Před časem jsem kdesi napsala, že bych nejradši zrušila listopad a prosinec, protože jsou to strašně depresivní měsíce. A protože jsem to já, hned jsem se obrazně klepla za uši a poručila si: pořádně se dívej, co bys všechno zameškala, kdyby tu třeba právě ten listopad nebyl!
Zmeškala bych to nejkrásnější barevné listí v lesích i ve městech.
Zmeškala bych barvy zrcadlící se v lesních kalužích.
Zmeškala bych první mrazy, po kterých se rozvoní mokré popadané listí a příroda nabídne půvaby (i hrozby:)) ledového království.
Zmeškala bych první letošní vděčnost za to, že za mokrých, ledových a tmavých večerů mohu sedět doma a těšit se ze světla a tepla.
Zmeškala bych Dušičky, sladkobolný svátek plný vůně hořících svíček a chryzantém, svátek smutku i radostných vzpomínek, svátek hřejivých světýlek v lezavě chladné, obvykle mokré tmě.
Zmeškala bych jedenáctý listopad, který neznamená jen úžasně dobrou martinskou husu, ale i Remembrance Day, výroční den příměří, jedenáctý den jedenáctého měsíce, kdy v roce 1918 skončila strašná první světová válka. Den, kdy se vzdává čest památce padlých ve válkách, stejně jako válečným veteránům. To je den, kdy strašně toužím po tom, aby to byly navždycky jen vzpomínky, aby už žádná válka nikdy nebyla. Jenže lidé jdou pořád ještě jen lidé. Při pohledu na makový kvítek můžu leda doufat.
Zmeškala bych svátek 17. listopadu, oficiálně nazývaný Den boje za svobodu a demokracii. Mám ráda tento svátek, moc pro mě znamená. Taky nesmíme zapomenout na Jana Opletala a povražděné vysokoškoláky v roce 1939. Ovšem stejně jako u Remembrance Day vím, že ani svoboda ani demokracie tu nejsou na věky, že je třeba si ji zasloužit. Letos mám ten dojem ještě silněji a naléhavěji, než dřív.
Když to tak vezmu, tak listopad vypadá jako měsíc plný pěkně depresivních svátků, nemáte ten dojem? Na první pohled to tak vážně vypadá. Na ten druhý… my, co slavíme, jsme zatím přežili, ne? A třeba dokážeme žít aspoň tady u nás v míru, byť jakkoliv rozhádaném, a svobodě, byť po nás chce práci, zodpovědnost a umění se rozhodnout.
Ach ano, jedno je jisté – Dušičkám jednou neunikneme. Ale nemusí to být hned, tak proč se listopadově trápit? On i listopad někdy umí překvapit sluníčkem, takže vám ho také připomínám.
Přeju vám krásný, jakkoliv mlžně zasmušilý a deštivý sváteční den.
k těm zapomenutým památníkům, pomníkům nebo lhostejnosti k místním padlým….
https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/lesk-a-bida-pamatniku-sametove-revoluce-venkov-na-ne-uz-skoro-zapomnel-3968
No, vidíte, Vy máte výtisk R.P. a já jsem měla Škodovku-Favorita, vyrobenou 17.11.1989- a musela jsem na ní čekat frontu od noci do odpoledne, ne to s škodovkou je pravda, ale myslím to v legraci. Mě to v souvislosti jen tak napadlo.
