Je to těžké. Vždycky. A souvisí s nemožností vysvětlit budoucí čas. Lidem člověk zavolá, pošle esemesku, i z druhého konce světa funguje skype, ale jak vysvětlit psovi, že odjíždíte, ale určitě, určitě se vrátíte?
Když jsme plánovali dvoutýdenní cestu po Kalifornii, tak vyvstala otázka zabezpečení psů po dobu naší nepřítomnosti zvlášť palčivě. Co s námi už nebydlí žádný ze synů, jsme v případě potřeby odkázáni na psí hotel. Ano, máme v záloze skvělý a osvědčený, psi se tam mají jako v bavlnce, žádné kotce, volný výběh ve smečce, ale… dva týdny???
Naštěstí měl Marek nevybranou dovolenou, kterou si už vybrat musel a svolil, že bude mít AriBerry na starosti u nás doma od pátku až do další neděle, kdy je zaveze do psího hotelu. To se mi ulevilo, protože s Markem se holky mají skvěle, i na výlety došlo. Jenže ten další týden už byla opravdu celá rodina na cestách, takže psí hotel.
Tam jsem zase řešila další problém – my jsme měli přiletět až po osmé večer (ve skutečnosti jsme doletěli skoro v deset) a psi z hotelu mohou odejít nejpozději v sedm. Ale i tam se našlo řešení, o kterém jsem tehdy nevěděla – zaměstnanci hotelu dokážou psy přivézt na zadanou adresu! Takže dalších pár telefonátů a bylo dohodnuto. Ari a Berry na nás počkají v bytě u taťky, kde bude tou dobou zaparkované i moje auto. Prima.
Jenže teď jak to vysvětlit těm psům? Berry věděla o odjezdu nejméně tři dny předem – je to všímavá a zkušená fenka. Ari zjevně doufala – do poslední chvíle – že pojede s sebou. Trhalo mi to srdce, když jsem se musela rozloučit! Jako vždycky jsem jim řekla: Čekejte a hlídejte. Já přijdu! Snažila jsem se jim tu informaci telepaticky vštípit do hlav, ale kdo ví? Jestli pes žije přítomným okamžikem, jak vědci říkají, tak prostě budou dva týdny přesvědčené, že je panička podle opustila.
Po celé dva týdny jsem průběžně vyzvídala, jak se holky mají a co dělají. Nejdřív na Markovi, pak v hotelu. Jak se blížil konec cesty, rostl můj psabsťák. Přísahám, že kolemjdoucí psi patřící svým americkým pánečkům to museli vědět, protože mě mnoho z nich odpovědělo na můj tichý pozdrav dotykem čenichu nebo dokonce olíznutím:))
V letadle cestou domů jsem se prostě nemohla dočkat a už z Paříže jsem volala taťkovi – už je máš? Jsou v pořádku? A pak jsme konečně dorazili a holky se radovaly… ale tak nějak, opatrně? Ari na nás skákala, ale ne až na hlavu a Berry se jen pomalu rozmýšlela, jestli nám tu naši nepřítomnost vůbec odpustí. Mírně ožily až ve chvíli, kdy jsem je uvazovala ve svém autě – fakt jedeme domů???
Berry, která většinu delších cest autem spolehlivě prospí, poposedávala a koukala z okna už od konce hradecké dálnice, za velkým kruháčem nad Hradcem už seděly a koukaly obě. Do tmy – byla noc! Ta jasná a čistá radost přišla vlastně až poté, co jsme vjeli k nám na dvorek a vypustili psy z auta. Holky se nadechly čistého voňavého vzduchu, vběhly do mokré vysoké trávy a najednou v nich konečně vybuchlo nadšení: Doma! Jsme vážně doma! Všichni!
Bylo tři čtvrtě na jednu, já svítila na temnou zahradu čelovkou a dívala se, jak se psice smějí a nadšeně lítají v mokré trávě. A pak to konečně začalo – hop a skok, a už jsme měli Ari až na hlavě! Já, Martin, Martin a zase já a tak dokola. Byli jsme mokří, i trochu blátiví, ale najednou zase bylo všechno tak, jak má být.
