Budím se naráz z hlubokého spánku a marně přemýšlím proč. Po chvilce uslyším vzdálené dunění a je mi to jasné – jde sem bouřka! V polospánku se snažím ujistit sebe sama, že kromě okna v ložnici jsou všechna ostatní zavřená, když mě napadne – nezatáhla jsem markýzu nad terasou.
Moje zodpovědné já se snaží vykopat to ospalé z postele sérií katastrofických obrazů s podtitulkem: „Tohle se nemuselo stát!“ a nakonec se mu to daří. Jak jednou sejdu ze schodů jsem dostatečně vzhůru, abych si letní noc začala i užívat. Stáhnu markýzu a jdu před dům, kde mě vítají neklidné fenky.
Vždy jsou radši na noc venku, ale ne za bouřky! Spolu se díváme, jak se jižně od vesnice krajina rozsvěcuje s každým dalším bleskem. Hromové dunění se i za tu chvilku významně přiblížilo. Jestlipak to přijde i k nám? Doufám, že v tom nebudou i kroupy!
Rychle přemýšlím, co můžu udělat pro Dům a zahradu? Nic. Naprosto nic, co bych už neudělala. Fatalismus není mým obvyklým postojem, ale tváří v tvář silám přírody člověk musí sklonit hlavu. Zdvihá se prudký vítr, rozhoupe větvě starých stromů, pročísne bohaté květy muškátů a hladově mi připomíná – co to okno v ložnici?
Beru psy do Domu a šplhám zpátky do podkroví. Zavírám okno a sleduju, jak za prvními kapkami přichází dešťová smršť. Záblesk, bum, prásk! Bouřka je už přímo nad námi. Psi jsou se mnou v ložnici. Zatímco Berry rezignovaně uléhá před postel, mladá Ari se zmítá mezi touhou zalézt mi pod deku a dědičně nastaveným nutkáním postavit se mezi mě a hrozící nebezpečí.
Uklidňuju ji. Tohle prostě musíme vydržet, má milá, tady velí příroda. Až to přejde, sečteme škody. A zjišťuju, že je to vlastně velmi jednoduché, protože chybí pochybnosti, zda jsem mohla věcem předejít, není koho obvinit.
Poslouchám slábnoucí vítr a vzdalující se hřmění. Za chvilku mohu okno opět otevřít. Je krásná, deštěm vonící letní noc…
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017
Dnes je to jednoduché: Máte rádi bouřky? Bojíte se bouřek? Umíte za bouřky spát? Co vaše zvířata a bouřky?:))
Po bouřce – denní:))
Já o bouřce v noci kolikrát ani nevím. Máme venkovní rolety, takže není nic vidět a kvalitní plastová okna, takže nic skoro ani neslyšíme. Při jejich výběru jsme si dali záležet. Jedná se o jednorázové investice za věci, které nám budou sloužit celý život, proto se vyplatí si připlatit. Kvalitní okna se dají poznat poměrně jednoduše. Stačí se řídit základními věcmi, jaké jsou uvedené například zde https://www.jaktak.cz/jak-poznat-kvalitni-plastova-okna.html . Tento článek nám výběr dost ulehčil.
Mám dotaz trochu z jiného soudku. Máte někdo venkovní žaluzie? Chystala jsem si je pořídit, ale teď jsem četla, že při hodně silné bouřce dělají rámus. Myslíte, že je to pravda? Jaké s tím máte zkušenosti. Díky Článek: http://www.svet-oken.cz/cz/stinici-technika/silny-vitr-a-venkovni-rolety-a-zaluzie.html
Nedělá mi to problém. Pokud vůbec chrastí, tak jenom nepatrně.
A pokud by šlo přímo o bouřku, tak to má člověk zpravidla zavřená okna a za solidními trojskly toho není moc slyšet. Hromobití, to ano, a to případné žaluzie přehluší 🙂
Mám jiný problém, škvíry v blbě instalovaném zábradlí + zasklení lodžie dovedou vydávat strašidelné zvuky i za zcela mírného větru určitého směru.