Náš nedávno zemřelý jižanský kamarád vždy rád říkal, že žít v jižní Alabamě znamená osm měsíců ráj a čtyři měsíce peklo. A ty čtyři měsíce byly ty nejteplejší – červen, červenec, srpen a září. Listopad tu patří do „života v ráji“. A právě ten letošní takový je. Na odpolední procházky s Trixie stále nosím šortky, obloha vymetená do blankytu, přes den sluníčko, ale na noc už konečně zase zotvíraná okna. Barvy podzimu tady také máme, ale jsou jen v místech, kde rostou stromy jejichž listí „se barví“ (třeba naše magnolie je celoročně zelená). A tak moje tělo a mozek v zimním období svádí lítý boj. Mozek se dojímá fotkami Zvířetníků nádherně zbarvené podzimní přírody mé domoviny a já úplně cítím Dede tu vůni spadaného, navlhlého listí. Kolik takových pohledů jsme zažili „živě“ při naších projížďkách touhle krásnou krajinou. Vidím se jak z kaštanových listů vytrhávám „kostlivce“, z posbíraných kaštanů pak pomocí sirek a špejlí vyrábím zvířátka. Jak propichuji spadlé listy stopkami k sobě, tvořím dlouhatánského draka těším se, když se hned „po vypuštění“ nepřetrhne. Vybavuji si různé procházky podzimní Prahou (ve dne i večer), kterým často právě pochmurný, zamlžený listopad dodával romantickou atmosféru. Vzpomínám na naše roky v Německu, na krásně adventně a předvánočně vyparáděný Frankfurt s koncerty snad v každém kostele. Vybavuji si ozdobené domy a výlohy německých měst a vesniček, posed v útulné , načinčané hospůdce či kavárně i když venku je podzimní sychravo. Ale pak si tělo „vzpomene“ na chlad prolézající celým tělem, na větrem uslzené oči a stále kapající nos – oboje odřené od neustálého utírání. A na to, že listopad je jen začátek dlouhé zimy. Ano, je to boj dvojích vzpomínek. Myslím, že dítě snáší chlad a nepohodu lépe, snad se jim rychleji okysličuje krev či co. Já už jsem opravdu zchoulostivělá, chvěji se zimou, sotva teplota klesně na patnáct stupňů.
Tažní ptáci odlétají na zimu do teplých krajin. Jsem také takový tažný pták, kterému ale osud přistříhl křídla a v teplém kraji už zůstal – dobrovolně, rád. Protože mozek si vzpomínky uchová, kdykoliv vyvolá a tělo si také nestěžuje.
Maričko, tys to ale krásně napsala! (inlove) Na tobě je vidět, že člověk má dost široké srdce pro dva domovy… když chce:))
Dede, ve vyctu listopadovych svatku jsi zapomnela VRSR. Ne, netlucte mne a ne, nezblazila jsem se. To se ma tak. U nas na vesnici se na VRSR kazdy rok konal lampionovy pruvod. Sraz byl v parku u skoly u Masarykovy sochy. Ano, v nasi hanacke vesnici Masaryk stal az do r.1963, kdy si konecne nejaky soudruh vzpomnel, ze by tam nemel byt. Takze deti se sesikovaly u Masaryka, kde nas ztisili, takze nejaka pieta byla, i kdyz jmeno se nevyslovilo. Od Masaryka se pruvod presunul na konec navsi, kde v parciku stoji pamatnik padlym v 1. svet. valce. Tam jsme zase postali a uctili pamatku padlych. Kdyz jsem byla posledne u mamy, tak jsem se u toho pamatniku zastavila. Jednak mne prekvapilo velke mnozstvi padlych, a druhak jsem znala dobre tretinu jmen podle decek ze skoly. Od 1.svetove se pruvod otocil a sel na opacny konec navsi k pomniku rudoarmejcu. Na tu dobu to byl velmi bohuliby a osviceny pocin – do 1. tridy jsem sla v r.1958. Takze jsme lampionama zasvili vsem.
Já jsem šla do první třídy v roce 1970 a lampionový průvod jsme v listopadu mívali taky, pravděpodobně na tu VŘSR. Úplně jsem na to za ta léta zapomněla, teď jsi mi to po letech připomněla. Pamatuju si atmosféru toho večera. Jak jsme předtím vybírali v papírnictví lampion, jak jsme pak do něj lepili svíčku. Později nám tam pak tátové přidělávali baterii s žárovičkou, protože ty lampiony se svíčkou nám většinou záhy shořely 😛 . Chodívali jsme po setmění jen tak z Proseka dolů do Vysočan takovou cestou po svahu mezi stromy kolem rybníčka a podchodem pod tratí, pak jsme se vraceli autobusem zpátky na Prosek. Vždycky jsme se na to moc těšili, bylo to moc hezké, jak se ty barevné lampiony míhaly v té tmě po cestě. S VŘSR jsme si to nijak nespojovali, prostě jsme se každý rok těšili na lampioňák. Už je to dávno.