PS: To je vám strašně divné, když Ari pořádně neskáče!:))
A tak se ptám, jak si tohle dilema „opuštění“ zvěře řešíte vy? Umíte jim to vysvětlit, že se vrátíte? Myslíte, že vás chápou? (Já doufám už doufám ve zkušenost – vždycky jsme je z toho hotelu vyzdvihli:))
PPS: Berry se za mojí nepřítomnosti jaksi… spravila:)) Je z ní veselá fenka mírně do kulata. Já do hotelu dávám instrukce o o něco vydatnějším krmení, než mají holky doma a když vezmu, jak skvěle se tam před lety naučila Berry žebrat, tak radši nechci vědět, co do ní všechno napadalo:)) No, má utrum – sice jí to sluší, ale klouby a páteř by časem mohly mít námitky, takže je zpátky na velmi úměrných krmných dávkách. Když bude chtít něco navíc, bude si to muset vystopovat! Tedy ne ulovit, ale zasloužit si to prací na stopě.
Ari prý jako obvykle trávila většinu času mezi malými pejsky – prý kavalírci, malý knírač a naháč byli jejími nejmilejšími společníky. Ari je totiž v duchu úplně malej pejsek a ještě nepochopila, proč většina lidí v ní vidí vlka… 🙂
Když odejdu do práce, pswi po mně po návratu radostně skáčou. Když odjedu na týden, radostně skáčou taky 🙂 Zatím je vždycky hlídal někdo z rodiny, takže rozhodně nijak nestrádali a byli spíš rozmazlováni. Rodinu milují, takže nic neřeší. Oprčeně se obvykle tvářila dotyčná domácí kočka, tam jsme to museli žehlit mlskem, u psů stačí si s nimi hrát 🙂
Dokud jsme měli děti doma, tak se hlídání taky neřešilo – psi milují celou rodinu. V Norsku nám hlídala Marta a tu psi Nazgúlové prostě zbožňovali, k ní nás i táhli:))
Teď mám radost z toho, že holky jsou rády u taťky – a on je má taky rád. Jen mu je nechci dát na venčení, přece jen…
Když odcházím z domova, tak se s kočkami pochopitelně loučím a kladu jim na srdce, aby byly hodné. Dokonce jim i říkám, za jak dlouho se asi tak vrátím, aby měly představu 😀 . A když se vracím, tak se s nimi samozřejmě vítám, pozdravím je a každou pohladím. Bývají samy doma tak nanejvýš pár hodin a vím, že tu dobu většinou prospí, takže jim to celkem nevadí. Dřív jsem odjížděla i na delší dobu a hlídávala mi je máma. To bylo naprosto bezproblémové, byly na sebe vzájemně zvyklé. Když jsem bývala na moři, kde nebyl mobilní signál, tak jsem o nich třeba deset dní nevěděla, ale mohla jsem se spolehnout, že jsou v pořádku. Od té doby, co maminka není, už prostě na dovolené nejezdím a trávím je tak, že si jen dám pauzu od překládání. I když mám od příbuzných nabídku, že by mi je sem chodili krmit a opečovávat, schovávám si to na skutečně krizovou situaci, která by mohla eventuálně nastat. Samotné doma je nechávám maximálně dva dny, a to ještě výjimečně. Do hotelu bych je asi nedala, znám kočky, bála bych se, že už se s nimi po návratu se všemi neshledám. Kočky jsou strašní psychouši a ze stresu to dokážou i zabalit. Nejkřehčí dušička z nich je čtrnáctiletý Matýsek, ten by to fakt nemusel přežít. Je to sice dost velké omezení, ale nijak toho nelituju, jejich laskavá přítomnost mi to vynahrazuje.
