Půlka června – to je období dlouhých teplých dní, vysoké trávy, prvního sena, třešní, jahod a intenzivního těšení se na prázdniny. Je úplně jedno, že prázdniny už mnoho let nemám, to těšení se na léto je pro mě s nimi neodmyslitelně spojeno.
Většinu známek a písemek už měl touto dobou člověk za sebou, tedy nastal čas hledat nepoužívané učebnice určené k vrácení, stejně jako lepící pásku na správku těch, které doopravdy používal.
Dlouhé večery znamenaly, že nás rodiče večer nevolali tak brzy, takže se dalo být venku – nejdřív pro společné hry, později pro hřadování na zábradlích a nekonečné řeči, které se přitom vedly. S pubertou za krkem má člověk pořád plno problémů k řešení!
Byla to i doba školních výletů. Když vezmu v úvahu svoje mateřské zkušenosti, tak znovu smekám před učiteli, kteří dokážou sebrat třídu předprázdninových rozjívenců, vyrazit s nimi někam za hranice všedních dní a celou dobu za ně mít zodpovědnost! Neuvěřitelná odvaha. A obětavost.
Čas vysoké trávy
Pamatuju se, jak na jednom gymnaziálním výletě nás pozdě večer kontroloval náš profesor. Vždy nakoukl, zda se nedějí nepřístojnosti a pravil: „Čert nikdy nespí. Já také nespím!“ Měli jsme z toho legraci, ale řeknu vám, vzít smečku adolescentů na vícedenní výlet a se ctí je vrátit domů, to je výkon hodný Chucka Norrise:))
Nešťastníci bojující s hrozbou špatných známek trpěli v tyto krásné dny dvojnásobně. Kdo by se chtěl učit, když ho všechno volá ven? A navíc, s půlkou června přichází doba jahod a třešní, takže vedle svodů opojného ovocného mlsání býval člověk vystaven i dalším pokušením, obzvlášť, když ty třešně zrály v sousedově zahradě:))
Ještě chvíli a bude tady letní slunovrat. A uprostřed toho nejkrásnějšího prvního rozpuku léta na mě vždycky aspoň na chvilku padnou chmury – odteď už se dny zase budou zkracovat! Jsem na sebe ale přísná a chmury zaháním. Bude na ně dost času v listopadu!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017
Dnes vás vybízím k předprázdninovému vzpomínání a je jedno, jak dávno tomu, co jste prázdniny měli:)) Co jste na tomto období měli rádi a co ne? Taky vás letní slunovrat tak trochu straší?:))
Chichi, učebnice jste před koncem školního roku lepili (lepily), ale jestlipak jste také „šmirglovali“ lavice? Všechny pracně vyryté vzorečky, slovíčka a nemravné obrázky musely pryč, aby nový školní rok začal čistý a neposkvrněný 🙂
No jasněže. Akorát, že ty nejzásadnější malůvky a nápisy už ani vyšmirglovat nešly 😀 . Jen mám pocit, že jsme to nedělali nutně na konci roku, ale tak nějak nahodile průběžně. Asi vždycky, když se nějakému kantorovi zdálo, že lavice už jsou moc pomalované. Na to už jsem si tedy léta ani nevzpomněla!
No my na ekonomce dostali nové lavice, a abychom je nezničili, museli jsme si pořídit umělohmotné ubrusy – nejvíce se osvědčily ty průhledné. Buď se pod něj šoupl už vypracovaný tahák, nebo se na něj různé vzorečky a poučky napsaly. Myslím, že nejvíc popsaný ubrus jsme měly já a Štropska, sedě v první lavici (rofl) … však jsme ho měly pořádně dlouhý a různě jsme ho popotahovaly.
