Tentokrát budeme sledovat malou Lisu a mistra Severina. Severin sám Lise říkal – a opakoval přitom, co kdysi před lety správně prohlašoval mistr Thornvald, že na zničenou magickou pečeť lék neexistuje. Ale nedodal, že on sám takový lék většinu svého života hledá. Kvůli svému dávnému kamarádovi z kláštera, samozřejmě; kvůli Rogerovi.

 

 

Slíbil Lise, že se pokusí. Udělal, co dokázal. Jeho preparát je nevyzkoušený prototyp. Je to černý lektvar. V podstatě funguje tak, že se do základu přidá krev toho, jehož pečeť se má zacelit. Krev nese spoustu informací, mimo jiné i obraz kompletní pečeti; lektvar pak tělo přesvědčí, že je znovu ve stavu, kdy si pečeť teprve tvoří (což se děje ještě v prenatálním období), a tělo použije magickou sílu své vlastní krve potencované ostatními složkami lektvaru, aby pečeť obnovilo.

Tolik Severinova teorie.

Vedlejší účinky látky zná jen velmi zhruba a naprosto netuší, jestli to celé bude stačit.

Ale na hlubší výzkum už nemá čas. Má, co má.

Dorazil do Aylesbury na poslední chvíli. Lisa je v takovém stavu, že jí už obyčejné léky na bolest nepomáhají a prakticky začala umírat.

 

― Et os meum annuntiabit laudem tuam ―

 

Téma: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Aylesbury, kostel, konec března 1561

 

Pro dnešní den skončil. Všichni odešli: Lisina matka i těch pár vytrvalých klepen. Už ani nechtěl přemýšlet, která z nich to udání tehdy asi poslala.

Děvčátko zůstalo. Hořelo horečkou jako suchý vích.

Přinesl si olej na poslední pomazání.

Zaváhal.

Maminko, prosím, už ne, já už budu hodná…!

Co když místo úlevy přinese jen další bolest?

Náhle se cítil strašlivě prázdný.

„Deus, Deus meus, quare me dereliquisti…?“

Kdosi tiše prošel chrámem. Stoupl si vedle kněze. Sepjal ruce. Chvilku mlčel, pak pronesl poslední slova téhož žalmu: „Haec fecit Dominus.“

Otec Brian na něj pohlédl.

Mnich…?

„Ano,“ přikývl ten neznámý. „A také lékař.“

 

___________________

 

― Pár slov nad sklenkou vína ―

 

Téma: Naděje umírá poslední

Aylesbury, fara, konec března 1561, tentýž den večer

 

„To dítě umírá.“

Kněz bezmocně sklonil hlavu. „To jsem nechtěl. Bůh ví, že tak jsem to nechtěl.“ Odmlčel se. „Kolik jí…?“

„Dva, nejvýš tři týdny.“

„Šlo by ještě nějak…?“

Muž oblečený jako mnich upil vína. Mlčel. Hodnotil. Zvažoval.

„Dokázal byste pohřbít prázdnou rakev, otče?“

Kněz si promnul bradu. „Já… ano. Ale její matka ji bude chtít…“

„Rozumím.“

Host dopil číši a popřál knězi dobrou noc.

Ráno po mši otec Brian zjistil, že ten bývalý mnich je už pryč. Děvčátko spalo a nešlo probudit. Dýchalo jen velmi mělce.

Bez zjevného důvodu se usmál.

„Šťastnou cestu, Liso.“

Inkvizitor našel jen čerstvý hrob.

 

___________________

 

― Důvěra až za život ―

 

Téma: Tření

cesta a říčka za Aylesbury, konec března 1561, nad ránem téže noci

 

Děvčátko v jeho náruči milosrdně spalo. Dýchalo. Pořád ještě. Severin žasl, jak nádherné to je: držet v rukou spící dítě. Až dodnes si to nedokázal představit. Jsem moc naměkko, říkal si, prostě jsem se jen bál, že ji ten příšerný nevypočitatelný, nevyzkoušený dryják zabije. Nebo ne?

Zapudil zbytečné úvahy. Teď musejí především zmizet.

Koni odstřikovaly od kopyt celé vějíře vody. Severin je zdvíhal do vzduchu a tvořil z nich mlhu a déšť.

Po pár mílích z potoka vyjel. Dítě v jeho náruči bylo teď celé mokré a chvělo se.
Když ji vytíral do sucha svým pláštěm, poprvé ze spánku broukla.

 

___________________

 

Následující drabblík pochází ze staré verze příběhu, kdy Severin Lise dal ten lék až v prvním hostinci v Aylesbury. V konečné verzi jí lék podá, jak víme, ještě na faře – a protože se toho sám zatraceně bojí, nechá si požehnat od otce Briana.

V každém případě je přesvědčen, že lék způsobí jednu ze dvou věcí: buď zastaví bolest a začne hojení, nebo je složení podpůrných látek pro Lisu nevhodné (měl několik variant, ale bez kontratestu reakce s Lisinou krví se rozhodoval naslepo a pak ten kontratest v polních podmínkách na faře dopadl neprůkazně) a Lisa umře. Jelikož by dítě v tomto stavu bez pomoci umřelo určitě, zatímco se Severinovým lektvarem jen s pravděpodobností 5:1, rozhodl se jí tu šestinovou šanci dát. Ale vážně mu z toho není dobře.

