Nedělní ráno začalo velmi mírumilovně. Panička popíjela kávu, na klíně měla Merlina, který se blaženě natahoval, jak ho hladila a drbala. Najednou panička vyjekla: „Blecha! Merline, s kým ses to zase tahal?“ A bylo po klidu.
Nejsem stará zkušená fenka, ale následky výkřiku „Blecha!“ jsem si už zažila, takže jsem se okamžitě ztratila do pelíšku. Ne, že by mi to bylo něco platné. Páneček byl odehnán od nedělního tisku a začaly přípravy na odblešovací koupání.
Od poslední bleší pohromy, kterou měl mimochodem taky na svědomí Merlin, je panička plně vybavená, takže jsem nestačila vyštěkat ani popokatepetl a byla jsem ve vaně. První, protože se s paničkou neperu. Proč taky? Voda je teplá, panička jemná a nakonec dostanu šunkovou náplast na duši.
Pak nastoupil gladiátor Merlin. Ten nedá zadarmo ani jeden mokrý chlup! Z černého kocoura se stal ječící démon, kde zrovna nebyly zuby, byly tisíce drápů. Brzy tekla krev a kocourova to nebyla. Moc jsem doufala, že blechy to už taky mají za sebou, protože – řekněme si to upřímně, panička s pánečkem by mi opravdu chyběli.
Když vypustili jen štábně vysušeného Merlina z koupelny, žádná šunková náplast se prozatím nekonala, protože supervzteklý kocour zmizel v ložnici. Páneček rozechvělou rukou nalil do dvou skleniček švestkový životabudič a panička jen chabě zasténala: „Bože, ještě Polárka!“
Nikdo nevěděl, co od ní čekat, protože co je u nás, tak koupel nepotřebovala. Páneček zavrčel cosi o svářečských rukavicích, panička zatím bezútěšně spekulovala o moci čerstvé šunky. Následoval šok. Nemohli jsme tomu uvěřit!
Polárka se ukázala býti dámou milující spočinutí v teplé vodě a jemnou masáž. Nikdo ani nepromluvil v hrůze, že by ono Šangri-La mohlo dojít okamžitého konce. Nedovedete si představit, jak hmatatelná úleva v domě zavládla, když byla vznešená koč odnesena na pohovku k dosušení!
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!
Panička mě vzala autem na výlet – abych se prý zase jednou dostala za humna našeho městečka. Hrály jsme si, ona házela klacky do křoví a já ji učila, že když něco ztratí, měla by si to taky umět najít. Ale pak… pak mi před nosem vyskočil zajíc a sprintoval směrem k lesu. A já za ním!
Já vím, že zajíce nedohoním! Jenže… panička říká, že občas vyletím za svým nosem takovým tempem, že mě nedožene vlastní mozek. Asi měla pravdu, protože jsem se ztratila ve světě divokých vůní. Když mi utekl první zajíc, nacházela jsem si další a další stopy a přestala až tehdy, když se mi únavou podlamovaly tlapky.
Napila jsem se z kaluže a teprve pak mi došlo, jak strašnej mám hlad a že vlastně vůbec nevím, kde jsem nechala paničku! Co teď? Donutila jsem se přemýšlet. Už vím! Musím se vrátit zpátky po své stopě.
Můj kamarád, policejní pes Rex, mě učil sledovat stopu. Říkal mi: svět pachů a stop vypadá jako klubko smotané z mnoha pestrobarevných nití. Umění je najít tu pravou barvu a držet se jí, ať už se do ní motá cokoliv jiného. A důrazně mi připomněl: Vždy si ověř směr, abys neutíkala sice po správné stopě, ale opačným směrem!
A tak jsem se snažila a šla stopovat samu sebe tak, abych na konci našla paničku. Nejdřív to vypadalo, že mi to jde. Měla jsem nos pozorně u země a rychle šla… šla… zase tudy šla, a napříč šla… až jsem se zastavila, protože to nemělo cenu. Nemůžete nejdřív prošněrovat les křížem krážem a pak doufat, že najdete rychlou cestu k paničce!
Setmělo se a já věděla, že jsem úplně a docela ztracená. Schovala jsem se pod smrček a umínila si, že se ráno najdu. A potom už paničce nikdy, nikdy neuteču!
Přeju vám krásnej chlupatej den… a neutíkejte za zajícem, nestojí to za to!
