Nedělní ráno začalo velmi mírumilovně. Panička popíjela kávu, na klíně měla Merlina, který se blaženě natahoval, jak ho hladila a drbala. Najednou panička vyjekla: „Blecha! Merline, s kým ses to zase tahal?“ A bylo po klidu.

Nejsem stará zkušená fenka, ale následky výkřiku „Blecha!“ jsem si už zažila, takže jsem se okamžitě ztratila do pelíšku. Ne, že by mi to bylo něco platné. Páneček byl odehnán od nedělního tisku a začaly přípravy na odblešovací koupání.

Od poslední bleší pohromy, kterou měl mimochodem taky na svědomí Merlin, je panička plně vybavená, takže jsem nestačila vyštěkat ani popokatepetl a byla jsem ve vaně. První, protože se s paničkou neperu. Proč taky? Voda je teplá, panička jemná a nakonec dostanu šunkovou náplast na duši.
Pak nastoupil gladiátor Merlin. Ten nedá zadarmo ani jeden mokrý chlup! Z černého kocoura se stal ječící démon, kde zrovna nebyly zuby, byly tisíce drápů. Brzy tekla krev a kocourova to nebyla. Moc jsem doufala, že blechy to už taky mají za sebou, protože – řekněme si to upřímně, panička s pánečkem by mi opravdu chyběli.
Když vypustili jen štábně vysušeného Merlina z koupelny, žádná šunková náplast se prozatím nekonala, protože supervzteklý kocour zmizel v ložnici. Páneček rozechvělou rukou nalil do dvou skleniček švestkový životabudič a panička jen chabě zasténala: „Bože, ještě Polárka!“
Nikdo nevěděl, co od ní čekat, protože co je u nás, tak koupel nepotřebovala. Páneček zavrčel cosi o svářečských rukavicích, panička zatím bezútěšně spekulovala o moci čerstvé šunky. Následoval šok. Nemohli jsme tomu uvěřit!
Polárka se ukázala býti dámou milující spočinutí v teplé vodě a jemnou masáž. Nikdo ani nepromluvil v hrůze, že by ono Šangri-La mohlo dojít okamžitého konce. Nedovedete si představit, jak hmatatelná úleva v domě zavládla, když byla vznešená koč odnesena na pohovku k dosušení!
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!

Panička mě vzala autem na výlet – abych se prý zase jednou dostala za humna našeho městečka. Hrály jsme si, ona házela klacky do křoví a já ji učila, že když něco ztratí, měla by si to taky umět najít. Ale pak… pak mi před nosem vyskočil zajíc a sprintoval směrem k lesu. A já za ním!
Já vím, že zajíce nedohoním! Jenže… panička říká, že občas vyletím za svým nosem takovým tempem, že mě nedožene vlastní mozek. Asi měla pravdu, protože jsem se ztratila ve světě divokých vůní. Když mi utekl první zajíc, nacházela jsem si další a další stopy a přestala až tehdy, když se mi únavou podlamovaly tlapky.
Napila jsem se z kaluže a teprve pak mi došlo, jak strašnej mám hlad a že vlastně vůbec nevím, kde jsem nechala paničku! Co teď? Donutila jsem se přemýšlet. Už vím! Musím se vrátit zpátky po své stopě.
Můj kamarád, policejní pes Rex, mě učil sledovat stopu. Říkal mi: svět pachů a stop vypadá jako klubko smotané z mnoha pestrobarevných nití. Umění je najít tu pravou barvu a držet se jí, ať už se do ní motá cokoliv jiného. A důrazně mi připomněl: Vždy si ověř směr, abys neutíkala sice po správné stopě, ale opačným směrem!
A tak jsem se snažila a šla stopovat samu sebe tak, abych na konci našla paničku. Nejdřív to vypadalo, že mi to jde. Měla jsem nos pozorně u země a rychle šla… šla… zase tudy šla, a napříč šla… až jsem se zastavila, protože to nemělo cenu. Nemůžete nejdřív prošněrovat les křížem krážem a pak doufat, že najdete rychlou cestu k paničce!
Setmělo se a já věděla, že jsem úplně a docela ztracená. Schovala jsem se pod smrček a umínila si, že se ráno najdu. A potom už paničce nikdy, nikdy neuteču!
Přeju vám krásnej chlupatej den… a neutíkejte za zajícem, nestojí to za to!