Ygo, ještě teď mě při nápadu „ubrus na lavici“ napadne x způsobů, jak ho využít na taháky:))) A nejlepší je, že jsem je málokdy opravdu potřebovala, ale jejich výroba mi pomáhala s přípravou na bitvu 😛
Já se sem moc nedostanu, ale téma prázdniny mě zaujalo. Milovala jsem bezbřehost volných dnů… Nimcéně teď mě děsí jedna věc a to, že půl letošního roku už je skoro pryč. Mám pocit, že mi fakt někdo krade čas. Letos minimálně tři měsíce. Vždyť to přece není možné, že už bude konec června a naší malé princezně už půl roku… To je fakt síla, jak ten čas letí.
https://www.youtube.com/watch?v=g5hgYbaheoM
Toro, naší mrňavce jsou už 4 měsíce… taky mám dojem, že mi ten čas někdo krade zpod prstů!:))
Šmankotě, Dede, nemluv o slunovratu!!! Se stávajícím úmorným vedrem mě smiřuje právě jen ten dlouhatánský večer…
Ad školní zájezdy: s dojetím vzpomínám na našeho profesora zeměpisu a dějepisu na gymplu, říkalo se mu Pini a myslím, že všechny holky jsme ho v určitým období milovaly. Ale byl to fakt frajer chlap (vlastně už byl středního věku, žádnej Apollon, ale neuvěřitelný charisma). Tahle historka se stala myslím na lyžích, ale je velmi výstižná. Seděl s náma asi deseti na pokoji a krafalo se. Do dveří strčila hlavu kamarádka a ptá se: Neviděli jste Piniho? A on vstal a povídá: Tady jsem, co je?
To nešlo nemilovat 🙂
Zano, na takové se nezapomíná 🙂
Zano máš bezvadně článek na Zvířetníku a já se tam nemůžu z mobilu připojit, páč jsem zapomněla heslo 😛
Jen k té barvě zámku – ta přece není příšerná, ale charismatická! 😀
Jaká he a jaká byla původní? Nikdy jsem tam nebyla, proto se ptám.
Jó prázdniny! (inlove) A taky poslední dny ve škole před nimi, ty bývaly krásné! Když jsme třeba s některými osvícenými kantory mohli diskutovat (a připadali si tak dospělí)!
Na odevzdávání a fasování učebnic na konci roku se pamatuji, někam na poslední stránku učebnice se zapisovalo jméno žáka a stav knihy. Vždycky jsme hledali, po kom knížku máme. 🙂 A zdá se mi, že když se někdo k učebnici nechoval slušně, nafasoval ji jako „novou“ a odevzdával jako „poškozenou“, musel platiti. (chuckle) Ještě mám ty svoje knížky z 1. třídy schované!
Mám teď takovou práci, že se veeelmi těším na konec června, jako dětičky, jen ty prázdniny mi pak utečou nějak podstatně rychleji!
Jojo, je to tak. Za hodně poškozené nové učebnice se muselo platiti (chuckle) . (Nejen) proto byl největší zájem o ty staré, čím starší, tím lepší. Vzadu byla taková tabulka a tam se zapisovalo jméno toho, kdo ji měl. Když se náhodou podařilo získat učebnici po nějaké známé firmě nebo po nějakém všeobecně obdivovaném krasavci, to bylo štěstí. Hned jsme se cítili hrozně důležití!
A to lepení! 😀 Aneb jak udělat ze salátu zase knihu 😛
Já jsem mívala největší problém najít ty nepoužívané a taky jsem jich pár platila… 🙂
Já jsem lepila a platila pořád…
Děkuju za báječné komentáře – domalovali jste společně moc krásný obrázek léta.
Co mě mrzí a už těžko doženu, je moje nepřítomnost na řekách – nějak jsme vždycky směřovali spíš do hor. Zažila jsem ale jen vodácký tábor (na Sázavě) a doteď na něj s radostí a vděčností vzpomínám. V podstatě jsem se v životě s řekami míjela, mojí základní vodou je horský potok:)) Jen když mi bylo nějakých sedmnáct, tak jsem chodila s klukem, jehož rodiče měli chatu poblíž Mokropes – u Berounky. Tehdy jsem si tu řeku hodně užila, i když ně z lodi. Doteď pro ni mám slabost::))
Jinak souhlasím s Ygou – do školy jsem se nikdy netěšila, byť jsem se učila dobře a vlastně i ráda. Jen tu školu jsem nějak nemusela:))
Dede, také z krásné fotky heřmánku vůni přímo cítím. V chatě jsme sušili heřmánek na sítu nahoře v ložnicích a celé patro pak překásně vonělo. Zabořit nos do hromádky usušeného heřmánku to je pro mne jako droga.