Listopad mám ráda i s tím deštěm, mlhou, spadaným listím, tmou, prvními mrazíky a slábnoucím sluncem, které se objeví jen někdy. Prosinec jsem jako holka mívala nejradši z celého roku. V prosinci mám svátek i narozeniny a pak ještě Vánoce, Mikuláš a nakonec Silvestr, byl to měsíc dárků a samých oslav. Dnes je to pro mě nejtemnější měsíc roku, kdy mám pocit, že se snad vůbec nerozední, a kdy už toužebně čekám na leden, kdy se zase konečně objeví slunce.
Hanko, máš pravdu! Já jsem úplně zapomněla, ale určitě jsem jako malá (hodně malá) chodila na lampionový průvod! Myslím, že to bylo tady ve Dvoře, s Prahou si to nějak nespojuju. A přesně, jak psala Tapuz – začínali jsme se svíčičkou a tedy časem ohnivým lampionem, potom jsme měli baterii s žárovičkama. Milovala jsem lampiony a mám je ráda doteď.
Jenže si pamatuju jen tmu, zimu a ty lampiony… kde, to netuším. Tady na vsi teď chodí děti s lampiony na noc čarodějnic – tedy 30. dubna.
A to chození od Masaryka k památníkům všech padlých bylo vlastně velmi hezké. Správné – pocta patřila všem.
A ještě něco – jak se máš? jak se cítíš? Myslím na tebe (hug) (inlove)
U nás chodí děti s lampiony 7. listopadu, kdy projdou celou dědinou, všude posvítí a pak nakonec vypustí lampiony štěstí. Děti si to s ničím nespojují, mají to jako báječný zážitek se světýlky. O dvě vesnice dál chodí děti na lampionový průvod ve stejný den a dávají zvířátka spát.
Myslím, že pro děti je každá možnost posvítit si lucerničkou dobrá a v listopadu už je brzy tma, tak se to hodí 🙂
Dávají zvířátka spát? To se mi líbí 🙂
Echh, Dede…. nevim. Vyzdimana – fyzicky a emocionalne. Vysledky lecby budu castecne vedet pristi tyden, ale hlavne v puli prosince. Pridly se ke vsemu jeste nohy, nejaky zanet nervu nebo co.
(inlove) (hug) Hanko, každá taková léčba je příšerně náročná, když ničím jiným, tak stresem. Zavři se před zprávami a pouštěj k sobě pokud možno jen sluníčko. Chraň se a rozmazluj se. Ono to půjde, jen musíš ještě chviličku vydržet. Já věřím v dobré zprávy! (inlove)
(hug)
Hm, vždycky tvrdím, že zrušit by patřil listopad a únor. Listopad je (většině z nás 🙂 ) jasnej. Únor proto, že už čekám jaro a ono furt nic, leda tak větší zima a světla pořád málo.
Ale letošní listopad mě teda příjemně překvapil, tak krásně vybarvené lesy už touhle dobou pomalu nepamatuju. Kolikrát jsem si v duchu broukala „Listopadový písně od léta si zpívám…! a okolo holé kostry stromů. Letos je krásný. Dokonce i potom, co začátkem týdne po mrazivé noci spadlo naráz všechno listí z kaštanů – místy ho bylo po kotníky 😛 .