Pršííí! (rain) Já věděla, že když dám vyprat, tak se ty mraky vrátí. 😀
Jsem bouřková panenka, za bouřky narozená, v bouřce běhající. Bouřka je moje.
Melly se bouřky samozřejmě bojí. Donda částečně začala kopírovat Melinin strach, ale pak zjistila, že já naopak bouřku miluju, takže se začala se mnou radovat, protože radování se je podle Dondy mnohem lepší než zalezení pod křeslo. Melly je teď ve stavu, kdy si chvíli klepe packou na čelo, proč že se ti dva cvoci tak radují, když venku pobíhá strašlivý bouřkový pejsek, pak si přijde opatrně pohrát, protože co kdyby jí něco uteklo, kdoví, třeba se tam rozdává nějaké jídlo? No a nakonec nějaký hrom práskne příliš a Melinka zahučí pod křeslo a mumlá si tam něco o oklamaných a na scestí svedených lejdynách.
Dede, ohledně Berušky, poradit ti neumím, ale myslím na vás. (h)
To pereš tak zřídka? Kdyby to platilo, tak u nás leje minimálně třikrát týdně a ne jednou za uherský rok 😉
Momentálně máme krásných jednatřicet stupňů a žádná bouřka v dohledu. Ty dvě nebo tři, co šly naším směrem ze rozpustily. Ach jo, takové sucho tu za třicet let nepamatuju.
Dtto
Dede, tvůj poetický popis bouřky – to je jak číst báseň! Také bouřku od dětství miluju. Jenže naše „jižanské“ bouřky, kdy tlusté blesky protínají nebe jeden za druhým jak když bubunje a hřmí k ohluchnutí, tak tyhle bouřky ve mně vypěstovaly respekt, až strach. Tedy furt se na ně ráda koukám z jistoty domu (přesněji z naší zasklené verandy), ale ven se už dost bojím vyjít. Když někdy v dešti těsně před večerní bouřkou běžím vedle pro Trixie, raději namoknu, než bych si vzala deštník. Fakt se bojím, že by mohl nějakému zbloudilému, uspěchanému blesku sloužit za hromosvod. Protože zdejší bouře je většinou provázena silným větrem, zavíráme nejen okna, ale pro jistotu i vytahujeme slunečníky z podstavců a sešupujeme venkovní židle. Ale sotva se bouře přežene, jdu ven, dýchat ten krásně umytý provoněný vzduch a poslouchat ptáky, kteří za bouře byli jak pěny a teď se zase chovají přesně podlě známe píšničky „je pod dešti a kosové si štěstím pletou noty“. Takhle krásnou dvojitou duhu jako máš u článku, tu jsem tady viděla myslím zatím jen jednou. Běžela jsem si tenkrát pro foťák, ale než jsem zase vyšla, duze už jeden oblouk zmizel a vůbec celá pobledla. Navíc jak tu máme kolem stromy, ani ta obyčejná není nikdy tak působivá, jako na otevřené ploše.
Trixie už jako mrňavé štěně byla nucena „naučit se“ s bouřkou žít, protože dovnitř ji nikdo nebral. U nás dost brzy zjistila, že při dešti může zústat suchá, takže teď nerada mokne a když se rozprší cestou na její procházku, většinou odmítne vyskočit z auta. Nebo jen krátce, protože „nutně potřebuje“, ale pak hned šupajdí ke dveřím a chce dovnitř. Rachot hromů ji ale nechává úplně kldnou. Kočky z deště utíkají dovnitř, hřmění je rozhodně netěší, ale nemám dojem, že by je děsilo.
Kdysi v začátcích PC, kdy jsme měli napojení na telefon, tak jedno nám do domu tak prásklo, že jsme mysleli, že se rozskočí. A spálilo nám to polovinu modemu, či co, prostě určitá část pak už nefungovala. Od té doby, jakmile obloha začne černat, pro jistotu počítače vypínáme.