Takže – ve starší verzi tohle otci Brianovi neřekl a prostě Lisu odvezl a na všechno byl sám; s touhle verzí počítá následující drabblík. V novější verzi se se svými pochybami knězi svěřil, nechal si požehnat, dal Lise lék už na faře, Lisa napsala ten dopis tátovi, Severin ji vzal a odjel, ona mu kousek za farou v náručí usnula až k hranici bezvědomí, které se časem proměnilo na normální spánek. Severin si za té situace netroufl jet moc daleko, tak se zastavil (s Lisou stále spící) v blízké hospodě.

Tím jsme v polovině drabblíku a tam se nám stará a nová verze zase hezky spojí.

 

― Balancování na hraně naděje ―

 

Téma: Ťuky ťuk

neznámý hostinec poblíž Aylesbury, konec března 1561

 

Tohle nepředvídal.

Čekal, že ten lektvar malé buď pomůže, nebo jí, v horším případě, dopřeje rychlou smrt. Myslel si, že podat jí ten pohár bude nejobtížnější čin jeho života.

Mýlil se.

Jednak si po chvilce začala naříkat, že ji bolí bříško. Sedl si na kraj jejího lůžka, vzal ji do náruče a držel ji, dokud neusnula.

Za další tam pak zcela neplánovaně usnul sám.

A teď už bylo k polednímu, a ona se pořád neprobírala.

Bál se ji oslovit jménem. Nechtěl přivolat…

Nakonec sebral zbylou odvahu, připravil si olej a svíce na zažehnávání duchů – a jemně jí zaklepal na čelo.

 

___________________

 

Tady je totéž z Lisina pohledu:

 

― Hodina ticha ―

 

Téma: A ticho se náhle roztříštilo

neznámý hostinec poblíž Aylesbury, konec března 1561

 

Poslední hodinu před svítáním svět mlčí. Bdí jen mniši, kněží a umírající.

Lisa nespala. Napůl seděla, hlavu a ramena zabořené do vysoko nastlaných polštářů, a vlny bolesti ji zalévaly jedna za druhou.

Když jí mistr Waters přinesl pohár s lékem a otec Brian cestovní šaty, nebránila se ani jednomu. Věděla, že přijdou. Věděla to dřív než oni sami.

Kněz ji podal mistru Watersovi do sedla.

Hned za městem vjeli do potoka. Koni odletovaly od kopyt vějíře vodní tříště a splétaly kolem nich katedrálu třpytivého ticha.

Bolest polevila. Lisa usnula.

Na druhý den ji kolem poledního vzbudil měsíce nevnímaný zpěv ptáků.

 

___________________

 

Vedlejší účinky toho lektvaru jsou velice zvláštní. Úplně jiné, než měl Severin v jakékoli variantě vypočítané.

Je to dané především tím, že Lisina krev už neobsahuje ani dost magie, ani plnou informaci o tom, jak vypadala její pečeť. Takže tělo se snaží poslechnout, co mu lektvar nařizuje, ale těžce tápe.

Severin do směsi začíná přidávat svou vlastní krev – protože v té je magie na rozdávání, a je to stejná magie, jako ta, kterou přinutil jednotlivé složky směsi držet pohromadě a skloubit se tak, jak potřeboval. Myslí si, že tím přidává jen nezbytné minimum. To má sice pravdu, ale stejně to celé bude mít dalekosáhlejší následky, než by ho vůbec kdy napadlo.

Přitom se pořád vzdalují od Aylesbury; ne o mnoho mil za den, protože Lisa ještě moc nevydrží, ale zato vytrvale.

 

― Tušení ―

 

Téma: Sedmikráska (děsivé double drabble)

jiný hostinec kus dál od Aylesbury, konec března 1561, o dva dny později

 

Lisa byla u snídaně nezvykle potichu.

Mistru Severinovi, který byl z dob vlastního dětství naučený jíst mlčky (a přinejlepším poslouchat nějaké čtení), trvalo hodně dlouho, než si toho všiml. Až když uslyšel závěrečné „Děkuji,“ uvědomil si, že je to teprve druhá věta, kterou dítě od probuzení proneslo.

„Bolí tě něco?“

„Ne, mistře.“

Tenký, nejistý hlásek.

Mistr se znepokojeně zamračil.

„Bříško, jako předevčírem?“

„Ne, mistře. Je mi dobře.“

Pohled upřený na špičky bot.

Mistrovo znepokojení vzrostlo.

„Špatné sny?“ zeptal se a zároveň už načrtával kouzlo pro zviditelnění magické pečeti.

„Ne, mistře. Nic se mi nezdá.“

Slyšel v tom hlase správně pláč?

