Moudra i pindy psí slečny Indy: Dneska vám povím, jak jsem složila canisterapeutické zkoušky a jak teď chodím dělat radost babičkám a dědečkům.
Víte, jak to vlastně celé začalo? Něco jsem už psala před těma zkouškama, v článcích „Já ti budu pomáhat, jo?“ a „Moje boje„. Měly jsme s Regi trošku strach, abych to zvládla. A řeknu vám, bylo to vážně o fous. Nejdříve jsme totiž od rána až do odpoledne všichni jenom seděli a poslouchali, co nám různé paní povídají. Říkali tomu seminář, ale nevím, žádná semínka jsem tam neviděla. Naše lidi to fakt zajímalo, jenže pro pejsky to byla hrozná nuda.
Seminář
No a pak jsem se chtěla konečně trošku proběhnout venku a všechno kolem očichat, jenže mě začali zkoušet, jak umím poslouchat: Ke mně! Sedni! Lehni! Zůstaň! K noze!… Moc se mi teda nechtělo, ale nakonec jsem se dala přemluvit. Naštěstí už to bylo pro ten den všechno, mohly jsme jít s Regi na pořádnou procházku a jet domů.
Už nás zkoušejí!
Když jsme přijeli nazítří, zase mě zkoušeli. Tentokrát chtěli vědět, jestli se nebojím, když mě hladí moc lidí i když u toho křičí jeden přes druhého, a jestli se neleknu židle na kolečkách, nebo holí, co někteří mají proto, že se jim po dvou nožičkách špatně chodí a potřebují čtyři, a jestli na ně nevrčím a neštěkám, jestli se nechám vzít do náruče, jestli umím donést balonek a ještě spoustu podobných věcí. Tohle bylo v pohodě, všechno už jsem znala od Regi a z domova od naší babičky. Takže mě zkušební komise docela chválila.
Zvládli jsme to všichni:))
A pak už byl konec. Já i pět dalších kamarádů, kteří jsme tyhle zkoušky dělali poprvé, jsme dostali papír, na kterém je napsáno, že jsme canisterapeutičtí psi, a našim lidem dali ještě nějaké další věci. Jen takový moc hezký postroj, co jsem viděla u některých pejsků, kteří už jsou ve službě déle, prý dostaneme až za rok, když dokážeme, že nás ta práce u dědečků a babiček a nemocných dětí opravdu baví a že ji pořád děláme. Takže od té doby chodím každou středu pracovat do Domova pro seniory.
Koukejte!
Nejdříve jdeme k těm, co už nemůžou chodit. Regi mě k nim položí do postele, já se přitulím a oni mě hladí studenýma rukama po hlavě a po ouškách a já přivírám oči, protože se mi to moc líbí. A skoro se nehýbám, abych jim neublížila a nepodrápala jim packama jejich studené tlapky, protože mají kůži tenoučkou jako papír.
A když odcházíme, tak se ti klienti – tak jim říká Regi – usmívají, ruce mají teplejší a říkají, že máme příště přijít zas. Nebo jdeme za pánem, který má v pokoji spoustu knížek a počítač, ale nechce s nikým mluvit. A se mnou mluví! Pak se na chvíli uklidíme do pokoje k naší vlastní babičce, co v tom Domově pro seniory taky bydlí. Regi si s ní povídá a já odpočívám. Někdy i usnu.
U ležících klientů
No a nakonec vždycky přijdeme do takového velkého obýváku, co mu říkají Centrum volného času. Babičky a dědečci tam sedí, pijou kávu, povídají si a vůbec se baví. Regi řekne: Hop!, já vyskočím na židli a bavím se s nima taky. Skoro každý měl někdy nějakého pejska a vyprávějí, jaký byl a jak se jmenoval, a házejí mi plyšovou myš a češou mě a dávají mi nakrájené jablíčko a moc se diví, jak je možné, že mi tak chutná, když přece nejsem králík. A přitom všem musím dávat velký pozor, aby mi někdo nepřejel kolečkovým křeslem ocásek, a abych někoho omylem neškrábla drápkem. Když už je moc hodin a všichni mají hlad, protože už bude brzo oběd, řekneme ahoj a na shledanou a že přijdeme zase za týden.
