Já vám nevím, na co lidi mysleli, když stavěli tyhle města. Na psy určitě ne! Kam se kouknete jsou sluncem rozpálené kameny. Kamenné domy, kamenné ulice. Nikde ani kousek travičky, neřku-li pořádný park! Uličky jsou úzké, pořád uskakujeme před auty nebo davem lidí.
Panička ovšem vzdychá, jaká je to krása! Žijící historie, půvab věků a toho skvělého jídla v romantických restauracích! Kdyby tam nedodala to jídlo, tak to bylo celé pěkný blábol. Zkusila si někdy v tom půvabu věků někde, kdekoliv, eh… ulevit? Jsem naučená odejít se svými potřebami na trávu, do keříčků, a co je tady? Akorát ta kamenná historie. Chudák já!
Aspoň, že to moře nezklamalo. Už vím, co to je. Je to obrovská spousta nepitelné, velice živé vody. A pěkně zlomyslné! Ne, aby si v klidu olizovala břeh, ona cáká! Naschvál! Když jsem se k ní prvně důvěřivě přiblížila, tak se tvářila, že přede mnou utíká. No, a když jsem ji tedy vyrazila prohnat, najednou se vrátila a šplouch, byla jsem úplně mokrá a písek mi ujížděl pod tlapkama!
Lekla jsem se hrozně. Vyletěla jsem z vody skočila paničce rovnou do náruče! Ta jen vyjekla a páneček se mi smál, že jsem prý bojínek. Tak to tedy ne! Než se panička dokázala očistit od písku a spočítat si škrábance, byla jsem zpátky u vody. Seštěkala jsem to moře na dvě doby!
Nejdřív jsem myslela, že už do něj nevlezu, ale když oni mi tam pořád utíkali. A tak jsem koukala po ostatních pejscích a brzy přišla na to, jak na tu neklidnou vodou vyzrát. Nakonec mi tam páneček metal míčky a já byla skvělá a neúnavná lovkyně!
„A plná písku,“ dodávala panička, když se mě po večerech snažila odsolit a odpískovat. Chvílemi jsem na ní viděla, jak přehodnocuje názor na kvalitu babiččina hlídání. Nevím proč, když se k ní i se zbývajícím pískem a solí vonící vlhkostí v kožichu každý večer láskyplně přitisknu…
Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám to povím, jak byla multilinguální!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové 2017, pořad Svět zvířat
Tento díl vychází z mých zkušeností z pobytů na jihu s Maxem a s Nazgúly, tedy je opět prožitý:)) Nezapomenu, jak Kazan v Provence skákal ze skály do moře pro klacek a stal se tak pro velmi krátkou, ale významnou chvilku francouzským psím hrdinou:)) Ovšem pobyty v kamenných městečkách snášeli všichni psi nelibě, přece jen jsou naučení na trávu. Pamatuju si, jak chudák Max v Benátkách už nevydržel a vyskočil si za potřebou do obrovského betonového květináče… to se ví, že jsme to uklidili, ale nikomu z nás se to nelíbilo. Holky s sebou na jih k moři neberu – za ty roky jsem dospěla k názoru, že je to pro ně víc potíží (horko, dlouhá cesta, většinou bez možnosti se vyběhat) než potěšení. Výjimkou jsou moře severní – tam je nám krásně všem:))
Tak co, kam jezdíte nejraději vy? A se zvířetem nebo bez?
Dilema, zda k moři se psem nebo ne, řešit nemusím, protože mě moře jako dovolenkový cíl neláká. Ani Denisovi bych slanou vodou radost neudělala. 🙂 Navíc to teplo! Viděla jsem to minulý týden – byli jsme v horách, na Benecku, paráda! Ale stačilo, když jsme sjeli do Vrchlabí nebo do Jilemnice, kde už bylo daleko tepleji a pes musel ťapat na vodítku po chodníku. Šel, ale dával najevo, že takhle on si dovolenou nepředstavuje! 😀
A tak jezdíváme většinou do hor a ubytování vybírám tak, abychom hned mohli vyběhnout do přírody. Jako letos – za naším pensionem začínal les a já jsem každé ráno vstávala dřív, než se probudily dětičky, abychom si s Denisem užili ranní procházky jen sami dva! (inlove)
Hančo, na Benecku je moc krásně! To jsi byla jen coby oštěpem dohodil od naší chalupy – taťka tam chodíval kdysi pěšky na tancovačky, on byl nějakej tanečník! (inlove)
Jo, dovolená na horách – pokud neproprší – je pro psy i lidi skvělá varianta (wave)
Jezdím nejraději do blízkých Beskyd a Jeseníků, bez našich kočičákú. Před deseti lety, když neměl kdo hlídat naši jedinou kočku Šivu,jela s námi do kempu.V chatce byla spokojená, když jsme šli pryč, spala nebo koukala ven přes okno.Byla zvyklá chodit na vodítku a procházky po kempu si užívala. Večer jsem sedávala před chatou s kočkou na klíně. Bohužel i zvířata stárnou,tak už si prohlížím jen její fotky.
