Seděli jsme s paničkou a Tarkanem u nás na kopci a koukali dolů do kraje. Tedy abych byla přesná, panička bolně koukala do kraje, já koukala na paničku a Tarkan v rámci perimetru daného vodítkem spásal všechno, co považoval za jedlé.
Řeknu vám, ten kůň je nemožnej, žral by i za apokalypsy. To já jsem dobře věděla, že paničce je ouvej. Trpělivě jsem čekala, kdy to vyklopí, protože ona mi nakonec stejně všechno řekne. Tentokrát to ale trvalo.
„Ach Rozárko, já jsem tak strašně nemožná!“ vzdychla nakonec a pokusila se mě obejmout. Chvilku jsem to vydržela, pak jsem se vyvlíkla a zavrtěla ocasem. Malinko jsem čekala, ale když nepokračovala, aplikovala jsem hojivé olíznutí. Fungovalo.
„Proč jsem vůbec na toho Tarkana lezla? Jo, v tom jsem mistr, udělat ze sebe pitomce!“ Nechápala jsem, v čem je problém. Vždyť to byl přece na jízdárně velký úspěch! Tarkan, navzdory své špatné pověsti mezi jinými jezdci, byl starostlivost sama a moc jim to spolu slušelo! Ale je fakt, že dnes jsme zase šli na vycházku po staru.
„Rozárko, ani ty to nechápeš?“ Zavrtěla jsem ocasem a dala hlavu na stranu. Tohle vypadalo psíchologicky, tam musí pes opatrně. „Ani tys nepoznala, jak strašně jsem se bála? No dobrá, ne strašně… ale bála. Byla jsem tak vysoko… a věděla jsem, že stačí, aby si Tarkan poskočil a já budu na zemi a zlámu si… no, cokoliv, na co zrovna spadnu.“ Sklonila zahanbeně hlavu.
Aha! Tak je to… Hm. Co s tím? Vyskočila jsem na lavičku vedle paničky a důkladně jí olízala ucho. A pevně se zadívala na Tarkana. Veliký kůň kupodivu pochopil, jemně do paničky šťouchnul nosem a zafrkal něco koňsky přátelského.
Panička se pousmála. „Myslíte, že to nevadí? Že je nám i takhle spolu dobře?“ Radostně jsem štěkla. Panička vstala a zasmála se. „Tak jo, je čas jít a čuchat a…“ koukla na Tarkana, „spásat nové obzory!“
Přeju vám krásnej chlupatej den a povídám, mějte se svými lidmi trpělivost. Vyplatí se to!:))
Dnes to máme s otázkou zase jednoduché – svěřujete se svým zvířatům?:)) Povídáte jim i věci, které byste třeba jinému neřekli? A aby to nebylo zbytečně dramatické, tak rozšiřuju otázku k jednoduchosti – povídáte si se svými zvířaty? A máte dojem, že vás chápou? Tedy minimálně vaše pocity? Dokáží vám nabídnout útěchu, pokud ji potřebujete?:))
Tak to my si povídáme, stačí mluvit v duchu,stejně vědí,co jim říkám, podívaj se a viděj a věděj…a když nahlas, tak se zapojej a vydávaj různý zvuky…ať spokojené nebo nespokojené…
Snažím se na ně nepřenášet nějaké svoje bolesti a strasti, stejně poznaj,kdy to dávám sama a kdy ne…a když se ukládám k spánku,jsou připravení se ke mě nacpat,každej má svý místo a pak spíme a Pitina mi přede na dobrou noc a malá Kačenka taky..Noriska se stočí do šneku a hřeje mi bok,kocour mi vsune packu do ruky a drží s emě, želvice spí v nohách a Pidikočka si to užívá v košíku na plyšový dece, protože jsem na dosah a ona se nerada mačká….když s eráno budím, jsou pořád se mnou,sice ležewj někde jinde, ale jsou v posteli, Noriska na mě,jako klíště a malá Kačenka u hlavy a bručí a sahá mi na obličej, jako by mne hladila…
„Snažím se na ně nepřenášet nějaké svoje bolesti a strasti“ To je, Sharko, velmi citlivé a velmi zbytečné – však to víš sama. Před lidmi můžeš zatajit ledacos (někdy stačí prostě o problému nemluvit a snažit se usmívat), ale zvíře tě má tak načtenou, že nemáš šanci. Řeč těla nikdy neovládneš na 100 %, navíc pořád. I proto toho o nás zvířata tolik vědí (inlove)
Ale nemůžu na ně hodit Dede všechno, oni vědí,kdy to zvládnu sama a kdy potřebuju „pomoct“…
Vidíš, i tys napsal – oni vědí 🙂 No, vědí – i kdybys nechtěla, aby věděli (wave) Jen to pak nějak vyhodnotí…
Kočky dokáží číst naše myšlenky. Nejsem si jist, jak bychom se cítili, kdybychom uměli my číst ty jejich.
