Taje. Sníh mizí z polí a cest, zůstávají jen hromady a sníh v prohlubních oraniště. Strakatice mají najednou neuvěřitelné mimikry. Na poli se dokážou ztratit jako nic.
Karamelka se onehdy neztratila jako nic, ztratila se proto, že šlápla na zajíce přikrčeného metr vedle cesty. Jelikož jí vyrazil vlastně pod čenichem, vystřelila jako šílená a já jsem mohla řvát a pískat, zatímco jsem sledovala, jak malý pes mizí přes širokánské pole a vbíhá do vinohradu, kde se ztratil definitivně.
Stáli jsme s Mušketýrem na cestě a říkali si, jestli se ten pes vrátí? Světluch postávala kolem nás s výrazem „ta mladá je úplně praštěná“, ale nijak se neznepokojovala. Za chvíli se v dálce objevily dva pohyblivé tmavé body – to se třepetaly Karamelčiny uši. Doběhla, ani udýchaná nebyla, zatímco mě by při trysku polem už v polovině čekal výlet na koronární jednotku.
Tentokrát jsem to ustála a nijak nekomentovala, jen jsem velela, že jdeme dál. Konec konců, vrátila se opravdu bleskově. Příště jsem už tak klidná nebyla.
Šla jsem se psy po cestě kolem fotovoltaické elektrárny. Nevím, který ekolog vymyslel, že každé třetí pole plotu musí mít průlez pro zvěř. Přiznejme si, že kavalír má velikost průměrného zajíce. A kudy proleze zajíc, proleze strakatice taky.
Zrovna jsem si hodlala vyfotit obzvlášť zajímavé ledokruhy na kaluži, když jsem zvedla hlavu a zjistila, že Karamel radostně víří v kruzích uvnitř fotovoltaiky, která je obehnaná vysokým plotem a omotaná koly ostnatého drátu. Dovnitř se dá dostat jedině přelezením přes bránu – pak začne ječet alarm jako šílený – nebo tím průlezem pro zvěř.
Na moje vzteklé volání Karamelka odpověděla dalším radostným kolečkem uvnitř a já jsem poklesla na mysli. Na vzteklé volání nereaguje nikdy. Na radostné ano a pak ještě taky na naprosto zoufalé. Ach jo.
Dřepla jsem si k průlezu a začala ostentativně krmit Světlušku pamlsky. Karamelka se dolítla podívat a byla toho názoru, že bych jí mohla něco hodit skrz plot. Nabídla jsem jí pamlsek pod plotem, a když se přiblížila, vytáhla jsem ji za obojek ven. Dostala pleskanec po zadku a dvě hodiny jsem se s ní ostentativně nebavila.
Bohužel jsem neuvážila to, že Karamel je citlivější a některé věci špatně nese. Pokud něco takového nastane, zvrací. Takže u veta nemůže dostat pamlsek za to, jak byla šikovná, protože ho po příjezdu domů vyzvrací.
Než jsem jela do práce, Karamelce se dvakrát otočil žaludek. Nakázala jsem nekrmit a odjela. Bohužel mě nenapadlo, že Karamelína bude mít hlad a sežere dvě hrsti hlíny z obrovského květináče (na seznamu jejích lumpáren to byla čerstvá novinka). Nad hlínou se jí zvedl žaludek ve chvíli, když spala v ložnici na naší posteli, takže jsem po příjezdu domů v devět večer měla o zábavu postaráno.
Tím dvouhodinovým trestním mlčením jsem nakonec vytrestala sama sebe. Myslím, že Karamelka už dávno nevěděla, co provedla, a nakonec se vystresovala tak, že jsem si ještě dělala starosti, jestli jí není něco víc. Vlastně dobře mi tak.
Dede: Dnes je to jednoduché – používáte někdy mlčení jako trest?
