„Cože? Ty ses úplně zbláznila, nebo jsem špatně slyšel. Moc doufám, že jsem špatně slyšel. Řekni mi to ještě jednou – co že jsi to koupila?“
Tedy takhle šokovaného pánečka jsem už dávno neviděla. Popravdě i panička byla cítit zajímavě – na povrchu nesměle, ale někde pod tím byla ocelová jistota.
„Nekoupila, dostala jsem ho. Slyšel jsi dobře. Je to kůň.“ „Kůň!“ zavřískl vrcholně rozčilený páneček. „A kam ho dáš? Na terasu? Nebo do ložnice? Vzpamatuj se, nemůžeš mít koně! Vždyť na nich ani neumíš jezdit!“
„Zůstane tam, kde zatím je,“ pravila panička důstojně. „A jezdit na něm asi opravdu nebudu, protože mu je 18 let a co chvíli ho bolí nohy.“ „Cože?“ Pánečkův šok se zjevně ještě prohloubil. Vypadal, že se opravdu snaží situaci pochopit, ale v mozku mu prostě nešla zařadit ta správná rychlost.
„Františku,“ řekla panička laskavě a vzala ho ruku. „Pochop, že jsem ho nemohla nechat utratit. Jeho jezdkyně je závodnice a už si ho nemůže nechat, i tak to táhla dlouho. Nabídla mi, že mu do konce roku zaplatí píci a ustájení a pak už to bude na mě. V kupní smlouvě je cena 5 korun…“
„Vždycky jsem myslel, že tam nosíš jen suchej chleba,“ zasténal páneček. „Nemohla´s u toho zůstat?“ zadoufal. A pak přišlo náhlé podezření: „A kterej z nich to je?“
Tentokrát panička zrudla a pak pípla: „Tarkan.“ „Cože???“ zaburácel páneček. „Ta rezatá obluda, která je slavná tím, že vykopala stájníka z boxu až na dvůr?“ „Ten stájník nebyl hodný člověk a Tarkan byl šampion!“ zavřískla pro změnu panička. Eh, tak tohle byl knokaut. Pánečkův.
Panička k němu spěchala se sklenicí vody, ale když viděla jeho zraněný pohled, vyměnila ji za švestkový životabudič. „Holka se bude vdávat a ty koupíš koně. A to má být normální?“ Ten povzdech mu šel od srdce. Panička ho potom objala, a víte co? On se usmál.
Přeju vám krásnej chlupatej den a s koňmi radši opatrně!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017
Někdy člověk prostě něco musí udělat – těžko to vysvětluje svému okolí, občas i sám sobě, ale to puzení „musíš, protože tak je to správné, tak to má být“ je prostě silnější než to, co v člověku křičí zdravý rozum. Někdy se takto člověk rozhodně pro jiného člověka, jindy pro zvíře, někdy i pro věc – stává se, že se tímto způsobem nakupují domy (prostě jsem věděl, že jsem tam správně:))
A tak se ptám: zažili jste takové nutkání někdy i vy? Nebo někdo, koho znáte? A podlehli jste mu? A s jakým výsledkem?:))
Chichi, koukám, že se zvěřinec Rozárčiny paničky utěšeně rozrůstá! Klobouk dolů před její drahou polovičkou! 🙂
Znám jednu osobu, která trvala neotřesitelně na svém pevném rozhodnutí, že se po povážlivě krátké známosti bude vdávat, protože prostě věděla, že není na co čekat. Všichni jí to rozmlouvali – ani ne tak jejího vyvoleného, jako ten spěch. Nenechala se zviklat – a měla pravdu. Moje sestra má velmi šťastné manželství! (inlove)
Hančo teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně prožila osvícení 2x. Poprvé když jsem se přes seznamku!! seznámila se svým nynějším člověkem – hned jak jsem ho uviděla na Jiřáku u fontány jsem věděla že je to ON a podruhé s Oldou. 🙂
To je krásný, Kytko!
Kytko, jsi šťastná to žena – dva pohledy a dvakrát láska jako trám (inlove)
Hančo, to je moc krásnej případ intuitivního rozhodnutí se šťastným koncem! (inlove)
Intuitivní rozhodnutí?
1.prosince jsme se seznámili. V půlce února jsme se rozhodli, že se vezmeme. Brali jsme se v září (trochu nám to pokazila ta bratrská pomoc). Žili jsme spolu 40 let. Devět let žiju sama. Žádné intuitivní rozhodnutí už nebude.
to nikdy nevíš…(sun)
Kde by mně napadlo, že po Áji I. přibude nalezená Ája II. a pak nás tak brzo opustí. A kde by mně napadlo, že budu mít další dvě třeštitrdla. Jenka je už naštěstí paní velerozumná a tak mi zbývá execírka s Cončou. Jen abych vydržela vcelku. 🙂
Eh, Jenny, vydržíš, protože musíš! A ještě tě to bude bavit 🙂 Kde by byl náš život bez psů? (inlove)
No jo, Maceška. Jela jsem si nejspíš pro kotě a odvezla si kočku s vytahaným břichem. A Kilián s Oriášem byli „jedna kočka, ne kocour“ a sice zbyl jen Oriáš, ale ten se teda máš jak příslovečný brav v obilí.