Tapuz úplně tě chápu, křehké dušičky je třeba chránit… (inlove)
Mini-dovolené, dnes už jenom „doma“ plánuji podle ubytování, zda berou psy nebo ne. Když najdu ubytování, tak začnu zkoumat široké okolí, jaké zajímavosti a aktivity i se psem, se tam dají provádět. Zámky apod. naplánuji až po pořádné procházce, pes potom rád odpočívá v autě. Takhle to děláme už z doby před Listopadem. Po něm jsme na krátko odjížděli po evropských městech a lokalitách, ale to psa hlídali u nás doma mí rodiče. Po smrti tatínka naše cestování bez psa skončilo.
Jo, vzpomínám si, že v roce 88 jsme jeli do Tater bez psa. Z dovolené nic nebylo, odjeli jsme domů o tři dny dříve. Oba jsme si dovolenou, ten čas, kdy máme pro sebe celé dny, tak ten jsme si oba bez psa absolutně – neužili. A zařekli se, že nikdy již více. Ta města, to bylo něco jiného. Tam by se pes trápil.
Alex, taky propočítávám, kde by to psa bavilo, a kde by trápil. takhle jsem původně chtěla holky vzít s sebou i jak jsem jela na skok do Bavorska. Dokonce jsem v Bad Aibling sehnala ubytování, kde akcepovali psy. Ale pak jsem přepočítala hodiny na cestě a připočetla ty, kdy by na mě museli v tom hotelu čekat, zatímco jsem měla vyřizování, a šly do hotelu. Nebyly tam dohromady ani 48 hodin (vyzvedl je Marek) a vyšlo to pro ně lépe…
S Denisem máme několik odchodových rituálů. Když mě ráno páníček odváží, zaujme Denis místo v jeho posteli a já ho na rozloučenou jdu pohladit – tu on jen napolo otevře jedno oko a myslí si nejspíše „tak už jdi a neruš, tady se spí!“ 😀 Když odcházíme odpoledne, řeknu Denisovi, aby byl hodný pes a hezky hlídal, že my brzo přijdeme – a na to si dáme pac. 🙂 On ovšem nebývá nikdy dlouho sám, a tak je celkem v klidu. Je zvyklý i na to, že občas odjíždím hlídat děti a pak pozná, jestli jede taky, když se balí „jeho“ taška (a těší se) anebo ví, že zůstává doma s páníkem a je ty 3 – 4 dny, co jsem pryč, v klídku a pohodě. Tím víc jsem byla překvapená nedávno, když páník po Skypu hlásil už 3. den, že pes je bez nálady a ignoruje mňamky! Jak mohl tušit, že tentokrát budu pryč celých 10 dní??????
prostě to věděl 🙂 mě baví, když „vědci“ ustavičně vyvrací to, co my, lidé v majetku psů a koček, víme dávno z praxe – že instinkty a pozorování dávají našim zvířátkům tolik informací o nás, že do nás vidí jako do skleněné koule 🙂 Akimkovi a ostatním pesům jsem vždycky říkala “ jdu na lov, hezky to tu hlídejte“. a když jsme jeli pryč na několik dní, kam nemohli s námi a přijela hlídací teta, řekla jsem “ panička s páníčkem jedou na dlouhý lov. přijede teta Ivanka/Irenka/Šárka. my přijedem“ a byl klid. v aktuálním nastavení mi kočky ráno asistují při výpravě a pak jim řeknu “ čau kočky, jdu do práce a přijdu“. jen mávnou ocáskem a jdou se rozprostřít po domě 🙂 cestování dál než po městě hlásíme dopředu a obdobně jako kdysi psům…“že jedeme na dlouhý výlet a přijde teta/ bude s nimi malý páníček“ jejich pohled říká “ hlavně nevozte žádný kočky“ Luisa si vleze do cestovních tašek a nechává tam vzkaz “ tito páníčkové jsou moji“ po návratu je hlavně průzkum – co jsme přivezli, jaká jsme potkali zvířátka, jestli jsme byli u někoho, koho znají :-)pak velké vítání a otírání a musí se vydat etra mňamka 😉
Evo, doteď těžko rozdýchávám, že vědci potřebovali studie na to, aby si kdysi dokázali, že zvířata cítí bolest, stres a podobně… A jak moc jim přitom ubližovali!
na to by měl stačit zdravý rozum a aspoň trochu citu…vždyť je na našich miláčcích všechno poznat…kdysi dávno říkal cvičitel služebních psů mému tátovi “ pamatujte si, pes rozumí všemu“. a tak to je 🙂
Hančo, prostě věděl! Já už nad tím taky jen krčím rameny:))
Naše cvičitelka nám klade na srdce – „Neloučit, nevítat!“ … což nikdo z jejich frekventantů neakceptuje (rofl) .