To šlo celkem snadno. Za zvěří pěšinkou jsem našla lidskou, ta se napojila na větší cestu a za chvíli jsem už stála u závory na kraji lesa. Naše městečko v dohledu nebylo, ale někde blízko zapískal vlak a nos mi řekl, že lidi budou nedaleko.
Nevěřili byste, jak bylo divné, jít takhle sama! Každou chvilku jsem se otočila, abych našla paničku a píchlo mě u srdce, když tam nebyla. Ale putovala jsem odhodlaně dál. První jsem uviděla nádraží a hele, jsou tam lidi! Seděli vzadu u starých vagónů, blízko u cesty, kterou jsem
přicházela.
Radostně jsem se k nim rozeběhla. Že něco není v pořádku mi došlo, až když jsem byla příliš blízko. Byli otrhaní, páchli štiplavým pitím a naše panička by je okamžitě vykoupala. Co jen to říkal můj kamarád, policejní pes Rex, o nebezpečných lidských smečkách?
Ten, co byl nejblíž, držel v ruce rohlík se salámem a lákal mě k sobě: „Hodnej pejsek, chutnej pejsek…“ Ti dva další se posunuli za mě. Co teď? „Když po tobě někdo cizí zle sáhne, kousni ho a zdrhej!“ štěklo mi v hlavě další Rexovo poučení. „Jsi malá, musíš to myslet vážně. A žádné varování!“
Myslím, že jsem nikdy nebyla rychlejší. Jakmile se jeho špinavá ruka sevřela kolem mého obojku, cukla jsem dozadu, vyvlíkla se, rafla ho do druhé ruky, kterou se mě pokoušel chytit a sprintovala mezi jeho nohama zpátky k lesu. Myslím, že v tu chvíli bych případného zajíce i předběhla, tak jsem byla vyděšená!
Naštěstí jsem mohla brzy zvolnit, nikdo za mnou neutíkal. To bylo moc dobře, protože bych to už déle neudýchala. Ale jo, kondici mám dobrou, ale víte, jak špatně se utíká s rohlíkem v tlamě?
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden vám povím, jak to všechno dopadlo!
dede,promiň, ale musím pod tvůj článek hodit jedno ot.Dneska navečer, když jsem se vracela za zahrady, doletěl do BĚLÉ první předvoj rorýsů! Sláva, zima už snad skončila a bude už pěkně.Doufám , že normální jaro ještě chvíli potrvá a že hlavně jaro neudělá skok po hlavě rovnou do horkého léta, které já nesnáším. jak jsem četla, pršelo všude dnes. V Bělé lilo střídavě o víkendu a to velice dost. Prošla tudy i pořádná bouřka, ale bylo docela teplo. Zásoby dešťovky se zas krásně doplnily a je pěkně zalito. Včera odpoledne jsem s Jiřím vysadili ven skoro všechna tyčková rajčata. narostla doma už do velké výšky, většina jich už kvetla a hlavně dvě sazenice už měly malé zelené plody.Mám těch rajčat velký přebytek, ale zatím se s nikým nedělím.Zbytek sazenic je doma nebo ve foliáku.Musela jsem tu časnou výsadbu riskonout právě kvůli tomu vzrůstu a květům sazenic krom toho v pátek odjíždím na sraz po 40 letech od promoce.neměla bych tudíž na to sázení o víkendu žádný čas. Vracím se až v neděli pozdě večetr. No, když už přiletěli rorýsi, bude snad už tepleji a mráz nnastane. A pokud mráz udeří, bude sice po rajčatech , ale práce na zahradě mi ubyde.Letos se mi fakt povedlo vypěstovat nádherné a silné sazeničky, nerada bych o ně přišla.Už jsou v záhoně a já juen doufám, že aspoň trochu pomůžou improvizované buňky.Můj jiří sice včera hodně protestoval, jelikož místo sázení rajčat měl v plůánu něco zcela jiného. nakonec jsme rajská zasadili a už začíná denodenní zalívání.Snads rosstlinky nezmrznou. Vím, že jsme trochu předběhli zvyky, ale nic jiného nám nezbylo.Krom rajských mám venku už všechny kytičky a taky jahod kvetou jak o život.jen ti slimáci, kdyby nebyli tak hnusně nenažraní.
Dede, další rozkošná povídání a doufám, že Rozárka buď natrefí na „stopu směr domov“, nebo bude šťastně nalezena svými páníky.
