Věřím, že jste to zažili taky. Jste v práci, vyřizujete něco na úřadě, domlouváte se v obchodě. Váš partner v jednání udělal nějakou chybu, kterou je třeba napravit. Ať jde o podstatnou věc nebo o prkotinu, máte velkou šanci, že se místo omluvy a dohody o řešení setkáte s až absurdními výmluvami nebo rovnou agresivitou.

Uznat chybu, byť i relativně nevinnou a očividnou, se totiž v naší společnosti nenosí. Komplikuje to život všem zúčastněným, takže stojí za to zeptat se proč. Odpověď může být překvapivá. Je to hlavně proto, že už od začátku školní docházky – když má dítě štěstí a nezačne to už dřív – se u nás za chyby trestá. Když ne sníženou známkou, tak ironickými poznámkami nebo rovnou výsměchem. Možná si říkáte – jasně, že je třeba za chyby trestat, jak by se jinak děti naučily je nedělat?

Což je jeden nebezpečný omyl. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Dítě se nesmí bát udělat chybu nebo prohrát, aby mohlo objevovat nové věci, aby se je mohlo učit. Možnost beztrestně udělat chybu je neuvěřitelně osvobozující! Můžete být zvídavý, kreativní, prošlapávat neprobádané cestičky – a to vše společnost velmi potřebuje.

Pozor, neznamená to, že necháte děti růst jak dříví v lese! Netrestáte za to, že se někdo snažil a ono mu to nevyšlo. Naopak, je třeba děti vším způsobem lákat, aby se snažily! To, s čím musíte ve výchově důsledně bojovat, je opak snažení – lenost, lajdáctví, nezodpovědnost.

Obrovským nepřítelem učení je také apatie. Mnoho školáků má pocit, že ať dělají, co dělají, stejně se jim nic nedaří. Ve školním systému, kdy je dítě velmi často horší známkou nebo nevlídnými poznámkami trestáno dokonce i za „špatný“ výkres, ovšem nemůžete čekat nic jiného.

Začal školní rok. Zamyslete se nad svými školáky a zkuste nahlédnout na učení a chyby tak, jak se to u nás obvykle nedělá. Jako na cestu ke zlepšení, po které je prostě třeba jít – ne se se strachem plížit.

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017

Omluva a snaha situaci napravit by měla být samozřejmou reakcí na udělanou chybu. Jenže to na druhou stranu předpokládá umění omluvu s jistou mírou slušnosti přijmout. Jestliže omlouvající se obdrží akorát vytáčející se proud nadávek, tak se příště omlouvat nebude. Zatloukání a popírání chyb přitom může být v lepším případě otravné, často drahé, někdy nebezpečné. Myslím, že bychom se měli učit obojímu – chyby s omluvou přiznávat stejně jako umět přiznání a omluvu přijmout. Nu a samozřejmě se snažit nedělat stejnou chybu dvakrát… nebo aspoň mockrát. 😛 Protože myslet si, že můžeme projít životem bez chyb, nebo že je dělají jen ti druzí, je prostě jen nafoukaný omyl:))

A tak se ptám – jaké máte vy zkušenosti s přiznáváním chyb a omluvou – ať už u vás nebo u vašeho okolí?