Zano, taky jsem fotila nádherné lesy, ale tak pěkné fotky jako ty nemám. 🙂 Tady se těsně po mrazech ještě listí udrželo, jak je to teď, nevím, protože mám atb a čučím doma. A to máme v sobotu představení (whew)
Ano, milá Dede, zmeškala bys mnoho krásného. Ale zmeškala bys také válení se po asfaltu, když ti na ledovce ujedou nohy, zmeškala bys skřípajicí písek na parketám i když jsi psa předtím důkladně utřela, zmeškala bys škrábat namrzlé auto, zmeškala bys jízdu se zaťatými zuby v obavě, že ustřelíš a auto převezme řízení, zmeškala bys…
Ve mně tyhle měsíce letos vyvolávají obavy. MLP jde v polovině prosince na operaci kolena a tak v řádu tří měsíců bude veškeré venčení psa na mně. V tomhle čase! To mě svazuje, pohybyju se v křeči a melu si – nesmím upadnout a když, tak prosím, ne nohy!! Co by bylo se psem, mít doma dva chabrusy na nohy!
Páááni! Omlouvám se za tu negaci, ale moje optimistické já se bojácně krčí někde za rohem, protože vidí, že příležitost sebou někde prásknout je teď dvojnásobná.
Ale máš pravdu, Dede, zmeškali bychom také mnoho hezkého a mít stále léto by byla také otrava.
A jejej Jano, že vy tam zase máte dobu ledovou? (whew) kdo ji jednou na severu zažije, nikdy na ni nezapomene (a mne si přitom kdysi otlučené tělní výstupky:))
Tady byl zatím led od jednoho večera do dalšího ráda a úplně to stačilo. Když to tálo, padaly ze stromů kousky ledu, že to vypadalo, jakoby bylo pod stromy rozbité sklo (z toho dne jsou moje fotky u článku:))
Tak držím palce na… asi oteplení? Čerstvý sníh? Prostě cokoliv, co led aspoň na čas zneutralizuje (inlove)
A pořád léto bych mít nechtěla, mám ráda všechna roční období, jen ten tmavý kus s blátem špatně snáším. Jak nasněží (a je po slunovratu), hned se cítím líp! 🙂
Já DEDE také ty pochmurné deštivé dny nemusím.
Tak alespoň od listopadu zapaluji doma svíčky.
Ale na druhou stranu miluju barevné listí stromu a když na ně zasvítí sluníčko, tak to nemá chybu.
V listopadu také předvánočně uklízím, protože prosinec a advent si chci užít s pečením a předvánočními adventními setkáními. Mám ráda vánoční trhy s vůní svařáku. I když zdaleka nejlepší svařák vyrábí můj muž. Je skvělý. Svařák i manžel.
Blahopřeju k nejlepšímu svařáku – i manželovi (inlove)
Jo, taky jsem se rozhodla zvládnout mytí oken už teď někdy, abych si nekazila advent. Normálně mi nic moc neříká, ale vliv mých kamarádek i zdejší společnosti je natolik silný, že se letos pokusím se cítit adventně 🙂
Já jsem asi divná, ale já tyhle pochmurné podzimní i zimní měsíce mám moc ráda. Nevadí mi teple se obléci, nevadí mi ani déšť ani plískanice ani brzká tma. Jak mám ráda světlo svíček, tak teď je na ně ta nejlepší doba. A když svítí sluníčko skrz barevné listí, třpytí se první jinovatka a namrzlé větvičky… je to nádherný pohled.
To větší problém mám s horkem.
Karolíno, naprosto tě chápu! 🙂 Já bych s listopadem v podstatě neměla žádný problém, kdyby nebylo té tmy. Jsem člověk venkovní a tma mě drží doma a to mi opravdu vadí. Přitom si vlastně nemám na co stěžovat, lidé s pravidelnou pracovní dobou jsou na tom hůř – za tmy jdou do práce a za tmy jdou domů. Brr.
Karolíno,tak to jsme divné dvě, protože to mám přesně jako ty. Já si tyto dny vyloženě užívám a horko také nemusím.
A máte ještě třetí do party, užívám si náramně klid pološera a moc o tom radši nemluvím.
Tak já bych nejradši na konci října upadla do zimního spánku a probudila se někdy na konci března, nenávidím zimu a plískanice. A čím jsem starší, tak tu zimní tmu snáším hůř a hůř. Už chápu, proč máti tvrdí, že ona umře na podzim nebo v zimě, protože na ni padá depka.