V Centru volného času
Jdeme se proběhnout do lesa a pak už jedeme do našeho vlastního domova. Sice jsem ten den vždycky hrozně unavená a spím až do večera, ale je to fakt zábava. No řekněte, vám by se nelíbilo v práci relaxovat v pohodlné posteli, nechat se chválit a hladit a mazlit a česat, hrát si s lidma, dávat jim pac a ještě za to dostávat dobrotky?
Další fotky najdete zde: http://silenesuple.blog.cz/galerie/regi/indirka/pejsek-v-praci
V Centru volného času
Dede: Páni Indy, ty už jsi velká holka, která chodí do práce! A je to báječná práce, protože přinášíš lidem radost – těm lidem, kterým toho k radování často už zase tolik nezbývá. Myslím, že když pak oni „klienti“ vzpomínají na své pejsky, musí to být sladké i bolavé zároveň…
A o čem si budeme dnes povídat? O Indy a o tom, jak moc umějí zvířata pomáhat hojit bolavou duši…:))
Díky za článek, Regi, a za to, že děláte „něco“ navíc. (inlove)
Mě mimo jiné fascinuje to, že takovou práci zvládají tak temperamentní psi jako jsou borderky. Anebo třeba strakáči. 🙂 , typická třeštiprdla. Pár se jich taky věnuje canisterapii. Na jednom setkání jsem viděla, jak pracuje strakáčka s postiženými dětmi. Jak musí například trpělivě snést to, když s ní neohrabaně manipulují. Psi jsou úžasná stvoření! (inlove)
Pohlazení Indirce a ať se vám daří!
„Něco“ navíc… Ono toho v mém případě není zas až tolik, protože jsem do toho domova stejně jednou týdně chodila za mamkou. Takže je to navíc něco přes hodinu týdně. 🙂
A borderky jsou vhodné možná právě proto, že umí ten svůj temperament při klidném vedení zvládnout. Každopádně z šesti nových canisterapeutických psů byly tři borderky.
Děkujeme za přání 🙂
Indy a Regi, díky za to, co děláte. (h) Ať se Vám daří i dál a dědečkové a babičky mají radost. Až tam budu jednou já, moc bych chtěla aby za mnou někdo takto přišel. Bylo by krásné takto vzpomínat na naše přátelé a těšit se až se s nimi zase potkáme. (inlove)
Díky jenny, jak už jsem ti odpověděla dole, líbilo by se mi to taky. 🙂
Indy, jsi šikulka. Canisterapie je záslužná práce. Věřím, že spoustě lidí v domově vždycky rozzáříš den, mají si o čem povídat, mají se na co těšit. Pamatuju si na babičku, jak doma sedávala v takovém vysokém křesle – už sotva chodila – a náš německý ovčák Astor sedával u ní. Taky to asi byla canisterapie, i když nikým neřízená. Ona si s ním vykládala, žalovala mu svoje bolístky, a pes byl rád, že je s ní. U toho křesla lehával i poté, co už babička nebyla, až to teta nevydržela a křeslo dala pryč.
Držím vám palce, holky, a jsem ráda, že o tom jen nevykládáte a konáte.
Toro, Indy už se začíná červenat kolem čumáčku nad tou chválou. 🙂
No, tak nějak jsem usoudila, že teď, když máme za sebou prvních deset návštěv v Domově, si už můžu dovolit něco vyprávět. I když jsme já i Indy stále elévky, a musíme se toho ještě spoustu naučit.
OT. Sever Brna už hlásíme – 32°C ve stínu. Tak už ta vražedná vedra začala! A to je dnes ještě stále jaro!
