiné“; v jeho době šlo o jeden z regionů starověké Sýrie. To se zhruba časově kryje s biblickými Filištíny, což byl národ, se kterým bojovali Izraelité, ale neexistuje žádný historický důkaz, který by je spojoval s touto zemí jinak, než tam bydleli a proto se jim tak říkalo (tedy název země byl starší).

Judejské hory

Název Palestina se až do roku 1948 používal jako název čistě geografický, nikoliv odvozený od etnik tam žijících, tedy podobně, jako třeba dnešní Belgie. Tak, jako je Belgičan každý, kdo je občanem Belgie, ale může být etnicky Vlám, Valon nebo Němec (nebo přistěhovalec jakéhokoliv jiného původu), až do roku 1948 se za Palestince označoval každý obyvatel území mezi Středozemním mořem a Jordánem. To je velmi podstatné pro pochopení tohoto území, protože ještě před vyhlášením Státu Izrael se pod pojmem „Palestinci“ běžně rozuměli i tamní Židé, takže jakýkoliv dokument z před roku 1948, mluví-li o Palestincích, mluví o Židech, Arabech i dalších bez ohledu na další dělení.

Když vznikl plán OSN pro rozdělení Palestiny na Stát Izrael a, blíže nedefinovaný „arabský palestinský stát“, tehdejší Arabové toto rozdělení odmítli a chtěli prosadit arabský stát od moře přinejmenším po Jordán. Termín „Palestinci“, jak se chápe dnes, tedy označující arabské obyvatele tzv. Západního břehu Jordánu, vznikl vlastně až po roce 1967. Do roku 1948 označoval všechny lidi žijící mezi mořem a Jordánem, od roku 1948 do roku 1967 všechny Araby žijící mezi mořem a Jordánem a od roku 1967 pak označoval lidi, kteří se nevidí primárně jako Arabové, ale jako Palestinci. Mnoho Izraelců neuznává termín „Palestinci“ pro občany Palestinské autonomie, místo toho používá termín „Arabové“, protože považuje vytvoření vlastního, nového národa, pro Araby, kteří se do roku 1948 nijak neodlišovali od Arabů žijících v Sýrii a Jordánsku, za účelové.

Hebron – Staré město

Mám-li tedy být neutrální, tak území Západního břehu Jordánu, tedy bývalé území Jordánska, jehož se Jordánsko vzdalo, je v oblastech A kontrolováno plně Palestinskou samosprávou, v oblastech B civilně Palestinskou samosprávou a bezpečnostně Izraelem a v oblastech C spadá pod plnou izraelskou jurisdikci. Žijí tam etničtí Židé a Arabové. Zhruba tři procenta Arabů jsou křesťané, zbytek tvoří sunnitští muslimové. Židé tvoří zhruba 17 % obyvatel Západního břehu.

Palestinská samospráva je nově reprezentována kromě hnutí Fatah i teroristickým hnutím Hamás, přičemž ani hnutí Fatah není zrovna mírumilovné – běžně například vyplácí doživotní rentu příbuzným tzv. mučedníků, což bývají atentátníci, kteří při pokusu o zabití Židů, ať už civilistů, nebo vojáků, zemřou.

Hranice mezi Jeruzalémem a betlémskou oblastí A

Z druhé strany to není o moc lepší – Židé žijící na Západním břehu Jordánu se dají rozdělit do tří skupin: Samaritánů, kteří žijí v Samaří (na sever od Jeruzaléma) nepřetržitě od starověku, nábožensky motivovaných osadníků, kteří v osidlování Západního břehu vidí biblické poslání (nejtypičtější je pro ně vesnice Kiryat Arba vedle Hebronu, Beit El vedle Ramalláhu nebo Efrat a Gush Etzion vedle Betléma) a nakonec do skupiny sekulárních Židů, žijících zejména v Ma’ale Adumim na východ od Jeruzaléma, kterým nejde o žádnou ideologii, ale zkrátka o to, že v poušti na dohled od Jeruzaléma vzniklo slušné bydlení, které není předražené.