Mlčení nepoužívám, spíš okázalé přehlížení. Ale to vydržím chvilku. Jinak na prohřešky typu přivolání napočtvrté, otálení při odvolání atd. řeším (občas, když už jsem vytočená) formou pořadových cvičení. Denis se přitom snaží, ví totiž, že má máslo na hlavě. Takže je nakonec pochválen a oba jsme šťastní, že je zase všechno OK. 🙂 Zvyšovat hlas na něj moc nelze, na to je hrozná citlivka.
Karamelka je teda taky cíťa, jak je vidět! (h)
Jo, vymlčovačka! Donda fakt nesnáší vymlčovačky! 😀 Řeší je tak, že mlčounovi vypíchne oko čenichem.
Melly se ji taky občas snaží vymlčet, resp. vyneexistovat. Melině Donda nevypichuje oko čenichem; rýpe do ní. Hej, Melly, pohni se, žiješ? Žiješ?! Hurá, odtáhla se, žije! (Hop na hrudník s rozběhem.) Vylezeš? Vylezeš?! (Hop na hrudník s rozběhem.) Tak slyšíš, vylezeš?!
Vy to máte dobré, pejskovi nebo fence můžete vynadat.
Na kočky nemůžete řvát ani je nedejbože plácnout. Protože koč si myslí, že jí chcete zabít.
Na ně neplatí nic. Alespoň u nás doma.
Aktualizace dnešního článku aka Karameliny lumpárny: dneska jsme přijela z práce o hodinu a půl později, protože jsme ještě vyzvedávala Kačku v nemocnici, kde byla na kontrole, a potřebovala jsme něco koupit. Strakatá příšernost si situaci vyložila po svém a po příjezdu na jejím pelechu ležela roztrhaná brožura do angličtiny a Blýznova moudrost od Feuchtwangera má zaoblené rohy vazby. Děvenka se z nudy zřejmě zaměřila na klasická studia. Když jsme objevila škody, byla hromovým hlasem přivolána k pelechu, kam se plížila po břiše a přikrčená… no, dostala pleskanec po zadku a šly jsme ven. Nervy mám jenom jedny 🙂
To je ještě dobré, Karamelína je zřejmě jenom knihomil, můj Fíďa se v štěněctví projevil i coby knihovnomil, takže zaoblené spodní rohy má i knihovna 🙂 …
No fuj – ošklivé slovo 8) … Prosím opravte si všichni na „bibliofil“ a „bibliotékofil“ 😉 . Nojo, zatracená skleróza, i když docela odpovídá devadesáti letům – blbé na tom ovšem je to, že mi je teprve šedesát 🙂 …
Jé – já se lekla, co s těma knížkama vlastně udělal (rofl)
Mnó, z toho je jasně vidět,že vůbec ale vůbec nevěděla o co jde, takže se asi plazila preventivně, cha,cha! 🙂
Jasně, že nevěděla – vždyť všechny psí autority tvrdí, že si pes žije zásadně přítomností a pokud udělá něco, co nemá, tak si to NE-PA-MA-TU-JE a je zbytečné ho trestat!!! (chuckle)
Nejprve – Dede ještě ke včerejšku. Malá Katrin je rozkošná holčička! Aby se novorozeňátko takhle šťastně usmívalo, to snad vidím poprvé! A ty krásné rtíky! Po takových toužily (či si rtěnkou pracně malovaly) snad všechny herečky z 20.a 30. let!
