Trixie je prostě NAŠE a my její a máme se vzájemně moc rádi. Na veterině jsme zapsaní jako její „owners“(majitelé) i když by asi více sedlo „rodiče“, protože její prášky mají nálepku Trixie Crossette. My jí doma opakovaně zdůrazňujeme, že jsme její „people“, kteří ji nikdy nedají a ona že je u nás plnoprávná „member of the pack“ (členka smečky). Až dosud shodou náhod všechna zvířata, co jsem kdy měla byly „holky“ (včetně andulky). No a protože jsem delší dobu žila s kočkami, než s fenkou, běžně láskyplně k Trixie prohodím „hi kitty, kitty“, nebo „hi kitty cat“. Jí je to určitě fuk, tón hlasu ji stačí aby potěšeně zavrtěla ocasem.

Když Trixie tvrdě usne, někdy pobafává, cvakají ji zuby, kope buď předními packami, nebo „běhá“ všemi čtyřmi. Je na ní legrační pohled a tenhle zdravý a tvrdý spánek ji přejeme. Jen když občas skoro bolestně pokníkává, tak jí něžně probudím, protože si myslím, že se jí tenhle sen nelíbí, že jím trpí. Takže nevím, jestli věřím tomu, že se psům zdá o jejich páníčcích? Chtěla bych věřit, že kdyby tomu tak bylo, spíše by ve spánku vrtěla ocasem a vyplazovala jazyk, jakože někoho pusinkuje(olizuje) 😀

Mám čtyři kočky, tedy úplně přesně tři kocoury a jednu kočku. Já sama se ve vztahu k nim nijak nenazývám. Kdybych už musela, tak asi zcela prozaicky jako majitelka v tom smyslu, že to jsou MOJE kočky, pečuju o ně, dávám jim jídlo, vytvářím jim přívětivé prostředí, léčím je, když je třeba, mazlím se s nimi a bavím se s nimi. Mají u mě prostě domov. Zpravidla spí u mě v posteli. Často používané „maminka“ nějak nedokážu pobrat a „panička“ mi ke kočkám nesedí. Evokuje mi nadřazenost, ale já se vůči svým kočkám nadřazeně necítím, jsou to moji rovnocenní kamarádi a parťáci. Z jejich pohledu ale asi něco jako jejich „maminka“ jsem, protože to všechno, co pro ně dělám, dělá vlastně kočka pro svá koťata, dokud je nevypudí. Milované domácí kočky tak vlastně prožívají celý svůj život jako koťata, za normálních podmínek (které už ale v „civilizaci“ v podstatě neexistují) dospělé kočky takhle nežijí.
Když odcházím z domova, tak jim samozřejmě říkám, kdy se asi tak zhruba vrátím, a nabádám je, aby nic nevyvedli. Hromadně jim říkám „kluci“ (i když jedna je kočička), třeba když se vrátím domů, tak je pozdravím „ahoj kluci“, ale hned každého z nich zvlášť pohladím a oslovím jménem. Běžně jim taky říkám jejich jmény, ale kromě toho je pro mě Matýsek „muj zlatej chlapec“ – je to tmavý moureček s bílou bradičkou, je věkově i služebně nejstarší a táhneme to spolu už třináctý rok (h) , Rozárka je „moje princeznička“ – to je elegantní a krásná trojbarevka, Filípek je „muj medvěd“ – vypadá tak, je to velký černý dlouhosrsťák, a Toníček je „muj pumprdlík“ – on je mrňavý zrzeček, má jen tři nohy a chybí mu ocas a vypadá prostě jako pumprdlík. Jsou to moje zlatíčka (inlove) .

Jsem čistě kočičí, a po většinu života nikoli jednokočičí. Hromadně tedy zvěř s manželem nazýváme „čičini“, jeden kus pak obvykle bývá, když ho neoslovujeme jménem, „čičin“ – to je dáno tím, že jsme vždycky tak nějak programově mívali kocoury. Životem nám prošly jenom dvě kočky, a těm jsme taky obvykle kromě jména říkali (a jedné ještě říkáme) čičine nebo kocoure. Pro dceru pak byla ta současná, když se přistěhovala a ještě jsme ji oficiálně neadoptovali, také „cizí kočka černá“. Sebe nenazýváme nijak a považujeme se za jejich kamarády.

Jak to vidí náš Zikmund jsem svého času psala na Zvířetník NP
http://1url.cz/0tqti

Myslím, že to pořád platí, i když navíc jsem už i mazlička a hladička a nosička a zachránkyně před malým černým psem (ne že by to potřeboval).

Pro Ernesta se vžilo pojmenování panička a páneček a Brůčina panička. Ale co po jméně … je to spíš takový terminus technikus (lépe se vyslovuje „Pojď k paničce“ než „Pojď k momentální vůdkyni smečky“ nebo „Slez z pánečka“ než „Slez z hlavy naší rodiny“). Ale ač na psy (a kocoura) běžně volám děcka (ach ta řeč moravská), tak jsem se nikdy nepředstavovala jako jejich maminka (Jenda tvrdí, že spíš bych se měla představovat jako jejich ježibaba – když mne vidí s kocúrem na rameni).

Baroušek byl „pan profesor“, tak jsme ho tak i oslovovali. A už dlouho předtím to bylo „pane pes“. Na veřejnosti vyřčené „pane profesore, mohl byste laskavě pohnout zadkem a jít?“ mělo vždycky úspěch zaručený.
Jinak to byli „kluci“.
Barouš nebyl moje dítě, ale můj blíženec, moje dvojče. „Maminka“ je u nás oslovení mojí maminky.
Z nedostatku lepšího pojmenování jsme „páníci“ a je fakt, že v lidsko-psím vztahu musí být hierarchie, byť tam, kde pes funguje, vůbec nemusí být znát.