Maričko, nàm se stalo něco podobného. Také vytahují antény u televize, vypnu wifinu a dokonce vypínám gerety (až na ledničku) z elektrické. sítě. I když prý máme dobré jištění. Tenkrát, když zavítal bleskový bratříček, tak to jištění bylo také v pořádku!
Naše Terda se naštěstí bouřek nebojí, když to začne práskat, tak se maximálně posadí a párkrát zavrčí a když neřeším já, neřeší ona…taky mě bouřka vyburcuje k iniciativě – zkontrolovat sudy s deštovkou, jestli jsou otevřené svody od okapu, nebo naopak zavřít sudy, když jsou plné, podívat se jestli nejsou venku věci co by mohly zmoknout, uklidit chlupaté pískací hračky, při větru přišoupnout větší kytky ke zdi a obvykle se potom komplet převlíknout, protože s deštníkem se to nedá, pláštěnku nevedu, takže jsem většinou rychle durch…a moje zlatíčko taky, protože ta blbka chlupatá nedbá mého příkazu ať nevylejzá na déšť, ale musí se paničky držet v patách, aby jí něco neuteklo…nejhorší zážitky s bouřkou mám dva, oba z přírody – jednou to bylo v kempu v Budapešti, měli jsme stan, takový lepší Áčko, a přišla bouře, kemp byl obklopený obřími topoly, a ty teda nejsou vzor pevnosti, když kolem padla třetí větev, vylítli jsme ze stanu a zbytek noci strávili v autě a jenom koukali jak to kolem lítá a padá…a druhý byl, to mi bylo snad šestnáct, byli jsme se koupat u nás na jezeru, já s bratránkem ( 13 let) a ségrou ( 8let) a plavali jsme na ostrůvek uprostřed. Na cestě zpátky se přihnala černá stěna, bouřka, blesky, kroupy, vichr a obří vlny, já zůstala poslední a jenom jsem si kontrolovala, jestli před sebou vidím obě hlavy… to byla nekonečná cesta a nikdy se mi ten ostrůvek nezdál tak daleko…a ještě zpátky jsme museli všichni tři na kolách domů, promočený na kost, doteď si pamatuju, že jsem měla z městské knihovny půjčený romá Quo vadis a nejvíc jsem trnula, aby nebyl promočený a já ho nemusela platit a ještě poslouchat řeči o správném chování ke knihám 🙂
Mám bouřky ráda, pokud to zrovna nepráskne někde blízko mě, to mám pocit, že mi vyskočí plomby.
Jinak ráda stojím ve vchodových dveřích a koukám ven, zvlášť když je to štěstí a prší. Mockrát si přitom připomenu Saturnina, jak dědeček chodil v bouřce venku a pozoroval, jak vyrábí elektřínu konkurence. Naposledy jsme tu měli pořádnou bouřku někdy před čtyřmi lety, teď spíš monitoruju noční blesky někde v dálce. Mám okno na jih i na sever, a můžu pozorovat ty hvězdné války jak v kině.
Moje kočky bouřka ani to silvestrovské bouchání nijak nevzrušuje. Výjimkou byl kocourek Kubík. Ten zvětřil bouřku dávno před tím, než se vůbec objevil první náznak. Kocourek se najednou jakoby zmenšil a už se dekoval. Nejraději se schovával v rohu pod mým PC stolkem. Pohladit se nechal, nijak na to nereagoval, ale vytáhnout ven se nenechal, a na klín taky nechtěl. Bylo mi ho fakt líto, ale musela jsem ho nechat být.
Na sv. Hostýnku je chrám zasvěcen Marii matce – bleskometné,která dle pověsti vyhnala svými blesky Tatary z tohoto území a zachránila tak okolní lid před mongolskými hordami nelítostných bojovníků. Poraženi pak byli tito zcela u Olomouc knížetem Jaroslavem. Báli se strašně prý bouřky. Tolik pověst o níž vypráví velký plastický obraz v zákristií chrámu.