Trixie je také citlivka – na tón hlasu. Snažím se na ni nekřičet, ale občas prostě musím zařvat (stejně její paličatost vítězí). Ale zjistila jsem, že ona dělá rozdíl mezi „křikem za neposlušnost“ a „křikem za ublížení(někomu)“. Jednou jsem jí podala něco moc dobrého (už nevím co)a ona se po tom vrzhla tak dychtivě, že sousto „vzala i s mým prstem“. Pořádně rafla, že vytrysklo trochu krve, ale hlavně to děsně zabolelo. A já zařvala jako tur. Trixie stáhla ocas a zmizela. Kousnutý prst jsem strčila do alkoholu, pak pomazalo jódem a byl OK(no pár dnů bolel). Ale Trixie mě takhle zařvat slyšela poprvé a byla zmatená, protože tohle znělo úplně jinak, než křik kvůli její neposlušnosti. Jasně věděla, že mi ublížila. Ještě asi po půl hodině se ke mně bála přijít a když se nechala přemluvit, měla stažený ocas. Za další hodinu už se zase chovala normálně a já k ní též. Ale od té doby je na braní pamlsků extra opatrná. Tohle zařvání se stalo snad před třemi, možná čtyřmi měsíci, ale Trixie si to moc dobře pamatuje. Když ji teď něco nabízím, nejprve natáhne hlavu vpřed, pak couvne, znovu natáhne hlavu a až když dál nabízím,kousek si opatrně vezme. Až mě to mrzí, jak moc jí můj křik „zranil“ , protože mi fakt nechtěla ublížit a já to vím. Trixie dost brzy v mládí vypadaly všechny horní zuby, co jsou mezi tesáky (ostatní jsou zdravé). Určitě důsledek špatné štěněcí stravy. Takže chápu, že když chce něco menšího“zepředu“ popadnout, musí se spolehnout na spodní zuby a vrchní dáseň. A více zabrat, aby sousto nevypadlo. Já jí už od začátku říkám „slow!!!“ a ona bývá opatrná, ale tenkrát se prostě zapomněla. .
Jo a co se týče trestání, tak to jsem viděla minulý týden u nás doma. Šly jsme se sousedou a Mařčiným milovaným miminkem, dneska již ročním puberťákem Luckym venku a oni si tak krásně chvilku kradli peška, že souseda vyslovila myšlenku: „Klidně bychom je mohli nechat spolu samotné“. Na což jsem jí odpověděla že asi ano, když by tam nebylo jídlo. Ona mi nechtěla věřit, přece by mu neublížila. Večer přišli na kafe i s miminkem a já si neuvědomila, že Majda má v misce granule, o které ona až zas tak nestojí. Miminko pochopitelně při zkoumání její granule našlo a pustilo se do nich. Takže jsme vzápětí zaslechli zařvání, zakňčení, do obýváku se vřítil Lucky, vyletěl na gauč a HODINU tam seděl jak zaraženej hřebík ve zdi. Okolo Majdy šel po špičkách a ten večer se žádné normální blbnutí, lezení po hlavě a podobné nekonalo. Moc dobře věděl, za co dostal vynadáno
Inko, myslím, že se Majda chová úplně normálně a že mladého na svém teritoriu jen vystrašila znamená, že je to vlastně pohodový pes 🙂
Docela mě překvapuje, jak vlídní a nekonfliktní byli a jsou všichni moji vlčáci… To jezevčík viděl hlídání své misky před cizinci úplně jinak:))
jen ten nepoměr velikostí u Majdy a Luckyho…ten vyděsí, když malej zakňučí a velká zařve…
Jo, kdyby takhle jedinkrát zařvala Melly na malinkatou Dondu, dokud byla Donda malinkatá, tak by jí teď Donda neskákala po hlavě. Ale já jí to říkala. 😀
OK, s tím skákáním po hlavě už Donda přestává, ale ne proto, že by ji zajímalo, že to vadí Melině. Přestává s tím, protože za to dostává seřvana ode mě. (A já ji jako malinkaté štěňátko seštěkala, takže… A vlastně i kdykoli později. Naposledy dneska, když o tom tak přemejšlím. 🙂 )
Psí způsob trestání se mi líbí. Je přesný, srozumitelný, reakce je jednoznačná a pes si pak dává pozor víc, než když se mu čtou levity lidské. (A navíc takoví útulkáči ho nepovažujou za hrůzu padající jim na hlavu, protože mu prostě rozumí.) Vypadá a zní strašně, to jo, ale je to víc hromů než blesků. A to se mi na něm taky líbí. 🙂
Nedělám to, protože jsem s časem zjistila, že náš společný čas je krátký. Není to tak dlouho, co jsem zde sháněla miminko a ejhle, Mařka oslavila sedmé narozeniny. Každá společná chvíle je vzácná, stačí, že ji ráno vystrčím na zahrádku. Když něco provede, tak ví okamžitě, že se ale fakt zlobím, za chvíli uděláme nějaký cvik, dostane piškot a jede se dál
Ano, život s Borůvkou mě přesvědčil o tom, že společná doba může být kratší, než čekám….