Každé ráno – nebo když odcházíme pryč – hodím Ernestovi na pelíšek pár piškotů a řeknu „Ahoj, zas přijdu, buď tady hodný.“ (když je Brooke na prázdninách, tak to samé (chuckle) ). Zikmundovi většinou neříkám nic, protože už je někde v trapu. Ale když je doma, tak se taky rozloučím.
to znám, odcházím s větou: Buďte hodní a nezlobte…já přijdu. A když to neřeknu,to pak jen po příchodu zírám,ano,je to moje chyba, měla jsem říct,že maj být hodní.
Ygo, nedovedu si představit, že někdo takové pravidlo vůbec dokáže dodržet! 😀
možná to sedí při nácviku odložení, jinak mi to vůbec nejde do hlavy 😀
Citlivější psy můžou tyhle věci značně stresovat, může to vést k nesamostatnosti, celodennímu vytí,…
V podstatě neloučím, nevítám. Při odchodu podrbu skorospícího psa za uchem, při příchodu taky tak. Pes v klidu vleže počká až se převlíknu a vypadneme (pohybem si zbytečně aktivuje močák a střeva). Vesele nás vítá při příchodu z plavání – už je vyvenčený a očekává večeři 😉
promiň, ale to mluvíme každá o něčem jiném. že je psa třeba navyknout, že páníčkové odcházejí a vracejí se a je to běžný standard, o tom není diskuse. každému psovi to trvá jinak dlouho a obtížně. ale 1) pes je člen rodiny ( proto jsem si ho pořídila) a komunikuji s ním 2) potřebuje a vyžaduje pravidla, jasný řád, který mu dává jistotu, že se věci dějí, jak mají. takže mu ráno po vyvenčení řeknu, že jdu na lov a přijdu a večer se vítáme podle povahy a zvyku. když jsem střídavě odcházela dřív do práce a venčíl páníček, většinou jen otevřeli oči, já jsem řekla „pa, tak já jdu“ a oni zase usnuli…rituál „jdu na lov“ proběhl s páníčkem. po návratu bylo vždy celkem zjevné, že celou dobu prospali ( většinou v naší posteli). bratr MLP má fenku RR a pozorovala jsem, že holka funguje úplně perfektně, když se jí všechno řekne. přitom je, jako správný RR, velká závislačka a asistuje u všeho, co se doma šustne.
Psa může stresovat i ta věta „přijdu, buď tady hodný“, „jdu na lov“, prostě cokoliv, čím mu oznamuji, že NEBUDU. Tedy pokud má pes problém se samostatností, je tohle první co odbourám, tak aby nikdy nevěděl jestli se vrátím za minutu nebo za půl dne. Pes nepotřebuje rozvrh hodin, jen potřebuje VĚDĚT, že je vše v pořádku, tedy ne KDY se vrátíš, ale ŽE se vrátíš. Psa, který s tím nemá problém, neřeším (ale taky nedělám zbytečné divadlo). Odbourání nesamostatnosti je snad nejhorší problém a často si na něj majitelé zadělají právě zbytečnými emocemi u příchodů a odchodů.
asi jsme se každá potkala v životě s jinými psy – pokud ti to takhle vyhovuje a tvoji psi nejsou a nebyli ve stresu, samozřejmě čiň, jak uznáš za vhodné 🙂 nám se toto osvědčilo na vymazlené pejsky z chovky i na psa z útulku a co mi vyprávěli rodiče, stejně vychovávali naše ovčouny, když jsem byla malá – ti tedy chodili do domu, když byli páníčkové doma a jinak měli venku svůj bydlík s volierou. starší pes byl tátův služební a pesová byla pro radost. hlídali oba dva 🙂 žádný z mých psů/mých+MLP neměl problémy se samostatností, i když to byli všichni závisláci jak náleží – což u malého knírače, ši-tzu ani basseta nepřekvapí 🙂
EvoB, podobné zkušenosti mám dokonce s kocoury. Také dodržuji rituál příchodu a odchodu a také s kocoury komunikuji.