Naši známí tráví dovolenou v přívěsu každý rok na stejném tábořišti v Lomné.Jejich bílá perská kočka se volně pohybuje po tábořišti a přiběhne na zapiskani. Občas přibíhá na tento signál i některý pes od vedlejších karavanů.
Janino, vaše Šiva byla asi vyrovnaná spokojená kočička, když jí nevadilo stěhování (inlove)
Nechat kočku volně na tábořišti bych se bála – vždycky kvůli psům, vždycky kvůli zlým lidem a u bílé peršanky i kvůli zlodějům 😡
Dede,s bílou peršankou jezdí proto na stejné tábořiště, že je tam každý rok téměř stejné osazenstvo a kočku už tam znají.Psúm se naučila vyhýbat a občas je provokuje ze stromu. Když jsem ji tam viděla poprvé, nevěřila jsem vlastním očím.
To věřím, taky bych nevěřila! 😀
No tak letos to vypadá, že my k moři s Ernestem pojedeme – bude to na začátku září a nějaké velké toulání městy nepředpokládám – konečně, jedeme jen na týden, tak to je na to máčení v moři akorát. Uvidíme, jak to bude Erník snášet – vodu miluje, ale nevím, co si bude myslet o tom, že tolik vody a není sladká! On se totiž běžně noří do vln s otevřenou hubou …
Jinak – dokud byla babička a Toya, tak to bylo úplně bez problému. A poslední dovolenou mi ji hlídala Pitrýsek (sláva jí), protože tenkrát byla mamka s náma. Toyu bych k moři netáhla – nemilovala horko ani vodu, o to víc měla ráda naše a jejich domácí kuchyni.
Ygo, myslím, že to Ernest zvládne – a s jeho povahou si to i báječně užije:)) Nakonec ono u vás na jihu Moravy taky v pétě kór zima není, co? 😀
My jsme měli vždy jen kočičáky. A ty bych nikam nebrala.
Ale obecně si myslím, že do ciziny bych ani pejsky nebrala. Ale po českých luzích a hájích to ano.
My jsme teď po 15-ti letech bezzvířecí domácnost a je to hrozné. Je tam tak prázdno a smutno.
Už hladíme kdejakého kočičáka, kterého potkáme cestou na chatu a dá se pohladit.
Na chatu k nám zavítal spřátelený jezevčík Laky z vedlejší chaty a už hladím i jeho.
No musíme vydržet, v druhé půlce srpna už bude zase doma veselo.
Míšo, to prázdno musí být opravdu hrozné. (hug)
Neuvažovali jste o dvou koťatech? (cat) (cat)
O dvou koťatech ne, ale když to klapne, měli bychom mladou už vykastrovanou kočičku a pak malého kotíka kocourka.
Tak snad to vyjde.
Juchůů
Míšo to je skvělá zpráva. Kamarádce odešla za Duhu kočička. Dožila se 18 let. Zbyl „kámoš“ kocourek, moc se mu stýskalo, utíkal, hledal svojí dlouholetou kamarádku, přestal se mazlit, spíš vyhledával kouty a samotu…. No a tak se rozhodla, že si dojede do útulku pro novou kočičku. Ovšem než to stihla, tak při nákupu v MAKRO se jí přimotalo pod nohy zoufalé, hladové a podvyživené koťátko, špinavé, bloudící mezi auty. Holčička, tak 1,5 měsíce, šedivá, překrásná kočička. Takže Barunka má nový domov, Bubíšek má novou kamarádku a už se nebrečí. Barunku mi ukázala když jela z Makra domů, je prostě kouzelná, neuvěřitelně vybarvená – celá je zvláštně šedivá, ale má mouratý čeníšek a zajímavě rezaté tlapičky. Kočky by měly být dvě, aby si vzájemně vyhrály a vyřádily se.
Já to mám svých mnoho desítek psích let jasné. Lesy, příroda, voda a posledních třicet let Vysočina a zase Vysočina. Tu a tam s odskokem do nějakých jiných přítulných hůrek, lemujících naši zem. Kdybych jela k moři se psem, tak bych se snažila najít termín ještě vhodný nám,lidem ke koupání, ale aby už tam nebyla ta polovina Evropy, co se k teplým mořím stěhuje.
Září je u moře krásné… Ale přesto si myslím, že Ajvince moře nechybí. A pokud nechybí tobě, jsou vaše lesy a Vysočina báječným místem k životu (inlove)
Rozárku naprosto chápu. Jako městský člověk jsem se před deseti lety s rezignovaným povzdechem přestěhovala na vesnici. Dnes jsem otočila o 180°. Už bych zpět do města nechtěla. Zejména ne do velkého.