Matyldo, s kočkama máš tedy ruku skutečně intuitivně vedenou 😀 Jo, pamatuju si na tu první fotku Macešky – na té fakt nevypadala jako hvězda, ale u vás se do ní vyloupla (inlove)
Mařena! Stále ji vidím, jak leze Kačce celá zabahněná na klín. Doufám, že ona to naše soužití vnímá stejně.
Inko, i na Mařčin příchod si pamatuju, včetně té části pochybností, které jsi tady sdílela – a podívej, jakou spřízněnou duši sis dovedla domů… (inlove)
Hmm, tak já budu ještě pár let litovat, že jsem si vzala od majitele zpátky Airu. Ten pes mi k srdci nepřirostl, škody nadělala víc než zbývající dvě (čtvery zničené dveře), neustále problémy v hiearchii smečky. Fakt lituji, že jsem ji neposlala dál a nechala se MLP přesvědčit, že u nás zůstane. Přiznám se, že ji ráda nemám.
A kdyby ji někdo chtěl, tak mu dám granule na celý rok a oddechnu si.
To jsi v začarovaném kruhu a prakticky jste nešťastné obě. Škoda
Jo, zvlášť když vidím, že Fleur (vůdce smečky) začínají ubývat síly a zřejmě nastane boj o vůdce. Navíc, kdyby ta potvora nezůstala doma, tak jsem si nechala štěně z posledního Fleurčina vrhu a už jsem mohla mít doma uchovněnou pokračovatelku chovu. Čtvrtý pes mi nebyl povolen a mám počkat, až některá umře, vyhlídky nic moc. A mě to docela bavilo se starat o prcky, byla to sice starost a dost práce, ale bylo to krásné.
Ivo, pořád někdo netouží po dospělé a možná už rozumné choďačce? A máš pravdu s Fleur… Chjo, i tvoje pochybnosti ohledně Airy si pamatuju…
Dede,kdo by ji chtěl? Chjo, byla to chyba, moc radosti si s ní neužívám. Být pořád ve střehu a snažit se udusit vznikající konflikty hned v zárodku, to jednoho přestane bavit… A trvá to už sedm let…
Ivo, a co zkusit to přes klub? Tam najdeš fandy choďáků a třeba by se zrovna chytil nějaký starší člověk, který už nechce začínat se štěnětem, ale dospělou fenku by si ještě vzal. Přála bych vám to, takhle je to trápení!
Bohužel MLP je neprůstřelnej, chtěla jsem to udělat už dávno.
promiň, Ivo, ale tomu nerozumím – Aira vyvolává rozbroje, Vy nejste šťastní, smečka je v nesouladu – a MLP trvá na tom, že si ji necháte? budete dál trápit sebe i psa? omlouvám se, jestli jsem nevlídná, ale to se snad zbláznil, ne?
Iva není šťastná…MLP to tak chtěl a pryč ji dát nechce…
Rozumíš tomu správně.
na to nemůžu odpovědět vůbec nic… 🙁
Násilí nemusí být jen fyzické…
Tak nějak na pokyn vyšší moci či čo, jsem našla svého srdcového krále. Když umřela Dádulka a já to vůbec nemohla pochopit a „rozchodit“ zařekla jsem se, že už dalšího pejska nechci. Po 4 měsících jsem měla neodbytné nutkání podívat se na stránky Trojského útulku a hned na mě vykouknul příšerně zanedbaný pes. Když jsem ho chtěla ukázat kolegyňkám a poradit se, vůbec jsem ho nemohla najít. Kdybych si nenapsala číslo…. Ostříhaný byl donahata a když mi ho přivedli, věděla jsem od první vteřiny že ho budu milovat. Ve středu u nás bude už 8 let. OLDA (h) (h) (h)
Kytko, už osm let??? Já si pamatuju, jak jsi si ho z toho útulku vzala! (inlove)
Jo, to jsou chvíle, kdy se láska na první pohled fakt potvrdí:))
Ano, byl první letní den.
Já taky! Olda a jeho oči, dva koláče s medem!! Vůbec se nedivím té krásné lásce! (h)
Jenny 🙂 viděla jsi to taky hned.