Pracuji nepravidelně. Někdy musím vstát ve 4.00 a jedu na letiště, někdy si přispím a naopak jezdím třeba do půlnoci když mému klientu skončí nějaká akce a vezu ho domů. Kočičáci si zvykli, že není žádná pravidelnost v jídle, že se prostě snídá až se k tomu nějak přemluvím a večeří až se vrátím. Granulky jsou stále k dispozici, moje chundelatá banda nijak nestrádá, takže to neřeším. Odjezdy do práce nijak nekomentují. Příjezd nadšeně vítají a vyhlíží na parapetu okna, zaparkuju a už tam není ani hlavička, protože jsou všichni za dveřmi. Ale když chci jet do Krkonoš a strávit tam noc, protože se tam musí něco udělat, tak perfektně vědí, že se ten večer nevrátím. Chodí za mnou jako lepidla a smutné oči svědčí o tom, že jim budu chybět. Jako oni mně. Když jdu pak po skončených akcích spát, tulím se k plyšovým medvědům, protože mi ti praví živí kočičí méďové moc chybí. A domů jedu natěšená, že se konečně zase uvidíme. No a co následuje? Prostě se mnou nemluví, jsou uražení, drží pospolu, takže se stáhnou a trvá mi dost dlouho je přesvědčit, že jsem zase doma a že jsem je neopustila a že je miluju. To mazlení pak není k ukončení.
Karolíno, líbí se mi představa, jak si udobřuješ uraženou smečku (inlove)
Penuška mi po mém návratu vždycky velice plasticky přehrávala, co s hlídacíma lidma dělala, kudy chodila, kde si kopala se šiškou… Ptala jsem se i kamarádů a všecko to vždycky sedělo, líčily to obě strany stejně. 🙂
Současná dvojka mi po návratu do Kajuty radostně skočí na hlavu. Když byly tři týdny u kámošky, měla Melina depky a kámoška na to reagovala radou, abych se jí, Meliny, zbavila, že je to pes na nic. Prý kdyby byly její a zranily se, tak Dondu bude léčit a Melinu nechá raději uspat, protože mrtvá „by byla šťastnější“. No… tak tam už nikdy.
Víš, já bych asi taky váhala s dlouhodobým hlídáním cizího psa – pokud by mě velmi dobře neznal. Taky bych nemusela ledacos odhadnout.
Tvoji psi jsou prostě tvoji a podle toho se chovají 🙂
No, byla jsem tam i s holkama předtím cca dva měsíce v kuse, takže se všichni fakt dobře znali. Dokonce se ti lidi rozhodli mít kólii kvůli tomu, že poznali Dondu.
Hepinka je svéráz a tak si myslím, že jí ani nevadí, když někam jedeme. Hlavně, že má plnou misku a svoje křeslo.
Možná jí však křivdím, protože ač Fousíka neměla v oblibě, tak ona ho po bytě hledá.
Fousíkovi i předtím Honáskovi jsme říkali, že jdeme pryč a oni, když jsme se vraceli, už na nás čekali za dveřmi. To Hepča nedělá.
Hepinka prostě možná jen svoje city dobře skrývá (inlove)
Pes žije přítomností a právě proto neplatí tvé „budou dva týdny přesvědčené, že je panička podle opustila“. Oni si nespočítají, že jsi pryč dva týdny – prostě tu buď jsi, nebo nejsi. To, že (zda) se vrátíš, záleží na důvěře mezi vámi – jsou psi, co jsou o opuštění páníkem přesvědčeni v okamžiku kdy je na pár minut uváže před obchod. Za to bych střílela – ne za to uvázání, ale za to, že nedokážou psa naučit odložení, tu jistotu co má dělat a že je vše v pořádku. Pokud to máte dobře nastaveno, nerozhodí je hlídání Markem (proč by taky mělo?) ani psí hotel, čím je ale spolehlivě vykolejíš jsou právě tvé pocity. Před odletem i po příletu – když je znepokojeně pozoruješ, jsi nervózní, utahaná,… tak nebudou bezstarostně skákat na hlavu, ale zkoumat co a proč a radost že vás vidí zminimalizují. Když si za svou vlastní brankou oddechneš a vše z tebe spadne – zachovají se taky tak.