A víte, že já úúplně zapomněla, že se nové učebnice fasovaly při odevzdávání starých? Tedy vidím před očima stohy učebnic, kde jsme si z každé hromádky vzali jednu. Ale že bych pak měla učebnice doma celé prázdniny, to si fakt nepamatuji. Mám zafixované, že jsme si je brali až první den nového školního roku. No jo paměť.
Jinak poslední dny, ve škole někdo vždy ráno napsal na tabuli „prosím dnes nezkoušet“ a učitelé většinou vyhověli, stejně už to nemělo cenu a tak se hodiny různě prolenošily. Většinou hned na začátkem července jsem odjížděla pryč – buď na pionýrský tábor, později pak na různé pracovní výdělečné (sázet stromky, hrabat seno, stavět panáky, česat heřmánek, česat rybéz, ledkovat kapustu, později samozřejmě chmel). Někdy byly během prázdnin výdělečné tábory i dva. Takže jsem musela včas zařídit, co bylo třeba. Tedy u těch pracovních, pionýrské byly od tatínkova podniku, ty zařizoval on. Takže zápis, zdravotní potvrzení, dokoupit, co budu potřebovat do kufru, když bylo později třeba vypůjčit si stan a nafukovací matraci atd. Ale vždy jsem část prázdnin trávila na chatě a hlavně ještě na ZDŠ jsem se většinou ke konci srpna už začínala zase těšit do školy – ne na učení, ale na „drbárnu“ s kamarádkami o tom, jak jsme se která měly. Jenže na tohle stačil týden a pak to nadšení z návratu rychle vyprchalo a byla to zase ta školní rutina.
A Regi, krásný včerejší článek, jste obě úžasné, co děláte. Ať se vám stále a dlouho daří rozdávat tuhle velmi potřebnou radost starým a nemocným lidem.
Maričko, děkujeme s Indy obě. (happy)
Nepochopím, opravdu nepochopím děti, které se těšily či těší do školy (opomíjím prvňáčky, ty ještě netušili, do čeho jdou)! (rofl) Toto se mi v životě nestalo … já se dokonce netěšila ani když do školy začala chodit Terka (chuckle) !
Že jo? Nejlepší období s dětma totiž bylo v mateřské školce. Bylo to bez otravných úkolů a kroužků, sotva jsem je odpoledne vyzvedla, mohli jsme vypadnout ven a přijít až večer.
Šiš Matyldo, tohle ti podepíšu a dvakrát podtrhnu!!! 😀
Ygo, souhlas. S učením jsem neměla problém, ale nějak mě v životě nenapadlo, že bych se měla do školy těšit. Škola byla pro mne vždycky to samé jako práce – nehnusila se mi (naštěstí), ale prostě povinnost… Věřím, že existujou lidi, co svoji práci milujou, ale já k nim prostě nepatřím.
Je to tak, pracuju jenom proto, abych měla z čeho žít. Kdybych nemusela, tak bych nepracovala, je to ztráta času. Od malička bylo mým snem být rentiérem. No, nezadařilo se 😀 , tak holt ztrácím čas prací (chuckle) .
Škola mi nevadila.
YGO, však píšu, že moje návratné těšení mělo krátké trvání, pak to bylo zase same učení, zkoušení a tak jsem se brzy už zase těšila na další prázdniny (na pracovních se sice pracovalo, ale „neučilo“, zmíněné práce mě bavily a byla tam fajn parta lidí)
Báseň z doby,kdy jsme trávili každé léto pod stanem.
Léto u řeky
Spíme ve stanu,
já brzy vstanu,
sednu si u říčky
a pozoruji kachničky.
Vydra v mokrém kožíšku
si ulovila rybičku,
konipas na kameni poskakuje,
podle vlnek se pohupuje.