Mládež od náboženských osadníků bývá podobně radikální, jako mnozí palestinští Arabové, takže nejvíce konfliktů, o kterých je slyšet, má takovou či onakou spojitost s místy, kde spolu sousedí arabská města (Hebron, Ramalláh, Nábulus) a nábožensky motivované židovské osady, ale útoky se nevyhýbají ani Ma’ale Adumim.

Arabská část Hebronu

Většinu Judeje tvoří pohoří, které pokrývá poušť s občasnými oázami, maximálně polopoušť. Z úvodu tohoto článku to vypadá jako místo, kam by turista radši neměl jezdit, ale opak je pravdou: hlavní důvod, proč je to teritorium tak sporné, je přesně tentýž důvod, proč je turisticky zajímavé: nachází se na něm naprostá většina starozákonních památek, které mezi mořem a Jordánem můžete najít, a právě proto, že si tam kvůli komplikované situaci málokdo z masových turistů troufne, je cestování tam tak nesmírně zajímavé.

Co se bezpečnosti týče, vypadá to z úvodu opravdu děsivě, ale není to takové, je to v zásadě bezpečné, a prakticky zcela bezpečné, jste-li viditelně turisté. Ani jedna strana sporu nechce vypadat před světem špatně a používá turisty jako své emisary do zemí, odkud jsou, a snaží se je přesvědčit o tom, že zrovna ona má v tomto sporu pravdu, o což se většinou snaží příkladem, nikoliv tím, že vás bude někdo o něčem aktivně přesvědčovat. Zkrátka a dobře snaží se o to, abyste pak doma vyprávěli, jak jste byli třeba v arabské části Hebronu a jak tam ti lidé vlastně byli úplně v pohodě, popřípadě jak jste byli v židovské části Hebronu a jak na vás tam vlastně byli fajn.

Židovská část Hebronu – zóna C

Útoky, k nimž tam občas dochází, jsou natolik specifické, že se, jako turista, ani nemáte jak ocitnout v nesprávný čas na nesprávném místě, protože zpravidla jde buď o útok na vojáky či policisty, útok na domácnosti (osadníků, nebo Arabů, o nichž si osadníci myslí, že sympatizují s radikály), a to prakticky výlučně chladnými zbraněmi nebo žhářstvím. Je to sice velmi smutné o tom takhle mluvit, ale píšu to takhle na rovinu proto, aby bylo jasné, že je to něco, s čím se turista zkrátka nemá jak setkat, takže klidně se tam jeďte podívat.

Vylidněná židovská část Hebronu

V Judeji stojí za vidění zejména tři místa: Hebron (arabsky Al-Khalil), Betlém a Jericho; ovšem nejen ta – pro poznání celé situace stojí za to si zajet do některé osady, případně vylézt na některý z mnohých kopců Judejských hor.

Hebron

Hebron je město, které doslova vyráží dech. A to nejen kvůli svému hlavnímu turistickému cíli – Jeskyni patriarchů, kde jsou pohřbeni Abrahám, Izák, Jákob a jejich ženy s výjimkou Ráchel, jejíž hrob je poblíž Betléma u stejnojmenného hraničního přechodu mezi Izraelem a betlémskou oblastí A, ale také kvůli městu samotnému, jeho komplexitě (jak už to v Izraeli chodí) a zvláštnímu, poněkud stísňujícímu geniu loci.

Jeskyně patriarchů se nachází pod velkou kamennou svatyní, která připomíná hrad a kterou nechal postavit judský král Herodes na počest jeskyně, kde jsou židovští (a křesťanští a muslimští) patriarchové a jejich manželky pohřbeni. Během byzantské nadvlády města byla přestavěna na baziliku, později za muslimské vlády na mešitu, pod kontrolou křižáků na kostel a poté opět na mešitu. Židům bylo zakázáno od pádu křižáků vstoupit do svatyně až do znovudobytí Hebronu v šestidenní válce (1967).