Nádhera! Ti, kdo měli nějak zvířátko a byli na ně zvyklí, musí zažívat krásné chvíle. A někteří z těch, kdo žádné zvíře neměli, a dokonce ho třeba ani nechtěli, teď ve stáří možná s pejskem objevují nový svět. Přeji hodně radosti!
Ale zvířata tím, že hladí po duši, pomáhají uzdravovat i tělo. Moje kamarádka měla rakovinu a bylo to vážné. Absolvovala dlouhou a hlavně krajně nepříjemnou léčbu, naštěstí to dopadlo dobře a uzdravila se. A celou tu těžkou dobu s ní byl její kocour. Vůbec ji neopouštěl. Lehával s ní v posteli, olizoval jí holou hlavu 😀 , nevadilo mu, že je jí špatně, že je k smrti unavená, nic. A ona tvrdí, že ten kocour jí zachránil život. Kocourek už bohužel není mezi námi, ona už má jiného, ale tohle byl kocour jejího života.
Když i kdysi umřel partner, brzy nato táta a ještě jsem přišla o práci, byla bych se tenkrát sama nejradši vytratila ze světa. A právě tahle kamarádka mi tehdy dala kotě, Matýska. Byl to zázrak, svět se rozzářil. Bylo neuvěřitelné, co tenhle malý pruhatec dokázal. A když mi umřela máma, bylo to zase moc špatné. Náhodou jsem tehdy mluvila s jednou psycholožkou (ne jako pacient, při jiné příležitosti). A tak jsem se jen zmínila, že je to těžké. A taky jsem řekla, že mám čtyři kočky. A ona mi řekla, že v tom případě to bude OK, protože je o mě dobře postaráno. A měla pravdu. Jsou chápající, láskyplné a vždycky na správném místě (inlove) .
Tapuz, s těmi zvířaty pomocníky léčiteli – dva měsíce předtím, než zemřel můj taťka, rozhodli se naši pořídit štěně. Středního knírače. Jenže než k tomu došlo, než si štěňátko mohli od chovatelky odvézt, táta zemřel. A mamka váhala, jestli si toho pejska má vzít. Bála se, že to sama nezvládne. Strašně se ale trápila, zhubla tak, že jsme se o ni báli a radili jsme jí toho pejska vzít. A dobře jsme udělali. Mamka se s Emirem z toho smutku vzpamatovala. Bohužel Emirek mamce pomohl a ve třech letech umřel na rakovinu. Je zajímavé, že dnes si mamka nemůže zapamatovat, že je Indy holka, říká jí, že je hodný kluk a volá na ni Emire. 🙂
Tapuz (hug) (inlove) !
Matyldo, dva kavalíry mají jako vlastní canisterapeuty v Domově v Předklášteří, který se specializuje na Alzeheimra. Mají i svoje kočky, což se líbí soukromým psům od návštěv 🙂 ! To je čmuchání!
No, kavalíři jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, takže si je dokážu v tom Domově představit. Navíc nejsou štěkaví 🙂 byť výjimky se najdou, ale u nás se přestává blafat na povel „sklapni, kozo“, když na ulici sedí sousedův kocour a upřeně zírá na naše dveře 🙂 U babičky v Domově mají vlastní kočky. Před vchodem mají zateplené boudičky a krmení a ty nejméně plaché si chodí lehnout na pohovky za klienty do haly.
V Domově u maminky také dochází paní s dvěma labradorkami – matkou a dcerou. Vlastní zvířata nemají i když paní ředitelka chtěla kočičky. Jenomže je tam spousta klientů, kteří jsou už na tak zvláštní péči, že se jedná spíše o zdravotnické zařízení (něco mezi JIP na chirurgii, sterilní stolky s převazovým materiálem atd.), takže kočky, které vlezou všude – neprošly. My příbuzní si můžeme brát naše zvířata, Ajvince dám do postele naše prostěradlo a ona spokojeně leží s maminkou v posteli 🙂 .