Se zvířaty samozřejmě mluvím. A strašně mi tenhle kanál chybí s Drakem. Ono to není jen o tom, že se člověk vykecá, ale plnohodnotná (byť jednosměrná) komunikace s odpovídající intonací (manipulace, překročení, neřeš to, nelez za mnou, COKOLIV). Absence možnosti přivolání, zákazu… no prostě hrozný. U Barouše mi to tak vůbec nepřišlo, tam jsme měli výrazné napojení vším ostatním – pes zvyklý na nepatrné posunky, vyhledávající oční kontakt, velmi komunikativní, tam se dalo jet bezpečně po jiných kanálech. Drak teď začal vyvádět lotroviny při pouštění navolno, takže jedem zase vodítkově. Vibrační obojek moc nevnímá a spolehlivost zatím nula.
Asi mu ty vibrace až tak nevadí, asi proto se používají elektrické…
Petro, myslím, že je to prostě nešťastná kombinace – hluchý pes, kterého sis vzala jako staršího… Když ohluchne tvůj pes, se kterým má nacvičený kusanec života, tak to prostě jde, ale s Drakem abys hledala úplně jiné způsoby komunikace…
Držím palce, ty jsi jedna z těch, u kterých věřím, že přijdou na řešení 🙂
Mluvím s nimi, povídáme si navzájem. Oni očima, mňouknutím, zavrněním, tlapičkou vztaženou…. Sděluji jim, co jsem za den prožila, vím, že mi rozumí. Vycítí náladu. Když dojedu domů opravdu vyčerpaná po nepříjemných zákaznících nebo zážitcích, tak jsou empatičtí a chápou, chodí kolem mne a jakmile si sednu už jsou poblíž, Cecilka se změní v mazlící buldozer, Lady se uloží u počítače a Melda s Damíšem nutně potřebují pohladit a pomuchlovat. Když je den dobrý, tak si to užíváme zase jinak. To se nabaští a jdou si po svých radostech – honí se a kočkují. Jsou dobře naladění jako já. Když je mi ouvej, spí se mnou přitulení a vrní. Když je dobře tak si najdou svoje pelíšky a spí se mnou jen Lady. Jsou se mnou propojení a já jsem jim za to vděčná. Povídáme si spolu po svém a rozumíme si.
Karolíno, stále tak trochu žasnu, jak moc a do hloubky jsi dokázala během pár let zkočkovatět (inlove)
Dede já milovala kočky od dětství. Jenže jsem je mít nemohla. A teď si je užívám a vynahrazuji si ta léta, kdy jsem po kočičce toužila, ale…… Tak mám dnes ty svoje hýčkané a rozmazlené kožíšky a užíváme si to navzájem. Ti, co mi odešli za Duhu, jsou pro mě nezapomenutelní a dali mi svojí energii a svůj život a já jim jsem za to vděčná. Já jsem pomohla jim a oni mně. Prožili jsme spolu krásných pár let, krátkých, ale plnohodnotných. Učila jsem se s nimi žít, pochopit jejich život a jejich chování a vím, že dneska bych neměnila. Mám novou „smečku“, dávají mi tolik, že se to nedá ani popsat. Kočičí budu už navždy.
Na psice mluvím vlídně, ale nešišlám, páč jsem nešišlala ani na děti. A starosti vykládat nemusím- krasavice o nich většinou ví a o to usilovněji se mi věnují- Světluch na mě zírá skoro hlasitě a leze mi na klín a Karamel mě oečovatelsky olizuje, leze mi pod duchnu a starostlivě mi postává na břiše, případně uléhá na klín 🙂
Já teda na mimi šišlám (ale nejprve se zeptám matičky, zda jest to dovoleno – a většinou je, i matky se často přiznají, že potajmu šišlají) asi tak do věku půl roku. Vím, že děti vnímají zvuky téměř od narození (a mnozí tvrdí, že už před narozením), ale mám pocit, že až tak od půl roku začínají i chápat smysl slov – prostě, na posledního prasynovce Sama jsem šišlala tak dlouho, než se na mne podíval takovým tím pohledem „Ale jinak jsi normální, teti?!“ a to bylo v tom půl roku. Od té doby na něj mluvím vlídně a rozjásaně (on je totiž velmi rozjásané dítko), leč bez šišly-myšly.