„Stýská se ti?“

„… ne. Ani ne.“ Odmlka. Pak: „Já vím, že nemůžu zpátky.“

Příliš dospěle, příliš rozumně. Najednou si všímal, jak se malá při diagnostice ani nehýbe… jak usilovně se snaží být mu nápomocná…

… nebo je ztuhlá strachem?

Už už chtěl nespokojeně zavrčet, když se tichounce zeptala: „Co tam… vidíte? Budu… v pořádku?“

Nechal linie kouzla rozplynout.

„Budeš.“

Vklouzla mu do náruče. Položila si hlavičku na jeho břicho. Chvěla se jako ptáčátko.

Bezděčně ji objal.

„Čeho se bojíš?“

Mlčky ukázala na truhlici. Stál tam pohár, ze kterého včera pila svůj lektvar.

Teď v něm byla voda a kytička sedmikrásek.

Zčernalých.

 

________________________

 

Aby měli aspoň nějaké krytí, je Lisa oblečená jako kluk.

Ve hře je ještě jedna věc, o které Severin neví, a to Lisin dopis tátovi. Lisa v něm vyslovila slib – že bude hodná a bude poslouchat a nebude tátovi dělat ostudu. Slib vyslovený kouzelným člověkem má svou vlastní sílu a svou vlastní dynamiku, kterou se snaží dospět ke svému naplnění.

Severin si to, že je Lisa tak moc hodná, prozatím vykládá tak, že je jí prostě jenom moc špatně. V zásadě je šťastný, že mu děcko nevzdoruje a neutíká. Ale už mu to začíná trochu vrtat hlavou, protože, upřímně, aby si děcko v téhle situaci nikdy ani slůvkem nepostěžovalo, to je přece jen trochu nepřirozené.

Takže – Severin si (správně) myslí, že se přidáním jeho krve aktivoval nepříliš pravděpodobný vedlejší účinek toho lektvaru: lektvar vzbuzuje nepravděpodobnou a nepodloženou důvěru k jeho výrobci nebo k tomu, kdo jej podává.

A ještě jedna věc. Jak Lisina pečeť dorůstá, Lise se vrací její schopnost číst lidem myšlenky. Zatím jen někdy a jen střípky.

 

― Cena za černou magii ―

 

Téma: Kluci nepláčou

další hostinec na cestě domů, konec března 1561, pět dní po odchodu z Aylesbury

 

Mistr se diví, že se mi nestýská po mámě.

Nechápu, proč ho napadá jen moje máma. Asi o mých sestrách neví.

Ale mně se vážně nestýská…

„Chtěl jste přece, abych se převlékla za kluka, mistře,“ řeknu. „Aby si nás někdo nezapamatoval a neprozradil třeba něco tomu inkvizitorovi.“

„O čem to mluvíš, Liso?“

„Že vám přijde divné, že nebrečím. Kluci přece nebrečí.“

Chvilku na mě překvapeně kouká. Tak na mě koukával i táta, když jsem odpovídala dřív, než se zeptal. Pak si povzdechne a zase pomyslí na ten lektvar, co mi dává.

Co je to vedlejší účinek?

Radši se nebudu ptát…

 

________________________

 

Ještě jeden neočekávaný následek. Tentokrát za to nemůže žádný lektvar ani slib.

Severina vůbec nenapadlo, že by mohl prostě začít mít to děcko rád.

A jak by taky mohlo. Vždyť to sám jako malý skoro nezažil.

Ale možná právě proto.

 

― Singuli per singula lecta ―

 

Téma: Pod dekou

další hostinec na cestě domů, konec března 1561, šest dní po odchodu z Aylesbury

 

Severin by nevěřil, že dokáže odhadnout, jestli dítě spí nebo ne, jen podle toho, jak dýchá.

Lisa nespala. Severin z jejího kouta tentokrát neslyšel trhané nádechy svědčící o bolesti, díky Bohu. Byl to jen tichý, ovládaný dech někoho, kdo se strašně moc snaží být hodný a nerušit… ale usnout prostě nemůže.

„Liso?“

„M-mistře?“

„Není ti zima? Nechceš ještě jednu deku?“

„Ne, mistře, děkuju.“

„Tak co ti chybí?“

Polknutí. Pak velmi tiše: „Sestra. Já se v posteli sama… bojím.“

Severin chvíli mlčel. V duchu si recitoval reguli.

Pak sbalil svou přikrývku, přešel k Lisinu lůžku a opatrně si lehl vedle ní.

 

___________________

 

Dorazili do Glastonbury. Nejdřív je na řadě pár praktických domácích situací.

 

― Sedmý den ―

 

Téma: Nedělní ráno

byt Severina Waterse v Glastonbury, konec března 1561, sedmý den po odchodu z Aylesbury

 

Opatrné ťapkání kolem jeho dveří. Bezstarostný dupot o pár kroků dál.

(Okamžitě vyletěl z hlubokého spánku. Lisa? Vzhůru? Sama od sebe? – – Díky ti, Paní!)

Cinkání sběračky o džber. Kovové rachtání.

(Má žízeň…?)

Cvakání křesadla. Vítězné „Jo!“

(Nenápadně vykoukl ze dveří a velmi tiše znovu zalezl pod pokrývku.)