Petro, to je myšlenka, která se mi líbí! Děkuju 🙂
Dede, můj kocour Matěj dokáže být uražený, když přijdu později z práce. Jak to pozná, že Jsem se zdržela? Když odjedu pryč na týden, kocour smutní, málo žere a tráví většinu času schovaný ve své boudičce.Po návratu domů se ode mne nehne, mám ho stále za patami. Přitom doma se o kočičiny starají ostatní členové rodiny. Kokeš a Micka jsou v pohodě i při mé nepřítomnosti.Zjištuji, jaké jsou možnosti ubytování s kocourem. Vypadá to dost reálně při ubytování v soukromí a vstřícný je i jeden penzion v Beskydech.
Janino, to mě zajímá – pokud opravdu vyjedeš s kocourem do Beskyd, tak dej zprávu, jak to probíhalo! Že se cestuje se psy je normální (v naší zemi určitě), ale s kočkou… 🙂 Bylo by fajn, kdyby to bylo pro Matěje řešení!
Dede, s naší první kočkou Šivou už jsme před deseti roky byly na dovolené v kempu v chatce v Hovězím na Vsetínsku.Recepčni nejprve vyvedlo z míry, že v ceníku ubytování nemá poplatek za kočku,tak byl uveden a zaplacen pobyt psa.Přivezenà výbava pro kočku je kočičí wc a do něj dostatek steliva. Kočky do jiného, než na které jsou zvyklé nepůjdou. Kočičí misky, krmení, hračky a ten nejoblíbenější pelíšek.V tomhle množství nezapomenout doma přepravku s kočkou. Šiva byla zvyklá chodit na vodítku, tak si to v kempu užívala.Rozhrabala mraveniště, chtěla ulovit ještěrku a prohnat veverku.Na verandě mi sedávala na klíně,pro jistotu měla vodítko.Z této dovolené mám hodně jejích fotek. Pro Matěje bude vhodnější klidný penzion nebo soukromí, ten by v cizím prostředí nevystrčil čumák za dveře. Při sebemenším hluku by bivakoval pod postelí. Tak jsem zvědavá, jestli pojede můj kocour letos na dovolenou.
Toho bych se bála. Kocour by musel být celou dobu zamčený v neznámém pokoji – těžko říct, jak by se mu to líbilo, a stačilo by otevřít okno nebo dveře a kocour by se lehce mohl zaběhnout v cizím prostředí a už ho nenajdeš. Kočka se opravdu nechová jako pes. Ještě to zvaž, ale myslím si, že ani jeden z vás by si takovou dovolenou moc neužil.
Tapuz,jak píšu výše,s kočkou na dovolené už jsem byla.Prvni den jsme nikam neodcházeli,aby si zvykla na cizi prostředí. Zvykla sí rychle. Kocour Matěj je na mně příliš závislý a můj pobyt mimo domov protrpi, myslím že toto bude pro něj lepší varianta.
No přeju vám oběma, aby vám to vyšlo a abyste se z dovolené vrátili oba a v pořádku. Podle toho, co píšeš, to pro kocourka bude asi velký stres. Doma by se mu bez tebe sice stýskalo, ale byl by ve svém známém prostředí a nehrozilo by zaběhnutí.
My máme rituály denní a pokud bych je nedodržela – sýr, pomazlit, žižlu a teprve potom mohu s klidným svědomím odejít. Mimoušovi jsem vždycky ještě říkala v kolik hodin se vrátím.