Alex, takže děláte s Ajvinkou mamince individuální canisterapii. 🙂
Dalo by se to tak říct. Ona zase oslovuje Ajvi- Klérko! Klér si pamatuje. Ale nechá si uložit do postele i labradorku a hladí ji. Když měla paní od labradorek štěňata, tak ta odrostlejší, než šla k novým majitelům, brala do Domova také a to potom bylo radosti 🙂 .
v Penzionu, kde bydlí moje mamka, mají canisterapeutického psa, dvě terapeutické kočky a jednoho králíka 🙂 kočky a králík v domově bydlí, pejsek s terapeutkou, jednou z rehabilitačních sestřiček, pravidelně dochází. všichni jsou nadšeně vítáni, osazenstvem milováni a podle možností rozmazlováni 🙂 a my jsme hrozně rádi, že mamka bydlí v domově, vedeném osvícenými lidmi (sun)
Evo, to je skoro zázrak, takový přístup… (h)
taky si říkám… všimla jsem si,že návštěvy s rodinnými pejsky mohou přicházet také – minulý týden jsme se tam potkali s dcerou jedné paní, která chodí za maminkou se svým vlastním Parson Russelem (zatím bez terapeutických zkoušek, zato na typický raketový pohon) – vždycky prý rozhýbávají jemnou motoriku drbáním, hlazením a házením míčku 🙂 při odchodu nechávají paní rozmluvenou, veselou, pes stále zařazenou třetí světelnou a beze stop únavy 😀
Přesně takhle jsem se ke canisterapii dostala taky. Chodila jsem za maminkou se štěnětem, abych ji zabavila. Tohle Indy taky neunavilo. To až teď, kdy se setká s tolika cizími lidmi. K mamce do pokoje chodíme odpočívat, protože to tam Indy zná. Nemá pocit, že je v práci.
No pokud si já pamatuju, tak jsi to prvně zkusila s Dondou. Několikrát. Nejdřív u vás doma, pak teprv v domově. Prvně několikrát pod mým vedením, pak jednou sama.
A pokud si pamatuju, tak Donda byla taky důvod, proč máte borderku.
Ale je fajn, že vás práce baví.
Io – vy máte zkoušky a chodíte někam? Napiš o tom.
Domov pro seniory do kterého s Indy chodíme má přístup podobný. Nemají sice žádné vlastní zvíře, ale návštěvy tam mohou chodit s jakýmkoli zvířecím doprovodem. Sama jsem tak za mamkou s Indy chodívala od momentu, kdy jsem si byla jistá, že tam neudělá loužičku.
Je to prostě všechno v lidech.:-)
přesně – tu poslední větu zasadit do zlata 🙂
Regi promiň zmatky s úvodní fotkou – jak ti foťák dělá automatické popisky (ty je nevidíš, já je nevidím, redakční systém je vidí), tak mi to tam pod fotkou dělá jakousi mezeru, která odpuzuje text a pak to na hlavní straně Dedeníku vypadá blbě. Zkoušela jsem fotky ukládat jako jiné soubory a dělat s nimi různá kouzla, ale odolává to…
Hurá, s jinou fotkou to konečně vypadá k světu:))
A proč to dělám až teď? Náhled hlavní strany nemám, případné chyby vidím až po půlnoci, když článek vyjde. No a dnes jsem byla hned ráno na tréninku (i tak bylo ve městě horko, ale psí holky pracovaly pěkně) a pak znovu ve městě na vyřizovačkách… 🙂
Dede, za co se omlouváš? Tenhle virtuální šotek je někdy horší než tiskařský. Docela často si s ním na domovském blogu.cz taky užijem.
Chybu jsem udělala i já, měla jsem ti asi poslat nějakou vhodnou fotku jako ikonku. Ale tenhle výřez se ti moc povedl.
Dnešní horko, zvlášť ve městě ti nezávidím. My jsme s Indy procházkovaly pod stromy kolem potoka. A taky v potoce, samozřejmě. 😉
Z mých psů byli canisterapeutický materiál jednoznačně Nazgúlové – milovali lidi a doslova je to táhlo k těm postiženým. Nikdy jsem u psa neviděla tam spontánní a jednoznačnou radost z toho, že dělají radost. Max cizí lidi nemusel a od „divných“ lidí odcházel.
