Věřím, že jste to zažili taky. Jste v práci, vyřizujete něco na úřadě, domlouváte se v obchodě. Váš partner v jednání udělal nějakou chybu, kterou je třeba napravit. Ať jde o podstatnou věc nebo o prkotinu, máte velkou šanci, že se místo omluvy a dohody o řešení setkáte s až absurdními výmluvami nebo rovnou agresivitou.
Uznat chybu, byť i relativně nevinnou a očividnou, se totiž v naší společnosti nenosí. Komplikuje to život všem zúčastněným, takže stojí za to zeptat se proč. Odpověď může být překvapivá. Je to hlavně proto, že už od začátku školní docházky – když má dítě štěstí a nezačne to už dřív – se u nás za chyby trestá. Když ne sníženou známkou, tak ironickými poznámkami nebo rovnou výsměchem. Možná si říkáte – jasně, že je třeba za chyby trestat, jak by se jinak děti naučily je nedělat?
Což je jeden nebezpečný omyl. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Dítě se nesmí bát udělat chybu nebo prohrát, aby mohlo objevovat nové věci, aby se je mohlo učit. Možnost beztrestně udělat chybu je neuvěřitelně osvobozující! Můžete být zvídavý, kreativní, prošlapávat neprobádané cestičky – a to vše společnost velmi potřebuje.
Pozor, neznamená to, že necháte děti růst jak dříví v lese! Netrestáte za to, že se někdo snažil a ono mu to nevyšlo. Naopak, je třeba děti vším způsobem lákat, aby se snažily! To, s čím musíte ve výchově důsledně bojovat, je opak snažení – lenost, lajdáctví, nezodpovědnost.
Obrovským nepřítelem učení je také apatie. Mnoho školáků má pocit, že ať dělají, co dělají, stejně se jim nic nedaří. Ve školním systému, kdy je dítě velmi často horší známkou nebo nevlídnými poznámkami trestáno dokonce i za „špatný“ výkres, ovšem nemůžete čekat nic jiného.
Začal školní rok. Zamyslete se nad svými školáky a zkuste nahlédnout na učení a chyby tak, jak se to u nás obvykle nedělá. Jako na cestu ke zlepšení, po které je prostě třeba jít – ne se se strachem plížit.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017
Omluva a snaha situaci napravit by měla být samozřejmou reakcí na udělanou chybu. Jenže to na druhou stranu předpokládá umění omluvu s jistou mírou slušnosti přijmout. Jestliže omlouvající se obdrží akorát vytáčející se proud nadávek, tak se příště omlouvat nebude. Zatloukání a popírání chyb přitom může být v lepším případě otravné, často drahé, někdy nebezpečné. Myslím, že bychom se měli učit obojímu – chyby s omluvou přiznávat stejně jako umět přiznání a omluvu přijmout. Nu a samozřejmě se snažit nedělat stejnou chybu dvakrát… nebo aspoň mockrát. 😛 Protože myslet si, že můžeme projít životem bez chyb, nebo že je dělají jen ti druzí, je prostě jen nafoukaný omyl:))
A tak se ptám – jaké máte vy zkušenosti s přiznáváním chyb a omluvou – ať už u vás nebo u vašeho okolí?
Ja jsem to s tim omlouvanim ve vychove nejak prehnala 😀 Nase dcera se omlouva i treba za to, ze je nemocna a „zkrizila“ nam plany. Ano, u nas v rodine se omlouvame, dnes rano se mi manzel omluvil(2x) za to, ze omylem vzal do prace postu, ktera byla urcena pro me.
Souhlasim, ze v rodine se s vychovou zacina, ale ne kazde dite ma to stesti vyrustat ve funkcni rodine a ve skole nastavaji situace, ktera se doma nestanou. A pak musi nastoupit ucitel, ktery detem vysvetli, jak se v takovem pripade maji zachovat.
Omluvit se za trapnou chybu mi potíže nedělá a omluvu ráda a s úlevou přijmu.
OT. Můžu sem vlípnout takovou událostičku, která s chybami a omluvami nemá nic společného? Ve mně ale vyvolala příjemný poci, se kterým bych se chtěla podělit s vámi.
Minulý týden jsem byla v Praze a v tramvaji na sedadle jsem našla zapomenutou kabelku. Odevzdala jsem ji mladému řidiči, musela vyplnit nějaký malý formulář a celou věc jsem zapomněla.
