„Co sis vychovala, to máš,“ podotkla bezcitně moje kamarádka Dana, když jsem si povzdechla, že mi psi nedají pokoj. Dokud něco dělám, je to v pohodě. Nechají mě i se najíst. Ale jak se uvelebím do křesla, že bych si třeba četla, telefonovala nebo se oddávala jiné lenivé kratochvíli, už mám v klíně něco oslintaného a čučí na mě dvě dychtivé psí hlavy: „Paničko, házej!“

Jsou absolutně neúnavné – na rozdíl ode mne. Ovšem Dana má samozřejmě pravdu, je to můj problém. Je to daň za ty skoro dva roky, kdy jsem nemohla pořádně chodit a trpěla jsem trvalými výčitkami, že ti psi se mnou nemají žádný život. A tak jsem jim aspoň házela plyšáky, nebo – ještě lépe podle nich – je schovávala po domě i po zahradě. Juch! To je život! Když zrovna maniakálně neaportují, tak stejně maniakálně hledají.

Tedy hlavně Ari je maniakální. Na Berry se přece jen projevuje její věk i bolavá záda, tak si nechá třeba po půlhodině říct, že je čas na odpočinek. Ari vlastně ještě neobjevila, jaký význam slovo odpočinek doopravdy má. Opravdu uštvaná je jen po celodenním tréninku spojeným s dlouhými cestami. I pak to není z přemíry práce, ale z přemíry dojmů a nutnosti vycházet s cizími lidmi. Ovšem i nad spící fenkou pak stačí zašeptat „Jdeme“ a ona vyskočí, připravena k akci. (Co já si to pořídila za zvíře – a to byla kdysi nejmenší a nejhodnější fenka z vrhu:))

Paničko, házej!

Takže házím. Ale neházím zadarmo. Obě musejí platit sebeovládáním. To je tak. Tím, že házím oběma, je vzrušení z akce (hodíš – chytím) násobeno vrcholnou soutěživostí, protože může chytit i ta druhá! A když už jedna či druhá urve kořist, dělá jim obvykle potíže se jí pustit. Jenže vědí, že když nepustí, tak se ani házet ani schovávat nebude.

A tady přichází panička drsoň, která nezavelí pusť, což by musely poslechnout a tím bych z nich sňala břímě rozhodování, ale jen natáhne ruku. Pustíš to? Hodím. Nepustíš? Tvůj problém. Aspoň si můžu číst. To je vždycky vnitřního boje v těch ušatých hlavách! A co je zajímavé, mnohem neochotněji teď pouští kořist Berry. Možná to souvisí s tím, že proti Ari nemá v rychlosti šanci a ke kořisti se dostane dřív jen tehdy, je-li chytřejší nebo šikovnější.

V čem je ale Ari jednoznačně úspěšnější než Berry, je vyhledávání schovaných věcí. Ne proto, že by byla o tolik chytřejší, ale je mnohem cílevědomější a nerada se vzdává. Má – jak se hezky česky říká – ten správný drive:)) Ovšem díky jejímu přístupu už nemám na zahradě ani Domě moc míst, kam bych mohla něco úspěšně schovat, protože si, kromě jiného, pamatuje snad všechny zajímavější schovávačky. Umí hledat dokonce i věci schované ve výšce – v dřevnících, v hustých jehličnatých stromech nebo habrovém živém plotu.

A všechny tyto jejich úporné závislosti jsem je naučila sama… Nejsem já pitomá? Inu, ona se v tom kombinuje dlouholetá zvířetnická výchova (věnuj se své zvěři – jenom vycházky nestačí:)) s psím plemenem, pro které je akce (nejlépe s pánečkem) smyslem života. Takže suma sumárum – vybrala jsem si to sama, zavinila jsem si to sama a nemám si co stěžovat. Tak jo. Mějte se tu hezky, já jdu házet:))

Ale jo, já si v podstatě až tak nestěžuju, vždyť je mi to taky k dobru:)) A tak se dnes ptám: jestlipak jste si taky naučili svoji zvěř dělat něco, co vám vaše lenost později vyčítala?:))