Kroky ke spíži. Klepnutí krajáče. Nespokojené brblání. Syčení hrnce na plotně. Chvilku nato vůně připalujícího se chleba.

(Zavřel oči a snažil se dělat, že spí.)

Ostré „Ne, to nesmíš!“ a chvatné hrkotání hrnce. Jakési škrábání, nějaké žbluňkání a několik klepnutí o dřevo stolu.

Nejisté zaťukání na dveře.

„Mistře…? Spíte…? Mistře, udělala jsem snídani…“

 

___________________

 

― Disputace kulinární ―

 

Téma: Dieta

byt Severina Waterse v Glastonbury, konec března 1561

 

Mistr Severin hleděl na beznadějně chudou kuchyňskou polici.

Nevaříval si. Když si vzpomněl na jídlo v době, kdy se ve školní jídelně podávalo, najedl se něčeho teplého (ani moc nevnímal, čeho). Když si vzpomněl jindy, donesl si od pekaře bochníček chleba. Když byla zrovna hluboká noc… inu, obvykle schroustal nějakou tu okoralou patku, uvařil si vajíčko (pokud ho doma měl), nebo… nebo si nalil korbílek slabého piva a znovu se zabral do práce.

Jenže dítě potřebuje pravidelnou a kvalitní stravu.

A do jídelny s ním nesmí.

„Hm… jíš ovesnou kaši, Liso?“

„Ano, mistře.“

„A pamatuješ si, jak ji vaří maminka?“

 

___________________

 

Severin celkem správně tuší, že dráždit Leylanda informací o tom, že se poblíž jeho školy vyskytuje jím odmítnuté děvčátko, není moc rozumné, a tak Lisu prozatím schovává ve svém bytě. (Ten má, jak víme, v bývalé opatské kuchyni, takže úplně mimo areál Leylandovy školy. Samozřejmě že je to bydlení poněkud ilegální – klášter má dle královy vůle zet prázdnotou. Ale kde není žalobce…)

Jenže…

 

― Bouře v pracovně rektora ―

 

Téma: Pacta sunt servanda

byt Severina Waterse v Glastonbury, konec března nebo začátek dubna 1561

 

„Toto je chlapecká škola, Watersi. Žádné děvče tu nechci.“

Mistr Severin se mračil, jako když se nad mořem sbírá bouřka. „Lisa do školy ani nevkročila. Bydlíme…“ Zarazil se. Nechtěl rektorovi prozradit polohu svého bytu. „… mimo školní areál.“

„Ten starý klášter vám taky nepatří, Watersi.“

Byl to výstřel naslepo, ale zasáhl. Mezi bouřkovými mraky probleskl hněv. „Domníval jsem se, Leylande, že máme nějakou dohodu,“ řekl mistr nebezpečně ovládaným hlasem.

„Samozřejmě. Jistý dlužní úpis.“

Na stole zarachotil měšec zlaťáků. „Splacený.“

Rektor svraštil rty.

„Zato vy jste své sliby nesplnil, Leylande. Takže. Lisa tu zůstane se mnou – nebo si hledejte nového černého mága.“

 

___________________

 

― Každý má své hranice ―

 

Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

Glastonbury, konec března nebo začátek dubna 1561

 

Nemyslel to doopravdy, utěšoval se rektor Leyland. Tenhle Waters je sice pěkně popudlivý a nevyzpytatelný chlapík, ale… existují meze. Chápe snad, co by znamenalo opustit školu? Nechat nás bez ochrany?

To mu vážně záleží víc na nějaké nanicovaté cácoře?

Mám snad zase shánět nového černého mága, jako když utekl Talbot?

 

Mistr Severin si hodil vak přes rameno.

„Odcházíme, Liso.“

„Ale… co tvoje věci tady, mistře?“

„Nejsou moje.“

Nechával za sebou plně vybavenou laboratoř. Pohodlnou postel. Důvěrně známý pracovní stůl. Prodal skoro všechno, co vlastnil, aby se mohl Leylandovi vyplatit z dluhu.

Začne znovu od nuly.

Lisin život za to stojí.

 

___________________

 

Zhruba v téhle době dorazil do Glastonbury Brigittin dopis, kterým Severina zvala do komise k nižším mistrovským zkouškám (na místo mistra Lavoisiera). Ovšem Severin byl už dva nebo tři dny pryč.

A tentokrát má ještě silnější důvod se skrývat, než když odvážel Lisu z Aylesbury – tentokrát se bojí, že by se mu Leyland mohl začít mstít. Násilím ho nutit k návratu. Třeba pod pohrůžkou žaloby u Čarodějné rady – že jistý Waters, černý mág, utekl s ukradeným malým děckem…

Ano, Severin má velmi dobrý důvod se nenechat najít. Od nikoho. Ani od gildy.

 

Jeho první kroky vedou na druhý konec Glastonbury, do bývalého krámku bratra Herberta a paní Rozálie. Teď tam sídlí už jiná, nekouzelná apatykářka, ale Severin s ní má stejně srdečné vztahy, jako míval s jejími předchůdci.