V trávě pobíhají kosi,
třpyti se kapky rosy.
vykukují sluneční paprsky,
U řeky je tak hezky.
Léto, dovolená,příroda,
to je bezva pohoda.
Janino, mám dojem, že jsem u té řeky seděla s tebou 🙂
Jako dítě školou povinné jsem prázdniny milovala a zdály se nekonečné. Týdny u babičky, týdny doma a výlety na koupaliště, výlety po lese a stanování, všechno se těch dvou měsíců vešlo. To už nikdy nezažiju. Asi před deseti lety jsem přes léto na dva měsíce někomu hlídala dům a psy, takže to taky byly víceméně prázdniny, to se pracujícímu člověku často nestává, aby mohl mít dva měsíce volno, ale jako dospělá už nezažiju to vzrušení a nekonečné bezstarostné letní dny jako kdysi.
Mám ráda kytky jako jsou kopretiny, sedmikrásky, nebo třeba heřmánek. Tu jejich jednoduchost. Moc se mi líbí ta poslední fotka. 🙂
Pro mne byl dlouhé roky začátek prázdnin spojený s folkovým festivalem Zahrada (nejdříve ve Strážnici, později v Náměšti na Hané), přelom července a srpna s pohodovou vodáckou dovolenou na Vltavě (žádná divočina jako na jaře), a konec prázdnin s dalším festivalem – Dostavník v Mohelnici. Jak jde čas, zbyl jen ten Dostavník. Zahrada byla zrušena a na vodu jsem přestala jezdit dílem kvůli práci a dílem ze zdravotních důvodů. Ale ty krásné letní pocity se mne drží pořád, pokud se tedy venkovní teplota nezačne blížit obvyklé tělesné teplotě. To mám dojem že se rozpouštím, a pokud možno raději neopouštím přízemí domu s příjemnou studenou dlažbou.
vidíš, kopretiny, ty ještě na zahrádce nemám a budou se tam hodit. Regi, nemám na tebe kontakt – mohla by ses mi, prosím, ozvat na mail evatečkaberan(kyselaryba) centrum český? mám několik psích dotazů 🙂 díky
Regi, jak píšeš o Vltavě, já jsem jezdila zase na Lužnici. Hned začátkem prázdnin a i když jsem v pozdějších letech pocestovala všude možně, tohle snad bývaly nejkrásnější prázdniny. Když jsme v Suchdole spustili lodě na vodu, nastěhovali do nich loďáky, vzali pádla a vyjeli, na Rozvodí za Majdalenou jsme uhnuli na Novou řeku a na Nežárku, ve Veselí jsme se vrátili na Lužnici, projeli Soběslav, Planou, Sezimáč, Tábor a končili jsme v Dobronicích u Bechyně pod hradem, kde jsme měli tábor. Život neměl chybu. Byla jsem tam mnohokrát. Na vodu už taky dávno nejezdím, ale když si na to vzpomenu, jako by to bylo včera.
Já jezdila kdysi maličko sportovněji – uzavřené kanoe, bagáž v oddílovém autobusu, vlek na lodě. Na jaře a na podzim jsme jezdívali divokou vodu, ale to léto na Vltavě, to byla pohoda, přesně tak, jak ji popisuješ. To se jednomu zaryje pod kůži. 🙂
Jé, divoká! Tak na tu bych si nikdy netroufla (kamarádů, co divokou jezdí nebo jezdili ale mám dost, obdivuju je).
Na vodu jezdíme rádi, jen ne u nás, vadí mi ty spousty lidí a málo vody. Už jsme byli dvakrát na vodě v Litvě (řeky Lakaja a Žeimena plus přilehlá jezera ve třech národních parcích) a jednou v Řecku (kolem poloostrova Pilion), a protože nás to vyloženě nadchlo, letos tam jedem zas. Vřele doporučuju všem, kdo mají rádi vodu a přírodu a vadí jim ty davy lidí u nás.