Hmm – na Terku jsem nešišlala, ona se totiž na mne podívala moudře už v porodnici (rofl) (rofl) – ovšem šišlaly na ni jiné (v tom vyniká má nejstarší sestra), takže o nic nepřišla 😉
Ygo, zase perlíš 😀
Já jsem nešišlám ani nezdrobňuju (nikdo mi to nezakazuje, jen to nějak neumím:)), já vymýšlím zcela nová pojmenování, která se facto to šišlání nahrazují (blush)
Tedy matyldo, pokud ti Karamel starostlivě postává na břiše, to aby ses snažila ty trable radši nemít! Ona není úplně velká pejska, ale ty packy se na žaludku pronesou… 😀
Pronesou- ale když se soustředím na to zatnutý břicho a Karamel mi z deseti centimetrů starostlivě zírá do očí, případně se mi snaží olíznout brejle, tak si zoufej…. 🙂
Jak já tě chápu Dede! Ono se to nezdá, ale ten kůň je strááášně vysoký a navíc, nemá pevná řídítka, za které by se člověk držel. Ale ten pocit „JÁ SEDÍM NA KONI!“ ten pocit je za všechny strachy světa. A pak, když to vícemetrákové těleso jde přibližně tam, kam máš namířeno a ty se na něm udržíš, i když se natřásáš jak noša hub, pak má jedna dojem, že „dejte sem Váňu a já ho převálcuju!“ A nakonec se sešoupneš z koníka na zem, třesou se ti ruce a nohy klepou tak, že máš večer modřiny na kolenách, a bolí tě i to, o čem jsi netušila, že to máš, ale cítíš se jak vítěz, protože jím jsi – zvládla jsi to! A příště, příště to zkusíš zas!!!
Jinak na zvířátka taky mluvím, ovšem takové hlubokomyslné až filosofické řeči nevedu (ty jen tak v duchu), mluvím na ně spíš jak na děti – konec konců se říká, že takový průměrný pes má rozum dvouletého dítěte (chuckle) . Jo … a šišlám na ně (když už nemám žádné šišlací dítko po ruce) ve smyslu „Poď sem, ti můj malilinkatý pejsku, já tě pochovenkám!“ a sápu to patnácti kilové hovado na klín (rofl) .
Hihi, nedávno mi říkala kamarádka „nešišlej na ně, zůstane jim to“!
Já tě pochovenkám! (rofl) Ygo, to by taky stálo za pohled:))
A ještě lepší: „dejte sem Váňu a já ho převálcuju!“ (rofl)
Ygo, já tě asi miluju:))) 🙂 Rozhodně ti držím palce, ať tě chcíp brzy opustí – já jsem sice dobrala atb už ve čtvrtek, ale nějak se to lepší jen váhavě.
Jo, tenhle příběh jsem napsala proto, že zatímco někdo se nebojí, jiný se bojí – a nic to nevypovídá o vztahu ke koním.
Ale popravdě, po lehkosti ježdění za mlada už bych se dnes na koni asi taky bála. Prostě už mě toho bolí i bez padání tolik (no jo, ty záda!:)), že bych se asi nedokázala správně uvolnit…
Když jsem kdysi jezdívala na Severce, tak jsem si připadala volná a šťastná. Severka ovšem na to měla jiný náhled. Byla to kobylka tvrdohlavá, vrtošivá, mrcha to byla. Kousala, kopala, ohnala se mi po noze v holínce a zakousla se, rozběhla se domů do stáje a shodila mě, vůbec nereagovala na povely…. prostě potvora koňská. Jenže já byla tvrdohlavá a za každou cenu jsem jí chtěla jezdit. Jednou jsme se vracely z projížďky, ta mrcha byla klidná a pohodová…. až to bylo podezřelé. Samozřejmě, že si to vybrala. Vlítla se mnou do stáje tak rychle, že jsem vrazila bradou do rámu, spadla jsem do hnojiště a pak mi sešívali v Trutnově bradu. Dodnes mám na ní viditelné stehy a to můžu děkovat komusi nahoře za to, že jsem si tu čelist nepřerazila. Z toho si dodnes pamatuju, jak mě vezli do nemocnice smradlavou od hnoje a varovali maminku, že budu mít asi problémy, protože rána bude infikovaná tím hnojem. No, nebyla! Vytáhli stehy a zhojila jsem se úplně v pohodě. Ale Severku jsem měla moc ráda a projezdila jsem na jejím hřbetu kus našich Krkonoš.