Opravdu si nedovedu představit že bych Mařku umístila v hotelu. Když jedeme na dovolenou, nastupuje Kačka a to jsem fakt ráda, že tu naši holku chtěla ona, protože rok co rok tráví týden dovolené hlídáním psa.
Myslím, milá Inko, že novofundlák je hodně specifické plemeno a tak máš kliku, že psí hotel nepotřebuješ. (inlove)
Naše holky nejsou bez nás nadšené, ale zvládnou to. Musejí. Stejně jako třeba čekání v autě, což je běžná součást stopařských tréninků a já z toho těžím i v normálním životě. A věř, že když jsem takhle musela kdysi nechávat celé hodiny Berry (ten výcvik v Bratislavě) tak mi to jedno nebylo! Ale musela jsem (když jsem chtěla dělat co dělám) a bylo to dobře. Pro mě i psa/ psy 🙂
já jsem hodně praštěná, takže prostě nepřichází do úvahy, že bych psa nechala bez někoho, koho zná a komu důvěřuje. I když nemohu jít venčit a bere ji s sebou souseda s kamarádkou, přesně mi hlásí, jak že se chovala. Taky špatně snáším fudláka na dvoře bez kontaktu s jeho smečkou. Jsou plemena, která to nepotřebují – takový komondor, středoasiati a podobná plemena. Vyšlechtěná aby strážila, když člověk odpočívá
Nejste praštěná. My psa nikdy neopouštíme. Pokud musíme volit, vzdáme se cest a pobytů, kam s námi nemůže.
Tak pod tohle se podepisuji!
neřekla bych, že praštěná… máš s Majdou hodně úzký vztah a ona nikoho dalšího asi kromě Kačky a Bimba tak ráda nemá…a byla by smutná. Akimek byl taky závislák, ale zároveň byl společenský, takže koho do rodiny připočetl, ten se o něj mohl v naší nepřítomnosti starat. do psího hotelu by byl jít určitě nemohl. v tom případě by se jelo buď někam, kde může být pes nebo nikam.
Ahoj, Dede, tak dnešní tvůj článek mne vrátil do doby, kdy ještě žil náš Hokinekl.trvalo hodně dlouho, nežli jsem hlavně já pochopila, že p se psem se opravdu musím rozloučit, několkrát mu zdůraznit, že určitě přijdu, a pak teprve smím nastoupit třeba do vlaku. Zjistili jsme časem, že je velice důležité, aby Hokin po odjezdu vlaku zjisti, že jsem opravdu tím vlakem odjela.pak teprve byl ochoten se zklidnit a už neutíkal každý den někoélikrát na nádraží, aby zjistil, že jsem opravdu pryč a odjela jsem.když nastal první problém s mým zmizením, nemohla jsem psu říci to důležité zaklínadlo, že se jistě a určitě zas vrátím zpátky.Z vycházky, na které pes s námi nebyl, mne rovnou odvezli záchranáři do domařžlické nemocnice. Z Domažlic se mnou letěl vrtulník až do pražského Motola, kde jsem po infarktu strávila celých dlouhých 10 dní.nedokážete si ani představit, jak mne Hokinek po těch deseti dnšedh vehementně a radostně vítal zpátkx. Sani´ták, co mne vezl z Prahy sanitou , měl příkaz, aby vyčkal, až dojde zhora manžel .netuším, co by se asi se mnou dělo, kdyby doma nikdo nebyl, ale když Jiří dovedl i Hokina, ten vyskakoval až na mou hlavu, aby mne olízl po tváři.Stejně podle Jiřího pes už oid rána bezpečně věděl, že budu tento den zpátky. Jak to to zvíře vědělo, to nikdo netuší. Taky, když jsem odjížděla na pár dní, zas Hokin věděl přesně, kterým vlakem se vrátím zpět..Je neuvěřitelné, že to takto pes vycítil, ale ve svém tušení nespletl se nikdy.
A ještě drzé jedno OT pro zanu a ostatní, co netrpělivě bvyhlížejí jaro. Nám už ho dnes do Bělé přinesli rorýsi. Hurááá!! Dnes navečer doletěl první menší předovoj rorýsů. Už zas vesele pískají a hledají místa k zahnízdění.