Olda se sice tvářil i choval jako výtržník – už se hooodně zklidnil – ale dušičku má krásnou a křehkou. Ty jeho oči to dokazují. (inlove)
No – někdy se člověk rozhodne tak nějak impulsivně a pak do konce života (kočičího) dělá dveřníka a RÁD!!! Taky jsem Zikiho strčila pod tričko s tím, že se pak ukáže, co s ním – no Jeník taky zprvu nebyl nadšený, ale už si zvykl. S Ernestem to bylo v podstatě taky tak …
A vzít si koně za vlastního, tak to je už opravdu odvaha! Předpokládám, že si na pár vycházek s Rozárku vyšlápnou …
A Otéčko – poslední album ze série Setkání v Zubří. Tentokrát je to o Třech Studních a Alex (nod)
1url.cz/2t43p
Ygo! „někdy se člověk rozhodne tak nějak impulsivně a pak do konce života (kočičího) dělá dveřníka a RÁD!!!“ To je krásně napsaný:))
Na fotky ráda kouknu
Jak píše dole Regi, hodná až blbá, to by snáď mohlo byť aj moje motto. Ale radšej budem taká než vych… (veď viete aká) potvora. To by mi ostatne ani nešlo, bunky na to nemám a naučiť sa to nedá. A dám jedno OT, keďže sa nemám kde inde pochváliť tak, aby ma pochopili 🙂 Zachraňovali sme včera s Jackie jedného malého kavalírka. Fakt malinkého, osem týždňov snáď ešte ani nemal a behal v uličke u nás za barákom. Najprv som myslela, že ide s mladým párom s deťmi, ale mladí odišli a malý zostal sedieť v križovatke. Bola nedeľa, moc áut nechodilo, ale toto už nebolo kóšer. A malý sa pustil ísť za nami. Jackie na neho párkrát cvične zavrčala, ale keď som malého vzala na ruky, tak asi pochopila, že ide do tuhého a potom už čušala. Mobil som ja blbec so sebou nemala a malý mal na obojku menovku a telefónne číslo. Tak som ho teda zbalila do náruče, že ideme domov a idem telefonovať, keď nás stretla pani s dvoma pekinézmi (Jackie na nich opäť nič, ani mäkké F!) a povedala mi, z ktorého asi domu je. Zaklopali sme, prevzala si ho mladá pani s tým, že aha ďakujem a nebyť Jackie, ktorá automaticky išla dovnútra na návštevu (vodítko som v tej chvíli mala na okrasu, lebo obe ruky mi zamestnával vrtiaci sa malý) takmer by mi pribuchla dvere pred nosom. Dom je úplne nový a ešte nemá dokončený plot, tak počítam že sa to nestalo prvý krát a preto tá reakcia. To už nemohli so šteniatkom chvíľu vydržať, kým nebude pozemok komplet zabezpečený? No mám o malého trochu obavy. Ale keď sme vyšli späť na cestu tak mi to doplo: Jackie celý čas poslúchala, na ostatných psov nevrčala, nejačala, ani neútočila! A ona, aby sa nezabudlo, ostala stáť s ksichtíkom na mňa vyškereným a chvostíkom vrtiacim, že tak čo, aká som bola? Šikovná moja, veľmi šikovná si bola 🙂
Jak píšeš, naprosto souhlasím s tímhle: „Ale radšej budem taká než vych… (veď viete aká) potvora. To by mi ostatne ani nešlo, bunky na to nemám a naučiť sa to nedá.“ 🙂
Km, byly jste šikovné obě, moc! (wave)
Radši blbá než vych… (inlove) Jo! Jen bych radši nebyla za blbou u těch, komu pomůžu. To by stačilo:))
Přístup těch lidí ke štěněti… no, mohla to být náhoda. Uvidíš, kolikrát ho ještě najdete a zachráníte (snad už to nebude potřeba). Jo znala jsem lidi, kteří neměli plot a tvářili se, že ho mají – když ven vypouštěli psa. Pes se pochopitelně toulal a pochopitelně skončil pod koly auta. Chjo.
Dede, jediný dôvod, prečo je Jackie ešte u mňa je ten, že na dome bráchovi k plotu chýbajú ešte brány (a treba na ne najprv zarobiť, lebo plot zhltol nošu peňazí). A proste si nedovolíme ju presťahovať do nového prostredia, kým tam tie brány nie sú…
Jediný rozumný přístup. Ale poslouchej, jak to vy potom bez sebe zvládnete? (inlove)
Šak toto! :S
Ono starý nechodivý kůň, o kterého se někdo někde stará a „jen“ je potřeba za něj zaplatit, je jednodušší než zvíře, které si člověk má vzít domů, dělat mu vodícího a pečovatelského člověka, být pro něj denně k dispozici.