Bouřku miluji a pamatuji na úžasný ozón, který po bouřce prosytil nádherně optimisticky vzduch. Dnes trvá bouřka asi tři minuty a je pryč. Jako dítě jsem měla povoleno, že při bouřce můžu zůstat u babičky a nemusím domů. Tak jsem se těšila na babiččin útulný pelíšek a večer a ráno s babičkou, že jsem celý den v duchu prosívala o bouřku a tenkrát bývaly opravdu často. Škoda těch přívětivých živlů.
Jenny, já se v dějepise moc neorientuju, ale nemáš na mysli tu bitvu, co vůbec nebyla? 😉
http://www.vkol.cz/cs/aktivity/clanek/povesti-o-pamatkach-mesta-olomouce-a-z-olomouckeho-kraje—tatari-u-olomouce/
Píši : „Tolik pověst o níž vypráví velký plastický obraz v zákristií chrámu.“
Dělala jsem si legraci, asi to nebylo poznat. příště holt přidám víc smajlíků, aby to bylo evidentní.
Jak souvisí Tataři u Olomouce s Tatary u Hostýna? Vzdálenost je asi 50 km.
Viz ten můj odkaz + prvotně Jennin příspěvek.
Jenny, k tomu určitě patřej i štramberský uši 🙂 !
Jo, prý taky řezali Moravanům uši a posílali je domů. 🙂 Asi sušený :-))
Dede, moc hezky napsané. Tak bouřky mám ráda, ale při těch nočních se kdesi v hloubi dušičky i trochu bojím, ale stejně jako ty napřed pobíhám po domě a zjišťuji, co kde pozavírat. Pokud je ještě venku Darek tak ječím a přivolávám Darečka. Někdy přiběhne , někdy ne a to potom při bouřkovém slejváku trnu, kde nebohý kocourek je. Zatím přišel po bouřce úplně suchý, jenom s mokrými tlapkami.
Bouřek je poslední roky na Jižní Moravě dost málo, vyhýbají se tomu kusu rozžhavené země. A tu nádhernou noc po bouřce, tak tu ti přávidím.
Pro suchem upečené – vím, že to není spravedlivé, ale my letos máme červenec, jaký pamatuju jako dítě – stále oblačný, teplý, ale co chvíli zaprší. ne moc, ne dlouho, ale zaprší. Jako například před deseti minutami (rain)
Moc bych ty deštíky přála i vám!
Mám ráda bouřky, pokud jsem bezpečně doma 🙂 Venku se bouřek bojím. Však jsme byli jako malí taťkou důkladně školeni o tom, jak se za bouřky venku chovat – doprovázeno mnoha barvitými příklady, jako o tom ženci, který šel za bouřky z louky domů, přes rameno si nesl kosu a našli z něj jen ten roztavený kov 😛
To víte, to byly ty doby, kdy jsme jako děti vypadli na horách z chalupy ráno do lesů a vraceli se k obědu (pokud nás nenakrmil některý z laskavých sousedů:)), takže se čekalo, že se budeme umět venku chovat.
Pokud jde o mé čerstvé zkušenosti, tak to bylo po návratu z Anglie, kdy jsem podcenila počasí a šla do lesa za počínajícího vichru, který stále sílil. Na ty padají větvičky a větve okolo fakt nezapomenu, zvlášť, když jsem na velmi rychlém ústupu k autu klopýtla, sletěla na zem a koukala, jak kousek ode mně dopadá modřínová větev, v tom ulomeném místě měla určitě přes 8 cm v průměru – a padala z vysoka. To mě názorně připomnělo, že staré lekce o rozumném chování v přírodě neztrácejí platnost jen proto, že se člověk cítí být zkušeným 😛
Bouřka je velkolepé divadlo! Představuji si čtyřspřeží koní plných síly, řítících se v burácejícím trysku, zapřažených do vozu, kde stojí jeden z rozhněvaných bohů a metá blesky dolů, na to nehodné lidské plémě. Asi jsem to jako dítě viděla na nějakém obrázku a zůstalo to ve mně doteď. Ale nebráním se tomu a mám nutkání zamávat, když vůz odburácí v dál.