Nemôžem sa s Jackie nebaviť, to je pre ňu trest najhorší. Dávno tá zabudla, čo bola príčina a ani si tie dve veci nemá šancu spojiť. Jej smutný pohľad (predstavte si kocúra v čižmách zo Shreka a vynásobte dvoma) je potom horší, ako celé jej previnenie, ktoré by som chcela akože potrestať. Inak je v podstate zlatá na to, že z domu a záhrady, kde mala cez padacie dvierka voľný pohyb a svoje veľké teritórium, sme ju zrazu zavreli do bytu so 4 vychádzkami denne (jednou vždy dlhou, okrem toho hnusného času, keď boli dvojciferné mínusy). V byte nič neničí, znáša umývanie labiek, aj všetko ostatné, čo treba. Len vonku tí druhí psi keby neboli … to máme miesto tých zajacov. Po tejto stránke je to klasická JRT – bitkárka. Na veľkosti toho druhého psa nezáleží. Až s ňou som zistila, jak je mesto prepsené a jak málo ľudí na vychádzke vôbec dbá o to, čo ich pes robí. Veľa venčičov sú zombíci so smartfónmi, nevnímajúci okolie, ktorým pes ide s flexi šnúrou natiahnutou krížom cez chodník (väčšinou sú to mladé baby, česť výnimkám). Vôbec ich netankuje, že sa im nemáte ani kade vyhnúť. Druhá najväčšia zábavka pre Jackie je rozštekať do nepríčetna nejakého chudáka vlčiaka za plotom, ktorý na ňu nemôže. Vždy ju za to sprdnem, chvíľu sa aj zatvári skrúšene, ale prezrádza ju víťazne vztýčený chvostík a tanečné poskakovanie zadnými nožičkami. Tá malá mrcha si to užíva!
Km, já takové zombice čumící do mobilů, či co to je, potkávám i u nás na loukách a v lese. S tím rozdílem, že vláčí ubohého psa na metrovém vodítku. Technickou vymoženost flešky v těch svých smartfounech ještě neobjevily. Také jsou to většinou ženské.
Km, blahopřeju k plně spolupsímu životu! Myslím, že Jackie to s tebou vyhrála. Ona velká zahrada, když tam s ní nikdo není, je taky na prd.
Jinak fenka bitevnice – já bych řekla, že to není plemenem (i když teriéři skutečně obvykle startují na první šlápnutí:)), ale spíš nedostatečnou ranou socializací – tak často dopadnou psi, kteří „mají“ zahradu. Myslím, že to můžete výchovou utlumit – zkus jí před setkáním se psem připomenout, že od ní čekáš slušné chování (povel „k noze“, nebo „klid“, nebo něco, co chápe), ostře ji okřikni, pokud se slušně nechová (ale musíš to myslet smrtelně vážně, ne se uvnitř smát:)) a hlasitě jásej a odměňuj, pokud projde kolem psa klidně. Raslíci jsou velmi chytří psi – ona pochopí. Bude se vám pak líp chodit po venku a navíc tím zmenšíš možnost, že ti ji nějaký větší pes zraní. 🙂
Tak veľké chválenie, keď stretnutie prebehne v kľude už praktikujeme, čiastočne úspešne. Záleží aj na tom druhom psovi (však pán Neff nenadarmo zaviedol temín jedlý pes). Ale už aj trochu otupela a neraguje tak histericky, predsa len je tých druhých moc premoc a furt histerčiť sa ani jej nechce (chuckle)
…kde sa mi tam vzali tie mäkké ííí? (blush)
„Bitevní“ pes nevzniká jen špatnou socializací v mládí, ale bohužel také zkušenostmi s jinými psy.Našeho dorostence několikrát napadli volně pobíhající psi a teď v některých případech se sám přibližuje s kartáčem na zádech. Sice jeho dobré sebeovládání odměňujeme, ale opravdu velmi těžko se odstraňují návyky, které pes získal díky špatným zkušenostem… no musela jsem si postěžovat, bohužel s přibývajícím množstvím psů přibývá špatných majitelů. Mám pocit, že dříve si zvíře pořídil jen ten, kdo měl opravdu zájem, ale nyní je to dost o módě..