I když… panička by tam mohla chodit častěji… brát si koníka ven na ruce, navázat s ním vztah, udělat z něj mazlíka, třeba jej nakonec i rozchodit… ostatně vzpomeňte na Punce, taky si jej Petra brala jako sedmnáctiletého „rozbitého“ koně a prožili spolu ještě mnoho krásných let!
Petro, to víš, že jsem si vzpomněla na Ap a Punce! A neboj, že bych v příběhu nechala Tarkana jen tak zahálet:)) Další inspiraci mám teoreticky hned o pár polí nad barákem – jsou tady stáje, většinou, parkuroví skokani, ale sem tam se najdou i koně na vodění – takhle jsme jeden čas potkávali slečnu s hříbětem, kobylkou. 🙂
Prakticky vždycky, když o něco doopravdy šlo.
Penuška. Deset lidí ji odmítlo.
Melina. Tři čtvrtě roku hnila v útulku – od svých šesti měsíců – jako neumístitelná.
Kajuta. Měla jsem pocit, že sem patřím.
Canisterapie. Dostala jsem se k tomu přes otázku „co dělat se psem, který evidentně potřebuje zaměstnat a miluje lidi“. Už to bude skoro dvacet let. Prostě to byla nečekaná, ale správná odpověď.
Občas toho člověk lituje. Třeba když věnuje přes rok práce někomu, komu neměl. Ale tihle lidi se pak většinou sami střelí do nohy. Ono kradení nápadů nezajistí úspěch na dlouho.
Ano, psi se takhle k člověku dostávají snadno a rychle – tedy nejen psi, samozřejmě:)) Já jsem takhle kývla, v naprosto nesmyslné situaci (konec rizikového těhotenství) na psa – a měli jsem patnáct let nezapomenutelného Maxe… 🙂 Nelitovali jsme, byť ty začátky byly drsné:)) Ovšem péče o miniaturní štěně (bylo mu 6 týdnů – záchranná akce, neodervali jsme ho předčasně od matky) mi už tehdy prospěla – šla jsem k porodu s vlastnoručně namalovanými nehty u nohou 😀
Vlastnoručně mamalované nehty přes břicho, to je tedy výkon!
Ano nutkání jsem měla a proto jsme si vzali 2 kocourky Honáska a Fouska z útulku.
Teď si bereme kotě od lidí.
A i když nám všichni říkají, už si žádnou kočku neberte. Ono to nejde. Hepča není mazlivá a i když jí máme rádi, potřebujeme hebký kožíšek a malého přítulníčka.
Jedna kočka žádná kočka.
Míšo, věřím, že další kocourek u vás dostane báječný domov a těším se na povídání o jeho lumpárnách 😀
ano, měla..proto mám 8, teda už jen 7 koček a tlupu 6-9 koček u fabriky…holubí letku, čítající 20 pernatců a rodinné klany sýkorek- Modřinkových a Koňadrových… a o všechny se starám,jak nejlépe umím…
Tedy o kočkách jsem věděla, ale že podporuješ i další rodinné letky… no, mohla jsem si domyslet z tvých poznámek o zimním krmení (inlove)
to je Kačenčina letka..oni za ní lítali a vykládali si a hráli si na babu.. choděj pořád a hledaj tu svoji velkou kočku a když ji volaj,tak já bulím…občas je překvapí Miňák nebo Pidikočka,ale to není jejich kočka….
Vážně hledají jednu konkrétní kočku – za sklem? Ty jo… 😡
taky jsem si říkala,že to není možný, ale hledaj..říkám tomu Věrnost holubí a když je vidím,jak každej den s nadějí chodí ke sklua klepají na ni nebo tam bublaj,aby na sebe upozornili a ta jejich kočka přišla..ach Dede, zarve mi u srdce taková bolest..a pak jen sedím a bulím a bulím…
když se objeví jiná kočka, tak nadějně začnou provozovat tu jejich hru a pak přijdou na to,že je sice velká,ale není jejich…oni netuší,že mě tím tejraj…
Jejda, takové nebo podobné nutkání? Jasně, že zažila. A ne jednou. Většinou se ukázalo, že bylo správné a přineslo spoustu dobrého i když to tak na počátku nevypadalo. Občas jsem si dokonce říkala, že kam jsem rozum dala. Že jsem tak hodná, až jsem blbá. Ale i v těch případech to bylo jen na první pohled, protože všechno zlé je vždycky na něco dobré. Třeba člověk potká bezva lidi, které by jinak neměl možnost poznat.
Pod tohle se plně podepisuji.
🙂
Regi, tos napsala přesně „Kam jsem ten rozum dala!“
Ono rozhodování „srdcem“ taky nemusí vyjít, ale obvykle to kupodivu vyjde, byť často po drsnějších začátcích (to než rozum to srdce doběhne:))
Dede, s tím se nedá, než souhlasit. 🙂