V Oslo moc bouřek nebývá a Scott při nich jenom lehce zneklidní a hledá u mne odpověď, co je to venku za bordel. S Rossem to bylo jiné. Silvestra neřešil, ale přírodní síly mu strach naháněly. I když jinak do postele nelezl, při noční bouřce tam vlítnul, pětatřiceti kily mě přišpendlil na matraci a snad by mě nejraději prostoupil. Takže jsem nemávala, objímala psa a přidušená se modlila, aby už byl klid. Kocour a manžel bouřku neřeší.
To je krásné přirovnání. Mně se vybavuje zase tahle melodie: https://www.youtube.com/watch?v=g65oWFMSoK0, je v ní všechno – to ospalé horko před bouří, první zahřmění, váhání a závěrečné běsnění živlů…
(pokud to ovšem někomu přijde ohrané, tak se omlouvám).
JJ, ohrané je to proto, že je to prostě nádherné (inlove)
Hezká představa – v Domě jsem schopná ji následovat, venku ji neocením – to velmi rychle hledám úkryt:))
Samotný déšť mi nevadí…
Janóóó, věta „Kocour a manžel bouřku neřeší“,mne dostala do záchvatu smíchu. To srovnání těch dvou!
Mám ráda bouřky. Zejména někde jako byla chalupa u Liberce, tam bývaly báječné!
Obvykle mě nevzbudí (blbě usínám, ale když už spím, spím tvrdě). Má to svoje nevýhody – okna musím zavírat preventivně 😛
Hm, mě vzbudí vždycky, už z dálky. Asi jsem jak ten pes z vyprávění JJ 😀
Zano, tam byl rozhled – bouřky ze všech stran. I když nedošla na Rašovku tak jsi si ji užila.
Žila byla jednou jedna hájenka, na hájence hajný, hajná, dvě děti a pes, český fousek. Perfektně vycvičený ohař, žádné zvěře se nelekl, na honech s ním střelba ani nehnula (až na ty xichty typu „bez bouchání to neumíš? já zakusuju potichu, heč!“), ale jak ucítil, že je před bouřkou… vběhl do nejbližší chalupy, tam vlezl pod stůl, obvykle si tam ještě vtáhl svolného člověka, buď mu lehl na nohy anebo mu nacpal hlavu do podpaždí a živá moc psa nedokázala dostat ven, dokud ta blýskavá a rachotivá část bouřky neskončila (déšť už mu pak nevadil). Pan hajný tak získal spoustu přátel mezi chataři, protože obvykle psa následoval v těsném závěsu a omlouval se za jeho chování, a pak slovo dalo štamprdli… Pes byl veden v širém okolí jako zachránce úrody jahod, malin apod., protože kdo ještě honem letěl očesat úrodu, i když na nebi ještě nebyl ani pořádný mráček, nelitoval – neofoukalo mu ani nepotlouklo :). Paní hajná je pak po návratu z obchůzky vítávala slovy: „Tak kohopak jste obtěžovali dneska, chlapi?“ Měla je přečtené, oba. 🙂
JJ, to je krásně napsaná momentka ze života! 🙂 nejvíc se mi na tom líbí fakt (doufám, že je to fakt:)), že ten myslivec měl pro slabost svého psa pochopení.
Ti, které jsem letmo poznala já, by ho nejspíš důkladně cvičili, aby toho nechal (to je úmyslně použitý eufemismus).
🙂 (h)
Vzbudím se, v polospánku přenastavím okna a spím dál. Zvěř to doma vždycky ignorovala. Miluji bouřku u našich na chatě – jen tak sedět pod střechou na verandě a dívat se. I když ten blesk tehdy těsně vedle bych si klidně odpustila (musel snad poskočit celý kopec, tu jedli to naštěstí nezapálilo).