Ta dobrá žena mu dá ještě lepší radu a Severin poslechne.

 

– Mistrovy nové šaty –

Mistr Severin si zajel prsty ke krku a upravil si límec nového kabátu. Nebylo mu v tom oblečení volno. Zdálo se mu příliš… barevné (kabátec i kalhoty byly temně zelené, jako mech v půlnočním lese, tak tu barvu aspoň pojmenovala Lisa, když ji vybírala), příliš… zdobené (krejčí naříkal, jak málo prýmků si mistr objednal, a prostřihy, vycpané kalhoty nebo skládaný límec se mu snažil nabízet už úplně marně), z příliš… jemné látky, co přece nic nevydrží (krejčí mu doporučoval samet, ale mistr nehodlal ustoupit od vlněného sukna) a hlavně, především příliš… odhalující postavu. Kalhoty. Bože. Punčochy z jemného plátna, přivázané pod koleny ozdobnými stužkami. Jinými slovy – prakticky holé nohy až ke kolenům. A kabát – kabát končil… někde v úrovni stehen! (Krejčí šílel, že tak dlouhé kabáty se už roky nenosí, chce snad mistr, aby mu ušil suknici jak z minulého století? Talár by mi stačil, zavrčel mistr Severin, načež krejčí zajásal a vytáhl z truhly cosi, co dosahovalo s bídou pod zadek: přesně toto jsem právě dokončil, můj pane, pro váženého mistra svobodných umění, slovutného… jméno toho slovutného Severin zapomněl, sotva ho krejčí vyřkl.)

To oblečení bylo zkrátka špatné. Byl to oděv z dobré látky a výborně provedený, to se muselo nechat, ale byl zcela nesprávný. Mistr Severin šel po ulici, stále znovu a znovu si nový šat uhlazoval, tu na boku, tu na rukávech, a s hrůzou zjišťoval, že si ho prohlížejí… ženy. Kdykoli si takového pohledu všiml, zamračil se, zaťal zuby, zúžil oči a zrychlil.

Bože, dívaly se mu na nohy! A ty nohy byly vidět! Jak se má pohybovat, když mu ženské koukají na nohy?! A teď mu ještě zrudly uši. No výborně.

Než se dostal k tržišti, už skoro běžel. Vážně bojoval se silnou touhou zabočit do nějaké zastrčené uličky, servat ze sebe kabátec i kalhoty, vecpat je do vaku k sukni pro Lisu a skrýt tělo v bezpečí starého dobrého hábitu.

Neudělal to.

Když má člověk najednou na starosti dítě a co víc, když to dítě hodlá vydávat za svou dceru, těžko může chodit po světě v mnišské kutně. Leda by si rovnou pověsil na prsa ceduli Lhář.

Nehledě na to, že nosit kutnu je dnes v Anglii zločin sám o sobě. A on teď už neriskuje jenom vlastní krk. Teď už není jedno, jestli zůstane naživu jen do zítřejšího svítání, nebo ještě dalších padesát šedesát let.

Co na tom, že v těch zatracených světských hadrech neumí chodit?

Co na tom, že nic jiného než kutnu neoblékl od svých pěti let?

Bude si prostě muset zvyknout.

Apatyka. Konečně. Bohu díky.

Zvonek nad dveřmi zaklinkal. Babka apatykářka – jedna z těch nekouzelných, které ale měly smlouvu s cechem, jak Severin dobře věděl; proto u ní také včera objednal to, co objednal – vzhlédla ze svého křesla v rohu, přimhouřila oči, zvedla obočí i koutky rtů, hodila do košíku u svých nohou chundelaté vlněné cosi, čím se předtím zabývala, a vstala.

„Jediné slovo o mé fyziognomii a prokleju ti krám od střechy až po samé základy!“ vyštěkl čaroděj.

„Taky ti přeju hezké odpoledne, mistře Watersi.“ Pobavený hodnotící pohled. Další hodnotící pohled. Nešťastný mistr si připadal jako kůň na trhu. Ještě chvilku a začnou mu ohmatávat zuby. Vrásky na apatykářčině obličeji se poskládaly do lišáckého úsměvu. „Chtěla jsem ti tedy pochválit nové oblečení, barvu i střih, ale když o to nestojíš…“

Další přátelskou výměnu jedovatostí přerušil dupot bosých nohou po dřevěném schodišti. „Mistře!“ zavolalo dítě a rozběhlo se, jako by se chystalo skočit Severinovi do náručí. Na poslední chviličku se zarazilo. Mistr Severin přece není její táta.

„Liso.“ Jen kratičký okamžik strnulosti, jen nepatrné sevření rtů, a už se sám usmál, jen málo, protože nebyl zvyklý, a rozevřel náruč. Děvčátko ho vděčně objalo kolem pasu, přitisklo mu tvářičku na břicho. Vdechl vůni jejích vlásků a všechny ty ulepené pohledy byly rázem zapomenuty.