Na divokou vodu už bych si dneska taky netroufla. Když píšu dávno, myslím v minulém století 😉 V tom oddíle jsem jezdila v letech 1980 až 1995. Ale opravdovou divokou vodu jsem jela naposledy na jaře 1989. Dneska bych si (možná) troufla tak maximálně na tu Vltavu a kdoví, jestli bych některá místa raději nechtěla přenášet 😉
Ale v nejaktivnějším vodáckém období jsme sjezdili snad všechno trošku tekoucího, co se dalo. I v Polsku, v Rumunsku a na Ukrajině. Parádně se na to vzpomíná.
Tak my jsme tu Lužnici jezdili tak trochu nesportovně na dřevěných pramicích – pětičlenná posádka – dva háčci, dva zadáci a jeden na kotrči. A samozřejmě bagáž. Vždycky na jaře jsme si udělali brigádu na lodě, natírali jsme je karbolkou proti plísni a mezery mezi prkny utěsňovali nasmoleným provazem a zalívali dehtem – dnešní různé předpisy by asi úpěly (whew) . Byla to pohodová jízda. Když bylo pěkné počasí a klidná lehce tekoucí voda, posádka mohla stáhnout kšiltovky do očí a opalovat se, jen kotrčník lehce udržoval směr. Protože ty pramice jsou zatraceně těžké, většinu jezů jsme sjížděli, přenášeli jsme snad jen jeden, který byl prostě nesjízdný. Aby bylo zatížení lodi co nejmenší, jezdil jen kotrčník bez posádky a bez bagáže. Když jsem povyrostla z dítěte a měla dost síly, sjížděla jsem ty jezy taky. Dneska bych si na to netroufla, holt mládí. Měli jsme v těch Dobronicích „vlastní“ šlajsnu s možností dle libosti si ji vyhradit a tam jsme to pilně trénovali. Dodnes je mi tak trochu záhadou, že se za celá ta léta ani na vodě ani na té naší šlajsně nikomu nic nestalo. Což je dobře, bylo to všechno moc fajn.
Měla jsem na Zahradě 2x i Barouše, byla jsem od té první náměšťské až do 2004, pak jsme jezdili po závodech a byli zase až na té poslední… zůstal mi z ní MLP.
Jezdíme na Folkaliště – malý festival, nádherná příroda.
Folkaliště neznám. Kde to je? Já opravdu jezdila jen na ty dva festivaly a když to vyšlo, tak u nás poblíž na Festival na Pomezí. Zahrady mi bylo hodně líto, když skončila.
Nevím jak to probíhá jinde, ale na tom Dostavníku si mimo muziky z pódia pokaždé užívám amatérského muzícírování do časných ranních hodin. Každoročně si tam nabíjím baterky. 🙂
Regi, na Festival na Pomezí jsme jezdili s partou od nultého ročníku.Bylo to bezva, dvacet lidí,věkové rozmezí od šesti do šedesáti let.Parta se rozpadla, tak jsem na tomto festivalu dlouho nebyla.Chtěla jsem jet letos sama, nevím jestli mi to vůbec vyjde.
Já už vím že mně to letos nevyjde. 🙁 Už jsem tam pár let nebyla, ale taky mám horu hezkých vzpomínek. Snad příští rok…
Kaliště u Humpolce. Většinou pak zdravé jádro z kapel i diváků táhne táborák až do rána.
Hmm, tak to je pro mne tak trošku z ruky. Kdy to bývá? Nikdy neříkej nikdy. 😉
Ach, Zahrada ve Strážnici, moje útlé mládí 🙂 dnes už jen pravidelně Folkový Kvítek na Konopišti a Muzika v Hrádku u Rokycan. Obojí nikdy nezklame.
První červnový víkend.
Nejkrásnější býval poslední den na střední škole, to si všichni přespolní brali do třídy zvířátka, která s nima celý rok byla na intru ( kde se nesmělo ), nebo na privátech. Lepení učebnic hlásilo, že prázdniny fakt budou a hromada nových nedala zapomenout na to, že prázdniny skončí. Jak já se těším do důchodu!