Něco jiného je to venku – za pochodu, kdy se není kam schovat, znám i příjemnější věci. Vašek nesnáší když mu shora máčejí kožíšek, takže má svoji pláštěnku a pořádné slejváky řešíme tak, že se zastavím, udělám z pláštěnky co nejvíc střechu a on se schová pode mne.
No a pořádná bouřka na otevřené pláni, tu jsem naštěstí ještě nechytla a bojím se dost.
Synek teď dělal přechod Nízkých Tater a bouřka ho chytla na hřebeni. Taky říkal, že to nebylo úplně komfortní 😛
No, to bych se právě… Být za bouřky nejvyšším bodem v okolí fakt nechci!
musíš odhodit vše kovové,například pluh 😀 a prásknout sebou do brázdy….
Horší než pluh jsou vidle přes rameno. Neuzemněné 😀 .
Nebo kosa… viz výše 🙂
Mně školili s lopatou 🙂 . Ty máš Dede velmi výkonného anděla strážného (viz modřínová větev výše).
No, lekla jsem se děsně – anděl makal nadoraz 😀
Vlastně doteď si dokážu celou situaci velmi přesně vybavit.
Franta je důkladnej, hovořil i o přesce u kalhot. Mám takovou vizi – nešťastníka ležícího v brázdě se staženejma kalhotama, kolem poházený pluhy, vidle a kosy…
a trefí ho to,protože si zapomněl sundat z krku řetízek….. 😀
… a nahoře stojí Zeus (Jupiter, Perun, Parom 🙂 …), řve nad tím pohledem smíchem, a netrefí, protože nemůže přesně mířit.
No, představa jak potom z té brázdy (která se na hřebenovce obvykle taky moc nevyskytuje) vylézám důkladně zlitá, mne příliš neuspokojuje.
když oni pánoví 3S a G jsou prostě na tohle ti praví 😀 , pamatuj,jen blbec jako Zoubele,v dešti utíká 😀
Š+G
Zlitá budeš mít záda, zepředu bude odkapávat bahno… no, taky nic moc.
Kolegovi se povedlo totéž – byl se ženou na hřebenovce, kousek vedle, v Roháčích, a manželka mu odmítla slézt zpátky do kosodřeviny, že prý jí dalo dost práce dostat se nahoru. Pak udeřilo tak dva tři vrcholy před nimi do hřebenu a nasadila takové sestupové tempo, že jí nestačil.
Pred pár rokmi ma chytila búrka na ceste za rybníkmi. Sú tam topole, jelše a vŕby a hlavne tie topole neodolávajú vetru práve najlepšie. Vietor strašne hučal v korunách a konárov okolo mňa lietalo tiež celkom dosť. Najlepšie bolo, že ma tam chytil len okraj búrky, v meste pritom nepadla ani kvapka a svietilo slnko. Do nitky mokrú osobu s šatami a vlasmi prilepenými na tele si ľudia premeriavali dosť podozrievavo …
Hmm bouřka – miluju bouřku, všechny její fáze. Když nabírá na síle, na obloze se shlukují tmavá naducaná bouřková mračna, všude až přízračné ticho a dusno, v dálce začne hřmít a klikatit se blesky, všecko se to přesouvá k nám, zvedne se vítr a první kapky zabuší o zem, pak se roztrhne obloha a prší a hřmí a blýská se – vše v jednom ranci. Stojím na zápraží (nebo na lodžii) a mám nádherné divadlo. Po dešti vezmu psa (psy), na nohy žabky a jdu se NENÁPADNĚ ráchat v kalužích … hmmm, tak toto jsem dělala naposledy ještě s Toyou, takže to máme SKORO dva roky, co u nás nebyla pořádná bouřka (o klasickém dešti nemluvě) …
Zvířatům je bouřka fuk, hlavně když jsou doma v suchu. Ovšem jim je fuk i silvestrovské bouchání, které začíná na Vánoce a končí hodně dlouho po Třech králích (headbang) . Tož aspoň totok je s nima v pohodě (rofl)
A článek je napsaný moc hezky a doprovodná fotka nemá chybu.