Nepamatuji se, zda jsem kdy koupala Rusty a Woody (Indy nikdy), nějak mi to vypadlo z hlavy (a nemám případný foto-dokument). Ty předešlé jsem myslím koupala z nouze (blechy) po příchodu k nám, ale které to byly už si také už přesně nepamatuji. Asi proto, že to určitě víckrát, než jednou nebylo a přežily to jak kočky, tak i já. Teď dávám kočkám droždí s česnekem (v prášku), blechy nemají a tak koupat není třeba, špínu stačí vyčesat, nebo vytřít.
Trixie také blechy nemá, protože každý měsíc dostává prášek na „srdečního červa“ (heartworm) a jeho součástí je nějaký přípravek proti blechám). Alee potřebovala by zase vykoupat, je to už pár měsíců a když ji drbu, mám mastné, černé konečky prstů, znak, že je to třeba. Jenže pro ni je to takové utrpení, že to vždy odkládám jak jen to jde a tak ji zatím jen vytírám mokrým hadrem, ale koupel na ni časem stejně čeká.
Ja a ještě. Před časem tu byla řeč o klíšťatech. Mám uložené video, které mi kdysi někdo poslal, myslím, že některá „zvířetnice“ o tom, jak fenykl pomáhá odpudit klíšťata. Jenže se mi nedaří ho sem připojit. Možná jste ho ale také viděli. Ten pán tam ukazuje, jak s sebou nosí v kapse sáček fenyklu, který občas promne a klíšťata se mu vyhýbají. Neví, jestli to funguje i na zvířata, ale možná by stálo za to, zkusit dát psům na krk nějaký fenyklem plněný šáteček či váleček, kdo ví, třeba by to také pomohlo.
maričko, já podobně u sebe nosila celou seztónu nejen sáček s fenyklovými semínky, ale v tom sáčku bylo ještě několik lístečků tymiánu a kousínek čerstvé rozmarýny.Vzhledem klékům, které brát kvůli rozným nemocem stále musím, klíšťatům ani jjinému hmyzu nevoním, takže mne ani nekoušou komáři. jedinou výjimkou je ovád(hovado), kterému vůbec moje léky nevadí, takže nejen usedne , ale i se napije mé krve vždycky. A dnes jsem na zahradě prvně zažila komáří roj. Mne nekousali, jen bzíkali kolem uší a usedali ,. nekousli mě ´však.
Koupala jsme Macešku. Nijak výrazně se nebránila, snesla skoro všechno. Ovšem koupat Oriáše bych asi odvahu neměla. Takže vyfasoval zase za krk spot a doufám, že se bez koupání obejde, neb pokud s čímkoli nesouhlasí, dává to najevo velmi důrazně.
Pokud jde o ztrácení, dneska jsem si myslela, že se ztratila Karamel. Nejdřív jsme to pako viděla fičet horním koncem vinohradu a za chvíli vinohrad utichl a nehnul se tam ani psí chlup. Světluch šla se mnou a obavy nejevila, ty jsme zato jevila já, protože hřmělo a nad hlavou mi visel černý mrak a Kararmel nikde. Za chvilku se objevil na opačném konci vinohradu bíločerný flek, který se přibližoval nadzvukovou rychlostí a tvářil se, že nás viděl už z dálky a přesně ví, kam měl jít… Flek jsem zmydlila až doma, protože vytáhl z knihovny brožuru a slušně ji očetl. Dostal brožurou po zadku a teď je zašitej někde mimo můj dosah.
Podívej, ber to z té lepší stránky – našla se, ani se v ničem nevyválela (Světluch neskórovala?:)) a ještě se soustavně vzdělává! (rofl)
Ale jistě že jo… je větší čuně než Karamel, té zatím stačí lítat. Obávám se, že až zpomalí, bude ty hnusy hledat pečlivěji, protože je už nemine.
Už jsem se lekla, že Světluch dnes nebyla ve formě! 😀
Kočky nekoupu, protože jsou pouze domácí, takže se nemají kde nějak fatálně zamazat, a svou očistu zvládnou nejlépe samy. Přijde mi to pomalu jako zázrak, že celý živit voní jako čistá kožešinka, a to všechno zvládnou tím svým mrňavým jazýčkem.
Jen jednou jsem musela ponořit Filípka zadkem do kýblu. Je dlouhosrstý a toho dne ho přepadl vydatný průjem, dál to ani nechci moc rozebírat 😀 . Přežili jsme oba, ale je mi jasné, že kdybych ho měla koupat celého, tekla by krev a kocourova by rozhodně nebyla, jak je výše psáno. Totéž platí i pro zbytek smečky.