To mi povídej! Já už bych nejradši stříhala metr…v práci si všichni ťukají na čelo-prosím tě, co bys tam asi dělala, vždyť by ses nudila…no to ani náhodou, já mám takovejch plánů na důchod, že mi na to den stačit nebude…a hlavně už jsem strašně unavená z dojíždění, už dojíždím denně do Prahy čtvrt století a otravuje mě to víc a víc…navíc teď vybírat mezi vlakem ( když teď s oblibou pouští na naší trati vlaky proti sobě) nebo autem ( když rozkopali deset km naší dálnice a ještě mi zrušili nájezd) nebo busem ( který jezdí po ucpané a zahlcené staré silnici) to je těžká volba 🙁
já taky a ještě se minimálně 16 let těšit budu (sweat)
Sharko já 14 let.
Já to radši nepočítám, stejnak to potom bude zas jinak! Ale na posledním babinci to holky měly spočítané na dny!!!
No jo Dede, vždyť máš pravdu. Od zítřka se dny začnou zkracovat! Je to nekompromisní řád našeho Světa. Ale s tím těšením na léto, jsem jaksi přestala, když před několika lety začaly ne letní dny, ale tropické dny a noci. Už to není to laskavé letní teplo, ale suchá hrůza (tmi) . Tenkrát když už byly vedřiny (do 30°) tak přišla milosrdná bouřka a všechno okolo schladila. Ovoce, to naše letní, které jsem tak jako Ty milovala, pěkně rovnou ze stromu,tak o tom si můžeme jenom nechat zdát. Už třetím rokem není nic, všechno v květu pomrzne. Vypadá to, jako bych byla nějaká bréča, ale ono to opravdu takhle na brněnsku poslední roky je katastrofální.
Alex, taky si za horka připadám jako v domácím vězení! Zítra máme zrušený trénink kvůli „vedřinám“ – můžeme jen odpoledne a to těm psům prostě nemůžeme udělat…
Dneska šla Berry stopu v té Chrudimi – v parku, kde se konala ta akce pro děti. Plný park aut, desítky dětí i dospělých, rambajz. Fikaný kladeč:)) I madam Berry, která se na čerstvých stopách tváří jako na vycházce, musela dát pěkně čumák k zemi!
Dede, ten předprázdninový čas jsem měla ráda přesně pro ty věci, o kterých píšeš. Příprava učebnic na vrácení – to lepení a gumování, dlouhé slunečné večery, které jsme trávily s holkama usazené na prolejzačkách, probíraly tisíce důležitých věcí a pozorovaly kluky, kteří se kolem nás promenádovali a pozorovali zase oni nás 😀 . Už skončily všechny kroužky a tréninky a bylo tolik času! Bylo v tom i trochu smutku, vždyť jsme se museli na dlouhé dva měsíce rozloučit. Ale příslib tří týdnů na Lužnici, dvou týdnů v Bulharsku a dalších dvou týdnů s někde našimi byl tak lákavý. Prázdniny se zdály být nekonečné a do září bylo tak daleko.
Čas jahod a třešní, které jsme si s holkama věšely na uši, a byly jsme tak krásné (blush) .
V červnu k nám obvykle taky přijela pouť a to znamenalo cukrovou vatu, dlouhé jízdy na řetízkáči a papírové růže pocákané lacinou voňavkou (rose1) , tak krásně voněly!
Pak už jen načinčané šatečky, kytička pro paní učitelku, průhledné desky na vysvědčení, rozloučení s holkama a hurá domů balit kufr. Vždyť už na mě čekaly zase jiné holky, které jsem celý rok neviděla, a jiné letní lásky, a Lužnice slibovala každý rok tolik dobrodružství.
Léto, zůstaň dlouho s námi,
dlouho hřej a spal nám rány,
až po okraj naplň džbán…
Tapuz, ty taky ráda Žalmana?
Žalmana mám moc ráda, to je pro mě romantika a nostalgie na entou, taková ta krásně sladkobolná. A za vším vidím ty jižní Čechy. Má pěkný hlas. Víš, že když jsem ho kdysi slyšela poprvé (jen slyšela, ne viděla), myslela jsem, že je to Matuška?
Fakt? To si budu muset nějaké CD pustit a pozorně poslouchat, jestli uslyším nějakou podobnost. Nikdy mě to nenapadlo.