Dnes je svatyně rozdělena na synagogu a mešitu; vstup do každé části je z obou stran města; svatyně jsou stavebně rozdělené a jeskyně s hroby se nachází pod ní; vstoupit do jeskyně se ovšem nedá; vstup do jeskyně je zapečetěn mramorovými dveřmi. Tak, jak je rozdělena svatyně, je rozdělené i celé město. Svatyně je v samém centru Hebronu, ale na základě dohody Oslo II bylo Izraeli přiznáno právo kontroly židovské části svatyně spolu s bezprostředním okolím (jednou ulicí, kde je synagoga, ješiva a židovský hřbitov) a příjezdovou komunikací od silnice první třídy č. 60. Zbytek města je pod výlučnou kontrolou Palestinské samosprávy; část města je tedy oblastí C, zbytek je oblast A.

Svatyně nad Jeskyní patriarchů. Hebron

Turista se bez problémů dostane do obou částí svatyně i města; mezi oblastí C a oblastí A je několik hraničních přechodů (pozor, jsou jednosměrné, takže jakmile přejdete, musíte projít o pár ulic dál, abyste se vrátili) a cizinci mají naprosto volný vstup, čeští občané pak už obzvlášť jednoduchý (viz předchozí článek). Tak, jako každé jiné rozdělené město (Nikósie, Belfast, či kdysi Berlín) má město lehce stísňující atmosféru; slovy mého tatínka to tam vypadá, jako kdyby tam válka skončila před dvěma týdny a právě nabíjeli na další – ale znovu důrazně opakuji, v tomhle stavu je Hebron od roku 1993 a je to naprosto bezpečné, není se čeho bát. Ale za vidění to stojí. Důležitá rada pro muže: vyplatí se zhruba za tři stovky ještě v Česku koupit kipu, protože bez kipy se nedá chodit do synagog, na posvátná místa všeho druhu a na židovské hřbitovy. Na turistických místech půjčují jednorázové, ale na méně turistických dostupné nejsou a i když vás odtamtud nikdo nevyhodí, je to poměrně neslušné tam bez kipy chodit.

V synagoze nad Jeskyní patriarchů – Hebron

Dostat se do Hebronu dá buď autem (pouze z Jeruzaléma nebo od Be’er Ševy po silnici č. 60; silnice č. 35 je pro auta z půjčoven neprůjezdná, neboť vede přes oblast A, na kterou nebudete mít nejen pojistku, ale ani povinné ručení pro oblasti A a B. Důležité upozornění: ačkoliv vám nikdo nebude fyzicky bránit v tom, jet do oblastí A a B s půjčeným autem (tyto oblasti jsou označeny značkami, takže se netřeba bát, že byste se dostali někam, kam nechcete), v případě nehody ručíte za veškeré škody na půjčeném vozidle i na ostatních účastnících silničního provozu vlastními penězi!

Do Hebronu se dá dostat i bez vjíždění do oblastí A a B, a to pouze jednou cestou, od silnice č. 60 výjezdem na Kiryat Arba, projedete skrz osadu Kiryat Arba a po značkách se budete držet na „Avraham Avinu“, což je čtvrť v oblasti C, kde je svatyně. Zaparkovat se dá přímo před ní. Jste-li odkázáni na hromadnou dopravu, největší smysl dává jet arabským linkovým autobusem z Jeruzaléma či Betléma do arabské části Hebronu (bude značen jako Al-Khalil) a pak přejít v centru města přes hraniční přechod – jinak jezdí linkové autobusy do přilehlé židovské vesnice Kiryat Arba, kam jezdí izraelské linkové autobusy ze západní části Jeruzaléma, ale odtamtud je to ještě kus cesty pěšky.

Betlém

Význam Betléma je největší pro křesťanství a islám, v souvislosti s narozením Ježíše. Pro Židy má Betlém největší význam kvůli hrobce Ráchel, která je pár set metrů od hraničního přechodu, který spojuje Jeruzalém s Betlémem; protože je ovšem v oblasti A, izraelští Židé nemají do oblasti přístup jiný, než Izraelem a Palestinskou samosprávou kontrolovanými hromadnými zájezdy, které se občas pořádají a které jsou jediným způsobem pro izraelské občany židovského původu, jak vidět Betlém nebo Jericho.