V Praze je teď můj muž ( nemáme zvířecí hlídání, tak se střídáme) a včera volá, máš tu nějakou složenku na 500 Kč a soukromý dopis. Co s tím? Otevři dopis, třeba je od milence, ať vím co a jak, složenka asi bude od plynárny, slibují nějaký bonus. Jistě už tušíte, že to nebyla plynárna ani milenec. Obojí bylo od neznámé paní jako dík a odměna za odevzdání kabelky. Jsem potěšena. Ne peněžní odměnou. Tu se budu snažit vrátit, až můj vysokoškolsky vzdělaný muž dokáže pořádně přečíst jméno a adresu. Naplňuje mě příjemným pocitem, že paní reagovala, zvláště, že poslala asi i desátek, když vůbec nemusela. To ostatně v dnešní době není samozřejmostí. Doufám, že budu mít příležitost jí také poděkovat a peníze vrátit. V nejhorším případě si furt budeme děkovat 🙂 .
Tak jsem se s vámi podělila.
(y)
Hezký 🙂
Podělila ses s námi a potěšila :). To je tak příjemný, dozvědět se zas jednou něco hezkého. Vlastně normálního, ale to už je teď téměř vzácnost.
To je moc hezký příběh. Já bych peníze nevracela, ale dala na nějaký bohulibou činnost a paní o tom informovala …
Přesně tak, darující se pak cítí blbě a neví jestli toho člověka neurazil. Paní určitě byla svéprávná, když složenku posílala.
Jo, to mi přijde jako správný postup:)) Jano, vsadím se, že ta paní prošla nejdřív děsným úlekem, pak vztekem sama na sebe, pak se pomalu smiřovala, že je to úplně v pytli a když se pak ta kabelka našla, tak to musela být taková obrovská úleva, že tu vděčnost potřebovala nějak vyjádřit. Já bych jí to nebrala 🙂
Máte všichni pravdu, ale ono se to asi nedá realizovat. Složenka je platná do 4.října, mohu ji vybrat pouze já a já do té doby do Prahy nepojedu. Po datu se peníze vrátií odesilatelovi.
Karel mezitím vyluštil jméno i adresu neznámé paní a tak jsem jí poslala hezký krátký dopis s vysvětlením, jak se na věc dívám já. Véřím, že pochopí.
Hezká událost, řekla bych, že potěšení je na všech stranách 😀 .
Já bych ty peníze taky nevracela. Paní to myslela jako poděkování a dárek a není to žádná nepřiměřená částka. Možná by ji mrzelo, že jí to vracíš. Kdyby ti poslala nějaký věcný dárek, určitě bys ho nevracela.
Když už jsme u toho děkování, občas napíšu poděkování, když se ke mně někde zachovají ultraprofesionálně, nebo mi neobvykle vyjdou vstříc, nebo udělají něco významného navíc, nebo mě prostě mimořádně potěší. Vím, že to ty lidi zaručeně potěší. Sama jsem nějakou dobu pracovala na oddělení reklamací letecké společnosti. Práce to byla nadmíru zajímavá, ale taky pořádně frustrující. Znamenalo to denně se probírat nekonečnou řadou stížností na všechno možné. Některé byly oprávněné, jiné neoprávněné, některé mimo mísu, jiné úsměvné, ale prostě pořád jen stížnosti a stížnosti. Když pak někdy, občas, ale skutečně jen velmi občas, přišla nějaká pochvala nebo poděkování, byl to úplný svátek! Potěšilo to.
Já si myslím, že omlouvat se je potřeba se naučit v rodině. Musím umět říct dítěti- promiň, přestřelila jsem. (Podotýkám, že mí rodiče to neuměli a mám dojem, že neumí směrem ke svým dětem dodnes).
A zrovna tak od svých dětí očekávám totéž. Protivnej harant se umí přijít omluvit. Minimálně si přijde popovídat proč k situaci došlo a vyřešit ji.
A kdyby to lidi uměli z rodiny, neřešili by to tolik dál a uměli by se omlouvat a ostatní by to dokázali vzít. jenže minimum komunikace v rodině dopadá i sem.
Nemluvím o tom, že škola je na tom s povzbuzováním blbě, zato s tresty za chyby dokonale. Ve snaze srovnat všechny děti do průměru nedokáže spolknout ani to, že je někdo hodně dobrý- a zabíjet tyhle talenty mi přijde jako šílené mrhání.