Tak u nás posvícení znamenalo konec prázdnin, je sv. Bartoloměje, takže poslední víkend v srpnu…to byla aspoň taková sladká náplast na ten bolestný fakt, že až kolotočáři odjedou, za týden mažeme do školy:-(
Prázdniny miluju pořád. 🙂 Konec června je k nepřežití čím dál víc. 🙂
Ale nejvíc jsem milovala konec června na vejšce. Vždycky jsem se vsázela, jestli mi padne nějaká zkouška na narozeniny. Téměř vždycky se to povedlo. A protože narozeniny jsou šťastnej den…
Mám pocit, že na prázdniny jsem se těšila víc, až když začal Honza chodit do školy-nemuselo se vstávat, chystat svačiny, ubylo žehlení. Když byl starší, tak mi pomohl v zahradě, při sekání trávy, Letos to jsou poslední prázdniny, kdy u nás bydlí ;( …
Nejkrásnější předprázdinový čas který vzpomínám bylo na konci základky, poslední týden v červnu v osmičce. To už nás učitelé úplně nechali svému osudu, od rána jsme měli zatažené závěsy, někdo šikovný přinesl stroboskop a pověsil ho nad katedru a pořádali jsme ( decentní) diskotéky, lavice odšoupli ke stěně a pařili:-) večer vyrazili do letniho kina( ach kde je mu konec) a s flaškou čuča prožívali a někdy i nahlas komentovali film… Léto je u mě spojeno právě s chozením do letňáku, deku,něco k pití a plácnout se na trávu před plátno…je zvláštní, teď si vzpomínám, jak bylo vždycky rozvrženo kdo si kde hledal místo… Menší děcka s rodiči, starší dostali povolenku právě s partou před plátno, ty pubertální a postpubertální stranou od tribuny,kam nebylo vidět ( u nás se promítalo na fotbalovém stadionu) a dospělí na tribuně. A důchodci pod tribunou na lavičkách, aby si mohli opřít záda …teď už mám prázdniny spojené snad jenom se zahájením oprav na silnicích a dálnicích( viď Dede,naše D11 už začíná dosahovat kvalit D1)prázdninovým provozem metra a vedrem v rozpáleném městě…dovolenou si beru v červnu a září, abych ji neblokovala kolegyním s malými dětmi, takže teď vám srdečně mávám z Třeboně a večer z Krumlova, jedeme na točnu na Psa baskervilského (jako správný pejskař si to nenechám ujít)
Jůů – Pes baskervillský na točně, to bude fajn. Jenom nezapomeň na repelent (rofl) – i když letos nejsou ani ti komáři (a dokonce ani španěláci). Hezky si užij Jižní Čechy …
Díky moc, doufám že užiju, já to viděla loni s kamoškama a teď jedu s maminou a tetou, které jsou v Třeboni v lázních…loni jsme měli Rodena jako Sherlocka a byl úžasnej, tak doufám že letos bude taky…a Diffusil samozřejmě mám,ne na komáry, ti letos moc nejsou, ale na ty zatracený muchničky, co lítají po západu slunce, já jsem byla pokousaná úplně všude, i na obličeji, když jsem večer zalejvala zahradu…
Tak ať se to líbí!!!
Minko, báječně si to užij – jak Třeboň, tak Krumlov jsou klenoty. Pravda dost přelidněné, ale to je daň za krásu 🙂
Jinak s tou D11 máš bohužel pravdu!
Bylo to báječné, Krumlov jsme si prošly až po sedmé večer, kdy už davy odpadly a představení bylo báječné, neměly jsme sice Rodena, ale Jiřího Suchého z Tábora, ale byl minimálně srovnatelný…Roden to pojal až moc jako parodii, Suchý byl civilnější…trochu nám zatrnulo, protože v Třeboni byla od půl šesté večer průtrž mračen skoro na hodinu, ale naštěstí se pak počasí umoudřilo…
Tak to je super, že vám to tak vyšlo.