K tématu pes a moře – po loňských výborných zkušenostech vyrazíme letos v srpnu s Indy podruhé k moři. Ale na sever, do Polska k Baltu. Jak říkáš, Dede, tam je nám krásně všem. 🙂
Tak u Baltu pozdravuj (wave)
Já mám ráda severní moře i ta jižní – jen na jihu jsem obvykle schopná jen být ve vodě, jiná fyzická aktivita je pro mě utrpením:))
Budu pozdravovat. Mám takový rituál, že pokaždé, když přijedu k moři, napíšu do písku: AHOJ MOŘE!
A s tím jihem – jsme na tom s mým chlapem podobně, proto jezdíme na sever 🙂
No ale já nechápu, co bys chtěla u moře dělat jiného?! Všechny ostatní aktivity můžeš dělat tam, kde to moře není!! (rofl)
Jsou lidi, kteří si k móři berou třebas kolo (Jeník) – nám stačí večerní begbišová spojovačka (chuckle) – pokud možno hýbeme jenom rukama.
Tak já se přiznám, že krátkočumákové kavalírky jsem zatím k moři do toho vedra nevzala. Jednak by se jim tam asi nelíbilo- doteď nás moje výuka limitovala ohledně termínu- druhak přístup letovisek k pobytu psů na pláži není zrovna ehm, přátelský. Tak je zatím hlídá babička…
Majitelé Alfíka (BH, už běhá za Duhovým mostem – dožil se 14 let 2 měsíců 19 dnů), brášky mého Aleca, kdysi vyprávěli, jak byli se svým trikolorem Adamem v Chorvatsku – Adámek si hezky ležel na pláži ve stínu slunečníku a občas se sám zvedl, zašel si do moře zaplavat a zase se vrátil pod slunečník – a všichni okolo, zejména místní, z něj byli na větvi 🙂 (toivo)
Zažila jsem za horka shi-tzu (ta snad nemá čenich žádnej) a kdybychom ji nechladili, mohla mít velmi vážný zdravotní problém. Taky bych s tvými krasavicemi jela radši na sever:))
Tohle je část důvodů, proč zůstáváme v naší republice. A názor na kamenná města (a tedy i centrum Prahy) mám stejný jako Rozárka – to není k žití! Hlavně ne k žití se psem!
Kazana kdysi v kamenném provensálském městečku smiřovaly s pobytem je kočky – bylo jich kolem plno a daly se krásně vyplašit:)) Ve městě je samozřejmě nehonil (i kdyby se snažil a nebyl na vodítku, taky by udělal tak tři skoky maximálně), byl by kočkám stejně pro smích – protože jak jsou taková středověká místa na nic pro psy, kočky tam mají eldorádo a stovky schovávaček okamžitě po tlapce:))
Tedy zajímalo by mě, jestli chodí domů do záchůdků, protože zahrabávat tam taky není kde… (leda v sousedově květináči, že:))
To mi úplně připomnělo Penušku kdysi dávno ve Španělsku. Trvalo jí asi týden, než se naučila, že na tu suchou zem bez kouska travičky opravdu může čůrat. 🙂 A i pak si raději vyhlížela výmluvy v podobě aspoň jedinýho uschlýho stébélka.
Ale moře, kdepak, moře bylo ještě zákeřnější než řeky. Lezla tam, jenom když měla pocit, že jí vážně uplavu. A snažila se mě vší psí silou přesvědčit, abych si to koukala rozmyslet a vrátila se na břeh. Kdepak, Penny byla pravověrnej suchozemec.
Suchozemského pejska jsem měla jen jednoho – Maxe!Toho jsem viděla jednou přeplavat potok, protože něco honil, jinak si dal pozor, aby si pokud možno ani tlapku nenamočil a když bylo zle (a horko), tak prý jen po bříško… které je ovšem u pravověrného jezevčíka proklatě nízko 😀
Ale to zas musel být dokonalej vyhledávač brodů!
Ona Penuška neuměla plavat. Plavala styl paní radová, cákala si do uší a strašně ji to štvalo. Zvedala jsem jí zadek jak děcku, táhla před ní tenisák a vyvinula povel Necákej. Mělas vidět ten překvapenej obličej: ve vodě se dá netopit?!
Pravověrné námořníky jsem měla celkem dva: Riki (milovala vodu v jakémkoli skupenství, byla fakt pes vodák, jezdila jsem tehdy divokou vodu a ona se mnou, byla schopná za jízdy přesedat mezi loděma a jednou mě málem utopila, když uznala za nutné odrazit se mi z kajaku směr kachny) a Dondu. Donda není námořník, Donda je delfín. Ponoří čumák a buble, pak vynoří hlavu a směje se, jestli jsem viděla, jaká je to bezvadná legrace. Pak zas chvíli buble. Je schopná se vměstnat do sebemenší kaluže, konkrétně do díry na konev, co mám v potoce, a umí tam vedle sebe pustit i Melinu a pořád přitom vesele cákat a bublat. 😀
Ale tihle dva vodní psi v životě neviděli moře, to jenom Penny.
Kde jste měla na divoké vodě v kajaku psa?
Tak bublacího psa jsem nikdy neměla 😀