Berry je univerzálně vlídný pes, ale asi tím způsobem: přišel jsi, tak tě uvítám a kdo ví, třeba máš něco dobrého“:)) Na první pohled by se to dalo splést s canisterapeutickou povahou, ale když jsem měla Nazgúly, tak jednoznačně vidím ten rozdíl – ona je k cizím milá a zdvořilá, ale v podstatě je jen trpí, nevyhledává kontakt.
No a o Ari netřeba mluvit – pro ni lidský svět začíná a končí její smečkou, jediný „cizinec“, kterého má snad i ráda je Dana 🙂 ostatní maximálně strpí – pokud nejdou na území, které chrání (pak je zažene) nebo po ní něco nechtějí (Pak na ně vrčí – dejte mi pokoj) 😛
Jo, to je přesné. Canisterapeutický pes by měl být nejen vlídný, ale přímo vstřícný, živý, veselý, nebojácný, a přitom empatický a klidný, když je zapotřebí. Je fakt, že mám ještě pořád co dělat, aby se mi Indy nechtěla vítat s každým, koho na procházce potkáme.
Z Nazgúlů to sálalo.
Víš co, poslední dobou si myslím, že bych do té podoby mohla časem dostrkat i Melinu. Ona je ošetřovatelka tělem a duší, jediný, co jí brání, jsou ty její strachy. A těch se konečně postupně zbavuje.
(Jo, furt myslím na to, jak konkrétně Regi radila, abych dala Melinu pryč, že je to pes na nic, že onemocnět Melly, tak by ji Regi neléčila…)
No, učí se mi od Dondy, no, lejdynka. 🙂 Donda je v tomhle penuškoidní.
Mimochodem, dá se chodit i do zdravotnickýho zařízení. Například na Žlutý kopec. Ti lidi s rakovinou to docela dost potřebujou. Tak to je naše aktuální volba – Dondina a moje.
A vypozorovala jsem, že většina psů by vlastně byla vhodná. Část jsou rození terapeuti, část jsou rození neterapeuti (jako tvoje holky), zbytek záleží na přístupu člověka. Oni v sobě všichni mají jakousi jemnost k bezmocným. A když to šikovně podpoříš v socializační fázi a strkáš je do klína vozíčkářům a lidem s berlema, aby je začali taky brát jako normální a nebáli se těch kol a holí…
Na Dondě oceňuju, že si vždycky vyzkouší, jakou razancí na koho může. Nikdy to nepřetáhne. Vždycky si hraje tou rychlostí a silou, kterou zvládá ten který člověk.
OTéčko
Kdybyste se chtěli podívat, jak vypadala první půlka června na jihu Jižní Moravy, tak tady.