Čtvrtou. 🙂
taky říkám, že zimu nepřežiju..a vedra také ne
Jsem zvědavá, zda to projde. Psala jsem dost dlouhý komentář k první svět. válce, třikrát jsem odeslala, třikrát neprošel. Asi mě to nemá rádo
Maruško, zkusím to najít!
Je tam:))
Tak prosinec prosím nerušit, přišla bych o advent 🙂 Listopad, no, ten beru jako ten měsíc předtím, co se musí vydržet. Málokdy vydrží barevné listí až do listopadu (v dětství jsme vždycky přemýšlela, proč je listopad listopadem, když nemá co padat). Letos nám to skoro vyšlo 🙂
Škoda, že se tu víc neslaví svátek veteránů. Proč je vlastně první světová válka a vzpomínky na ni skoro vytlačené? Přiom tady na vsi máme na hřbitově veliký pomník obětem první světové války a ten druhý je mnohem menší…
Zamysli se nad tím, kdo a kdy ty památníky stavěl a hned ti to dá větší smysl. 🙂
Jinak máš pravdu s tím listím, taky mě to už mockrát napadlo. Možná to ovlivňuje teplota, takže letošní teplé září třeba přispělo k tomu, že listí na stromech vydrželo:)) U nás je rozhodně letos krásně 🙂
No, myslím, že pomník první války byl ze sbírky a pomník té druhé zaplatil místní hasičský sbor… aspoň pokud vím.
spíš už nejsou pamětníci té první války a současníci na nějaké takové „kladení věnců“ kašlou…přitom jsou to lidi z jejich obce, lidi,co mají v té obci příbuzné..úcta se vytrácí…máš toho hodně Matyldo, třeba by stačilo někoho pošťouchnout a zase začít tu úctu vzdávat…..třeba jen tím Tvým milovaným vlčím mákem, který mají veteráni jako symbol….
Sharko, teď jsi mě navnadila – možná bychom mohli na příští rok zorganizovat něco u nás v obci. I s tím vlkomákovým kvítkem 🙂 Poradím se kronikářkou (kamarádkou, která jede na vsi v x činnostech a je tu tak domácí, že nemůže být domácnější:))
U nás ve vísce jsme chodívaly 8 let od opraveného památníku padlých v I.sv. válce, s lampionky a světýlky všeho drhu, husím pochodem na hřbitov, tam jsme rozsvítili, děti, rodiče,prarodiče, svíčky na rodinných hrobech a pak jsme volně došly na rybářskou chatu, kde se podával čaj,grog,punč, bramboráky, pouštěly jsme lampionky s vánočními přáními a svítící lekníny na rybníku. Bylo to moc krásné, chodila celá ves, starší i děti,prostě celé rodiny. Nyní je to zrušeno, protože prý děti na hřbitově hlučely a pohybovaly se.
Jenny, to je tak hloupé – co je na tom, že děti hlučí, když jsou s dospělými, tak se přece nestane víc, než trocha pobíhání? Pokud ne, nesou zodpovědnost ti dospělí!
Je to škoda, zní to jako moc hezká akce… 🙂
AD “ Proč je vlastně první světová válka a vzpomínky na ni skoro vytlačené?“ Možná proto, že tu velkou hrůzu První světové (která se kdysi nazývala jen Světová, neb lidé pořád doufali, že nic podobného se už nestane) vytlačila velká hrůza Druhé světové války … V První světové bojovali naši prastařeček Martin – měli velké štěstí, že byli brzo zajat na Ukrajině, odkud se vrátili až v roku jeden a dvacet (ovšem tady mám dost silný pocit, že se domů nehrnuli, neb na Ukrajině pracovali u velkého sedláka, kde si ho moc považovali a doma na nich čekala žena a okolo desíti harantů – přesný počet nevím, sem tam některé dítě zemřelo).