To mi povídej, Vaška jsme brali z útulku z hlavou a krkem na hadry. První reakce – zabít Bardu. První reakce u žrádla – zabít Bardu. První reakce na jiného psa – zabít. Fenu, psa, úplně jedno. Pak se to omezilo na psy. Pilováním poslušnosti máme nastaveno, že k cizím psům se neleze (ale musím to hlídat, protože snaha jít zjistit zda to není fena je veliká) a hlídám si aby psi nelezli k nám. Což je často kámen úrazu. Dementní věty „ale on je hodnej“ (ale můj ne!), „nechte je ať si to vyříkají“ (proč tohle vždycky prohlásí majitel třicetikilového hovada a nikdy člověk od jorkšíra?). Jsou psi co to zvládnou – nějaké to ježení, opatrné obcházení a jde si každý po svém. Ale nemám chuť to riskovat, protože je dost takových co to nedají.
Nenechávám svého psa (jakéhokoliv, kterého mám zrovna „v ruce“, byť je jen na chvíli půjčený) otravovat či provokovat kohokoliv – lidi, psy, záploťáky. Nikoho. A totéž očekávám od všech slušných majitelů jiných psů.
Hulákání na psy, co trdlují za plotem, jsem odnaučit dokázala. Ale Karamel nemá to hrdé chování hraběnky, když na ni nějakej obejda ječí venku- to se zachová jako domovnice. Ano, pracuju na tom. Úspěchy jsou zatím částečné 🙂
No když vynechám to lezení průlezama a hon na zajíce..tak tou NEMLUVNICÍ trpěla moje matka…když jsme něco provedla nebo otec, dokázala dlouho nemluvit, někdy i několik dní…..prostě skrz Vás koukala jako skrz sklo a mohli byste si plíce vymluvit..matka nic,nehla ani brvou….bolelo mě to víc,než kdyby mě dořvala a dala pár facek….tohle nepraktikuju. Vykřičím se a jede se dál..kdo mě zná,ví že to ve mě nebude dál bobtnat a nebudu to po dalších 10 letech vyčítat a připomínat…nedělám to často a na zvěř vůbec ne…a i když mlčím ráda a jen si tak přemítám (já vím, že mě takovou neznáte), je to něco,co spousta lidí prostě nedocení….mlčím v dobrým….
Sú ľudia s ktorými sa dobre mlčí a potom takí, ktorí to nevedia. Mám už veľmi málo ľudí, s ktorými mi je dobre mlčky. S mojou najdlhoročnejšou kámoškou na každej dovolenke za prvý deň dva preberieme všetko, čo máme za rok zameškané a potom už si spolu na pláži mlčíme, čítame, pozorujeme more, mraky a cvrkot, sem tam si oznámime nejaké zaujímavé zistenie. Častá otázka niektorých ľudí je, či sa takto spolu na tých dovolenkách nenudíme. Nie, nenudíme. Akčné musíme byť po zvyšok roka.
Umíme příjemně mlčet i s Martinem, ale jaksi jsem k tomu musela dorůst (blush)
To uměl můj děda. A dělal to rodině třeba dva měsíce. A ani nemuseli vědět, čím si to zasloužili 🙂
Rozzuřit se na psa do běla – do mého běla – se mi povede obvykle jen a jen tehdy, když mi uteče. Ovšem ten vztek je vždycky zabarvenej strachem a pokud se pes zatoulá na déle než řekněme 5 minut, strach se vztekem se splétají do vražedné kombinace. Potíž je v tom, že je vražedné směrem na mě samotnou, psisko si tou dobou obvykle někde šťastně lítá.