Pokud je první hrom hodně hlasitý, tak ho psice seštěkají. Když vidí, že mě to nezajímá, tak si lehnou a kašlou na to taky.
Pokud přijde bouřka v noci a neprší mi na záda, tak ji lehce zaspím. Majda se trošku bojí, pokud je sama, s námi to klidně zaspí. Kocouři nevím, spíš si myslím, že pokud jsou doma, nijak to neřeší.
Šarik před bouřkou přišel,uchopil mne tesákama za ruku a odvedl si mě do koupelny, tam jsme strávili v objímání se celou bouřku. Kočky jak kdo, Pitina stojí na parapetu u okna a pořvává na toho svářeče a bubeníka nahoře,aby přidali, že víc nahlas a víc blesků….Noriska se klepe pod vanou ,Pidikočka se smotá do šknečka ,přikreje si hlavu packou,zavře oči a dělá,že žádná bouřka není, kocour je pod křeslem,Majolenka s ním, želvina Bezulka naříká a chodí po bytě,nenelka taky mluví,ale obdivně, že by chtěla taky umět tak svítit..Kačenka na bouřku vrčela…
Príchod búrky ohlasuje snaha Jackie napchať sa mi pod nohavice. Vylezie z pelechu, aj keď už spala, so stiahnutým chvostíkom pricupká a pritisne sa mi k nohám. Až potom prvý krát zahrmí. Na hrmenie (a na ohňostroje) šteká, keď je to v noci, musím ju umravňovať, aby sme nezobudili pol baráku. Posledná búrka bola presne pred týždňom, spustila sa tak 15 minút potom, čo sme prišli z večernej prechádzky. Chvíľu bol lejak taký, že z okna bolo vidieť len na pár krokov. A na druhý deň polámané konáre a postŕhané lístie a na ďalší večer už prakticky rovnaké sucho, ako predtým… Búrky chodia, zhruba tak raz do týždňa, ale po spečenej zemi krátky lejak len stečie a nemá čas ani vsiaknuť. Bieda. Efektívne sme si z nížiny urobili savanu a nasledovať bude asi púšť.
Moc hezký článek a parádní duhová fotka. 🙂
Mívali jsme krásnou dlouhosrstou tricolor kolii. Adinu. A ta se bála bouřky tak strašně, že to nakonec bylo řetězením důsledků příčinou toho, proč jsme ji museli nechat uspat. Bylo mi tehdy šestnáct a dodnes je mi z toho smutno. Indirce je bouřka naštěstí šumafuk.
Moc hezky napsaný článek. Je z toho úplně cítit ten vzduch po bouřce. Luxík se bojí hodně. Legy, jak kdy. U nás tedy prší občas takže klasické sucho není. Třeba pár kilometrů od nás je pořádný slejvák a tady nic. Nevím, nějak to tam nahoře flákají. Aby neměli práci s rozdělováním tak to vylijí na jedno místo a množství je splněno 🙂
Základní otázkou je – co je to bouřka? To jsme tu neměli minimálně tři roky, myslím takovou tu klasickou bouřku, která se chystá od oběda, rostou bouřkové mraky jako hrady a před prvním bleskem vše ztichne. Pokud nás, zcela výjimečně bouřka trefí, tak je to bouřka na procházející frontě, která nás vezme jen krajem a trvá deset minut, pouze ovlhčí prach. Tady je takové sucho, že už měsíc nesekáme trávu, ze stromů padá listí, zem rozpukaná. Na Přerovsku za červen spadlo jen 20% srážek z dlouhodobého průměru.
U nás v parku vysychajú už aj veľké, staré stromy… V lese lístie a konáriky pod nohami nahlas praskajú suchom, schne aj tráva pod stromami. A rúbe a vláči sa veselo ďalej a suchá lesná pôda pod vyrúbanými stromami sa ešte postŕha vláčením kmeňov. Vlhkosť nemá čo udržať.