Pustil ji. Sáhl za sebe. „Tumáš, vevnitř je i tvoje sukně. Běž si ji zkusit.“

Poslušně vzala vak, sahal jí skoro až do pasu. „Děkuju, mistře. Ale nemusels, mám sukni ještě dobrou…“

Odmítavě potřásl hlavou. „Umíš si zavázat tkanice sama?“

„Umím,“ přikývla a oči jí zazářily. Milovala tohle slovo.

„Tak běž.“

Vydupala po schodech nahoru, brašna tažená za ucho narážela do každého stupně: dus, dus. Chřest. Dus, dus.

„Nemáš tam, doufám, nic rozbitného,“ utrousila apatykářka.

„Všechny skleněné kousky aparatury jsou už dávno tamhle,“ zavrtěl mistr unaveně hlavou a kývl k přístěnku za pultem „Jak to vypadá s mým zbožím? Rád bych zítra pokračoval v cestě.“

 

Nazítří se Lisa nesla v nové sukni jako princezna, rozdávala zářivé úsměvy nalevo napravo a oslňovala okolí mašlemi na obou koncích copů. Mistr Severin si vzal k novým kalhotám starý černý plášť a jak cítil na ramenou jeho známou váhu, dařilo se mu zapomínat, co má oblečené pod ním. Taky s úlevou zjistil, že dítě nadšeně šlapající po jeho boku spolehlivě přitáhne pozornost většiny okukováníchtivých panen a paní, a těch několik zbylých že snadno odzbrojí úsměvem věnovaným… znovu Lise. Otec s malou dcerkou dámy zdaleka nezajímal tolik jako neznámý osamělý muž.

K polednímu začala být Lisa docela unavená. Zastavili se na jídlo v zájezdním hostinci a mistr domluvil, že budou dál cestovat na voze. I to bylo snazší, než čekal. Dítě klátící nohama na vysoké lavici byl zřejmě argument silnější než jakkoli výmluvná slova. Opatrně zahrabal vak s aparaturou, kotlíkem a pár fiólkami do sena, vedle pohodil balík knih. Lise rozprostřel plášť na druhém konci vozu. Musel být na své sklo opatrný. Po tom spektakulárním odchodu z Glastonbury jim zůstalo právě jen to, co nesl. A jestli si chce někde zařídit soukromou laboratoř…

Šel vedle vozky, bezpečný ve svém převleku za světského člověka, snažil se říkat na správných místech: Hm a Ano a To snad ne, a pozoroval Lisinu ruku, ospale klimbající mezi žebřinami. Když před týdnem odcházeli z Glastonbury, měl ještě váček celkem plný. Teď se v něm schovávalo posledních pár stříbrných v nevelké kupce mědi. Přesto nelitoval jediné mince, kterou vydal.

Neměl žádný důvod být spokojený – a přece byl.

Vraceli se domů. I když bude muset ten dům zřejmě postavit od základů, stejně jako svou laboratoř a všechno. Nevadilo. Vraceli se domů.

Glastonbury, začátek dubna 1561

 

 

___________________

 

Tím „domů“ tentokrát Severin myslí svou rodnou vesnici, Keswick. To je na severu Anglie, takže je čeká cesta přes skoro celý ostrov. Další verze je, že tím myslí Fionino Refugium (a tak by vlastně opakoval tutéž cestu, kterou před lety urazili opat, Johan, Hugh a spol.). To je ještě o něco dál, ve Skotsku. Ať už míří na kterékoli z těch dvou míst, nedorazí tam. Ale nepředbíhejme.

Především – Lise ještě není úplně dobře. Když si nestopnou příhodný povoz, Severin táhne jejich saky paky na zádech, což není zrovna pohodlné. Nebylo by od věci někde sehnat soumara.

 

― Herka ―

 

Téma: Kvalitní materiál

neurčená obec kus od Glastonbury, začátek dubna 1561

 

„Na jak dlouho byste toho koně…?“

„Šest, osm týdnů.“

Majitel nájemné stáje se podrbal ve vlasech. Z nazrzlých kudrn vyletěl oblak lupů.

Mistr Severin svraštil rty. Ten chlap zjevně cizinci žádného koně nepůjčí. Ale Lisa… nemůže chtít, aby Lisa… zkrátka on koně potřebuje. Jakéhokoli. Třeba nejpříšernější herku.

„Byla by tu … tahle kobyla,“ odhodlal se majitel stáje. „Ale je jankovitá.“

Mistr položil koni ruku na zadek.

Majitel strnul.

Mistr taky. To zvíře bylo kouzelné!

„To jsem ještě… Nechtěl byste ji spíš koupit, pane? Jinýho by dávno prokopala zdí! Myslel jsem, prodat tu mrchu radši řezníkovi, ale ono zas, škoda koně…“

„Kolik?“

 

___________________

 

Měli štěstí. Flekatá (jak kobylu pojmenovali)  je zlatíčko do rodiny. Svým neopakovatelným způsobem.