Je to jen Berry, která si na dálku měří míru mého strachovzteku a v takovém případě se ke mně přibližuje velice obezřetně (a pomalu:)) 😛
Po takových příhodách trestám tichem – i když, nevím, kdo je víc potrestanej. Ticho slouží k tomu, abych se vydýchala a provinilce nezahlušila:))
Nějak si nevzpomínám, že by mě něco jiného než útěk nějak extra vytočilo 🙂
Přesně Dede, tak to je! Ten šílený strach o zatím šťastně lítající zvíře je hrozný. Je mi vždy tak špatně až infarktově a ta úleva když se ten neřád objeví na obzoru.
Ona ví dobře, že to nesmí a tak se plíží a vnucuje, nemluvím jen proto, že nejsem mocna slova.Naštěstí se už pole zelenají vojtěškou a ostatním lupením a za chvíli ty zajíce nebude vidět. 🙂
Jo, útěky jsou hrozné. Ale tobě se nestane, že by ti pes podlezl pod plotem dírou pro zajíce a byl na druhé straně bezpečně zavřenej jak ve vězení- ovšem ty se na něho taky nedostaneš 🙂
Telefon. Kouknu na hodiny, ano, je to tady! Rezignovaně zvednu telefon, kam ti zase utek! Já se na to vy…, soptí manžel, zmetek jeden je pryč, vůbec ho nevidím, lítám tady, řvu a nikde ani chlup! Co mám dělat? Já na to, no já nevím, tak ještě chvíli počkej, on se vrátí. Snad. Za 10 minut telefon. Ještě ho nemám, co mám dělat… počkej, už ho vidím! Scotte, Scotte!! Víš co udělal, zmetek? Prolítnul kolem mě a je zase fuč! Dám ho rasovi, tohle přece není možný! Jedu domů, ať si tady třeba chcípne! V hlase je trochu úzkosti. Za 10 minut telefon. Mám ho!! Jedna paní ho viděla, jak hoduje u kontejneru, tam jsem si ho s úlevou připnul a ani jsem mu nevynadal.
…Docela všední obyčejný den k večeru o půl šesté… Ani jsem mojí lepší polovičce nepřipomněla, že já se se psem vracívám bez problému.
Hi, hi, někdy také dokážu mlčet, jak u psů tak u MPL. Ale dlouho mi to nevydrží, protože jsem patologicky komunikativní.
Patologicky komunikativní!!! Alex, to je úžasnej termín (rofl)
😀
Matyldo, jak já chápu tvůj strach. Indy se mi ještě jako štěně procpala jakousi dírou do oplocené zahrady. A i když se ke mně chtěla vrátit, dlouho jsme tu díru nemohly ani jedna najít. Branka zamčená, v chatě nikdo. Štěně kňučelo a bylo čím dál tím vyděšenější z toho, že za mnou nemůže.
Mlčení jako trest? Nikdy. Indy začne blbnout, já to nevydržím a pravidelně se odbourám smíchy. Nedokázala jsem to ani nikdy u syna v jeho dětském věku, protože s úspěchem používal podobnou taktiku. 😀
Regi, tohle jsem zažila s naším jezevčíkem (myslím zvíře za plotem a nemůžeme najít díru, kterou tam vlezlo:)) a máš pravdu, jsou to nehezké pocity.
Jinak snaha přísně mlčet, zatímco mě provinilý jedinec rozesměje… ano, velmi časté, ale vlastně prima zakončení nějaké té zlobící epizody 😀
Taky jsme si myslela, že se Karamel vyděsí, když mi třeba proleze dírou v plotě do vinohradu. A ne, ta příšera si je naprosto jistá tím, že o kus dál nějaká díra být musí….