http://yga.rajce.net/2017_Prvni_polovina_cervna
Ygo, moc pěkné fotky – ale Ernie opět vede 🙂
Erník je tam krásne ostrihaný! Lipy u nás už odkvitajú, ale chodila som si ich do parku fetovať už od konca mája. Jackie má nervy a je netrpezlivá, keď sa zastavujem a ovoniavam si čo kvitne. Ale ja ju čakať môžem, keď si čmuchá hnusy po zemi, že? (chuckle)
To jsou ale krásné letní fotky! 🙂
Regi, canisterapie je úžasná, k babičce do Domova taky chodí nějaká paní s pejskem. Jestli si ho babička pohladí, to nevím, nejspíš si babi pak půl hodiny meje ruce, to se u ní vyvinulo v celkem slušnou posedlost. Ale mně se to jako aktivita moc líbí. Canisterapeutický pes by byla Borůvka, Světluška je k lidem vlídná, ale lehce odtažitá, no a Karamel se každému snaží vyskočit na hlavu. Takže nic 🙂
Matyldo, tvoje kavalírky bych někdy chtěla potkat naživo. Na fotkách působí ohromně sympaticky. Indy má za normálních okolností taky zrychlení z nuly na sto za půl vteřiny, ale díky tomu, že mi moje mamka, podle Indy „naše babička“, dělala celou dobu figurantku, mohly jsme se obě učit, jak na to, aby uměla Indy ke starým lidem přistupovat pomalu a klidně, bez toho skákání na hlavu. 🙂
Spomínanie na psíkov, ktorých sami kedysi mali a pán, ktorý s nikým nehovorí, len s Indy, mi vohnalo slanú vodu do očí (a bohvie prečo sa mi vybavilo „já jsem tvé stáří, pozvi mě dál…“). Indirka je fakt neskutočne šikovná, ale to Regi asi hovoriť nemusím. Na toto by teda Jackie nemala. Ale jabĺčka tiež miluje a vyžaduje (a strašne smiešne ich chrúme) (chuckle)
Ten pán, co nechce mluvit, je po mozkové příhodě, takže mu to mluvení dělá velké potíže. Nechce rehabilitovat, nechce vycházet z pokoje, odmítá komunikovat. A Indy ho tak trošku pošťouchla. Následující týden si ji přišel pohladit do společenské místnosti, protože mu řekli, že za ním nemůže chodit každý týden individuálně.
to je skvělé – a totou malinkou lstí pána můžete postupně přivést k rehabilitaci a možná podstatnému zlepšení stavu! šikulky jste obě – i sestřičky, jak to obratně navlékly 🙂 (sun)
🙂
Výborně!! Kdyby to někdo, někdy udělal i pro mne, to by se mi krásně dožilo. (inlove)
Třeba časem bude mít víc zařízení vlastní canisterapeutické psy. Taky by se mi to líbilo, kdybych musela jednou dožívat jako moje mamka.
On ten první stupeň, takové ty „návštěvy pro radost“, může opravdu dělat kdokoli, kdo je ochotný a má vhodného psa. Samozřejmě vždy v doprovodu zdravotníka, který má na starost klienta.
Pokud dělá canisterapii zdravotník, fyzioterapeut nebo speciální pedagog, je to samozřejmě úplně jiný level. Ale to není můj případ.
Regi, už jsem chválila na Šupleti, ale pochválím ještě jednou – Indírka je moc šikovná holčička, je vidět, že ji ta práce baví a ty ji vedeš rukou laskavou, léč pevnou. Tak rozdávejte ještě moc radosti všem!
JJ, díky moc. Ono to není jen o rozdávání radosti. Ty návštěvy dělají radost i nám, takže je to vzájemné. 🙂
Indy vy jste s paničkou skvělé. Je to moc krásné, co pro ty babičky a dědečky děláte.
Jsem z toho docela naměkko.
A co mě nejvíce dostalo je tato věta.
Nebo jdeme za pánem, který má v pokoji spoustu knížek a počítač, ale nechce s nikým mluvit. A se mnou mluví!
Víte, tohle byl můj syn autista asperger, zrovna takhle se choval. A k nám přišla Hepinka jako kotě a on začal mluvit na ní.
Zvířátka jsou úžasná a léčí.
Už jsem psala v odpovědi km11, že pán se hrozně uzavřel po mozkové příhodě. A přiznám se, že mne v domově, kde má většina klientů nějakou formu demence, ten počítač fakt překvapil.
Po odděleních chodím samozřejmě se sestřičkou a ona mi ještě před dveřmi pokoje pokaždé v krátkosti o klientovi řekne co je třeba. Ale počítač a odbornou literaturu nezmínila. 🙂
Víš já si Regi myslím, že Indy by byla přínosem i pro autistické děti.
Dokázala by je z toho jejich uzavřeného světa dostat ven.
Určitě ano. Na semináři o tom byla jedna přednáška. Já s tím ale nemám žádnou zkušenost a nejsem ani zdravotník nebo pedagog. Jsem naprostý laik. Jen jsem se doma starala o dvě maminky, obě s Alzheimerem. Tu Honzovu jsme měli doma až do konce, s mojí mamkou to bylo z různých důvodů složitější, takže je v Domově. A to je moje jediná a kompletní „odbornost“. Taky je u klienta vždycky přítomná sestra, která ví, co který klient může a potřebuje.