Lenko, taky se raduji že přiletěli rorýsi už i k nám na sever. Kočičáci mají divadlo, skoro neslezou z parapetu.
LENKO, ONI FAKT VĚDÍ, BYŤ MI KOLIKRÁT NENÍ JASNÉ, JAK 🙂 VŠECHNO Z NÁS PŘECE VYČÍST NEMŮŽOU, NE? (wasntme)
Zkus tohle: http://www.databazeknih.cz/recenze/vas-pes-to-vi-19558 Jsou tam zajímavé a dost poctivě otestované věci.
Ááále můžou 😀 Možná víc, než si umíme představit. Oni nás ti naši miláčkové mají prokouknuté skrz naskrz.
Jo a vlaštovky už se mi zase snažej nastěhovat do předsíně, takže jaro už je definitivně tady (f)
LÍDO, VLAŠTOVKY K NÁM PŘILÍLY UŽ ASI PŘED TÝDNEM.KDYSI, KDY JEŠTĚ NEBYLYLY ZATEPLENÉ PANELÁKY V SÍDLIŠTI, PŘILÉTALI PTÁCI OBRCENĚ. NEJPRVE RORÝSI, PO NICH ZA NĚKOLIK DNŮ VLAŠOVKY S JIŘIČKAMI. MÁME FASÁDU ZATEPLENOU, TAKŽE VŠECHNY DŘÍVĚJŠÍ OTVORY JSOU ZCELA UCPANÉ.PRVNÍ ROK JSEM MÁLEM NAD TĚMI NEŠ´tastnými a zrazenými rorýsi brečela.bylo to až děsivé, jak se tihle docela malí ptáci snažili proklovat si plystyrénem zazděné otvory k dřívějším hnízdům.Starosta zcela zaslepeně striktně odmítl jakékoli řešení rorýsích hnízdišť. pak nještě nechal pokácet skro všechny nádherné jehličnany společně s někiterými listnáči v našem sídlišti. Už třetím rokem nemůžeme pořádně v nci, kdy není hic, vyvětrat byty. na naší podmáčení části je tolik komárů, jako nikdy nebývalo.Moucha a ostatní hmyz jsou v úplném klidu bezpečí, protože skoro všechny stromy, dříve bezva zabydlené ptačími páry, padly opod pilami a sekyrami trěchto zaslepenců.je to vážně zhůvěřilost donebe vojající.na celém našem sídlišti, kde dřív, hned po našem přistěhování bylo jak uprostřed lesa,zůstalo stát jen několik listnáčů a asi 3 jehličnany. tam, kde dřív rostly borovice, smrky a nádherné a zdravé jedle, je pustina a roste tam jen tráva.nejhloupější a ještě smutnější byl uváděný důvod toho překotného kácení zdravých stromů: větve stromů měly rušit obyvytelům bytovek příjem televizního signálu!!To, co vypoěstovyly na sídlišti školáci ,z nichž už jsou dnes mnohonásobní školáci, to padlo za oběť hloupým a krátkozrakýmm občanům, vedeným starostou obce. Hanba jim a běda nám všem.příroda si to vše vybere už za několik let.naše zem beznadějně usychá už nyníVýrok mé sousedky, kterátehdy měla cca dvouměsíční mimino, mne tak šokoval, že jsem nadlouho ztratila dech. Když ona lítala po partajích v domě, aby získala podpisy pod petici kvůli televizi, já to nepodepsala a ze dveří jsem ji vyhodila s tím, že já ty stromy tady cghci. Ona to byla, která mi odpověděla, že neví, proč zrovna ona má bydlit v lese. nyní stále hudrá, že do bytu jí s neustále skro celý rok lezou hnusně veliké a těžkotonážní masařky i jiný hmyz.já už nna ty její stížnosti nereaguji. Nejraději bych jí ubalila pořádnou facku za tu hloupou nabubřelost.Potrestala se sama, což ona však neuznává.Lidská blbost je věčná a jako nemoc nevyléčitelná ….