Omarova mešita v Betlémě

Nejzajímavější pro turisty, kteří nemají auto s pojištěním pro oblast A, je centrum města a čtvrť Beit Jala. Betlém není velký, takže se dá bez problémů projít pěšky, jinými slovy: máte-li aspoň trochu času a jste-li aspoň trochu mobilní, nenechte se zlákat tamními taxikáři, protože jednak je nepotřebujete a pak také vám udělají přesně totéž, co cizincům dělávají tak často taxikáři pražští. Nejlepší způsob, jak se do Betléma dostat, je autobusem linky 231, který celodenně odjíždí v přibližně desetiminutovém intervalu z autobusového nádraží u jeruzalémské Damašské brány (zastávka tramvaje Damascus Gate – שער שכם – باب العمود).

Vstup do kostela Narození Páně v Betlémě (pokud nejsi trpaslík, pak vcházíš v uctivém předklonu:))

Autobus stojí 6,80 šekelu (43 Kč) a jede po silnici č. 60 přes tunely a výše doporučovanou čtvrť Beit Jala na zastávku na křižovatce ulic Hebron Road a Derech Beit Jala, odkud se obě části města dají snadno pěšky prozkoumat. Rovněž se tak vyhnete šílenství, které na turisty čeká u hraničního přechodu č. 300 u Rácheliny hrobky. Pokud chcete, k tomuto hraničnímu přechodu se pěšky od zastávky, kam jezdí autobus linky 231, dostanete bez problému také. Autobus zpět do Jeruzaléma odjíždí z téže zastávky, kam z Jeruzaléma přijíždí.

Vstup k místu narození Ježíše – bohužel plný turistů

V historickém centru Betléma stojí za vidění staré úzké uličky, několik kostelů (luteránský, syrský pravoslavný a římskokatolický), Omarova mešita a – samozřejmě – kostel Narození Páně a s ním sousedící kostel svaté Kateřiny. V Beit Jala pak jednoznačně stojí za vidění kostel Panny Marie a uličky starého města Beit Jala (spadá pod Betlém, ale je to historicky samostatné město). Po cestě od autobusové zastávky k hraničnímu přechodu č. 300 stojí za návštěvu městské muzeum a Ráchelina hrobka.

Kostel sv. Kateřiny, Betlém

Jericho

Jericho je nejstarší, kontinuálně osídlené, město na světě, a jako takové je památkami také doslova poseté. Je to opět oblast A, takže půjčeným autem se tam legálně nedostanete; nejlepší možnost je jet autobusem č. 263 do Bethany, neboli arabsky al-Eizaríje (což mimochodem stojí za návštěvu samo o sobě), odkud jezdí tzv. sdílené taxi, v postsovětských zemích známé jako maršrutky, do Jericha. V Jerichu pak stojí, kromě centra města, za vidění ruiny starého Jericha a Klášter Pokušení (na kopci nad Jerichem, vyveze vás tam lanovka). Hezká vyhlídka na město, v oblasti C, je z osady Mitzpe Jericho; je značená z dálnice č. 1 spojující Jeruzalém s údolím Jordánu.

Jak jsem psal už několikrát výše: při zachování zdravého rozumu (nenosit kipu v arabských oblastech, nenosit palestinský šátek v židovských osadách) se dá Judea velmi dobře a bezpečně prozkoumat. Jediné nebezpečí, které reálně hrozí, je, že se připletete do rvačky, které tu a tam vypuknou, ale jednak je šance, že vůbec nějakou takovou rvačku uvidíte, minimální, a jednak ani jedna strana nebude chtít zasáhnout vás jako turistu, takže se ničeho nebojte.

Judeu tedy mohu všem zvědavým turistům a cestovatelům jedině doporučit!

Zeď oddělující obě části Hebronu