Ale to bys jako člen canisterapeutického týmu měla vědět, na to jsou dokonce paragrafy. Kdy a za jakých podmínek smíš pracovat s klientem a kdy smíš ovládat jenom psa. To zdaleka není tak ťuťu, jak tu popisuješ.
To je šikovná holčička, takhle pomáhá lidem a přináší jim lepší náladu
Díky i za Indy. To je přesně ono. Nic víc se udělat nedá, „jen“ trošku zlepšit náladu. A to je příjemné pro obě strany.
Páni – to mne dojalo. Vsadím se, že se babičky a dědečci (nechce se mi říkat klienti, i když je to zřejmě genderově správné) vždycky těší, až přijdete – určitě si říkají „Jé, a dneska přijde na návštěvu pejsek, třebas dneska přijde první ke mně!“. Myslím si, že canisterapie je jedná z nejkrásnějších psích prací, protože je to o potěšení druhých.
Jinak na fotce psích frekventantů je vidět, že v podstatě každé plemeno má ve svých řadách něžně duše – a vzpomínám na Podmitrov a Maruš, která tam byla se třemi hovíky – terapeuty. A na fotce je taky jeden (aspoň myslím) a taky krásný salašňák a ten žlutobílý – je to toller? No úžasná sbírka – jsem ráda, že jste všichni prošli zkouškou a nepochybuju, že na rok si vysloužíš i ten postroj!
Milá Regi, Indy je báječný terapeut, ovšem co by bylo platné, že je Indy vstřícná a vnímavá, kdyby taková nebyla i její panička! Jste obě krásné duše …
Ygo, řekla jsi to tak krásně, že není co dalšího dodat (inlove)
Indy je nadaná pejska, ale jen díky Regi může ukázat co umí a těšit potřebné 🙂
Já to můžu potvrdit, protože jsem to všechno měla z „první“ ruky. To, jak Regi objevovala Indirčinu přátelskou povahu, jak s ní začala chodit za babičkou, jak si zjišťovala informace o canisterapii (Po pravdě, měly jsme obě trochu zkreslené představy o tom, jak funguje. Teď už i já díky Regi vím o něco víc, i když se neustále trochu pitomě vyptávám – Proč jsou ty canisterapeutické zkoušky nutné? Co ses naučila na tom semináři? A co po tobě v ústavu doktoři všechno chtějí?…), jak to bylo docela náročné zkoušky udělat, jak probíhaly první návštěvy… A podobně jako Ygu nebo Míšu z Plzně i mne to dojímá. A stoprocentně mohu potvrdit i to, že canisterapie je o spolupráci a porozumění dvou bytostí – psa a jeho člověka. Kdyby Indy neměla tu správnou přátelskou povahu a kdyby jí Regi neposkytla vlídnou a klidnou výchovu a neměla nejen správný nápad, ale i umění dotáhnout ho do jeho realizace, neexistoval by tady tento canisterapeutický tým, který přináší lidem radost.
Katty, ty jsi tu historii shrnula opravdu přesně. A máš pravdu v tom, že se tu sešlo více příznivých okolností, které vedly k tomu, že jsme teď obě, já i Indy, tam, kde máme být.
Dede, svým způsobem máš pravdu. Indy je sice moc šikovná, ale řidičák fakt nemá, takže beze mne by se do toho domova dostávala těžko. 😀
Ygo, Indy jim říká tak jak to je, já musím být genderově korektní. 😉
Z psích absolventů byly tři borderky, hovík, salašňák a retrívr. A první den, kdy dělali opakovací zkoušky po dvou letech, jsem zahlídla německého ovčáka, kníračku, bígla, yorkšírka… Bylo to fakt pestré.
Tak jsem ty psí rasy odhadla správně (chuckle)