Tapuz, ta představa naprdnutého Filípka v kýblu je zábavná – na dálku:)))
Tak jo. Nejdřív jsem dneska psovstvo vytáhla z myší díry. Měly hlínu i na zádech, trochu se rozvášnily. Tak jsem to hodila do potoka a vzala k řece, že si to zaplave. Cestou se Melina válela tak porůznu, ale pokaždé to vypadalo na trávu nebo dubový listí. (Proč chce pes smrdět jako starý dubový listí?) U řeky jsme ovšem narazily na rozlezlou půlrybu. Tak jsem je od toho odeřvala a nechala je, ať se hodí do řeky. Melina typicky vkráčela, odplavala si dvě tři tempa, aby mi ukázala, že pochopila povel, ale že s tím tedy nechce mít nic společného, zatímco Donda si nadšeně plavala kolečka. A štěkala. Je technicky možné, aby plavající pes štěkal? No, Donda se přitom původně poněkud topila, ale už to má zmáknuté, jen si na konci každého štěknutí tak trochu kousne do řeky (a pak cedí vodu jako labuť. Ne, není normální). Pak nás chytila ta bouřka a slejvák, čili jsme cestou domů zmokly úplně durch. Tak jsem to hodila do sprcháče, že to utřu, až ze sebe sundám úplně durchovaté rifle. No a skloním se k Melině – a ejhle, kus smradu si přece jen ukořistila!
Takže teď je Donda jen odpískovaná a vytřená, Melly odpískovaná, vyšamponovaná a vytřená, mně pomalu přestává být zima od mokrých vlasů – a venku svítí slunko, jako by se vůbec nechumelilo. (sun)
Io, taky jsem dnes šíleně zmokla a úplně mi to stačilo, mokří psi mi fakt nechyběli. Ono to bylo jednoduché – bouřka byla jenom ve Dvoře, u nás na vsi ani nekáplo. A kde na mě čekaly holky? 🙂
Ovšem donést si s sebou hnus po koupeli a lijáku, to je už kus umění 🙂
Já jsem dnes s Ajvi také zmokla. A to tak, že jsem byla „durchumdurch“, jak říkáme my, germanisté. Jinak řečeno – až na kalhotky. Ale stejně jsem Žofince poděkovala :). .
Koupala jsem kočku jenom 2x a to vždy z nutnosti, že přišla zmaštěná (asi vyjetý olej) a podruhé asi spadl do nějaké jímky. Poprvé to byl Dareček I. a to byl miláček, vůbec se mu koupání nelíbilo, zvlášť se šamponem, ale nakonec přestal vřeštět (nedrápal) a nechal se i vytřít. Podruhé to byl Romíček, ten tak strašlivě smrděl, že byla také vyšamponován. Ten už byl horší, ten bojoval. Jiří měl svařečské rukavice až po lokty. Nadával, že jim voda moc neprospívá.
Darka II. bych musela v takových případech nechat bivakovat venku, až by opadal. Toho bych si netroufla strčit pod vodu ani omylem. Stačí, když po něm párkrát přejedu furminátorem, tak už seká.
Darek je šelma – nejspíš do stejné podoby roste Oriáš. Polovenkovní kocour, který si nebere servítky.
Jak si myslíte, že jsem přišla k literárnímu Merlinovi? (inlove)
Já se přiznám, že jsem nikdy kočku nekoupala. Vždycky jsem měla krátkosrsté a ty stačily otřít, když se nemohly pucovat samy. Zato koupání fudla si užívám, zrovna v pátek se Mařka navoněla nějakou kvalitní mrtvolou, ještě včera když zmokla byla mrtvola mezi námi
Eh Inko, na dlouhosrstém psu ty mrtvoly vydrží strašně dlouho! Lity lity, Daník mi tyhle radosti připravoval často a rád, takže vím, o čem píšeš 😛 A to byl Daník tak třetina z tvojí Mařky! 😀
Ano a to jsem prosím věděla, kde ta mrtvola leží, neb ji každý den běžela počůrat. Takže ukolébala moje smysly a najednou bum a naparfémovala si hřívu. Jinak chodíme kolem tekoucích ryb a to ji opravdu důkladně hlídám, to bych nedala. I takhle ji myla kamarádka, já měla na kahánku.
Inko, ještě děsnější než tekutá ryba je trus mořských racků – to je tekutá ryba na druhou! (fůůůj)
Jéje – ztracený pejsek, to je moje (a většiny pejskařů) noční můra a doufám, že mne to nikdy nepotká.