Amazonko ! 🙂
Mluvila, mluvím a mluvit budu. A po čase vím, že mi rozumí. A chápou mé pocity a potřeby někdy víc, než já sama. Zejména kočky jsou léčitelky a psi zase parťáci.
Když jsem trávila dlouhé hodiny sama ve stáji, aby o mě kravky věděly, zpívala jsem , pískala i s nimi mluvila. A při obou dětech věřím tomu, že o mém těhotenství věděly hned a dávaly si mnohem větší pozor. Ale myslí, že ta komunikace je taková celková – něco řeč těla, něco vůně, něco zvuk a něco ještě mimosmyslového
Máš pravdu, chvíli to trvá, než se člověk se svými zvířaty sžije tak, aby zvíře opravdu rozumělo. Ale pak je to úžasné.
A k těm kravkám – s nimi jsem moc do styku nepřišla, ale koně taky rádi vědí, kde jsi… a kdo jsi. Také mají rádi povídání nebo zpěv:)) Řekla bych, že je to dáno přirozeností kopytníků coby kořisti – když se pohybuje ve stádě někdo cizí, potřebují vědět kde a kdo je, aby nevznikla panika. 🙂
Ještě k tomu mimosmyslovému. Vím, že to je – každý z nás, kdo má zvíře v srdci a ono jeho to ví. Moc by mě zajímalo, s čím na toto téma jednou „přijdou vědci“ 🙂
Já jim dokonce i zpívám. Prozpěvuji takové dětské popěvky. Oni se mi, na rozdíl od lidí, za můj zpěv nesmějí.
Jinak si s nimi samozřejmě doma povídáme.
A já věřím, že oni nám rozumí.
Míšo, to je příjemná, skoro něžná představa – jak ty zpíváš a oni poslouchají (inlove)
Já taky psům zpívám – v autě:)) byli a jsou všichni zdvořilí – nekritizují ani zoufale nevyjí 😛
😀 Spásat nové obzory! Zdravím imaginární černou díru! Melly vynořila hlavu z misky a zdraví taky. 😀
Já se psima vyju. Funguje to rychlejc. Co se slovama.
Io, ráda bych někdy jako ta muška sledovala vaší vycí konverzaci 😀 Já jsem zjistila, že holky rozumějí slovům, ale když zapojím kňučení nebo vytí nebo kvílím na Ari zpátky (Ari umí úžasně kvílet, když je plná emoci – třeba jí Berry nechce dát hračku:)), tak se na mě dívají divně – jako když mluvíš cizím jazykem a vůbec to neumíš 😛
To dělá naše Dharmina – když na ni vyjeme (nebo se o to neuměle pokoušíme), dává nám packu na pusu (asi ve smyslu „to nedělej, takhle mluvím já“). Je prostě roztomilá.
Musely se to naučit jako další moje slova, no. 🙂
Zjistila jsem, že má větší smysl vydávat lidskoopičí zvuky (přirozené), než se snažit o psovštinu. Pochopí to rychleji. (I když teda vrčení chápou velice rychle, jen jsem se já musela naučit rozlišovat asi padesát vrčotů, páč jsem zjevně vrčela styl massa Bob.) To je jedna věc. Druhá věc je „dohodnutý“ zvuk – třeba vrčení při přetahování nebo broukání při mazlení. To vydáváme všechny stejné a každá jsme ze svého osobního uhnuly o kousek ke společnému středu. Třetí věc je to vytí.
A pak tu ještě máme cvičení na flétnu a zpěv ve sprše. To mě Donda vždycky pečlivě hlídá, jestli mě to jako přejde samo, nebo jestli má začít poskytovat tu první pomoc. 😀