YGO tak si představ, že dědeček přítele mojí maminky byl legionář a také se vracel z války oklikou. Domů přišel v roce 1921. Už bylo jeho jméno vytesané na pomníku padlým. Babička když ho viděla, prý omdlela. Ale byla ráda, že je živ a zdráv doma.
Já si myslím, že ze zcela prozaického důvodu – je to už dávno. Žádní pamětníci už nežijí a tato událost je pomalu zastiňována jinými, novějšími. Asi je to normální. Už ani druhá světová není vzpomínána tak, jako dřív. Za mého dětství a mládí se připomínala hodně, naši prarodiče a většinou i naši rodiče ji prožili na vlastní kůži, pro ně to byly živé vzpomínky, které nám předávali. Ale tyhle generace už odešly nebo odcházejí, už je to dávno, už není skoro nikdo, kdo by si to skutečně pamatoval, už je to jen připomínka, ne vzpomínka.
pokud se zapomene, začne to znovu…. dlužíme jim, obětovali život…
Nezapomene se, jen už se to prostě neslaví. Lidstvo tisíckrát ve své historii nezapomnělo na minulé války, a přesto se nerozpakovalo válčit znovu. Třeba od první do druhé války uplynulo jen dvacet let, všichni si to pamatovali, v podstatě ještě ani nedospěla jedna nová generace a vypukla válka ještě horší, než ta předchozí. Obávám se, že připomínky nemají žádný odrazující efekt. Tím neříkám, že není správné si to připomínat.
Je správné si to připomínat! A hlavně těm mladým je třeba to připomínat. Moje maminka vyprávěla mně i mým synům o první světové válce. Jaký měla jako dítě hlad, jak se stály fronty na chleba a často zbytečně, protože chleba nepřivezli. Moje babička se prý v noci budila ze snů, protože slyšela své tři děti plakat hlady. Znám to z vyprávění, stejně jako druhou válku, ale je to pro mne už „dějepis“ – nezažila jsem to. Takže připomínat ANO ! Ale uvědomujete si, že pro dnešní třicátníky je vlastně „dějepis“ i rok 1989?
Máš pravdu Lído, už je to pro ně dějepis a kolikrát otravnej dějepis. tedy v těch rodinách, kde se na učení dívá jako na ztrátu času. Jsou ale i rodiny, kde se o tom mluví a tam bývají dějiny mnohem živější:))
Já jsem ještě poslouchala dědu, který vyprávěl o obou válkách – v té první měl hlad jako dítě, když se s bratrem schovávali ve starém mlýně, v té druhé měl hlad, páč v koncentráku se nevyvařuje. Snažila jsem se poučit děti, což bylo snadné – zajímaly se samy. No a u nás na vsi máme v novém lesku památník obětem obou válek – tak i na této frontě je něco málo uděláno.:)
Děda zemřel ve válce hned v roce 1915, 3 nejstarší tatínkovi bratři museli také narukovat. Válku přežili. Babička zůstala sama s dalšími sedmi dětmi. Strýc Václav se vrátil z Ruska až někde po roce 1930 a přivezl si sebou manželku Rusku a malého chlapce-kamarádova syna Vladimíra, který o oba rodiče v Rusku přišel. Strýc byl v zajetí v Azově u Kaspického moře. Bylo to tam velice kruté ani o tom do konce života nechtěl vyprávět, nebo se i bál, nevím.
Tatínek vyprávěl o svém dětství většinou jen to lepší, všelijaké příhody a tak, že měli hlad a jedli co si nasbírali v lese a co se jim urodilo na zahradě, to vyprávěl jen někdy. Oni ti lidé byli tenkrát mnohem skromnější a otužilejší, ale to nesla doba. Mnoho dětí i dospělých nepřežilo tu bídu. Na vesnici se asi dalo něco obstarat, ve městech to měli mnohem horší. Mám doma celý svazek korespondence z první světové války, z front, od různých příbuzných, občas si je i přečtu.