Co se týká blech, tak jejich invazi jsem si zažila vloni před vánoce a dá se říct, že jsem se jí (pevně věřím!) setřepala až v únoru a to díky Bravectu. Samosebou, že ty blechy dotáhl Zikmund – ne, nekoupala jsem ho (Ernesta jo), ale kapala jsem na něj jeden sajrajt za druhým, až ono tekuté zlato (viz cena) pomohlo – mají ho oba, Erna v tabletách (prý velmi chutné a jestli nemám ještě) a Ziky ve spotu (prý ještě jednou na něj kápnu, tak mi dá pěkné kapky!).
Ygo, díky tobě i já znám „diamant do huby“ (Bravecto) a jsem ti za to vděčná, protože ač je to drahé jak čert, tak to opravdu funguje (zatím 😛 )
Jinak… „Erna v tabletách (prý velmi chutné a jestli nemám ještě) a Ziky ve spotu (prý ještě jednou na něj kápnu, tak mi dá pěkné kapky!)“ (rofl) (rofl)
Kocoura Kokeše mám vodomilného, při napouštění vody do vany se tam snaží vlézt. Při mytí nádobí se chce cachtat ve dřezu.Neni křížený s vydrou? Kočky přece vodu nemají rády. Matěj a Micka se vodě vyhýbají. Chudák Rozárka, už aby našla paničku a panička Rozárku.
Tak moje Pidikočka z amnou leze do vany,když se koupu,ale chce to sama…a jsou kočky co vodu snášej dobře a nebo ji i vyhledávaj… jedinýho,koho jsem koupala byl kocour,když se k nám nastěhoval z parkoviště a byl od šmíru, olejů a nafty…ale jen jednou a už pak nikdy.
Radostně se koupající kočku jsem nezažila, ale z youtube vím, že existují 😀
Kočky jsem kdysi koupala kvůli blechám, obě. Tehdy ještě nebyly tak účinné prostředky, aby stačilo kápnout spot…
proč stresujete zvířata koupáním? Hlavně kočky…snad stačí vlhká houba a otřít je nebo j epravidelně vyčesávat a na blechy spot (BROADLINE NEBO BRAVECTO)…
Teda DEDE popis kočičí koupele je dokonale přesný.
Jako Merlin, tak tak vyvádí naše Hepča. Když jednou za uherský rok je třeba kočičí koupel.
Honásek a Fousík ty byli trpěliví, sice se báli, ale drželi.
Rozárce držím palce, aby brzo našla paničku.
No jo, dlouhosrstá Hepinka asi koupel potřebuje, to nemůže být snadné! 🙂
Jojo, vyvlíkávací obojky, to je dobrej vynález. Taky to holky pokaždé učím. A dvakrát se to už osvědčilo: u Penušky a u Melinky.
Úplně stejně umějí sundat náhubek, kdyby potřebovaly. Že oboje nosí, je jejich dobrá vůle, ne nadoraz utažená nutnost.
No a s uteklou feňulí to dopadne určitě dobře, páč jinak by serál rychle skončil. 🙂
Přesně, ani moji psi na sobě nikdy nemají něco, z čeho by nedokázaly utéct (zvládnou i ty kšíry – zvládnou ztratit i vestu pod kšírama!!:)) Já jako psovod s vyvléknutím počítám a nedovolím ho, cizím by utekly. (Doufám)
Vesta pod kšírama, to už je fakt vysoký umění!
Ona je to docela švanda, když se se mnou někdo třeba vsadí, že mi odvede psy. Já mu je uvážu, nechám ho poodejít, pak zavolám: Dondo! Melino!, Melly se zapře, že teda jako né, že ona nejde, Donda začne šaškovat, Melly využije zmatku a škub, škub, je venku, poodstoupí si a čeká na Dondu, ta zjistí, že Melly je už volná, načež chytí správný úhel a jakejs byl, obojku, pak na chudáka vrhnou rozjásaný vítězný pohled a předpisově mi přistanou u nohy.
Člověk mi pak donese dvojvodítko s obojkama (a vyhranou čokoládou).
(A stejně běhají většinou na volno. Už tu jsou známý, tak už se mi tu lidi té osminohé synchronní vichřice nelekají, naopak mě chválí, jak holky pěkně poslouchají. A to vony jo, když se někdo dívá, secvičeně jak akvabely.)