Přesně Matyldo – začíná to v rodině! Já si pamatuju, jak jsem byla ještě dost malá, maminka mě obvinila z něčeho, co jsem neudělala a když zjistila, jak se věci měly, tak za mnou přišla s omluvou a nabídla mi pětikorunu (asi jsem přišla o nějakou slabost za to křivé obvinění, to si už nepamatuju:))
Bylo to pro mě velmi důležité a jak jsem sklerotik, tak tu omluvu si pamatuju moc dobře.
Snažila jsem se to dělat stejně se svými dětmi… 🙂
Ano, v rodině , tam to všechno začíná a když ne, musí se člověk potýkat se vším sám a naučit se. Pak už záleží jen na něm samotném, není to jednoduché.
Taky jsem se snažila u potomka a výsledek je slušný. 🙂
A my v tom se svými dětmi pokračujeme 🙂
No, za tu „výchovu“ ve škole dostanou učitelé přidáno. 😛 třeba se to změní k lepšímu 😉 .
Jinak já neuznávám, že by škola měla děti vychovávat. Škola je tu od toho, aby děti naučila…
Vychovávat musí rodiče. Ale marná sláva, když dítě stráví ve třídě dvě třetiny dne, tak i o nějakou tu výchovu kráčí.
Přidat učitelům je správný kok. Č. 1. Hned následující by mělo být rozlišení, kteří z nich si to doopravdy zaslouží 😛
Jinak ve škole by často stačilo, kdyby učitelé byli fér. Ti dobří jsou vždycky. A když se spletou, tak se omluví:)) Nesnesitelné haranty, kteří chodí do třídy buď prudit nebo spát a odmítají cokoliv dělat, by si holt měli rodiče vzdělávat sami 😛
Já bych ty první dva kroky obrátila.
„V zahraničí stačí stín podezření a politik odstoupí.“ no, taky ne vzdycky (think)
zrovna dneska mluvi muj nejvyssi pan sef ve strasburku a mi porad vrta hlavou jaktoze na tom svym miste zustal sedet i po b..xitu?? |-(
Není to tak vždycky, ale přece jen stačí míň. U nás mám dojem, že některé osoby by se mohly dopustit vraždy a stejně jim to projde.
Jsou lidé, za kterými upřimně přijdu a řeknu, co jsem zvorala, a oni mi ještě pomohou vymyslet, jak to nejlépe napravit – asi mám štěstí na velmi slušné okolí. Když někdo přizná chybu mně, řeknu nejvýše – no to jste tomu dal(a) a přejdeme ke konstruktivnímu rozhovoru na téma co s tím. Fakt je, že zatím ještě nešlo ani o život, ani o zdraví, takže nebyl důvod se vytáčet přes míru.
Dede, chceš historku na téma chybami se člověk učí? Ale není to nic pro bezpečnostní techniky, ti by to číst neměli :-D.
Dede,
Jak se tam dostalo to druhé Dede? Není to tím, že se bavíme o chybách? Tak pardon.
JJ, to víš že chci historku! 😀
PS: Bezpečnostní technici vědí své, ty asi nepřekvapíš:))
Tak historka:
To jsem ještě jako mladá studentka přišla do praktika, kde jsem měla postavit elektrický oblouk (mávám nahoru panu Křižíkovi, který vymyslel automatickou regulaci, my jsme měli regulovat ručně). Na stole stál zdroj, aparátek s elektrodami, ampérmetr do 10 ampérů a tři rezistory. Bylo mi jasné, že si musím jeden vybrat, ale který? „Jaký si myslíte, že tam patří,“ odpověděl vyučující a poodstoupil na znamení, že je to na mně. Tak jsem si vybrala ten s největším odporem, ale nepodívala jsem se na proudovou zatížitelnost rezistoru (to jest, jaký největší proud jím může téci bez poškození – doteď si pamatuji, že měl jen půl ampéru). Vyučující zkontroloval zapojení, které bylo v pořádku, a dovolil mi to sepnout. Oblouk hořel, ale úplně někde jinde, a zhasil se sám, protože jsem vytřeštěně zírala, jak se z toho rezistoru svítí a kouří. Vyučující odložil dřevěnou tyč a optal se mne, kdy mám ve výuce okno. Zůstala jsem v praktiku o hodinu déle, pájela poškozený rezistor a vysvětlovala jsem učiteli, že až teď vidím, jak jsem byla blbá. Holt škola hrou, že ano :-D.