 

― Dobrý hlídač ―

 

Téma: Kopnutí

jiná obec dál od Glastonbury, duben 1561

 

„Tohle je ale příšerná putyka,“ zamračil se mistr Severin. „Začouzená, zablešená, plná… no. Nejčistší místo v celém okolí je stáj. Opravdu už nemůžeš dál? Ani kdyby ses vezla v sedle?“

Lisa se mu opírala o ruku. V polospánku jen zavrtěla hlavou.

„Co s tebou nadělám.“

Zavedl kobylu do stáje. Holčička mu šla automaticky v patách. Mistr koně odstrojil, napojil, přivázal mu k čumáku pytel s obrokem. Podestlal čerstvou slámu.

„Zůstaň tady. A ty ji koukej hlídat, Flekatá.“

Lisa se bez protestu stulila kobyle pod nohy.

 

Když se mistr vracel s jídlem, našel před dveřmi stání jakéhosi pobudu s přeraženým hřbetem.

 

___________________

 

Severin a Lisa se vydávají za otce a dceru, ale vůbec si nejsou podobní. Severin je tmavovlasý, tmavooký, bledý a nemluvný, Lisa zlatovlasá, modrooká, obvykle usměvavá a upovídaná. Když je potřeba, umí být úžasně miloučkatá.

A funguje jako diplomatický atašé.

 

 

― Dcera ―

 

Téma: Rodinná podoba

zájezdní hostinec poblíž Manchesteru, duben 1561

 

„Jsem podobnější na mámu,“ vysvětluje už nejmíň po sté drobná světlovlasá holčička. Vykouzlí odzbrojující úsměv, kterým prozáří celou hospodu. V duchu skřípe zuby. Jednak se celý život pyšnila, že je ze všech sourozenců nejvíc po tátovi, jednak na svou matku nevzpomíná zrovna v nejlepším.

Mámin mazánek bývala odjakživa Anna.

Lisa… Máma by to nepřiznala ani sama sobě, ale…

Lisa byla zkrátka tátova.

Dokud se kolem ní nezačaly dít ty podivnosti. Ty, kvůli kterým ji málem zabili.

„Chápu,“ přikyvuje hostinský, a dokonce se na toho černovlasého muže vedle děvčátka usměje. „Jako moje děcka. Celá máma.“

Mistr Severin Lise nenápadně stiskl ruku.

 

___________________

 

Vůbec je to jejich cestování od hospody k hospodě zajímavé. Hlavně pro Lisu, která objevuje velký svět a jeho zákonitosti.

 

― Nepostižitelný zloděj ―

 

Bonus: Deset deka salámu, to bylo salámu! (detektivka)

zájezdní hostinec poblíž Manchesteru, duben 1561

 

Seděli co nejblíž rožňům, zálibně nasávali vůni pekoucího se masa, nahřívali si záda a vedli řeči.

„Tomudle teď říkaj pinta. Jó, mládenci, to já pamatuju jinačí pinty! Korbílek až po okraj, žádný bublinky. Kdepak pěna! Bylo místo ní radši víc řádnýho piva.“

Tmavou hospodu prořízl jasný hlásek: „Mistře, kdo mohl změnit pintu? Vždyť pinta je pořád stejná, ne? V tvojí knize…“

„Tiše, Liso.“

„A tydle korbele. Dřevěný. To starej Edwin, pamatujete, mládenci, ty jeho kožeňáky? Jó, to byly korbele. S karakterem!“

„Tu pintu jim někdo sebral s těmi korbely?“ snaží se vyřešit záhadu holčička.

„Ne, Liso. Tu jim ukradl čas.“

 

___________________

 

Ale i pro Severina, který se taky učí spoustu nových věcí.

 

― Řemeslník ―

 

Téma: Udělátko

někde poblíž Manchesteru, jaro 1561

 

Byl to obyčejný dřevěný kolík, na jednom konci mírně zploštělý jako špachtle, na druhém přiostřený. Ale co všechno s ním ten potulný hrnčíř dokázal! Přiklepnout sklouzávající obruč. Přitáhnout lana, která vypínala plachtu. Povolit příliš utažený uzel. Oškrábat bláto zpod nábojů kol. Obracet placky, aby se řádně propekly. Trefit zajíce. Zajistit vůz. Provizorně vyčistit koni kopyta.

Čím déle ho mistr Severin pozoroval, tím víc ho obdivoval. Ten člověk se – podobně jako oni dva s Lisou – harcoval světem, celý svůj domov sbalený s sebou. A s jakým málem si dovedl poradit!

Když se loučili, hrnčíř mistrovi svou špachtli daroval.

Prý pro štěstí.

 

___________________

 

Brigitta Severina celou dobu hledá; vyžádala si i pomoc gildy. Severin se ale gildovním tržištím vyhýbá, na cestu si vydělává tak, že buď prodá pár jednodušších (a téměř na koleně přípravených) věcí na obyčejném trhu, nebo navštíví cechovní apatyku, vytvoří pár hodně složitých věcí (a zásobu lektvaru pro Lisu) v tamní laboratoři a majiteli apatyky část věnuje za pronájem laboratoře a část odprodá. Je téměř nevypátratelný.