Děda zemřel ve válce hned v roce 1915, 3 nejstarší tatínkovi bratři museli také narukovat. Válku přežili. Babička zůstala sama s dalšími sedmi dětmi. Strýc Václav se vrátil z Ruska až někde po roce 1930 a přivezl si sebou manželku Rusku a malého chlapce-kamarádova syna Vladimíra, který o oba rodiče v Rusku přišel. Strýc byl v zajetí v Azově u Kaspického moře. Bylo to tam velice kruté ani o tom do konce života nechtěl vyprávět, nebo se i bál, nevím.
Tatínek vyprávěl o svém dětství většinou jen to lepší, všelijaké příhody a tak, že měli hlad a jedli co si nasbírali v lese a co se jim urodilo na zahradě, to vyprávěl jen někdy. Oni ti lidé byli tenkrát mnohem skromnější a otužilejší, ale to nesla doba. Mnoho dětí i dospělých nepřežilo tu bídu. Na vesnici se asi dalo něco obstarat, ve městech to měli mnohem horší. Mám doma celý svazek korespondence z první světové války, z front, od různých příbuzných, občas si je i přečtu.
Ano Maruško, tahle život vypadal. S tímhle před očima si člověk jen říká – na co si ti lidé dnes stěžují?
Mně maminka občas vyprávěla, jak za druhé války jezdívala se svým tátou, tedy mým dědou, na kole na venkov do okolí Plzně pro trochu mouky, masa, sádla, prostě něčeho nad rámec miniaturních přídělů. Jak už znali české četníky a věděli, co si před kterým mohou dovolit. Jak jedli chleba s hořčicí nebo s řepnou marmeládou, která snad nebyla na příděl. Jak doma celý rok schraňovali stanioly z čokolády a bonbóny, co byly na příděl, aby si je mohli o vánocích zabalit do těch staniolů a pověsit na stromeček. Jak ze dne na den zmizelo ze školy několik jejích spolužáků a už je nikdy nikdo neviděl. A jak jsem byla šokovaná, když jsem se jako dítě dozvěděla, že můj prastrýc, babiččin bratr, ke kterému jsem jezdila na prázdniny, se vrátil z koncentráku z pochodu smrti. Když mi táta povídal, jak s klukama běhali venku po ulicích a jeden z nich si strhával z kabátu našitou hvězdu, aby ho nikdo nemohl buzerovat. Bylo to pro mě jak příběhy z doby dávno minulé, i když jsem se narodila jen osmnáct let po válce a v době mého dětství se ještě hodně připomínala. Pro dnešní mladou generaci už to musí být jak příběhy z pravěku. Další generace už to víceméně zajímat nebude.
Je určitě chyba, když se v rodinách nepovídá o tom, jak to bylo dřív, co kdo zažil. No jo, jenže já jsem poněkud zalapala po dechu, když se mě paní, asi tak šedesátiletá, zeptala, co že se vlastně slaví toho 17.listopadu? Tož jsem jí pověděla nejdřív o Janu Opletalovi a pak říkám, že rok 1989 a sametovou revoluci si přece musí pamatovat! Jo tak tohle se slaví? povídá, to já tak neprožívám. Prý i tehdy to šlo víceméně mimo ni! Ještě jsme pak chvilku na to téma povídaly, já vyzdvihovala takové ty uchopitelné přednosti demokracie jako cestování a tak, ale mluvila jsem celkem zbytečně, asi. Je fakt, že někteří lidé se o věci veřejné prostě vůbec nezajímají. Ale v ten moment mě to hodně překvapilo.
Hančo, to bych taky zírala! Neuvěřitelné. Pro mě. Pro nás. Ale asi jsou tací…
A nejsmutnější na celé věci je, že mám schovaný výtisk Rudého Práva z 17.11.1989 a kromě obvyklých blábolů tam je článek o připravovaném zrušení výjezdních doložek k 01.01.1990. A to mělo prosím redakční uzávěrku v noci na 17.11. Takže možnost cestovat bych jako největší výdobytek revoluce raději neuváděl. Ony jsou jiné a podstatnější. Svoboda projevu a to i po projevu. Možnost kontroly moci volbama (bohužel málo využívána).