(rofl) JJ, já věděla, že se mi to bude líbit:)) Tvoje historky mi vracejí část víry v naše školství – to je přesně způsob, jak by to mělo být 🙂
Není chyba, jako chyba. Překlep na nějaké listině se opravit dá, horší je to nekvalifikovaným zásahem do techniky, mající na triku bezpečnost provozu, to pak vznikají milionové škody a ztráty na životech. Já jsem v práci nikdy žádnou chybu udělat nesměl, protože bych měl na triku hodně mrtvých a tam už se napravit nic nedá.
Nesnáším, když přesně vím, že viník ví, že já vím, že on si uvědomuje, že chybu udělal a přesto zatlouká. To je panečku věta! Bývala bych zabila děti, když nedokázaly uznat chyby a strašně mi to vadí u spolupracovníků. Když už se chyba stane, je nejlépe to přiznat okamžitě.
Po dvanácti letech jsem nesmírně ráda, že naši spolupracovníci ve výrobě povětšinou přijdou a udají se sami. Cokoli se dá napravit, byť vyhozením, ale doma.
Máš naprosto pravdu, Inko.
Inko, pokud se ti tohle povedlo, tak klobou dolů! 🙂
Bývala som tou, čo hneď priznáva svoju chybu, ospravedlňuje sa a snaží sa to napraviť. Bola som tak vychovaná a bolo mi to prirodzené. Ale život ma naučil, že tým sa voči tomu, komu sa ospravedlňujem, dostávam do submisívnej pozície fackovacieho panáka a potom si do mňa každý rád kopne. Takže sa musím bohužiaľ priznať, že nie že by som priamo zatĺkala, ale ani sa už priamo neospravedlňujem štýlom „prepáčte, to bola MOJA chyba, už to nikdy neurobím“. Skôr to sucho sformulujem tak, že sa stala chyba a náprava nasleduje. A viac to nekomentujem. Príliš často som sa totiž stretla s tým vyššie opísaným prístupom. Je to taký začarovaný kruh. Priznanie si chyby a ospravedlnenie sa nevníma ako klad, ale ako známka slabosti…
Ano Km, být kvůli slušné omluvě v roli fackovacího panáka je rychlá cesta, jak se chyby nepřiznávat a neomlouvat se. Bohužel to neznamená, že chyby zmizí – takže problém jen bobtná.
Děti se musejí učit obojí – jak chybu svoji přiznat a jak chybu a omluvu jiného uznat. 🙂
Uznat svoji chybu a omluvit jsem se vždy snažila. I vůči svým dětem. A máš pravdu DEDE, ten komu se omlouváme, má naši omluvu přijmout v klidu a ne vás zasypat výčitkami.
Jenže ta štábní kultura v naší zemi pokulhává.
V zahraničí stačí stín podezření a politik odstoupí. U nás mu chybu můžete naservírovat na stříbrném podnose a zapírá a zapírá.
Moc bych chtěla věřit, že dojde na slova pana prezidenta Václava Havla : “ Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí .“
Ale nevím.
Míšo, Ty jeden idealisto…..
Řekla bych, pravda a láska jsou v hluboké defenzivě :S
Zlatý voči! VH radši ani nekomentuju.
Lidi jsou všude stejný, to jen, že za našimi hranicemi do toho obvykle tak nevidíme, tak se ten proces může zdát přímočařejší.
(rofl)
Já si Míši zastanu – když nebudeme v pravdu a lásku ani věřit, když z tohoto hesla kvůli jednomu člověku uděláme nadávku, kam asi spějeme?
I já doufám, že pravda a láska se té nenávisti dokážou aspoň postavit.
Míšo 🙂 hlásím se k Vám do „klubu“ taky doufám, že se k tomu lidstvo časem dopracuje. Pravda a láska člověka posiluje, lhát a nenávidět musí být hrozně vyčerpávající.
Jana
Možná, ale když to sype, tak se skoro každý rád obětuje a vyčerpá, zejména když ví, že pokud bude aspoň trochu šikovný, nic se mu nestane.
Věřit znamená ho..o vědět. A makové zrnko vědění má větší cenu, než nákladní vlak víry. Pravda a láska, pokud vůbec, může zvítězit teprve tehdy, až to ostatní nebude mít žádný prostor k životu, jenže to už by nebyla ta ,,správná“ demokracie.