 

 

― Odnikud nikam ―

 

Téma: Mnoho pohybu pro nic

Bjørkhallen, leden – květen 1561

 

Tušila to už od ledna. Mistr Lavoisier byl mnohem nemocnější, než svým učedníkům přiznával: nebylo myslitelné, že by letos přijel.

Koncem března poslal oficiální omluvu. Navrhl na své místo v komisi Severina Waterse. Přesně jak se domluvili.

Brigitta okamžitě napsala Severinovi oficiální jmenování.

Vrátilo se z Glastonbury jako nedoručitelné.

Obrátila se na tamního rektora.

Leyland ji odbyl, že Waters pro něj už nepracuje. Nesmírně hrubě.

Požádala o pomoc gildu. Kdo jiný by mohl najít mistra na toulkách?

Byla polovina května, zprávy o Severinově pobytu střídaly jedna druhou – a dopis na místo vždycky dorazil pozdě.

 

Takhle ty zkoušky v červnu neuspořádá.

 

___________________

 

V gildě se koordinace pátracích akcí po něm ujal Jakob Gellinger (pamatujete?). Sbírá střípky informací – objednávky podivných ingrediencí do nekouzelných apatyk a podobně – a z nich zhruba určí, kterým směrem se Severin pohybuje a kde asi tak plus mínus padesát mil může být.

Jeden z klíčových kousků skládanky Jakobovi opatřil úplně obyčejný, téměř nevzdělaný gildovní vozka. Ten taky Severinovi Brigittin dopis nakonec dokázal šťastně doručit.

 

― Stát nad státy ―

 

Téma: Říše

před jedním zájezdním hostincem na severu Anglie, květen 1561

 

Tihle mistři, ti si toho o sobě myslí. To jsou pořád nějaké sněmy, zkoušky, a kdo tam všechny dopravuje, no? Pak tady máme gildovní tajemství. Takový mistr se přestěhuje, nikdo neví kam, jen gilda, aby se mu dala doručovat pošta. A samozřejmě zboží. Vždyť nebýt nás, kde by brali ty své drahocenné suroviny? Už je vidím, jak si sami shání ty své jadeity, santály, opičí pracky, a pak se vztekají, když jim dojdou dotlučené, rozlámané, rozmočené nebo plesnivé. A to nemluvím o záruce poctivosti na trzích!

Nebýt gildy, ani by si neškrtli, mistři nemistři.

A pak kdo tu má moc!

 

___________________

 

Brigitta dorazila na místo necelou hodinu poté. (Drabblík znovu pracuje s překonanou verzí, totiž že mistr Lavoisier už zemřel – ale dá se v podstatě číst i tak, že Severinovi ten detail dohody ohledně závěti Brigitta prozradila ústně. V obou případech to pro Severina opravdu znamená přijmout Lavoisierovo místo v komisi hned.)

 

 

― Nečekaná nabídka ―

 

Téma: Velení nech na mně

zájezdní hostinec na severu Anglie, květen 1561

 

Severin Waters obracel v rukou list silného papíru.

Kdyby zůstali v Glastonbury, byla by ho mistryně Brigitta našla včas. Teď mají na cestu z Anglie na Sever s bídou deset dnů.

Kdyby měla Lisa už zdravou pečeť, mohli by s gildou projet Mezisvětím. Jenže nemá, a tak si to Severin netroufne riskovat.

Dědický podíl po mistru Lavoisierovi by se mu víc než hodil. Ale to by musel přijmout i místo ve zkušební komisi. V Bjørkhallenu dva týdny ode dneška.

Pokývl Lisiným směrem. „Je mi líto.“

Brigitta se usmála. „Zapomněl jsi, že jsem kněžkou Vody. Ty udržíš dítě, já zajistím cestu.“

 

___________________

 

Ale Severin se o Lisu i tak bojí.

A proto ji pojistí ještě jedním způsobem: dá jí to, co kdysi zanechala jeho vlastní máma jemu. Svůj malý poklad.

 

― Modlitba ―

 

Téma: Knoflíky

Selby, cirka 1525;

Glastonbury, cirka 1535;

neznámý zájezdní hostinec někde na cestě do Bjørkhallenu, konec května 1561

 

V klášteře v Selby

novic Severin vstává před úsvitem, schází do kaple, spíná prázdné ruce a modlí se, jak ho naučili.

Ave, Maria…

Je chladno, slova mu mrznou u úst.

 

V Glastonbury

se student Severin probouzí uprostřed noci, tiskne v dlani dva stříbrné knoflíky, vzpomíná na tu, která mu je dala, a zadržuje pláč. Modlí se, ale mění přitom slova.

Ave, maminko,

gratia plena,

Regina tecum.

Benedicta tu in mulieribus.

Umlká. Po tom, co způsobil Thornvald, by pokračovat bylo absurdní.

 

V jednom hostinci,

zatímco malá neklidně spí, přišívá mistr Severin na její plášť dva stříbrné knoflíky.

Kéž tě ochrání.

Amen.

 

_________________________

 

A tady naši dvojici prozatím opustíme. Až se s nimi potkáme příště, budou už v Bjørkhallenu.