Taky jsem měla ráda poslední týden ve škole. Sice to trochu kazila ta obava z vysvědčení (nakonec nikdy nebylo tak špatné), ale vracely se učebnice a fasovaly se nové. A já šprt jsem si je hned všechny prohlédla, abych věděla, co mně po prázdninách čeká 😀
Jen mezi sedmičkou a osmičkou jsem se na prázdniny netěšila. Byla jsem šíííleně zamilovaná do spolužáka s dva měsíce bez NĚJ mi připadaly k nepřečkání. No přežila jsem to jen díky tomu, že na prázdninách byl taky jeden moc zajímavý kluk (rofl)
Jó, byl to čas her a malin nezralých…
Učebnice jsem si prohlédla, ale tu do literatury pečlivě pročetla 🙂 Co kdybych objevila nějakou zajímavou knížku? O prázdninách jsem mohla číst o sto šest, kazila mi to jen dovolená v knihovně 🙂
Zrovna minulý týden jsme se o tom s MLP bavili a shodli se, že jsme si vždycky předem přečetli čítanku. Dobré bylo, že tam byly ukázky i ve slovenštině.
Ano toto období jsme měla jako dítě a adolescent ráda. Vraceli se knížky a dostávali nové do dalšího ročníku.
Jak píšeš DEDE byla to doba výletů a ovoce.
Když byli synové školou povinní, také jsem toto období měla ráda. Znamenalo to, že za chvíli bude na dva měsíce klid od úkolů, učení, poznámek v žákovské knížce ( to se týkalo toho mladšího ).
Navíc jezdili vždy začátkem července na tábor a já se přiznám, jsem si těch 14 dní samoty užívala.
Jako babička jsem si teď s vnoučkem domlouvala, že by přijel v srpnu poprvé na delší dobu na prázdniny. Snad to klapne.
O.T. Jen ty letošní vedra snáším nějak blbě.
Ahoj nes budu později, už jsme s AriBerry nastoupené v parku v Chrudimi, kde jsme v rámci IZS součástí akce Bezpečné prázdniny 🙂
Budu dětem vykládat, jak se neztratit a dělat, když už se ztratí 🙂
žes neřekla,jedu dneska k Máti do Chrudimi…
Jo jo, já už psala včera, že nejradši jsem měla týden před začátkem prázdnin, kdy už všechny hrozby byly za mnou (no – ještě to vysvědčení!) a krásné dva měsíce přede mnou.
První depka na mne padne se slunovratem, druhá se odletem čápů a rorýsů (přelom prázdnin) … od té doby se už jenom utěšuju „ještě nezačalo září, ještě je teplo, ještě nemám narozeniny (říjen), ještě kvetou kytky, ještě je nějaké listí na stromech (habry končí mezi posledními), ještě nemrzne, jsou Vánoce a volno!“ A pak šlus – leden a únor jsou nepřekonatelné, ale pak přijde březen a „brzo bude zase fajn!“ Tak to je můj rok v kostce.
A tady fotky od nás, jak to tu teď vypadá
http://yga.rajce.idnes.cz/2017_Pokracovani_cervna/
P.s.Ari ve vysoké trávě je kouzelná a heřmánek cítím až sem.
Zapomnělas na ostružiny, Ygo. Jak začaly černat, bylo jasné, že prázdniny končí. Ale teď je čas jahod, což je předzvěst prázdnin a toho opravdového, krásného léta.
Požáry ze čtyř stran hoří léto,
omamně kvetou akátové háje,
zelená duše vína doutná na vinicích,
krvácí vlčí máky v obilí…
https://www.youtube.com/watch?v=RiTyFDth7QM&list=PL7A7C8EC39D22A3D4&index=10
Tuhle Skácelovu báseň si říkám teď hodně často – a někdy i zpívám, když není nikdo poblízku.
Vlaštovky hbitě rovnou nití studánky k nebe, k nebi přišívají.
Rovný je den a slunce svítí na rovné léto v rovném kraji.
To je ten pravý Krátký popis léta v našem kraji …
JJ, Hradišťan mám moc ráda, a hlas Alice Holubové tomu dává královskou korunku.